1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 154: #

Administrátor --- 30. 4. 2007
Zamyšlení - rozum versus víra

Zamyšlení - rozum a víra

Rozum a víra
v tradici Západu a Východu


Západ hledá cestu, jak dál v řešení dilema „rozum versus víra“: aktualizovat středověkou syntézu (nová aliance) nebo jiskřící polarita?

Z pohledu pravoslaví to vypadá tak, že západní křesťanství (v oblasti církevního učení a duchovního života) po velkém rozkolu v průběhu druhého tisíciletí kolísá mezi racionalitou a sentimentalitou. Scholastická racionalisticko-právní teologie na jedné straně, na straně druhé specifická katolická mystika založená na sentimentalitě, emocionalitě, snění, představách, exaltované obrazotvornosti... Oba póly se zdají být neuspokojivé a prostor, který je jimi vymezen, jakbysmet. Čili ani syntéza ani jiskření mezi póly nic nového na tomto poli nenabídnou a patovou duchovní situaci Západu zřejmě neřeší.

V pravoslaví jsou jiné dva póly mezi nimiž se rozprostírá křesťanské myšlení a duchovní život. Je to apofatické a katafatické teologické pojetí.
Katafatická teologie se soustředí na vyslovení, čím Bůh jest. Je důležité používat i ubohou lidskou mluvu k popisu, čím Bůh je, abychom na to nakonec nezapomněli. Leč toto pojetí je zatíženo zřejmou nedokonalostí, protože - jak popsat nepopsatelného Boha? Každé určité vyjádření o Bohu je nedokonalé, nevýstižné, částečné, antropomorfní, a tudíž může někdy obsahovat jistou pachuť falešnosti.
Apofatická teologie se zaměřuje na vymezení, čím Bůh není. Dává prostor tajemství. Ve svých důsledcích vede k mlčení o Bohu. Její nedostatek je taktéž zřejmý. Skýtá málo prostoru ke svědectví o Bohu, k misii, k polemice s jinými vírami (a takovou polemiku považovala Církev od dob svatých apoštolů za potřebnou a Bohulibou); dává nám pramálo podkladů pro vytvoření kodifikovaného psaného církevního učení, které je mírou, kde ještě církev může být a kde už není, resp. měřítkem, kdo je pravoslavným a kdo heretikem (to jsou v jádru slova sv. Cyrila - Konstantina, který přišel se svým bratrem Metodějem na Velkou Moravu).

A tak teologie církevní nauky spíše konverguje ke katafatickému pojetí, kdežto v duchovním životě a autentické křesťanské mystice dominuje spíše apofatické pojetí teologie.
Pro oba póly je typické, že na žádné straně není přítomno ani jedno z obou pojetí v „čisté podobě“, ale vždy je nějak smíšeno či „naočkováno“ i tím opačným. Dále ještě podtrhněme, že na katafatické straně je racionalismu postavena pevná hranice, která nesmí být překročena (a právnické myšlení - tak oblíbené na středověkém Západě - je v oblasti Bohopoznání vyloučeno). Na apofatickém pólu se zase stojí na stráži před pokušením emocí, sentimentu a fantasijní představivosti.

Západní člověk by se mohl obávat: omezíme-li rozum a zavrhneme-li emoce, co nám pak vlastně zbude? Není to uříznutí hlavy a vytržení srdce? To je vážná otázka. Pravoslavní ji řeší z perspektivy svatootcovského učení a reálné zkušenosti asketů, poustevníků a vlastně celé Církve. Ocitáme se tím na tématickém území svatootcovské antropologie - čili toho křesťanského pohledu na člověka, jaký se zachoval už jenom v pravoslaví. Podle pravoslavné antropologie byl člověk po Adamově pádu úplně zkažen, stal se pokaženým do největších hlubin své bytosti. Samotný kořen lidského bytí je napaden hnilobou. Není na lidství místa ani oblasti, která by zůstala nedotčena hříchem a rozkladem. Pokažený je i lidský rozum a hlavně lidské srdce. Je-li rozum v takovém stavu, nemůže správně přemýšlet o Bohu. Je-li srdce v takovém stavu, nemůže Boha zrcadlit. Proto je základním východiskem pravoslavného duchovního života očištění lidského nitra od hříchu. (Je to obsáhlé téma, a proto na tomto místě nutně zjednodušujeme.) To znamená rozum vyprázdnit od zkaženého myšlení a srdce vyprázdnit od zkažených citů. Nástrojem duchovního díla je spolu s askezí vnitřní modlitba, která má naplnit rozum a sestoupit do srdce.
I z natolik zjednodušeného až schematického výkladu vidíme, že v pravoslavném duchovním životě nejde o to, abychom se připravili o hlavu i o srdce, ale abychom je v asketickém sebezapření očistili, aby mohly začít plnit svůj hlavní úkol - čili poznávat Boha.

Z toho všeho můžeme již snadno chápat, jak dalece je pravoslaví vzdáleno od západního uvažování a západní zbožnosti. Zatímco současný papež na své známé univerzitní přednášce (která tak nespravedlivě vyvolala před časem bouřlivou nevoli muslimů) hovoří o nutnosti nově sjednotit víru a rozum, pak pro pravoslavné je něco takového už v samém svém principu slepou uličkou, která nevede ke zbožnosti, ale k dalšímu bloudění. Neočištěný pokažený lidský rozum nelze s vírou nikdy sjednotit. A sjednotí-li se přec s vírou (jako ve středověku na západě), pak za jedině cenu pokažení víry se všemi hroznými důsledky - jimiž jsou hlavně poškození církevního učení a zbloudění duchovního života.
A druhotným důsledkem je posléze vzpoura takto zotročeného rozumu, který neprošel očištěním a prohlédnutím, ale byl nedobrovolně zakován do řetězů „svaté inkvizice“. Taková vzpoura nemůže vypadat jinak, než jako setřesení „církevních okovů“, zavržení víry či náboženství všeobecně; nebo je jejím výsledkem překování náboženství v neškodnou kulturní ozdobu osvícené civilizace, úctyhodnou oprašovanou památku na předky, nebo ve chvályhodný charitativní spolek, v němž pár idealistických nadšenců supluje výpadky v sociální politice státu.
To vše pod maskou triumfálního osvobození lidského ducha. Pro jakou svobodu? Pro zlostný ateismus, či ohlupující materialismus (či duchovně paralyzovaný agnosticismus). (Je špatným vtipem, kterým se ďábel vysmál popletenému lidstvu, když tento tragický triumf, který vyvedl lidi z jednoho temna, aby je uvrhl do druhého, byl nazván „osvícenstvím“.)

Otázka tedy nestojí, jestli je rozum slučitelný s vírou, ale spíše: „jaký rozum“ a nebo s „jakou vírou“.

Shrnuto:

Hříchem poškozený rozum nemůže chápat či posuzovat křesťanskou víru, protože skrze tuto víru Bůh zjevuje věčnou pravdu, a rozum poškozený hříchem není schopen tuto pravdu správně nazírat. Řešením však není podřídit rozum víře, jak to řešil Západ, nýbrž očištění rozumu tak, aby byl uzdraven a byl schopen nahlédnout pravdu, kterou víra zjevuje.

Dilema, ve kterém se křesťanský Západ od středověku potácí, je tedy vlastně umělé, resp. vzniklo za hranicemi autentického křesťanství. Řešení tohoto dilema je tudíž nadmíru prosté - návrat k původnímu křesťanství.








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz