1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 157: #

jer. Jan z Jihlavy --- 3. 5. 2007
Meditace - co nám dnes schází

Tesknění po vůni starých pomalých dob

Jednou z charakteristických črt naší doby je vytrácení smyslu pro posvátno a pomalost. V reálném duchovním (resp. církevním) životě se prosazuje všestranná střídmost, oproštěnost od minulosti, civilnost, věcnost, soudobost...

Jen na ilustraci:
Někde jsem v jakési modlitebně viděl vchodu pozoruhodné technické „modlitební“ zařízení, které - nutno uznat - skutečně soudobým způsobem nahrazuje asi už zoufale nemoderní proces: zakoupit u vchodu do chrámu svíčku, s modlitbou ji zapálit a postavit na posvátném místě v chrámu. Ono zmiňované duchovně-technické zařízení se projevovalo lesklým kovovým panelem na zdi; panel obsahoval čtvercové pole asi stovky žároviček (matematicky řečeno, byla tam matice 10 x 10) a pod nimi štěrbinovitý otvor na vhození mince (jako je např. u automatů na kafe). Věřící vhodil minci, jedna ze žároviček se rozsvítila a někde uvnitř to odměřovalo čas, po který měla žárovička svítit. Nevím, jestli to bylo tak „vymakané“, že žárovka svítila podle hodnoty vhozené mince kratší či delší dobu, nebo jestli příslušný „modlitební automat“ uměl i vracet drobné (např. vhodí-li věřící dvacku, ale chce posvítit jen za pětikačku...) Nezkoušel jsem to. Na takovouhle modlitbu nevěřím. Podle toho, jak málo žároviček (asi dvě či tři) zrovna svítilo, lze soudit, že na to moc nevěří ani samotní návštěvníci té modlitebny. Jenže je potřeba držet krok s dobou...


Víte, že svíčky z včelího vosku nádherně voní? Když si ji člověk koupí, cítí, že má v ruce něco opravdu hodnotného, vzácného, vybraně ušlechtilého. Pravý vosk je od včel, které jej vytvořily z toho, co sesbíraly na květech stromů a bylin. Uvnitř úlu včely z panenského vosku staví neuvěřitelně krásné, sněhobílé až zlatě průsvitné plásty vytvářené z přesných šestibokých buněk... Tato znamenitá látka je dále zušlechtěna ruční lidskou prací včelaře a svíčkaře. Jak krásné je takovou svíci v chrámu s modlitbou zapálit před ikonou a obětovat tak tuto přírodně drahocennou věc Bohu za toho, na koho v modlitbě pamatuji. Ty spousty svíček, které při bohoslužbách věřící zapalují a stavějí v chrámu, vypovídají o tom, že to lidé srdcem vnímají, cítí, a nepotřebují k tomu žádnou učenou theologii.

Olivový olej hořící v lampádách vydává jemnou vůni, ikony voní, kadidlo... Upečený liturgický chléb vydechuje sytou vůni ohně a obilí. Všechny bohoslužebné úkony a gesta jsou tak zvláštně ušlechtilá a ve své pomalosti plynule váhají na hranici věčnosti a naší časnosti.

Odpovídá lidské důstojnosti a Boží vznešenosti používat k bohoslužbě krásné věci ze vzácného dřeva a ušlechtilých darů přírody, a nikoliv ze syntetických umělých hmot, které Stvořitel neuznal při aktu stvoření za vhodné učinit. Náleží se sloužit Bohu pomalou modlitbou a nebát se, že „to bude moc dlouhé“.

Vytrácí se nám však pomalu smysl pro procítění té voňavé starobylosti, jež dává člověku přímo hmatatelně prožít návaznost na ta všechna pokolení našich předchůdců ve víře, na minulá staletí a tisíciletí... Na duchovní linii našich předků - od Ábele, přes Árona a Samuele, ke Kristovým apoštolům, a pokolením svatých. Na Bohem stvořenou přírodu, která zde trvá a trpí spolu s hříšným lidstvem už taková bolestná tisíciletí.

Západní civilizace hlučné prosperity, ekonomického růstu a produkce zbytečností a smogu všeho druhu, se bohužel postavila v čelo pochodu smrti: směrem od krásy, ušlechtilosti, pomalosti a tradice; hurá k chrlení jalového haraburdí, ke smradlavým náhražkám čehokoliv, ku kvapnosti a nezakotvenosti (jsme jako prach, s nímž si pohrává vítr a honí jej po zemi; jako bychom slyšeli verš z 1. žalmu o bezbožnících: „budou jako popel, který smete vítr s tváře země“).

Takovým lidem už ani nevadí, že náhražková svíčka z parafínu smrdí. Když hoří, uvolňuje do ovzduší látky podobné těm, co jsou ve výfukových plynech spalovacích motorů... Inu, ropa.

„Západní hodnoty“ kvapnosti a mělkosti se odrazily i v západním náboženství, které se stalo jaksi vykořeněným a bludně se tápajícím mezi stínovými klamy tohoto světa.

Protestanti neměli zřejmě nikdy moc smyslu pro napojení na tradici (a tím ani citlivost pro to, co potřebuje lidské srdce, aby se zahřálo krásou). Chlad a prázdnotu klasických evangelických kostelů dovedly moderní protestantské církve k logickému závěru této cesty: místo chrámu - shromažďovací místnost podobající se tu více tu méně přednáškové síni (občas najdeš někde v čele takového prostoru kříž z neonových trubic).
Z katolické církve to rychle vyprchává po 2. vatikánském koncilu, kdy bič „agiornamenta“ a kytarových mší vypráskal z barokních kostelů zbytky ducha tradičnosti (konec konců pohleďme na nově stavěné katolické kostely - to jsou často tak přízračné stavby, zoufale chladné a sterilizované od jakékoliv infekce dějinami).

Kde dnes ještě najít trochu toho starobylého tepla, kterým se lze zahřát? Kam lze ještě i dnes jít a stanout tam pod hřejivými paprsky toho slunce ze starého světa? To moderní „rychlé teplo“ totiž nějak nehřeje...

A dnes už proniká tento vliv pomalu i do pravoslavné církve - byť se neprojevuje kytarami; ale když vidíme některé moderní pravoslavné chrámy např. v Americe... A ten duch podivné sterilnosti a chladu se už pomalu rozlézá i po evropských stáncích pravoslaví, leze na novodobé ikony, které pak někdy vypadají jakoby byly z umělé hmoty, plíží se po některých ikonostasech, buď zjednodušených či plných pravidelných podivných geometrických tvarů; šíří paniku, že ukápne rozžhavený včelí vosk ze svíčky na něco nablýskaného, že od kadidla budou zakouřené stěny a že lampáda visící před ikonou bude od sazí, když v ní místo žárovky bude svítit živý plamínek). Bohoslužby se zkracují; lidé se už dnes bojí, „že se to protáhne“... (A při tom teprve po strávení alespoň jedné hodiny na bohoslužbě se lidský duch postupně začíná modlit!)
Křesťanský chrám - to má být místo, které zahřeje duši, kde člověk pocítí přítomnost nebe a zároveň se zde cítí být doma. Leč občas se místo toho setkáme s nepřátelsky vydezinfikovanou, ledovou modernou, která může vypadat efektně, ale za srdce nechytí.

A při tom víra a posvátno - to jsou dvě strany jedné mince, která se nazývá „duchovní život“. Jedna nemůže být bez druhé.

Pozoruhodný jev - ze svých chrámů Evropané posvátno vyhnali, a nyní je odcházejí hledat do Tibetu, do šera buddhistických klášterů, ve kterém světélkují obří pozlacené sochy Buddhy ovíjené kroutícími se stužkami kadidlového dýmu soukajícího se z přírodních vonných tyčinek...

Askezi západní křesťané prakticky zrušili, a pak jezdí do Japonska k zenovým mistrům podrobovat se kruté disciplíně (a případně nechat se přetáhnout holí po zádech, pohnou-li se trošku při meditaci).

Posvátné úkony, gesta a modlitební tělesné pozice téměř vytlačili západní lidé ze své vlastní zbožnosti, a pak jezdí do Indie klanět se k zemi před nějakým krvežíznivým božstvem, lámat tělo v různých ásanech, přinášet máslo „božskému slonovi“, uctívat posvátnou krávu, nebo zapalovat olejové lampy před sochami hinduistické trojice.

Tak se stává, že západní křesťané se nejprve zbavili všech (či většiny) posvátných projevů své křesťanské víry, aby se nakonec zbavili i křesťanství samotného. A skrze přijímání pohanských obřadů, úkonů či praktik v podstatě akceptují pohanství samotné.

Ukazuje se, že člověk posvátnost potřebuje a hledá ji - ber, kde ber. Ano, není to nutnost. V nouzi stačí pouhá víra a „nic než víra“. Jenže, může-li věřící člověk tak činit, pak hned staví chrámy, buduje oltáře, zdobí je, maluje obrazy, kleká před Bohem, přináší obětní dary - to vše jsou projevy víry, jimiž víra žije a rozvíjí se. A navíc - tyto projevy duchovního života mohou dalším lidem pomáhat posilovat víru či dokonce přivádět je k víře. Dnes je to potřeba více než kdy jindy.

Nedávno jsem četl vyprávění o zlobě jakéhosi démona (stalo se nyní v Rusku; běsové někdy hovoří skrze ústa posedlých). Když v době čtení šesti žalmů (na jitřní bohoslužbě) v chrámu vypnuli elektrický lustr a zapálili svíce, běs se rozčílil: „To je strašné! Jak ve starých dobách!“ A po nějaké době ještě zaprskal: „Všechny novoty v církvi jsem vymyslel já.“








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz