1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 172: #

Administrátor --- 4. 6. 2007
Neděle všech svatých

Neděle všech svatých

První neděle po Padesátnici je pravidelně zasvěcena památce všech svatých. Proč je v pravoslavné tradici svátek všech svatých tak těsně spojován se svatodušními svátky? Možná ke stálé připomínce, že Duch Svatý sestoupil, aby posvěcoval lidi, aby je uváděl ke smyslu jejich existence. Ano, svatost (nic menšího než svatost) je cílem lidského života, jeho smyslem; je důvodem, proč jsme byli posláni na svět.

V hebrejském významu pojmu „svatý“ zaznívá slovo „vydělený“, „oddělený“, „vyjmutý“. Myslí se tím - co je svaté, je odděleno od světského; vyňato z pomíjivosti k nepomíjivosti. Mohli bychom tedy vyvodit, že první krok našemu posvěcení musíme učinit sami - oddělit se od marnosti a zasvětit se věcem nehynoucím. Jen na nás zaleží, jestli svou duši, své myšlenky a srdce upíšeme rychle pomíjejícím klamům, či je zasvětíme neproměnné realitě duchovních hodnot. Buď bude naše srdce umírat spolu s pomíjejícím, nebo bude žít naplněno věčným.

Dílo svatosti a posvěcení člověka je výsledkem naší spolupráce s Bohem. Učiníme-li první krok k Němu, on k nám deset. Člověk se zasvěcuje a Duch Svatý ho posvěcuje.

Sv. Theofan Zatvornik: „Všichni svatí byli učiněni a jsou činěni svatými blahodatí Svatého Ducha. Blahodať (milost) Svatého Ducha způsobuje, že člověk přináší Bohu pokání (člověk, který se zbavil blahodati, se nemůže kát, a tím je mu uzavřen duchovní život; pozn.), blahodať dává člověku odpuštění hříchů; blahodať nás uvádí do zápasu s vášněmi a žádostmi a korunuje tento boj čistotou a bezvášnivostí. A takovým způsobem se zde objevuje nové stvoření, které je hodno „nového nebe a nové země“ (Zjev 21,1). Snažme se kráčet ve stopách svatých. Evangelium učí, že je k tomu potřeba nebojácného vyznávání víry v Ježíše Krista a že láska k němu nám má být nadevše; máme vzít kříž sebezapření a v srdci se zřeknout všeho pozemského. Je čas začít.“

V dnešní době je zde na Západě lidový pohled na svatost už natolik pokažen, že můžeme občas zaslechnout, jak si lidé ospravedlňují nějaký svůj poklesek slovy: „No co, nejsem přece svatý, jsem normální člověk.“ Tragické nedorozumění! Právě svatost je přece normální stav člověka (chápeme-li jako normu lidský stav, ve kterém a pro který ho Bůh stvořil). Hřích a vášně jsou přímo ve svém kořeni čímsi zcela nenormálním, co člověka ničí, zotročuje, rozkládá a deptá. Jenom takový člověk, který se dotkne svatosti, může alespoň rámcově pochopit, co je to svoboda, a poznat skutečné štěstí.
----------------------------

V tento den čteme při liturgii z Písma z listu ap. Pavla:
Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích,
kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;
zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců;
ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.
Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář.
Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.
Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.
A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno,
neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.

(Židům 11,33- 12,2)

Pro svět je život a zápas svatých nepostižitelným tajemstvím. Svět nechápe, když slyší o lidech, kteří „zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení... bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ Svět se táže: „K čemu je to dobré? Proč takový fanatismus?“

Ano, je tu jakési tajemství svatých, které když s nimi nesdílíš, nemůžeš pochopit tu udivující pevnost a věrnost. Evangelium dává několika slovy k tomuto tajemství klíč:

Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jeho před Otcem svým, jenž jest v nebesích.
Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.
Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti tchyni její.
A nepřátelé člověka budou domácí jeho.
Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, není mne hoden; a kdož miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.
A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden.
... kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.

(Matouš 10,32-39)

Tohle je to tajemství. Totiž ti, které jmenujeme svatými, přijali Ježíše Krista nikoliv jako „ideál“ či jako „princip“ nebo jako „energii“ ale jako živoucí „Osobu“. Zvolili si ho, zamilovali si ho a nebáli se to učinit ani ve společnosti, pro kterou je Kristus buď nikým nebo čímsi mlhavým a neurčitým. A kdyby jim kdokoliv pravil: „Vyber si, buď já nebo Kristus,“ bez váhání by zvolili Krista. I tváří v tvář nebezpečí smrti. A proto je Kristus vybral a vyvolil před Otcem nebeským. A všichni svatí budou jednou soudit svět. (1.Kor 6,2)

Připadá vám taková volba jako fanatismus? Pokud ano, pak jen připomeneme, že tedy vnímáte i svaté apoštoly jako fanatiky, a nejen je, ale i samotného Pána Ježíše. Jistě, pro humanistickou a osvícenskou civilizaci, která do středu všeho staví člověka a nikoliv Boha, bude každé opravdové náboženství a jeho projevy čímsi podivným, nebezpečným, nevyzpytatelným, ba fanatickým (dnes se vžilo používat pro podobné „odporné jevy“ terminus technicus fundamentalismus). Stačí však pohlédnout na dějiny 20. století, abychom se přesvědčili, co všechno je schopno přivést do světa nové osvícenské náboženství uctívající nesvatého člověka.
-----------------------------

V církevním kalendáři je každý den ozdoben památkou řady světců a světic Božích. Zdaleka však tam nejsou zapsáni všichni. Mějme na paměti, že o nesmírném množství (o většině) svatých nevíme. Kolik jich jen žilo na pouštích či v horách, utajeno v odlehlých jeskyních a na jiných nepřístupných místech. Jen některé poustevníky, kteří by jinak odešli z toho světa, aniž by o nich kdo věděl, Bůh ve své péči o nás zjevil (např. sv. Marii Egyptskou, o které jsme zde psali ve Velkém půstu, či Onufria Velikého); jejich životy jsou nám tak dány k poučení a inspiraci. V naprosté většině podobných případů, však Hospodin vyslyšel modlitby těchto eremitů, a nechal je žít a zemřít v nepoznání a utajení.
A kolik prvokřesťanských mučedníků svatě skonalo, když dosvědčilo víru v Krista prolitím své krve! Většinu z nich neznáme jménem (viz památka uvedená v kalendáři u jednoho dne: „Otec se synem ukřižovaní“) nebo o nich ani nevíme! A nejedná se zdaleka jen o mučedníky prvních třech staletí po Kristu! Mnoho mučedníků se narodilo pro věčný život při útocích Peršanů nebo v době ikonoborectví. Na Svaté hoře Athos se řada mnichů raději stala mučedníky, než aby přijala brutálně vnucovanou unii s římským papežem. Další armáda mučedníků svědčila v dobách tureckého jha na Balkáně (za všechny ty zástupy křesťanů nabodnutých na kůl, sťatých a umučených s důmyslnou krutostí zde připomeňme slavné mučedníky sv. Rafaela, Nikolaje a Irínu, kteří dnes konají hojné zázraky a uzdravení). A kdo by mohl spočítat svaté mučedníky, kteří oslavili Boha prolitím své krve v Rusku za bolševiků a komunistů?
Nu, a konečně - kolik prostých křesťanů tiše žilo a skončilo svou pozemskou pouť ve svatosti a jejich duše se zařadily do počtu svatých u Božího trůnu...
Církev si ostatně neklade za cíl zařadit do kalendáře všechny svaté křesťany. Vybírá jen některé památky těch svatých, kteří se zvláště proslavili, jejichž pověst svatosti se Božím řízením po Církvi nad jiné rozšířila, konají podivuhodné zázraky, jejich život poučuje a inspiruje.
A tak, aby se jednou do roka uctila památka skutečně všech našich svatých - známých i neznámých - je tu den svátku všech svatých.

Sv. Theofan Zatvornik to shrnuje: „...protože bylo mnoho neznámých Božích bojovníků, aby nezůstali bez úcty, ustanovila svatá Církev den, kdy oslavuje všechny, kteří po všechny věky sloužili Bohu, aby nezůstal žádný svatý, který není oslavován.“

Církev nezná západní obyčej, kdy proces svatořečení prochází různými stupni, až to připomíná nějaký úřední postup; ani nezná uctívání povolené jednou do roka a na jednom místě; ani nepoužíváme západní zvyk, který svatořečení pojímá jako podivný soudní proces, ve kterém advokát Boží a advokát ďáblův shromažďují protiargumenty... To vše je poklesle lidské pojetí svatosti. Svatořečení v Církvi není lidské dílo, ale Boží. Sám světec oznámí Církvi, že z Boží prozřetelnosti má být jeho památka oslavena na zemi. Většinou slavnost kanonizace už jen reflektuje duchovní situaci v Církvi, když se rozmůže úcta k některému zesnulém pravoslavnému křesťanu a trvá i přes generace, dějí se zázraky a věřící se k tomuto svatému dlouhodobě modlí.

Když se s aktem svatořečení otálí, pak si jej prostě vynutí věřící, jako jsme to mohli sledovat před několika lety v případě kanonizace posledního ruského cara Nikolaje a jeho rodiny, mučedníků. Uctívali je už prakticky všichni ruští věřící, jejich ikony byly všude, bohoslužby k nim se tiskly a rozšiřovaly. Pověsti o zázracích vykonaných carem mučedníkem byly známy po celé zemi. A to vše ještě před oficiální kanonizací. Za této situace se posvátný synod ruských biskupů rozhodl předložit návrh na svatořečení sněmu, který se konal v r. 2000, a posléze vykonat slavnostní kanonizaci, po níž celá církev volala. Bylo tenkrát svatořečeno celkem 1154 nových svatých (z toho 1090 novomučedníků a vyznavačů ruských, kteří trpěli ve 20. století).

K modlitbě není potřeba oficiální kanonizace. Konec konců kanonizace jako taková je vlastně dosti novodobá záležitost. Dříve byl hrob, na němž se začaly dít zázraky a lidé se uzdravovali, po nějakém čase prostě otevřen, ostatky světce zkoumány a případně vyzdviženy (pokud se ukázaly jako zázračné); následně se přenesly do chrámu s modlitební oslavou jako svaté ostatky a předložily k uctívání. Prvotním důvodem pro translaci ostatků byly tedy zázraky na hrobě. V principu byl za svatého považován každý mučedník, který trpěl za pravoslavnou víru. V Byzanci byl prý za svatého považován každý biskup, který zemřel na své katedře. V době prvokřesťanské byl nazýván svatým každý věrný křesťan už za svého života (to se dodnes udrželo v textu svaté liturgie).

O uctívání a liturgickém používání ostatků mučedníků jsou zprávy již z dob prvokřesťanských (viz zvyk konat Eucharistii na hrobech mučedníků, z čehož se vyvinula církevní praxe, která požaduje, aby v každém oltáři byla v prestolu či v antiminsu uložena částečka ostatků některého mučedníka, a bez těchto ostatků není dovoleno sloužit Eucharistii; o prvokřesťanské úctě k ostatkům viz např. Život sv. Polykarpa, učedníka apoštola Jana.)
Od teďka budou všechny neděle po celý rok počítány podle svého pořadí od Padesátnice. Celý kalendářní rok (až do příštího Velkopostního období) je tím vztahován k uplynulým Svatodušním svátkům. Výstižné vyjádření významu události sestoupení Svatého Ducha na Církev!

Ilustrace: Vladimirská ikona Matky Boží,
jejíž svátek letos v neděli Všech svatých v Rusku též oslavují


Církev tvá, Kriste, Bože náš, krášlí se krví mučedníků celého světa,
jako by se nachem přioděla, a šarlatem purpurovým ozdobena
jejich ústy volá k tobě: Sešli lidem svým hojná slitování.
Na zemi žijícím uděl pokoj a duším našim milost velikou.


(Z bohoslužebných hymnů zpívaných v pravoslavných chrámech o této neděli)








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz