1218


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 178: #

Administrátor --- 16. 6. 2007
Putování do Chotouně

V Chotouni u pramene

Neděle svatých země české mne inspirovala vypravit se zase po nějakém čase k pramenu sv. Prokopa do Chotouně. Uvítala mne liduprázdná náves s vysokými stromy. Pramen byl na svém místě. Políbil jsem starý otář-prestol, který je nad pramenem vybudován a usedl jsem k prameni. Napil se vody; byla opravdu lahodná. Mohutná lípa, která pramen střeží, na mne z koruny vydechla jemnou líbeznou vůni a listí zašeptalo nějakou na zemi už neznámou řečí... Bylo tam krásně.

Pramen vyvedl anděl při Prokopově narození. Dodnes dává neobyčejně dobrou a silnou vodu, pro kterou si sem jezdí lidé z okolí (jak jsem sám mohl vidět). Kéž jim všem sv. Prokop požehná.
Pramen sice vyvěrá pod oltářem, ale vyveden je asi 1,5 m před něj, kde je možné si vodu nabrat. I v tom letošním suchu prýští voda stejně jako dřív.



Seděl jsem tam a modlil se u té vody ke svatému Prokopu. Zabroukal jsem tropar o „vyvoleném divotvorci a obdivuhodném postníkovi“ a prosil ho, aby nás, české pravoslavné, učinil služebníky pravdy, jakým byl on sám. Aby nám pomohl správně se zorientovat v téhle době lži, klamu a zmatení. Aby lidem pomohl mezi kalnými vodami z různých duchovní proudů, ve kterých se míchá všechno s čímkoliv, najít pramen vody čisté a živé.

Vzpomínám si, jak jsme sem jednou přijeli vykonat bohoslužbu (to už je více než před deseti roky). Bylo nás pár lidí. Sloužil jsem na tom kamenném oltáři božskou liturgii. Lidé zpívali, jejich modlitby se nesly po té tiché návsi. Na oltáři tenkrát nebyla socha. Po liturgii kolem šla jakási babička, zdálo se, že je potěšena tím naší modlením; jen zalitovala, že tam zrovna není ta socha a oltář se jí zdál bez ní takový prázdný. Prý je socha zrovna restaurována... Otázal jsem se, co je to za sochu. „No tam je přece ten čert,“ spráskla ruce babička nad mou nevědomostí. Zdvořile jsem mlčel, ale v duchu jsem děkoval Bohu, že sochu odvezli a že jsme mohli sloužit na oltáři bez čerta.
Dnes už tam ta socha je, takže se můžete podívat, jak je to s tím čertem. Nu, není to tak zlé, jak jsem se původně obával. Přece jenom tam dominuje sv. Prokop... Stejně je však zajímavé, že to, co lidem utkví v paměti nejvíce, je ten čert dole...

Za úvahu stojí i to, jak vděčně je tradován obrázek Prokopa orajícího s čertem. Kdo však přemýšlí nad tím, že sv. Prokop nalezl pravdu a svědčil o ní svým životem? Pravda dneska lidi zkrátka „moc nebere“.

Udělal jsem pár fotek a došel jsem si do auta pro psací nádobíčko, sedl si tam vedle pramene pod starou moudrou lípu a napsal tyhle řádky. Ve stínu lípy. Ptáčkové zpívají nádherně, vyzpěvují své melodické ornamenty, voda v prameni tiše zurčí... Je to útěcha sem doputovat. Sv. Prokope, pros Boha za nás!



---------------

P.S.
Zřejmě aby se potvrdila slova, která jsem zrovna dopsal, přišel po chvíli nějaký školní výlet: děti asi tak ze druhé třídy s třemi učitelkami. Drobotina se vrhla k prameni, učitelky udělily pár rámcových pokynů, poté usedly opodál pod strom a zapálily si. Jeden klučina přišel po pár minutách ke mně a ptá se mně, proč mám takové vousy, že prý vypadám jako skřítek. Namítl jsem, že skřítkové jsou přece malí. Klučina to uznal: „Tak jste velký skřet“ - řekl laskavě. Tak, a mám to. Pak se tázal, co tam dělám. Odvětil jsem, že tady píšu něco o tom prameni, a řekl jsem mu pár slov o sv. Prokopu; při tom mi nahlídl do toho, co jsem napsal: „Tam je něco o čertovi!“ - vyjekl nadšeně. Tak jsem chtě-nechtě musel vyprávět historku, jak Prokop oral s čertem. Ach jo.
Nato se přitočily další děti: „Máte tam nějaké hry?“ - ukazovaly na notebook. Odtušil jsem, že „hry tam nemám“, v důsledku čehož zájem školáků o skřítka hlídajícího svatou studánku silně poklesl.
Loučím se dětmi a pomalu se ubírám pryč. Jdu kolem pokuřujících učitelek, které neslyšely, o čem jsem se s dětmi bavil, a jedna z nich se mne přísným tónem pedagoga táže, co tady dělám a co tu hledám, a že prý je to jen obyčejná voda, co tuhle teče. Ten tón jejího hlasu ve mně vzbudil pocit, že jsem někde na stupínku, před tabulí, a je mi asi tak deset. „Je to místo spojené se svatým Prokopem,“ vyhrknul jsem a očekával klasifikační ortel. Učitelka nad očekávání spokojeně přikývla, a pak se už normálním tónem zeptala, jestli nevím, zda sv. Prokop oral s čertem od Sázavy k Chotouni, či z Chotouně na Sázavu. Nevěděl jsem. (Zkusil jsem první variantu, ale bylo na mně vidět, že jen hádám.) Budu si muset doplnit vzdělání. Asi bych to měl za pět, jenže to nevěděla ani samotná paní učitelka, tak mi to zřejmě protentokrát prošlo.









Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz