1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 185:

Administrátor --- 25. 6. 2007
4. neděle - o setníkovi

4. po Padesátnici: neděle o víře setníkově

Motto:
„Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest,
sestupující od tebe, Otce světel“ (Jak 1,17).
Taktéž i každé vylití osvícení, kterým jsme blahodatně zkrápěni od Původce všeho
- Boha Otce, které jako sjednocující síla nás opět pozdvihuje a činí nás prostými,
vyvádí nás ke sjednocení s Otcem, jenž všechny přitahuje k sobě, a k Boží prostotě.
Neboť vše je „z Něho a k Němu“, jak praví svaté slovo (Řím 11,36).
(Dionysios Areopagita: O nebeské hierarchii)


Úryvek z evangelia na tuto neděli:
5 A když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prosil ho,
6  řka: Pane, služebník můj leží doma šlakem poražený, velmi se trápě.
7  I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8  A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9  Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, avšak dím-li tomuto: Jdi, tedy jde, a jinému: Přijď, a přijde, a služebníku svému: Učiň toto, a učiní.
10  Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11  Pravím pak vám, že přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12  Ale synové království vyvrženi budou do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13  I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.

(Matouš 8,5-13)

Jedním z témat, která zaznívají ve čtení z evangelia na tuto neděli, je: hierarchie. Setník, který přichází s tichou prosbou o pomoc pro svého sluhu, nahlíží na celou situaci způsobem hierarchickým. U vojáka je to vlastně pohled vcelku přirozený. Voják vidí svoji službu a svoji úlohu začleněnu do hierarchické struktury armády. Má své nadřízené čili velení, má své podřízené, kteří musejí vykonávat jeho rozkazy. Tento vojenský pohled na život však aplikuje nečekaně bystře a hlubokomyslně na celou vnitřní strukturu světa, na postavení člověka v něm, a skrze prisma hierarchického pohledu nahlíží i Boží moc - resp. všemohoucnost. Na vrcholu této hierarchie duchovního i materiálního světa spatřuje Ježíše Nazaretského, jehož jediné slovo stačí, aby se mohlo stát cokoliv. Velitel se přece nemusí sám obtěžovat, stačí, aby vydal příslušné rozkazy, a co povelí, to se taky stane, - to je přece jasná věc. A Ježíše poslouchá celé stvoření, a tak může rozkázat cokoliv (např. aby se uzdravil nevyléčitelně nemocný člověk; někteří si myslí, že se jednalo o tetanus). Ježíš Kristus ho chválí za jeho víru, která mu dala takové zření, a plní jeho prosbu.

Setníkova víra je hlubokým vhledem do duchovního uspořádání světa, do jeho fungování, a nazření výsostného Božího postavení, kterému se vše podřizuje, vše ho poslouchá.

Svět je ustrojen hierarchicky, a tak nic nemůže neposlechnout Boha - Stvořitele, nic se nemůže vymknout této posvátné hierarchii, která je vetknuta do základů světa, či snad lépe řečeno - která tvoří pilíře existujícího veškerenstva. Cokoliv, co je vytrženo (nebo se chce vytrhnout) z této hierarchie, se neodvratně začíná propadat do nicoty nebytí, podléhá zmaru, je podrobeno rozkladu a smrti.

Tento pohled na Boha a na svět i na rozumné bytosti, byl velice blízký prvotním křesťanům. Jim bylo hierarchické pojetí veškerého fungování stvořeného jsoucna vlastní - podobně jako tomu setníkovi. Spatřovali tuto hierarchii např. i v andělském světě. V prvních staletích po Kristu byl ve společnosti rozšířen názor, že Boží světlo je odráženo dolů přes jednotlivé andělské úrovně, až nakonec na člověka (adaptaci toho starověkého názoru vidíme např. i ve známém křesťanském svatootcovském výroku: světlem pro mnichy jsou andělé, světlem pro lidi jsou mniši).

Podle sv. Dionysia Areopagity, významného křesťanského myslitele, Božská Trojice udílí nižším jsoucnům dary dobroty a zbožštění. Dobro je projev stvořitelské aktivity Nejvyššího. Kvůli dobru jsou povolána nižší jsoucna k existenci. Dobro je tedy konstrukcí této duchovní hierarchie. Na všech jejích úrovních je rozdílen dar dobra. Převedeno Dionysiovo učení do současného jazyka, mohlo by se říci: Skrze tuto centralizovanou strukturu jsou distribuovány dary Boží dobroty do všeho stvoření, ke všemu tvorstvu.
Spása člověka - to je přijetí daru zbožštění a tím účast na Božství. Dar zbožštění obsahuje blahodať očištění, osvícení a přivedení k dokonalosti. Tyto blahodatné dary (charismata) jsou předávány a přijímány skrze hierarchii nebeskou i pozemskou - čili skrze andělský a církevní hierarchický řád, který je založen na principu Boží vlády. Díky fungování této hierarchie, která je celá projevem Boží lidumilnosti a Jeho neustálé péče o dobro lidí, může člověk získat Boží podobu, a dosáhnout tak svého zbožštění a mít účast na Bohu.

Každý hierarchický stupeň těch, kdo obklopují Boha, se totiž Bohu podobá více, než stupeň, který je od Něho dále, a ti, kdo jsou blíže světlu Pravdy, jsou jím také více osvěcováni a předávají je dále ve větší míře. Tuto blízkost však nechápej prostorově, ale jako způsobilost přijímat božské věci.

„Ve svém prvopočátečním ustanovení je naše posvátná (církevní kněžská) hierarchie vybudována dle podoby nadzemských (andělských) kůrů,“ píše Dionysios Areopagita ve svém díle o nebeské hierarchii a dále vysvětluje, že nehmotné řády jsou nám ukazovány hmotnými obrazy, podobenstvími, abychom se od posvátných zpodobení povznesli k tomu, co představují - co je prosté (nesložené) a co nemá žádný smysly vnímatelný obraz.

„Všechna díla nebeských bytostí nám jsou přístupná skrze symboly,“ a tak se naše zření otevírá horním nebeským řádům. ... Nemůžeme totiž bezprostředně zřít věci duchovní, ale potřebujeme vhodné pomůcky náležející naší přirozenosti, které by pro nás srozumitelně ukazovaly to, co je nezobrazitelné a nadpřirozené. Svaté Písmo vhodně skrývá posvátnou tajemnou pravdu o nadsvětských rozumných bytostech za neprůhledné posvátné závěsy, aby bylo toto tajemství učiněno nedostupným pro lidi tělesné; vždyť ne všichni lidé jsou zasvěceni do tajemství a „ne všichni mají poznání“, jak praví Písmo (1. Kor 8,7). Tolik Dionysios Areopagitský. (Když se tu hovoří o symbolech, nezapomínejme na hloubku symboliky, protože symbol je výkladem nevyčerpatelný.)
Již apoštolští otcové viděli v církevní hierarchii obraz nebeské hierarchie. Vůbec - církevní hierarchie a struktura měla pro myšlení a srdce prvotních křesťanů, starověkých lidí, hlubší význam, než má pro nás dnes, kdy ji pojímáme více úřednicky, právně a racionálně. V dílech prvokřesťanských Otců najdeme na toto téma krásná podobenství - např.: biskup jako Kristus a kněží jako apoštolé apod.

Dnešní člověk je v tomto ohledu myšlení vykořeněného a největší hodnotou se pro něho stává nezávislost, nebo alespoň zdání nezávislosti (ve skutečnosti jsme však na civilizaci závislejší než lidé kdykoliv v minulosti). Starověký člověk - i světský - si však dobře uvědomoval nutnost hierarchie jako takové, a jak je důležité, aby člověk uvědoměle zaujal své místo v nějaké hierarchii. Ať už to byla hierarchie vojenská (pro vojáky z povolání) nebo státní, nebo rodinná (i ta je dnes rozvrácena), či duchovní a církevní. Mít v hierarchii přiznáno své místo bylo vnímáno jako důležitější než výše postavení v ní. V rámci hierarchie sice člověk musí plnit svoje pověření, úkol nebo povel, ale na druhé straně se mu dostává ochrany, zastání, pomoci apod. To lidé oceňovali.

Připomeňme pro ilustraci dávnou orientální praxi uvádět nejen své jméno, ale k tomu - čí jsem syn (ben nebo bin). Někdy se uvádí nejen jméno otce, ale i čí on byl syn, a ten zase čí byl syn, a tak je ve jménu obsažen takřka celý rodokmen. Hierarchie původu byla (a někde v orientě či v Africe ještě je) pro lidi zkrátka cosi velice důležitého (leč důsledkem jsou jména neprakticky dlouhá - ačkoliv - na důležité věci si lidé uměli udělat čas).
Pro nás je v tuto chvíli předmětem pozornosti hierarchie duchovní a církevní. Současný člověk k ní hledá vztah s jistými obtížemi. Pro starověkého člověka však bylo zařazení do nějaké duchovní hierarchie (bez rozdílu náboženství) naprostou nutností. Dnes si může kdokoliv vymyslet jakoukoliv duchovní fantasmagorii, začít ji hlásat, a má jistotu, že se bez pochyb najde dost lidí, kteří mu uvěří. Dříve by se takového "učitele" jeho posluchači ihned dotazovali: "A čí jsi žák?, kdo byl tvým učitelem?" A novopečený učitel by musel doložit, že je žákem tohoto, a ten zase byl žákem tamtoho, a tak dále, až by se v této posloupnosti dobral k nějaké všeobecně uznávané osobnosti. Pak by ho někdo bral vážně. (Anebo by mohl tvrdit, že má své učení přímo od Boha, který se mu zjevil, jenže potom by záleželo na tom, jaké zázraky by vykonal, nebo jak jinak by přesvědčil své posluchače, aby mu absenci věrohodné posloupnosti prominuli. Dnes jsou lidé v duchovních věcech tak důvěřiví, nezkušení a lehkomyslní zároveň, že může přijít kdokoliv, tvrdit cokoliv, dokazovat to nepotřebuje, prokazovat svou posloupnost také nemusí, ale vypadá-li zajímavě, či znějí-li jeho slova sluchu posluchačů libě, věří mu ihned všechno a svěřují své duše do jeho rukou.)

Zajímavým způsobem se výše vzpomenuté starověké uvažování zobrazilo na situaci kolem působení Pána Ježíše. Farizeové a duchovní předáci židovstva říkali (přesně ve výše popsaném duchu): "My jsme Mojžíšovi učedníci, kdežto o tomto (tj. o Ježíši Nazaretském) nevíme, odkud je." To by za jiných okolností mohl být zdravý duchovní postoj. Kdyby neviděli veliké skutky Ježíšovy, bylo by jejich smýšlení oprávněné, ale protože viděli, a neuvěřili, nemají omluvu. Mojžíš na Krista ukazuje; odmítnutím Ježíše Nazaretského, který se očividně prokázal - nejen slovy ale i skutky - jako Kristus, se tedy farizeové zpronevěřili svému učiteli Mojžíšovi, a přestali být jeho pravými učedníky.
Dávné pojetí duchovní hierarchie a posloupnosti vstoupilo i do praxe církve, jejíž putování dějinami je od počátku spojeno s udržováním apoštolské posloupnosti, díky níž může každý pravý kněz odvodit svoje následnictví a duchovní pověření od svatých apoštolů. Hierarchická posloupnost, která se odvíjí od Ježíše Krista, přes apoštoly, svaté Otce a pak celými dějinami Církve, nese v sobě blahodatné pověření k posvátným úkonům (tj. povolání konat to, čím Kristus pověřil apoštoly: svaté Tajiny; v liturgii sv. Basila se praví, že Kristus ustanovil pastýře církve, aby "sloužili oltáři") a zároveň předávání neporušeného učení, pravé víry od apoštolů do každé doby. Tyto dvě církvetvorné složky má apoštolská posloupnost. "Všude tam, kde jsou věřící s řádně ustanoveným hierarchou a věroukou neporušenou od dob svatých apoštolů, tam je všeobecná církev" (dogmatická theologie). Kněžství hierarchů pramení z kněžství Kristova, proto zde musí být konkrétní doložitelné spojení.
Takovou posloupnost má jedině pravoslavná církev, protože v rozkolu či v herezi apoštolské pověření zaniká (viz např. kánon Basilův 1.) Kde není apoštolská posloupnost nebo je narušena nebo je nevěrohodná, resp. nekanonická, není svěcení kněžstva, není eucharistie ani ostatních svatých Tajin, není ničeho, protože takoví věřící nejsou reálně začleněni do pravé hierarchie, jejíž hlavou je Kristus, lépe řečeno: skrze Krista - Bůh Otec. Tato hierarchie začíná nad dějinami, ve věčnosti, v době Ježíše Krista sestupuje na zemi a do lidských dějin, aby se skrze ni lidé spojovali s věčností a byli vyváděni z této světské časnosti.

Všimněme si, že Kristus v celém svém pozemském díle, napojoval učedníky - budovanou Církev - na věčnou hierarchii, a zakládal hierarchické církevní uspořádání, v němž se bude dít spása lidí. V Evangeliu nacházíme tolik zmínek: "Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal" (Mat 10,40; Jan 13,20). Udělil jim moc (pověření) vymítat zlé duchy, léčit nemoci (Mat 10,1). Pravil: "Jděte, kažte... uzdravujte" (Mat 10,6 a 8), "posílám vás" (Mat 10,16). Posílal je dva a dva (Mar 6,7). Jindy pravil: "Jako mne poslal Otec, já posílám vás," a při tom na ně dechl se slovy: "Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20,21-22). Hierarchický princip církve zní dokonce i ve slovech Kristových: Mne pronásledovali, i vás pronásledovati budou (Jan 15,20) apod.

Syna Božího poslal Bůh Otec. Apoštoly poslal Pán Ježíš. Apoštolé poslali své nástupce. Jsouce zařazeni do této hierarchie, tedy ani my nejsme svévolníky, o kterých by platil Boží odsudek: "Já jsem je neposlal, oni sami běželi, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují" (Jeremiáš 23,21), jak to platí o těch, kteří se vymkli stanovené hierarchii. Leč my jsme poslaní, pověření - k nám přes neporušenou a nepochybnou apoštolskou posloupnost promluvil Hospodin.
O těch "neposlaných", jimž nepřísluší kněžský hierarchický stupeň osvěcování, a přesto si takoví přisvojují kněžské pravomoci, uvažuje sv. Dionysios, když píše o jednom takovém, takto: "...myslí si, že může oklamat toho, kterého nepravdivě nazývá Otcem, a v Kristově jménu se opovažuje pronášet svá nečistá rouhání, která rozhodně nemohu nazvat modlitbou, nad božskými symboly. Takový člověk není knězem, nýbrž zlovolným podvodníkem, jenž klame sám sebe, a vlkem, jenž se obléká do roucha beránčího, aby mohl škodit Božímu lidu." "Jestliže je kněžský hierarchický stupeň osvěcovatelský, pak ten, kdo neosvěcuje, a ještě méně ten, kdo osvícen není, do kněžského řádu nikterak nepatří a kněžská moc mu nepřísluší." (Dionysios Areopagita, 8. list)

Duchovní hierarchie pro nás není pouhé zákonické formální ustanovení. Je totiž především mystickou zkušeností církve. Lid církevní vnímá, že po této hierarchii se Bůh sklání k člověku a naopak - člověk po této hierarchii vystupuje ke sjednocení s Bohem a při poznávání Boha proniká postupně hierarchií jednotlivých závojů, jimiž je Bůh zahalen, přiměřeně našim možnostem. Smyslem a účelem hierarchie tedy je obousměrně spojovat horní s dolním, nebeské s pozemským, božské s lidským.

Duchovní hierarchie, do níž jsme křtem zasazeni, po nás žádá plnit Boží přikázání, vést život dle církevních pravidel. Na druhé straně nás účast v této hierarchii (nezávisle na místě, které v ní zastáváme) uvádí dle našich možností do pokoje a souladu s ostatními bratřími (který je zpodobením nebeské harmonie), staví nás nejen pod poslušnost, ale i pod Boží ochranu, činí nás spoluslužebníky nebeských mocností, zařazuje nás do Božího díla, a tím dává životu člověka vyšší smysl. A především skrze ni dostáváme blahodať Ducha Svatého, Božské světlo a dar spásy. V této hierarchii Bůh zvláště pečuje o každého svého vojína, který mu slouží: posílá anděla ochránce, jehož k nám připojuje v okamžik křtu, nebeské vojsko bojuje na naší straně a my bok po boku vedle blažených mocností proti silám tmy a proti hříchu. "Neboť není naše bojování proti lidem ale proti podnebeským silám zla" (Efez 6,12).

Jestli je pravdivé, jak říkají latiníci: "třetí možnost není"; pak jsme v principu každý začleněn (vědomě či nevědomky) v jedné z jediných dvou možných duchovních hierarchií: buď v Boží nebo v ďáblově. O pár řádků v evangeliu výše, před naším nedělním čtením, praví Ježíš tato znepokojivá slova:
"Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale jen ten, kdo činí vůli Otce mého, který je v nebesích.  Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďábly nevymítali, a v tvém jménu zdali jsme divy mnohé nečinili?  A tehdy jim vyznám: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti."
Apoštol v úryvku na tuto neděli praví, že jsou jen dvě služby a každý člověk má místo v jedné z nich. Buď je ve službě hříchu, a jako odměnu za svou službu dostane smrt. Či vstoupí do služby Boží, a obdrží život:
"Vysvobozeni jsouce pak od hříchu, učiněni jste služebníky spravedlnosti... Neboť když jste (ještě) byli služebníky hříchu, odcizeni jste byli spravedlnosti. Jaký jste pak užitek měli tehdy z dřívějších vašich skutků, za něž se nyní stydíte? Konec zajisté těch věcí jest smrt. Nyní však vysvobozeni jsouce od hříchu a podmaněni do služby Bohu, máte užitek váš ku posvěcení, cíl pak život věčný. Neboť odplatou hříchu jest smrt, ale milost Boží jest život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem."

---------------------------------------

Ještě pár slov k tomu projevu oné nadčasové hierarchie, jímž je kněžská hierarchie církevní (biskupové, kněží, diakoni atd.), která se za každého času uskutečňuje v právě existující církevní struktuře. Skrze ni jsou křesťané napojováni na hierarchii věčnou a na světovou Církev a naddějinné Tělo Kristovo. Hierarchové jsou hierarchy, protože jsou součástí oné velké duchovní hierarchie, a my jsme v ní skrze ně.

"Svatý princip uspořádání posvátných věcí stanovuje, že jedni se účastní božských věcí tak, že je přijímají, kdežto jiní, tedy ti, kdo jsou blíže oltáři, je rozdělují. Neboť ti, kdo symbolicky řečeno stojí kolem Božího oltáře a zřetelně vidí a slyší Božské věci, které se jim odhalují, napodobují dobro, když vycházejí zpoza božských závěsů a vyjevují svaté věci níže postaveným mnichům, svatému lidu a očišťovaným řádům podle jejich důstojenství." (Dionysios Areopagita)

Jak bylo již zmíněno, všeobecné chápání významu a smyslu hierarchie je ve většině současných západních lidí rozvráceno, a tak dnes ve vědomí věřících (a nezřídka i duchovenstva) převládá spíše formalizované (úřednické) pojetí pohledu i na hierarchickou strukturu existující v daném čase v Církvi. To se projevuje chřadnutím církevního života na jedné straně, a různými rozkoly a plně dobrovolnými odděleními od Církve na straně druhé. Jak o tom pravil starec Paisij Athonský: nemoc je na obou stranách.
Na západě se však toto zformalizované pojetí už dávno zabydlelo dokonale. Církev tam začala být chápána jako armáda, ve které slouží vojáci z povolání (kněží) a vedena je generálem (papežem); projevy tohoto učení o církvi najdeme na západě takřka na každém kroku.
V naší teologické učebnici dogmatiky se píše, že "hierarchie je především služba podle daru Boží blahodati a řádu Církve". Postavení biskupa vyplývá z jeho služby. Každý pravoslavný biskup je nástupcem apoštolů.
Domnívám se, že opravdové hierarchické vedení církve není o rozkazech, ale o předsednictví v lásce; není o velení, ale o následování osobního příkladu; není jen o úřední podřízenosti a nadřízenosti, ale o předávání pravého učení, jímž jsou ovce pastýřem napájeni jako vodou živou; jestli má být celý vnitřní život Církve v duchu lásky, tak hierachie musí být předáváním duchovního světla. A za světlem jdou ti, kteří jsou vedeni, rádi. Pastýř a generál jsou dvě zcela různá povolání.

Právě uvedené říká Dionysios Areopagita asi tak, že kněží jsou v církevní hierarchii řádem osvěcujícím - jejich posláním je osvětlovat níže postavené řády, čili zprostředkovat jim světlo pravdivého poznání o Bohu. Nejdříve však kněz sám musí být osvícen. K tomu je potřeba, aby se člověk otevřel Božské pravdě, obrátil se ke světlu, upřel svůj pohled k prameni této pravdy, kterou je Bůh; to je jediná činnost, která je od člověka požadována.
Dionysios odsuzuje polemiku kvůli její neúčinnosti a tudíž pro její zbytečnost; vede jen k nekončícím sporům; ve skutečnosti se totiž vůbec nedotýká toho, co skutečně jest, tedy pravdy. Pravda si vystačí sama, potvrzuje se sama ze sebe, má moc samu sebe ochránit, neboť při pouhém kontaktu s ní je každé mylné mínění usvědčeno ze svého omylu.


(Nespecifikované citace z dogmatiky:
I. Belejkanič, Pravoslavné dogmatické bohosloví, PBF v Prešově, 1996)
Myšlenky Dionysia Areopagity čerpány z:
O nebeské hierarchii (rusky), Sankt Petěrburg 1995
Listy o mystické theologii (česky), Ikumeni 2005 (včetně úvodní studie od M. Koudelky)


Použité ilustrace:
Ikona setníka Longina
Ikona zobrazující přesvatou Bohorodici v hierarchii ikonomie spásy








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz