1223


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 187: #

Administrátor --- 27. 6. 2007
Liturgika - řecká a slovanská bohoslužba - 3

Pro zájemce o liturgiku

Rozdíly mezi řeckou a ruskou bohoslužbou

3. díl - tentokrát hlavně o službě Božské liturgie

V řeckém typikonu byla provedena menší liturgická reforma v r. 1838 (Svatá Hora Athos tuto konstantinopolskou reformu nepřijala a drží se až doposavad starších typikonů). Reforma spočívá mj. v níže uvedených změnách:

Na začátku liturgie - žalmy 102. (Dobrořeč, duše má, Hospodinu) a 145. (Chval, duše má, Hospodina) a následné devatero blahoslavenství reforma zaměnila za antifony (všednodenní), aby se zkrátila liturgie. Rusové i nadále zpívají každou neděli dva výše vzpomenuté žalmy a blahoslavenství (nahrazují je antifonami jen ve svátky nebo naopak ve všední dny, jak to dle starého typikonu má být). Tato změna u Řeků je politováníhodným ochuzením liturgie.

V Gorazdově sborníku nejsou tyto antifony, které se podle našeho typikonu mají zpívat, slouží-li se liturgie ve všední den. Můžete se na jejich české znění podívat (v PDF, otočte si pak stránku s antifonami do správné polohy: ctrl shift plus) a nebo si je poslechnout (amatérská instruktážní nahrávka českého znění na východoslovenský nápěv v MP3: první, druhá a třetí) (Pozn. překl.)
Dále byly u Řeků reformou vypuštěny modlitby za katechumeny (zůstaly zachovány jen v liturgii předem posvěcených Darů, která se slouží ve Velkém půstu). I to je citelná škoda. Stává se pak nepochopitelným, proč se první část liturgie stále ještě nazývá „liturgií katechumenů“. (Na Athosu však i nadále konají modlitby za katechumeny po celý rok.)

Další rozdíly při liturgii:
Pro Řeky je důležitý velký vchod a pronášené modlitební vzpomínání jmen archijerejů, dobrodinců apod. Kdežto pro Rusy je důležitější zpěv Cherubínské písně, při níž Rusové rádi klečí (klečet v neděli však není správné; a klečet při Cherubikonu by se vlastně vůbec nemělo, protože přenášené svaté Dary ještě nejsou posvěcené). Řekové při Cherubikonu sedí (ve stasidiích kolem stěn chrámu) a na velký vchod stojí se skloněnou hlavou a předkloní i celý trup (vzdávají tím úctu nikoliv přenášeným darům samotným, ale velkému vchodu a jeho významu a symbolice).
Cherubikon byl zaveden v Konstantinopoli až v 11. stol., aby se zaplnilo ticho při přípravě velkého vchodu a vzpomínání živých a mrtvých. Její zavedení bylo tehdy kritizováno jako podivná novota. Dnes někteří vnímají Cherubínskou píseň jako „mystický a hluboký“ střed liturgie, a to na úkor eucharistického kánonu.
Rusové po Cherubínské písni na velký vchod přestanou klečet a volně stojí. Někteří z nich však naopak činí velkou poklonu. Někteří v minulosti věřili, že při velkém vchodu jsou už přenášeny proměněné Dary, což je hereze, která byla odsouzena v Moskvě v XVII. stol.
V poslední době se v Rusku provádí osvěta a vysvětluje se věřícím, že se při Cherubínské písni a při velkém vchodu nemá klečet - a to zvláště v neděli (dary přenášené při velkém vchodu nejsou při liturgii sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého ještě posvěceny).

„Elaion eirinis, thysian aineseos“ (transliterace řeckého textu).
„Olej pokoje, oběť chvály“ (v řecké liturgii) čili „milost pokoje, oběť chvály“ (ve slovanské liturgii). U Řeků se tedy nakonec zachovalo (zřejmě prvotní) biblické „olej“ /elaion/, leč milost /eleos/ se u nich objevovalo také, Nikolaos Kabasilas to zná (a vykládá toto místo liturgie biblickým výrokem: „Milosrdenství chci a ne oběti“), ale neudrželo se zde. Ve slovanském překladu však zvítězila spirituálnější verze znění: milost. Tato „evoluce“ doslovného biblického textu k symbolické podobě proběhla nikoliv při převodu do slovanského jazyka, ale již kdysi u Řeků.

Po ohlasu kněze: „Díky vzdávejme Hospodinu“ (vztahuje se k Ježíši Kristu) následuje odpověď: „Důstojno a spravedlivo jest!“ (v Řecku zapěje žalmista). U Rusů s dodatkem: „klaněti se Otci i Synu i Svatému Duchu, Trojici jednobytné a nerozdílné“ (tento dodatek sice poněkud mění smysl tohoto bodu liturgie, protože se tím odpověď na výzvu k díkům Spasiteli zaměňuje za učení o uctívání Trojice, ale kontextem to navazuje na tichou modlitbu kněze, která sem patří). U Řeků tento dodatek není; vyskytoval se místy, ale neudržel se; duchovní tudíž nemají však dostatek času přečíst následující tichou modlitbu, takže slouží-li jen jeden kněz, vzniká tomto místě pauza ve zpěvu věřících (musí se čekat, až kněz dočte dlouhou tichou modlitbu), slouží-li více presbyterů, pak druhý sloužící duchovní hned po dokončení zpěvu této věty spěchá s dalším zvoláním v postupu liturgie (Vítěznou píseň...), kdežto první kněz zatím dočítá tichou modlitbu - tento řecký obyčej je z hlediska liturgického možno hodnotit jako poklesek). Výše zmíněná vsuvka se v Rusku tak ujala, aby se v bohoslužbě předešlo pauzám, které pravoslavní nemají rádi.
Podobně jako v předchozím případě - slovanská verze není něčím vymyšleným (ani chybným nebo nesprávně přeloženým), ale je jednou z řeckých variant, která se v době překladu liturgie do slovanského jazyka vyskytovala v řeckých rukopisech, ale neudržela se v Řecku do současnosti.

Zvláštnost eucharistického kánonu v liturgii sv. Jana Zlatoústého spočívá v interpolaci v textu epikleze (tj. zbožná vsuvka do modliteb proměňování svatých Darů - tři tropary k Ježíši Kristu, vzaté z šesté hodinky: „Hospodine, jenž jsi v třetí hodinu...“, spolu se dvěma verši z 50. žalmu ke Svatému Duchu: „Srdce čisté stvoř ve mně, Bože...“ a „Nezamítej mne od tváře své...“). Tato interpolace (stejně jako předchozí případy) je velice stará a objevuje se v některých řeckých rukopisech z XI. století, rozšířena je hlavně mezi Rusy. Její význam je podtržen pozdvihováním rukou a vroucností, kterou zde duchovní do opakování tohoto troparu vkládají.
V liturgii sv. Jana Zlatoústého tato vsuvka ničemu nevadí, snad jen může někomu připadat, že poněkud narušuje svou dramatičností celistvost eucharistického kánonu; u Řeků není.
Jenže se u Rusů dostala z liturgie sv. Jana Zlatoústého i do liturgie sv. Basila, ve které přerušuje větu a narušuje tak samotnou návaznost modliteb epiklese; použití této interpolace v liturgii sv. Basila Velikého nenachází ani jednu oporu ve starých řeckých rukopisech liturgie sv. Basila Velikého. Tento novodobý liturgický problém, který po zásluze vyvolává kritiku ruských teologů, je nutno řešit. Bohužel v Rusku nebyla zmíněná vsuvka dosud z liturgie sv. Basila odstraněna jednak kvůli strachu ze starověrců, dále z obavy před obviněním z "obnovlenectví".)

V liturgii sv. Basila však byla učiněna ještě jedna interpolace, která je stejně vážným nedopatřením, jako případ zmíněný výše; jedná se o větu používanou při proměňování chleba a vína - mechanicky převzatou z liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Proměniv je Duchem svým svatým.“ V řeckém znění je tato věta chybou i z hlediska gramatiky. Navíc je v liturgii sv. Basila tato vsuvka nadbytečná, protože v předchozí modlitbě už bylo v této liturgii obsaženo vzývání Svatého Ducha s prosbou o jeho sestoupení i o proměnění svatých Darů (kdežto v liturgii sv. Jana Zlatoústého je v předcházející modlitbě prosba jen o sestoupení Svatého Ducha, a proto je tam pak ještě i ten dodatek: „Proměniv je...“) Tento dodatek do liturgie sv. Basila Velikého by vytvářel liturgickou nehoráznost čtyř požehnání svatých Darů (místo tradicí ustanovených tří požehnání svatých Darů při jejich proměňování), a proto abychom se tomu vyhnuli, tak proti tradici vynecháváme třetí požehnání (které se má konat při slovech: „Vylitou za život světa“) a přenášíme ho na slova vsuvky: „Proměniv je...“
(Tuto vsuvku v liturgii sv. Basila nenalezneme ve starých vydáních a kritizoval ji už sv. Nikodim Svatohorec ve výkladu k 19. pravidlu Laodicejského sněmu /Pidalion/: „Vždy když kněží slouží liturgii sv. Basila Velikého, nechť neříkají v okamžiku proměnění a posvěcení svatých Tajin slova: »Proměniv je Duchem svým svatým«, protože je to dodatek kohosi nevzdělaného a opovážlivého, který aby se ukázal jako protivník latiníků, převzal tyto slova z liturgie sv. Jana Zlatoústého a vsunul je do Basilovy liturgie“; pozn. překl.)
Při veškeré kritice těchto interpolací, je však nutno dodat, že samy o sobě nejsou lživé nebo heretické.
Dříve se sloužila liturgie sv. Basila každý svátek, kdežto liturgie sv. Jana Zlatoústého byla vnímána jako liturgie všednodenní. Pak se začalo prosazovat sloužení liturgie sv. Jana i ve svátky (protože je kratší). Ustanovení, že liturgie sv. Basila se slouží jen 10 x v roce, nebylo pro omezení této liturgie, ale naopak, aby bylo zachráněno její konání.
(prof. N.D. Uspenskij: O službě dvou liturgií; vsuvka překladatele)

V Rusku sice panují obavy z jakékoliv změny v liturgickém životě (proto se zatím váhá s opravou zmíněných dvou vsuvek v epiklesi liturgie sv. Basila), ale přesto - dvě novoty byly zavedeny i v Ruské církvi: častější svaté přijímání (do revoluce obvykle jen jednou za rok) a lidový zpěv při bohoslužbách (zvláště symbolu víry a Otčenáše; Řekové tyto dva posvátné texty nikdy nezpívají, ale čte je buď nejstarší nesloužící či nejctihodnější osoba ve shromáždění; tato krásná starobylá praxe začíná být vytlačována jinou - zvláště u Řeků na Západě - tyto modlitby čte dítě (chlapec či děvče), anebo se tam už nečtou, ale zpívají všemi přítomnými společně - tento obyčej je přijat ze západní praxe a je charakteristický pro ekumenická shromáždění, leč pravoslavnému duchu je cizí).

Zvolání před svatým přijímáním, kterým duchovní zve věřící ke kalichu Páně: „S bázní Boží (s láskou) a u víře přistupte.“ Krásný dodatek u současných Řeků „s láskou“ byl zaveden v 18. stol na Athosu přívrženci častého přijímání - Kollivades (přívržencem tohoto hnutí byl např. ct. Nikodim Svatohorec; mj. zásadně trvali na dávné liturgické praxi nekonat zádušní bohoslužby v neděli - od toho to jejich pojmenování). Od nich se dostal do typikonu z r. 1838, ale nikdy nepronikl do Ruska. Duchu liturgie sv. Jana Zlatoústého, která podtrhuje spíše procítění bázně před velikým Tajemstvím Eucharistie, odpovídá lépe pouhé: „S bázní Boží a u víře...“
Na druhé straně - ruská praxe předepisující laikům líbat po přijímání kalich (resp. jeho podstavec) nebyla nikdy přijata řeckou lidovou zbožností - Řekům se zdá, že si tím laikové přisvojují něco, co náleží jen duchovenstvu (dotýkat se posvátných nádob).

Novota, která se místy objevuje u Řeků pod vlivem hnutí Zoí: anaforu a posvěcování Darů koná duchovenstvo na kolenou - je to však mnohými rozhořčeně odmítáno a každopádně je to proti kánonům (I. všeobecný sněm kategoricky zakazuje klekat ve specifikovaná sváteční období) a proti tradici (svatí Otcové takto nesloužili). (Modlit se na kolenou mimo přesně specifikované případy, kdy typikon předepisuje sklánět kolena, bývá ostře kritizováno jako důsledek nepravoslavného západního vlivu; pozn. překl.)
Další novota řeckého hnutí Zoí - místo: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás,“ říkají přívrženci tohoto hnutí: „... pros za nás“ - zjevně pod protestantským vlivem. (V řecké tradici se zpívá v závěru ektenie: „Přesvatá Bohorodice...“ v ruské tradici to vůbec není.) Tato nedobrá inovace je v Řecku dosti rozšířena, ale je zcela odmítnuta na Athosu jako zmenšování úcty k Matce Boží.
To samé platí o přenosu svátku Zvěstování (dle typiku z r. 1838 připadne-li na Velký pátek či na Velkou sobotu - přesouvá se na Paschu), který je považován za hlavu naší spásy a považuje za nepřenositelný.
Otázka proskomidie (obřad přípravy chleba a vína pro konání eucharistie). Řecká proskomidie se liší od ruské v celé řadě detailů. Je tu rozdíl v počtu používaných prosfor (jedna, pět, sedm - u staroobřadců). Nejvýraznější rozdíl je vzpomínání „svatých andělů a archandělů Gabriela a Michaela a všech nadnebeských beztělesných mocností“ nad první z devatera vykrajovaných částeček z prosfory v Řecku, kdežto Rusové anděly nevzpomínají a hned první částečku berou na památku sv. Jana Křtitele (Řekové vzpomínají sv. Jana Předchůdce spolu s proroky). Otázka má teologickou podstatu - mají-li být andělé vzpomínáni v souvislosti s Eucharistií - čili má vykoupení a spása Krví Kristovou a jeho oběť na kříži vztah pouze k lidskému pokolení, anebo zahrnuje i anděly a má význam kosmický? Je svatá Tajina Těla a Krve Kristových, svatá Eucharistie, určena i andělům, kteří nemají tělo? A nakonec - rozšířil se hříšný pád člověka i na anděly, takže i oni potřebují vykoupení? To jsou otázky, které před nás staví eucharistické vzpomínání andělů. (Obě varianty praxe proskomidie mají své zdůvodnění.)

Některé staré řecké rukopisy se seznamem a řádem vzpomínání svatých ještě z byzantské éry vzpomínají anděly, jiné nikoliv. Řešením této otázky se zatím ani jediná z místních pravoslavných církví oficiálně nezabývala. Ruská praxe vyjadřuje spíše antropocentrické pojetí spásy, kdežto řecká zdůrazňuje její kosmický aspekt (ve stejném duchu jsou některé rozdíly mezi řeckou a ruskou variantou jitřní bohoslužby).
(Skrytě a v tichosti však pamatování na anděly obsahuje i ruská praxe - částeček vykrajovaných z prosfory na památku svatých je totiž vždy devět (tři trojice), a ve slovanských učebnicích liturgiky se běžně píše, že toto devatero částic zobrazuje devět řádů andělských; pozn. překl.)
------

Řecký archijerej se před velkým vchodem klaní lidu, prosí za odpuštění, a pak žehná. Ruský biskup ne - to prý náleží knězi.
Řečtí biskupové (i kněží) však nikdy nedávají požehnání mimo liturgii, jen vztáhnou ruku k políbení. Žehnání považují za akt liturgický, nevhodný mimo chrám. Rusové se shromažďují u východu z chrámu pro archijerejské požehnání. U Řeků zase sám biskup rozdává antidor.

Řekové (tedy - ti zbožní) jdou na liturgii vždy nalačno - ať už budou přijímat či nikoliv. Rusové mají zato, že se před bohoslužbou mohou nasnídat (pokud se nechystají ke svatému přijímání), aby měli více sil, a pak si na bohoslužbách berou antidor, což athonští monaši považují za nezbožné (správně by se měl i antidor přijímat pouze nalačno).

Ep. Vasilij Krivošein
(výpisky a poznámky z delší stati, volně přeloženo s malými doplňky)


Dodatek překladatele:
Dalších drobných rozdílů je opravdu mnoho. Nutno též zmínit, že u Řeků existuje mnoho variant liturgické praxe, které se od sebe jemně odlišují (v porovnání s tím je naše chápání liturgiky poněkud uniformní).
Na některých místech při velkém vchodu nevzpomínají celou tu řadu biskupů, kněžstva, zakladatelů apod., modlí se jen stručně a obecně, kráčejí s kalichem a diskosem poměrně rychle a nezastavují se.
Po „svaté svatým“ (před svatým přijímáním) někde vsouvají prosbu, kterou známe z večerní: „Upevni, Bože, svatou pravoslavnou víru a pravoslavné křesťany na věky věkův.“
Důsledně se zde mnozí duchovní stavějí proti snad nevykořenitelnému zvyku líbat ikony po svatém přijímání. Kdo má v sobě pravé Tělo a skutečnou Krev Kristovu, nemůže se přece klanět před vnějším zobrazením Kristovým!
Na první prosbu ektenie po svatém přijímání (Povznesme se, přijavše Božské, svaté... důstojně děkujme Hospodinu) odpovídají: „Sláva tobě, Pane, sláva tobě!“ (V naší praxi se odpovídá obvyklé „Hospodi, pomiluj“, což zjevně nezapadá do kontextu.)
Po modlitbě za biskupy (Nejprve rozpomeň se ... a řádně hlásající slovo pravdy tvé) u nás odpovídají věřící: „I na všechny“, což je lepší než u Řeků, kde se odpovídá pouhé „Kyrie, eleison“ (následující požehnání tam koná kněz nikoliv rukou ale naprestolním křížem).
Další charakteristickou událostí pro řeckou liturgii je žehnání antidoru - chleba, který se rozdává v chrámu jako požehnání (není to svaté přijímání) - Řekové přinášejí ošatku s chleby do oltáře po epiklezi, a kněz žehná chleby nad proměněnými Dary (tj. nad Tělem a Krví Kristovými).
Vchod s kadidlem na večerní je u Řeků monumentální; zúčastňují se ho všichni přítomní kněží (i nesloužící), vycházejí na střed chrámu, kde stojí duchovní vedle sebe a hlasitě zpívají „Světlo tiché“ a pak hned první z nich říká začátek prokimenu; v průběhu zpěvu prokimenu vcházejí kněží do oltáře a zde před prestolem říká představený závěr prokimenu (první polovinu prvního verše).
Samostatnou kapitolou by mohlo být okuřování diákona v řeckém chrámu. Je tak složité a byzantsky slavnostní, že se to úplně vymyká všemu, co na toto téma můžeme vidět ve slovanském světě. :-)
Další kapitolka by se mohla jmenovat: řecká litije (resp. žehnání pěti chlebů, oleje a vína) (je to vlastně taková ekologická bohoslužba). Místo malých symbolických chlebíčků a maličkých nádobek s olejem a vínem, jak to známe, přinesou Řekové doprostřed chrámu stůl, na němž je navršena pyramida z bochníků, a pak ještě další stůl plný lahví oleje a vína (pořídil jsem foto).
Kázání bývá v Řecku před svatým přijímáním věřících (tj. když přijímají kněží). Nakolik jsem mohl vidět, či se kdy doslechnout, tak kázání zde nebývá krátké.
Zajímavý je rozdíl při biskupském svěcení. V řecké církvi se doposavad zachovává stará praxe (která se u nás konala až do poloviny 17. století), kdy se svěcení biskupa podobá svěcení diakonskému či presbyterskému (kněžskému) tím, že obsahuje "zasnoubení s církví"; to se vyjadřuje trojitým obcházením svěceného duchovního kolem prestolu (oltáře), což je projevem toho, že se dotyčný stává služebníkem oltáře.
Rozdíly jsou i při pohřbu biskupa.


(Tolik tedy k milovanému tématu některých pravoslavných liturgistů)








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz