1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 189: #

Administrátor --- 4. 7. 2007
5. neděle - o Gergezenských

5. neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých

Biblické čtení:
18  Vida pak Ježíš zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu.
19  A přistoupiv jeden zákoník, řekl jemu: Mistře, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš.
20  I dí mu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.
21  Jiný pak z učedlníků jeho řekl jemu: Pane, dopusť mi nejprve odejíti a pochovati otce mého.
22  Ale Ježíš řekl jemu: Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.
23  A když vstoupil na lodí, vstoupili za ním i učedlníci jeho.
28  A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobu vyšlí, ukrutní náramně, takže kvůli nim nikdo nemohl tou cestou choditi.
29  A aj, vykřikli, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, než nastal čas, trápiti nás.
30  A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se.
31  Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Poněvadž nás vymítáš, dopustiž nám vejíti do toho stáda vepřů.
32  I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i utonuli ve vodách.
33  Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících.
34  A aj, všecko město vyšlo na cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.

(Matouš 8. kapitola)

Sv. Theofan Zatvornik k dnešnímu čtení z Evangelia poznamenává o těch Gergezenských (nebo Gadarenských - dle toho, podle jakého města té krajiny je nazýváme):
Nevidno žádné nepřátelství ke Kristu, nevidno však ani víry; jenom strach, který na ně padl - jdi si kam chceš, ale hlavně někam pryč od nás. Viděli zkázu stáda vepřů. Obávali se o svůj majetek. Říkali si: „Jestli tu tenhle prorok zůstane, kdoví jaké ještě škody nám tu natropí.“
Je to obraz lidí, kteří v pokoji žijí se svým jměním. Takovým lidem nic nechybí, nic nepotřebují. Nemají rádi změny, není jim příjemné, když se začne dít něco, nač nejsou zvyklí. Bojí se každého nového kroku.
Vyhýbají se všem situacím, které by je stavěly před vidění Božího působení. Schovávají se za svou nevědomost o Bohu, jen aby mohli žít postaru. Takových lidí je!, kteří se bojí číst Evangelium, svaté otce, zavést rozhovor na duchovní téma, protože cítí, že by to mohlo zneklidnit jejich svědomí, které by je pak mohlo ponoukat něčeho zanechat a s jiným začít.

------------

Gergezenští pohani jsou obrazem lidí, jejichž srdce je spoutáno majetkem. Smutný pohled. Říkají si mezi sebou: „Kdo ví, co se ještě stane, jakou další ztrátu ještě utrpíme, jestli tenhle prorok z Nazareta od nás ihned neodejde.“

Evangelijní úryvek nás učí, že kdo chce řešit svůj věčný osud, nemůže současně chtít řešit své majetkové poměry. Od života s Kristem nikdo nemá očekávat žádný materiální prospěch: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“

Pro duchovní život je potřeba rozhodné oddělení se od duchovně mrtvé sféry tělesného uspokojení: „Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.“
Když pozorujeme, jak se nám duchovní život nedaří, vybavují se slova sv. Serafima Sarovského, který na otázku, co dnešním (tj. tehdejším) lidem schází v jejich duchovním životě, odvětil: „Rozhodnost.“ Ano, odhodlání, pevné rozhodnutí - to je to, co nás dělí od dávných otců pouště. Pro svou rozviklanost a kolísavost, s níž kráčíme po duchovní cestě, jsou dnešní váhaví a nejistí lidé duchovně o tolik slabší než křesťanské pokolení prvního tisíciletí.

Bůh chce navštívit každého člověka a řešit jeho osud a věčný úděl. Jen svobodný člověk je schopen ho přijmout. Kdo má duši spoutanou vášněmi, bojí se, že ho život s Kristem připraví o mnohá potěšení, na které je zvyklý a která potřebuje ke svému životu (jež považuje za relativně šťastný), a tak prosí Krista: „Nepleť se mi do života. Jsem spokojen. Nepotřebuji tě.“ V apokalypse mu praví Pán:
„Říkáš si: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“ (Zjevení 3,17-18)

Nyní se dostáváme k poněkud obtížnějšímu místu dnešního evangelijního čtení. Kristus Pán dovolil běsům vstoupit do stáda vepřů, a to stádo se následně zřítilo do moře a utonulo. Víme, že v Písmu svatém není nic zbytečného, nic náhodou, nic, co by nemělo svůj význam. Pán Ježíš, cokoliv činil, cokoliv ukazoval, vše mělo svůj význam. Dokonce i když nechal projevit se démony, vždy se tím mělo něco zjevit, nebo udělit poučení. Kdyby to nemělo mít užitek pro lidi, nedopustil by Ježíš běsům žádného projevu (jak se také někdy dělo). Jestliže tedy povolil Ježíš běsům, aby učinili, co učinili s tím stádem, má to být pro nás jakýmsi poučením, má se tím člověku zjevit nějaká pravda.

Podle starokřesťanské tradice je vepř (dle Starého zákona nečisté zvíře) obrazem neduchovního stavu lidské duše, která je spoutána živočišnými vášněmi, má zálibu v nečistotě, je potřísněna temným kalem hříchu. Není-li lidská duše omyta křtem, naplněna světlem blahodati a osvobozena od pout hříchu a vášní, hrozí jí (poté co opustí tělo) smutný osud, o němž vypráví obraz toho stáda vepřů, jehož se zmocnili běsové a které se poté zřítilo do propasti a tam zahynulo. A co lze říci o posmrtném údělu duší těch, kteří vědomě odmítli Krista - s plným uvědoměním si jeho Božství, jak to učinili Gergezenští? ...
--------

Podle avvy Dorotheje existují tři vášně, ze kterých pochází každý hřích. Zároveň jsou to tři důvody, kvůli nimž člověk odmítne Krista.
Ve staroslověnštině jsou to tři "S":
- srebroljubije - touha po penězích, jmění
- slastoljubije - touha po rozkoši: tělesné i duševní; po vzrušení, zábavě
- slavoljubije - touha po slávě, úctě; po moci; ctižádostivost.

Ve evangeliu jsou tyto tři důvody, pro něž někteří zavrhnou Krista, vykresleny na konkrétních případech:

1.) Gadarenští odmítli Krista kvůli tomu, že byli připoutáni ke svému majetku (připoutanost k majetku je v evangeliu "mezi řádky" prohlašována za něco nečistého už tou skutečností, že tímto majetkem jsou zde prasata - nečisté zvíře, které židé vůbec nechovali; dokonce i Egypťané se jich štítili); jiný případ této vášně najedeme v podobenství o pozvaných na hostinu, které jinotajně vypráví o pozvání na duchovní hostinu nebeského království, - někteří pozvaní odmítli přijít - kvůli péči o majetek, o své obchody (Matouš 22. kap. a Lukáš 14,18-19). A konečně, dalším evangelijním příkladem je Jidáš, kterého jeho touha po penězích dovedla až ke zradě a nakonec k sebevraždě. „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království“ (Lukáš 18,25).

2.) Příkladem spoutanosti lidské duše slastmi budiž mj. hodující boháč v podobenství o chudém Lazaru (Lukáš 16,19-31). Dalším příkladem je jiná výmluva jednoho z těch, kdo byl pozván na hostinu (viz předchozí bod) a jehož důvodem k odmítnutí pozvání je touha po rozkoši: „Oženil jsem se, nemohu přijít.“ (Lukáš 14,20)

3.) Příkladem té nejzáludnější ze tří základních vášní - touhy po slávě, ctibažnosti - jsou farizeové a velekněží. Ti odmítli Krista, protože ohrožoval jejich postavení v národě a usvědčoval je z neznalosti, nechápavosti atd.

Najdeš vzácně lidi, kteří se vzdají jmění (konec konců, majetek je břemeno); dalších pár lidí se dokáže ovládnout a zkrotit svoji touhu po rozkoši, slasti z jídla, zábavě (např. kvůli kariéře), ale kdo se opravdově vzdá touhy po moci, uznání a úctě?
Jak člověk stárne, ochabuje v něm touha po tělesných slastech (nakonec je rád, že se může ještě trochu hýbat), slábne v něm i žádostivost majetku (začne chápat, že si to do hrobu nevezme), ale až do poslední minuty svého života touží po moci, po vládě, po tom, aby mu byla vzdávána úcta, po lichotkách, po uznání, po chvále, po obdivu... (Příkladem za všechny jsou někteří politikové.) Této poslední vášně se dokonale zbaví jen nemnozí.
Kdo je opravdu svobodný? Ten, kdo skutečně z hloubi duše pohrdá majetkem a učinil se chudým; kdo si oškliví tělesné slasti a realizuje se v sebezapření, prostotě a čistotě; kdo nelicoměrně touží být posledním, nejmenším a nejopovrhovanějším ze všech lidí. Žádné vnější okolnosti mu pak nemohou vzít svobodu. To je šťastný člověk.

Všimněme si, že přesně na likvidaci těchto tří základních vášní jsou zaměřeny mnišské sliby. Proti touze po majetku je postaven slib chudoby. Proti touze po rozkoši je postaven slib čistoty. A na vládychtivost je zacílen slib poslušnosti. Proto se o mnišství říká, že osvobozuje člověka. A proto lze právě mezi mnichy najít ty nejsvobodnější lidi na planetě.

Pravoslavná spiritualita nabízí jednoduchý test stavu duchovnosti, pomocí něhož si každý může sám zjistit, jak na tom je (dnešní doba má v oblibě různé dotazníkové testy, které nabízejí lepší sebepoznání; tak tady je jeden takový, byť vystačí s jedinou otázkou). Co pocítíš v duši bezprostředně poté, když tě kdosi urazí, poníží, zneváží, osočí? Znechucení nebo radost? Odpor nebo přijetí? Přirozenou reakcí lidské duše je odmítnout nespravedlivou urážku, bránit se, obhájit se. Nadpřirozeným darem svobody však je - přijetí a radost.
Jednomu mnichovi na Athosu kdosi hrubě vynadal, zcela neprávem; mnich se nehájil, poděkoval mu; a ještě dlouho se těšil tou vnitřní radostí, kterou v něm taková nespravedlnost vyvolala. Duchovním lidem je normální považovat ty, kteří se k nim zachovají nepěkně, za své dobrodince. Pro světského člověka to může být nepochopitelné, ale duchovní lidé nemusejí přemáhat zlobu, zlost, hněv, protože ve svobodné duši tyto ohně nehoří.
První dvě vášně dokážou zkrotit či uspat i nekřesťanští asketové. Třetí vášeň, a hlavně pýchu, která ze ctibažnosti pochází, nedokáže nekřesťanský asketa přemoci (ti, kteří mají pravoslavnou duchovní zkušenost, snadno dobře rozpoznají zjevné či maskované projevy pýchy u „svatých mužů“ buddhismu, hinduismu adal.) Další věcí pak je vášně nejen uspat (což je jen částečné vítězství), ale vykořenit. To mimo křesťanskou sféru není možné u žádné vášně, protože dílo vnitřního očištění, přebudování a proměny člověka může vykonat jen blahodať Kristova, resp. sjednocení s Kristem.








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz