1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 200: #

Administrátor --- 26. 7. 2007
Zázrak rozmnožení pěti chlebů

8. neděle - nasycení pěti tisíců

A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý. I slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich.
A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Rozpusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů.
Ježíš pak řekl jim: Není potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti.
A oni řkou jemu: Nemáme zde, než pět chlebů a dvě ryby.
Kterýžto dí jim: Přineste mi je sem.
A rozkázav zástupu posaditi se na trávě a vzav pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dal učedlníkům chleby, a učedlníci zástupům.
I jedli všickni a nasyceni jsou. I sebrali pozůstalých drobtů, dvanácte košů plných.
Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.
A ihned přinutil učedlníky své, aby vstoupili na lodí a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
(Matouš 14,14-22)

Obraz, vykresleným tímto evangelijním čtením, je - podobně jako mnohá další - podobenstvím Církve.

Lidé přišli za Ježíšem na místo pusté. Pojem poušť docela dobře vyjadřuje, jak se dívají na církev lidé světští, pro které je církev místem bez smyslové potravy - bez zábavy, rozkoší, bez ukojení lidské chtivosti a žádostivosti... A vskutku, církev je něco vzdáleného od světa, který je symbolicky představován těmi městečky, do nichž nechce Pán Ježíš posílat lidi pro pokrm.

Jenže tady na poušti jsou lidé uzdravováni, hlásá pravda, a především je to místo, kde se člověk setkává s Bohem. Jako v chrámu. S Bohem se můžeš v jistém slova smyslu setkat kdekoliv. Doma, v přírodě, v práci... Je všudypřítomný, takže proč za ním někam chodit? Protože na některých místech je přítomen nejen tak jako u tebe doma nebo v lese, ale přebývá zde ještě jiným, zvláštním způsobem, kterým jinde přítomen není. Tady se slitovává na těmi, kdo sem přicházejí, jak se o tom vypráví v dnešním evangeliu.

Apoštolům dává Pán Ježíš povel, aby nasytili ty, kteří za ním přišli. Proč říká tu divnou větu: „Není jim třeba nikam chodit, dejte vy jim najíst“? Musel přece vědět, že nemají jídlo pro tisíce lidí. Věděl to, ale chtěl slyšet od apoštolů přiznání bezmocnosti. Věděl, co přijde za chvíli, a chtěl, aby si apoštolé pamatovali, že sami od sebe nebyli schopni nic učinit. Aby si nikdy nepřipisovali žádnou zásluhu.

Apoštolé tedy smutně konstatují, že k dispozici je jen pět chlebů a dvě ryby. To by nestačilo, ani kdyby měl dostat každý přítomný člověk byť jen jediný malilinký drobeček chleba...

Od dávna je toto pětichlebí s dvěma rybami zobrazováno (např. na stěnách domů či chrámů) jako symbol Krista (asi že pět chlebů jako pět smyslů ukazuje na tělo, čili vtělení Božího Syna, a dvě ryby na boholidství). Takže apoštolé mají „jenom“ Krista - a jakkoliv to může někomu připadat jako něco malého, bezvýznamného, ve skutečnosti nasytí všechny a ještě zbude. Obraz to Boží lásky, která připadá světu jako cosi nepraktického a bezmocného, leč ona se stále rozdílí, všechny zahrne, obdaruje, a nakonec ještě zbude mnohem více, než bylo na počátku; a všichni zachráněni jsou.
Není potřeba, aby lidé odcházeli z Církve do světa. Svět není k ničemu potřeba, jedná-li se o duchovní záchranu člověka. Vše, co je ke spáse nutné, dává Kristus nikoliv svět. Není užitečné krmit se světskou marností, která hubí duši člověka.

Apoštolé přinesou těch pár chlebů, a pokorně přijmou z jeho rukou to, co posvětil svou modlitbou a požehnáním, a začínají rozdávat lidu. Podobá se to zázraku proměny vody na víno v Káně Galilejské, kdy Kristus požehnal vodu a povelel nést ji na hostinu.

Zázrak se děje zvláštním způsobem. Ani nezahřmí, aby se tuhle na trávníku náhle s oslnivým zábleskem ukázala hromada chlebů. Ani se s nebe nesnáší obrovský pecen ozdobený duhou jako Saturn prstencem. Andělé se taky neukázali... Vlastně se neděje nic, co by upoutalo pozornost, jenom ten lámaný chleba nějak divně neubývá... Chod této události zcela zapadá do způsobu celého Kristova pozemského působení. I ty největší zázraky se dějí s neuvěřitelným nedostatkem smyslu pro efekt, úplně bez jakékoliv pompy - dnes by si filmaři mohli postesknout: ten člověk neměl smysl pro režii (to se pak špatně zfilmovává; ostatně většina režisérů si s evangeliem nevěděla moc rady). Člověk by si nad evangeliem skoro až posteskl: „Kdybych já tak uměl dělat to, co činil Ježíš, to by všichni koukali, jak by se to dalo skvěle provést - půlka zeměkoule by to viděla, když já bych dělal zázrak. Všichni by mě obdivovali, všichni by se mě báli.“ Ani jedno ani druhé si však Kristus nepřeje.
Ihned po tomto večerním zázraku Kristus donutil apoštoly, aby odpluli pryč, a se zástupy že se rozloučí on sám. Bylo zřejmé, že by lidé po takovém velikém zázraku začali apoštoly uctívat. Při takovém počtu lidí by vznikla nezvládnutelná situace. A tím by bylo zmařeno to, kvůli čemu byl zázrak vykonán - aby lidé děkovali Bohu. Apoštolé, biskupové, kněží - to jsou jen služebníci. Nesmějí jako pastýři vést věřící k sobě, ale k Bohu. (To bývá základní pastýřská chyba, které se duchovní pastýř může dopustit - byť s dobrým úmyslem. O tom však příště.)

To, čeho se Ježíš obával, se poté i stalo. Popisuje to evangelium Janovo. Zástupové vzrušení zázrakem chtěli chytit Pána Ježíše a prohlásit ho za krále. On jim však unikl a ztratil se jejich očím v houstnoucí tmě.

Lidé zůstali sami a mohli přemýšlet, jak moc Bůh miluje člověka. Hojí mu nemoci a teď ho dokonce i nasytí, když má v pustině hlad. Každého jednotlivého člověka Bůh miluje a cítí jeho bolesti, strádání a nedostatek. A jestli Bůh miluje člověka, je zřejmé, že svou láskou vstupuje do našich životů. My sice často hudrujeme, protože nechápeme, proč se to či ono v našem životě děje. Máme své představy o tom, co je pro nás dobré.
Jsme začasté jako ten naštvaný prorok Jonáš, který na otázku, kterou ho Bůh chtěl přivést k rozumu: „Je tohle dobré?“ odseknul: „Ano, je to dobré!“ Na Jonáše Bůh pustil sluneční žár, aby Jonáš něco pochopil, takže mu bylo hrozné vedro a on byl znechucený, nechtěl nic chápat, a proto se jeho duše zatměla hněvem. Na nás Bůh dopouští všelijaké těžkosti, stává se, že nic nedaří, ze všech stran přicházejí špatné zvěsti, jedna věc se pokazí a druhá se poláme, jeden nás opustí a tamten zradí, vše, oč se pokoušíme, je „z bláta do louže“, jak se říká... Lamentujeme: „Kde je ten Bůh...?“ Starec Paisij Athonský říká, že máme na všechno hledět duchovně. I to, co se našemu omezenému pohledu jeví jako nezdar, může být velikým Božím darem. Jen to pochopit. Není asi nic prospěšnějšího, než když je zraněn náš egoismus. A není nic méně příjemného, než můj zraněný egoismus.

My sledujeme své zájmy s ohledem na to, jak se máme dnes, a snad ještě jsme schopni myslet na to, co s námi bude zítra. Jenže Bůh sleduje, co s námi bude za tisíc let, jak na tom budeme ve věčnosti. A podle této moudrosti (a netřeba mnoho přemáhání k uznání, že je to moudré) ovlivňuje okolnosti, mezi nimiž je nám dáno utvářet své životy.

Významný současný myslitel Ruské pravoslavné církve prof. Alexej Osipov říká, že Boží prozřetelnost působí v našich životech v naprostém souladu s naším skutečným duchovním stavem - Bůh neustále kolem nás vytváří nejpříhodnější podmínky pro to, aby člověk nejlépe poznával sám sebe. Tak se projevuje Boží láska v našich životech. Poznat sám sebe je velkou moudrostí, kdo ji opravdově dosáhl, může poznat Boha. A poznat Boha to je předpoklad spásy. Tímto způsobem se Bůh v souladu s naší svobodnou vůlí projevuje v našich životech a stále znovu a znovu zkouší dovést nás ke spáse.

A ještě dále. To, co se kolem nás děje, jak se k nám chovají naši bližní, je věrným zrcadlem našeho nitra. Nadáváme, bědujeme, hudrujeme, stěžujeme si, běsníme, poukazujeme, soudíme a odsuzujeme, sebe obhajujeme, druhé kritizujeme, obviňujeme, skřípeme zuby, trýzníme se, zoufáme si... - a to vše nad tím, jak se k nám zachoval ten či onen zloduch, nevděčník, egoista, lump, nafoukanec, hlupák, dareba, vyžírka, lhář, protiva - jedním slovem: „můj bližní“. Místo toho, aby se ke mně choval pěkně, trpělivě, shovívavě, přehlížel moje chyby, chválil mne, ctil mne, sloužil mi - jak si to bezesporu zasluhuji, tak mi provede tohle! Zrádce jeden! No počkej! Jenže všichni ti „bídáci“ kolem nás nám prokazují tu nejlepší službu, jsou to Boží vyslanci, jejichž chování nám jako věrné zrcadlo ukazuje to, co sami nevidíme, - jaký je skutečný stav mojí duše. Lidé však málokdy milují zrcadlo, které jim ukazuje nepěkné věci, a jaký bývá osud posla špatných zpráv? A navíc ty situace, do kterých nás přivádějí ti darebáci (tj. bližní), většinou nezvládneme příliš důstojně a s láskou ustát, a tak je další důvod ztrestat ty mizery, kvůli nimž máme na triku další hřích. Já ti ukážu, co je to láska! Do konce života na to nezapomeneš!

Vnitřní ustrojení světa je takové, že do okolí se obtiskuje stav našeho nitra. V dobrém i ve zlém. V malém i velkém. Poblíž příbytku svatých lidí vás zmije neuštkne, když na něj šlápnete. Je krátkozraké považovat nadcházející ekologickou katastrofu za důsledek průmyslu; žádné kjótské dohody stav zeměkoule nevyřeší, protože pochmurný stav naší planety je v prvé řadě důsledkem duchovního zatmění v duších lidí. Starec Paisij Athonský stále opakoval, že klíč k řešení problémů, jež tě obklopují, je ve tvé duši.
Tam v pustině na trávě lidé poznali Boha při zázraku rozmnožení chlebů. My poznáváme Boha z jeho lásky, s níž nám vstupuje do života, aby z nás vykřesal něco ušlechtilého, aby náš život byl více než jen egoismus, to telátko naše zlaté milované, pečlivě oprašované a oddaně uctívané.

Zázrak rozmnožení chlebů je od nejstarších dob považován za předobraz eucharistie. Mimochodem, proto používáme pro eucharistickou službu pět chlebů (pět prosfor nebo jednu pětinásobnou). Dvě ryby jsou dvě tekutiny vlévané do kalicha pro eucharistii: víno a voda.

Dodnes je to v našich chrámech vlastně stejný obrázek jako tenkrát. Lidé přinesou chleba, kněží ho na svatém prestolu odevzdávají Kristu, a přijímají z jeho rukou to, co požehnal, proměnil, rozmnožil. Přejeme si přijímat chléb nebeský, a tak přinášíme žalostnou jeho napodobeninu - prosforu - čili pozemský chléb s důvěrou v zázrak.

A tak církev stále činí totéž, láme chléb na oltáři, rozděluje Krista - nasycuje všechny. Zázrak rozmnožení chlebů a nasycení se děje stále. K ilustrování tohoto spojení eucharistie se zázrakem rozmnožení chlebů v pustině připomeneme pozoruhodnou modlitbu, kterou kněz říká při lámání proměněného chleba, tj. těla Kristova: „Drobí a rozděluje se Beránek Boží, který se drobí a nedělí, povždy se požívá a nikdy neubývá, ale přijímající nasycuje.“

Chléb, který se nám vrací od Krista zpět, není proměněn kvantitativně nýbrž kvalitativně. Množství zůstává, ale chléb je už něčím jiným. Tajina, kterou se pravoslavní nepokoušejí vysvětlovat žádnou lidskou rozumovou spekulací - nepoužíváme teorie o transsubstanciaci, konsubstanciaci, transsignifikaci, ani o remanenci apod., do nichž se beznadějně zapletlo západní křesťanstvo pod vlivem scholastiky římských latiníků. Boží působení je lidskému rozumu nepostižitelné a svaté Tajiny se vymykají jakékoliv teoretické spekulaci; ostatně proto je křesťané od počátku nazývali Tajinami, tj. tajemství, mysteria. Pravoslaví prostě trvá na tom, že tento chléb se stal "pravým tělem Kristovým" a nic více nevysvětluje.

Je to jev, který občas někteří mohou sami vidět duchovním zřením (stejně kdysi jako dnes; zrovna před několika dny mi vyprávěl jeden pravoslavný křesťan, jak jakýsi jeho známý - pohan - při náhodné návštěvě pravoslavné bohoslužby měl vidění a spatřil, že eucharistie je skutečné tělo a skutečná krev, a byl z toho v šoku).
A tělo Kristovo přijímáme ke sjednocení s Kristem - na odpuštění hříchů a k životu věčnému.

Sám Pán Ježíš vztahuje zázrak rozmnožení chlebů k eucharistii - čili nikoliv jen k tělesnému nýbrž k duchovnímu nasycení člověka. V 6. kapitole Janova evangelia, kde se taktéž popisuje tento zázrak, čteme, co následovalo později. Lidem, kteří pátrali, kam se Ježíš poděl, odpověděl Ježíš: „Amen, amen pravím vám: Hledáte mne, ne protože jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. Usilujte ne o pokrm, kterýž je pomíjející, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, který Syn člověka dá vám.“

Použijeme-li ještě jednou obraz pustiny, kde dal lidem Kristus nasycení, jako podobenství, pak můžeme vyvodit, že eucharistií dává Bůh lidem nasycení na duchovní poušti tohoto světa, kde jinou potravu pro své duše nezískáme než tuto od Ježíše Krista. A co to znamená: nasycení duše? To je život pro svou duši. Jako tělo nemůže žít bez stravy, tak ani duše nemůže žít věčným blaženým životem, není-li nasycena Kristem.

Stejně jako zázrak rozmnožení chlebů vykonal Ježíš Kristus, aby lidé poznali Boha, i eucharistii konáme proto, abychom poznali Boha a spojili se s ním - duchovně i tělesně (svatým Přijímáním). Proto se při každé Božské liturgii řeší osud každého člověka, a potažmo celého světa.

---------------

Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.
Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory.
Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.
Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?
Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia;
tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno.
Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.
Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.
Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

(1. Korintským 1,10-18)

Čtení z epištoly ap. Pavla, které kalendář vždy k tomuto evangeliu přiřazuje, tím taktéž vypovídá, že zázrak rozmnožení chlebů je tajemství, které tradice otců vztahuje na církev. Ap. Pavel zde píše o jedné z principiálních vlastností církve: jednotě a svornosti.

Dále apoštol zdůrazňuje to samé, kvůli čemu Pán Ježíš donutil apoštoly opustit místo, kde se před 5000 muži stal velký div. Nikoliv v člověka věříme, ale v Boha; nikoliv v Pavla, Petra aj. jsme pokřtěni, nýbrž v Krista. Nejsme petrovci či pavlovci, ale křesťané (to slovo ve skutečnosti doslovně znamená "kristovci"). Slova: „Já jsem Pavlův, já zas Petrův...“ zní jako rachot hroutícího se domu. Proto nemá Církev žádné pozemské ústředí, žádného člověka za svou nejvyšší hlavu, žádný centrální nejvyšší správní úřad. Pryč s tímto ustavičným pokušením! Neuctíváme apoštoly ani jejich nástupce jako neomylné bohy. Pozemsky uvažující člověk nepochopí, že by celosvětová církev mohla být bez nějakého ústředního vedení; bude to považovat za bláznovství. Toto je přesně to bláznovství, které je u Boha moudrostí, jak jinde píše svatý apoštol. Jenom ten, kdo jde ke spáse, zná, že mocí Boží je kříž, a nikoliv cokoliv lidského. Ne skrze lidskou velikost a vyvýšenost se děje Boží síla, ale v lidské poníženosti, nepatrnosti, bezmocnosti a nemoci.

Lidé mají stále pokušení ve své pýše zřizovat nějaká centra své moci a slávy. Už ve starém světě se lidé rozhodli učinit si jméno a stavěli Babylonskou věž (víme, jak se to Bohu líbilo). Pak si vybudovali Řím - nejdříve pohanský, pak křesťanský, a nakonec směs obojího. Dnes si lidé chtějí učinit jméno bruselským Babylonem... A kam to povede, k čemu to míří, všichni pravoslavní vědí. Lidská záliba v moci nezná hranic. Na první pohled to často nevypadá tak špatně: musíme se zorganizovat, sešikovat pod jedním velením, abychom mohli učinit mnoho dobrého. To zní rozumně, že? Jenže je to pouhá lidská moudrost, která je Bohu bláznovstvím; celé evangelium a všechny epištoly svatých apoštolů vypovídají o tom, že Bůh není na straně těch, kdo se tady učiní mocnými, ale sestupuje k těm, kteří zde na zemi žádnou moc nemají. Celou Biblí starého i nového Zákona se táhne jako červená nit tato Boží logika - slabé, ne-mocné, bezvýznamné si Bůh vybírá, aby konal své dílo, právě ty roztroušené shromažďuje. Jak jsme říkali výše: co je světské, je nepotřebné tam, kde jde o věci věčné.
Člověk je bytost poškozená v samotném kořeni a získá-li moc, nebývá použitelný k žádnému skutečnému dobru. Proto Bůh volá člověka na poušť - ke spolupráci na uzdravení a k nasycení. Hospodin po nás nechce, abychom šikovali armády, shromažďovali bohatství (pryč s ním) či získávali moc a politický vliv (chraň nás před tím Bůh), ale abychom konali eucharistii. Abychom vyšli z Egypta na poušť sloužit Bohu.

Pojď za Kristem na místo pusté a nic si s sebou neber. On se o všechno postará. Vyjdi ze světa a pojď na Božskou liturgii. Kristus říká: „Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil. Já budu pracovat, ne ty. Já jsem tvůj přítel, tvé ruce i nohy, hlava, bratr i sestra, matka; všechno jsem já. Chci jen, abys byl můj přítel a miloval mne“ (Jan Zlatoústý).












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz