1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 203: #

Administrátor --- 1. 8. 2007
9. neděle - o pastýřství

9. neděle - Kristus kráčí po moři

Čtení z evangelia na tuto neděli:

Ježíš přinutil učedlníky své, aby vstoupili na loď a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
A propustiv zástupy, vystoupil na horu v soukromí, aby se modlil. A když byl večer, sám byl tam.
Loď pak již byla uprostřed moře, zmítající se vlnami, neboť vítr fičel proti nim.
Při čtvrtém pak bdění nočním bral se k nim Ježíš, jda po moři.
A vidouce jej učedlníci po moři jdoucího, zděsili se, řkouce: „Příšera to jest." A strachem křičeli.
Ale ihned Ježíš promluvil k nim, řka: „Doufejte, já to jsem, nebojte se."
I odpověděv Petr, řekl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, abych k tobě přišel po vodě."
A on řekl: „Pojď." A vystoupiv Petr z lodě, kráčel po vodě, aby přišel k Ježíšovi.
Ale vida vítr tuhý, bál se. A počav tonouti, vykřikl: „Pane, pomoz mi."
A ihned Ježíš vztáhl ruku, chytl ho a řekl jemu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?"
A jakmile vstoupili do lodi, přestal vítr.
Ti pak, kteříž na lodi byli, přistoupivše, klaněli se jemu, řkouce: „Jistě Syn Boží jsi."
A přeplavivše se, přišli do země Genezaretské.
(Matouš 14,22-34)

V dnešním evangeliu zaznívají pro kazatele Božího slova tři důležité motivy:

1.) Víra v Krista. Je silou, která přemáhá cokoliv náležející tomuto světu. Zní to trochu fádně, ba snad i jako fráze. Ale jen do té chvíle, kdy se setkáme s reálným projevem této síly. Všechny živly světa, přírodní zákony, nepohnutelné principy hmoty, - to vše náhle ztratí svou převahu, hutnost a pevnost pod dotykem víry. Fyzikální zákony, které se zdají tak absolutní a nepřestupné, ba pilířem jsoucna, v jediný okamžik změknou jako vosk. Celý svět pevných hmotných forem, který se zdá být tak solidní, se před sílou vírou stává měkkým jako dětská plastelína, která je v rukou prváka snadno tvárná; tak i svět se všemi jeho zákony se může měnit, když se do něj otiskuje víra jako pečetidlo do horkého vosku. Egyptští poustevníci chodili po hladině Nilu z jednoho břehu na druhý, jak potřebovali, měnili slanou vodu na sladkou, když měli žízeň, stromy jim rodily plody každý měsíc; asketové i dnes chodí vzduchem... Stačí mít víru v Krista a dát jí vše; a ona dá všechno tobě. S Bohem se nesmlouvá. Dej vše a dostaneš vše. Dej půl a nedostaneš nic.

2.) Moře je v jinotajném jazyce Písma svatého obrazem protibožského živlu. Mnohokrát se v tomto smyslu o moři v Bibli píše (např. v žalmech: pozdvihují vodní proudy vlny své, avšak nad sílu vln mořských mnohem silnější jest Hospodin). Nejedná se tu o však jen o vodu v oceánech, ale je zde míněno lidstvo odpadlé od Boha. Proto se v apokalypse praví o nebeském Jerusalemu, že "nevstoupí tam nic nečistého" a "moře už tam nebude". Obraz "apoštola, kráčejícího díky víře a povelu Kristově po hladině bouřícího moře", vypráví o tom, že církev není ze světa, netone ve světě, neponořuje se do něj; kráčí na jeho hladině a vytahuje ven z vody ty z tonoucích, kteří volají o pomoc. Výklad Matoušem vykresleného obrazu apoštola Petra, který kvůli pochybnostem a kolísání ve víře začal tonout, je zřejmý - ztrácíš-li víru, necháš-li své srdce kolísat, začneš se propadat do toho světa. Zůstane-li ti však alespoň trochu víry k modlitbě, Pán ti pomůže, nenechá tě utonout.

3.) Pán vztáhl ruku k tonoucímu, který prosí o pomoc. To je obraz pastýře, který zachraňuje své milované ovečky, i když se dostaly do potíží svou vlastní vinou. Pro Boha není důležitá vina (v tom se liší víra Pravoslaví od římského katolicismu, který zdůrazňuje Boží odplatu a nutný trest za vinu; tento nutný věčný trest od nás dle katolické teologie odvrátil Ježíš Kristus tím, že svou smrtí na kříži přinesl zadostiučinění Boží spravedlivé žádosti po trestu a věčném zatracení, jichž se dožadovala hříchem člověka uražená Boží spravedlnost; ne, takhle nevěříme). Vina není důležitá pro Boha, ale pro nás, protože nás hřích poškozuje, nikoliv Boha. Pravoslaví odmítá západní právnické pojetí spásy, scholasticky racionalistické pojetí Boží spravedlnosti. Boží spravedlnost je tajemství vyjádřené slovy Písma, výrokem Hospodinovým: „Smiluji se, nad kým se smiluji" (Exod 33,19).

Nitrem Boží spravedlnosti je láska a milosrdenství. Jak říká jeden svatý otec (cituji přibližně): Nikdo ať neříká, že je Bůh spravedlivý! Vždyť my jsme ho zradili, a on dal za nás svého Syna; my jsme propadli smrti, a Kristus kvůli nám zemřel; my jsme byli nevěrní, a Boží Syn byl místo nás věrným až k smrti; my jsme se provinili, a on vzal naši vinu na sebe; zasloužili jsme si peklo, a on nám dává ráj. Tak kde je tu jaká spravedlnost?

Ve skutečnosti je jen jediná věc, která zavře člověku přístup k Božímu milosrdenství a odpuštění. A tou je lidská nekajícnost. Člověk má svobodu odmítnout Boží lásku. Proti nabídce věčné blaženosti může každý říci tu strašlivou větu: „Ale já nechci." A před touto lidskou svobodou se zastaví i Boží láska. Proto ne všichni budou spaseni, jak vysvětluje sv. Siluan Athonský.

Kristovo pastýřství je předobrazem pro pastýřské působení církve. Principy Kristova pastýřství se musejí řídit všichni církevní pastýři. Jejich poslání je především založeno na dvou principech: přivádět lidi k pokání a současně ctít lidskou svobodu. A nad tím bych se chtěl teďka chvilku zamýšlet.

Pastýřství
Podle vladyky Hierothea z Nafpaktu by zpovědník měl přivést člověka k tomu, aby rozpoznal svou nemoc, a následně pastýř musí dokázat přivést svou ovečku k "sebeodsouzení" - k tomu, že nebude vinu za svůj stav svalovat na nikoho jiného a hlavně ne na okolnosti, ale sám sebe prohlásí za viníka, na sebe podá před Bohem žalobu, vykoná nemilosrdný soud nad sebou a odsoudí se. To je začátek uzdravení, neboť od tohoto okamžiku začíná působit blahodať (Boží milost) v tomto člověku a uzdravovat ho. Svatí otcové říkají, že jestli sami sebe odsoudíme tady na zemi, pak nás neodsoudí Bůh. Budeme-li však tady na zemi sami k sobě shovívaví a omlouvat své poklesky, pak budeme tam (tj. na strašném Božímu soudu) odsouzeni bez milosti.

Světským lidem to zní jako šílenství. Vždyť do ordinací psychiatrů proudí zástupy lidí v depresích, zoufalství, se sklonem k sebevraždě, hroutících se pod tíhou svého života. A psychiatři se jim snaží vsugerovat: jsi skvělý; problémy, co máš, nejsou tvojí vinou; neodsuzuj se, nic si nevyčítej, věř v sebe atd. Psychiatr totiž není kněz a jeho pacienti nejsou (většinou) věřící (jinak by raději šli na zpověď než k psychiatrovi), takže tam nepůsobí blahodať. Lidé navštěvující psychiatra sice často sami sebe odsuzují, ale místo naděje upadají do zoufalství, a nic jim nemůže trvale pomoci. Sebeodsouzení ze zoufalství není pokání. Lékař jim předepíše válium nebo je pošle na nějakou psychoterapii či s nimi provádí hypnózu a sugesci, a tak se všichni zúčastnění snaží, aby ten svůj život nějak přežili.
Poznat svou nemoc, neodpustit si lacině, ale odsoudit svůj hřích - to je duchovní úkol, před který je křesťan postaven. A k tomu potřebuje duchovní vedení. K tomu zpovědník je. Jestli se mu nepovede toto duchovní vedení vykonávat, pak mu nepomůže žádný nátlak, příkazy, řetězy, kánony či inkvizice. Celé toto léčení se může povést, jen spolupracuje-li svobodná vůle věřícího. Zpovědník je podle Hierothea duchovní therapeut, který provází či vede člověka po této cestě duchovní léčby, ale sám člověka neléčí, jen ho vede po třech stupních duchovní léčby: 1.) poznat svůj hřích, 2.) obvinit se a soudit jej, a 3.) nakonec sám sebe za něj odsoudit.

Je to chůze po ostří nože. Jsou tu dvě duchovní propasti, mezi nimiž vede pravdivá duchovní cesta. Jednou propastí je zoufalství a druhou je lhostejnost. Ďábel se snaží dostat nás do jedné z těchto pastí. Většina lidí se nechá zlákat lhostejností vůči své duchovní nemoci, nedokonalosti a hříchu. A ten, kdo spatří svou nemoc, toho se snaží ďábel přivést k zoufalství. Stezka, která vede mezi oběma propastmi jako horský hřeben ostrý jako břitva, se jmenuje střízlivá naděje. Je to stezka pokání - protože pokání je sebeodsouzení spojené s nadějí. A v tom je úkol pastýře (ještě jednou to zopakujme), aby vedl své svěřené duše touto cestou a provedl je mezi oběma propastmi.

Alexej Osipov učí, že největší nemocí dnešních lidí je, že nevidí své porušení, ránu na své duši, svou smrtelnou nemoc. Jsem poškozený člověk, jsem otrokem vášní. Dokonce i mysl je otrokem mých přání, mého těla. Středobodem pravoslavné léčby člověka je právě toto uvidět.
Na tomto stupni se člověku začíná otevírat poznání. Tento první stupeň však sám o sobě není dostatečný. Je důležitý jako začátek, jako jediná pravdivá brána ke skutečnému duchovnímu životu.

Řehoř Palama říká, že (až) sebeobvinění je vždy spojeno s pokorou. Jinými slovy - na tomto druhém stupni začne být odstraňována pýcha. Alexej Osipov říká, že pokora se ve mně nenarodí, jestliže nespatřím své nemoci. Pokora - to znamená poznat, kdo ve skutečnosti jsem. Hříchem nemocný člověk, v němž není nic dobrého a zdravého.

Toto sebeobvinění je duchovním břemenem, které když je umístěno nad duší, mačká, tiskne a vymačkává ven zdravé víno, které těší lidské srdce, což je náš vnitřní člověk. Lítost je takovým vínem. Sebeobvinění spolu se smutkem, který ho charakterizuje, také vytlačuje vášně a plní srdce blaženou radostí (Řehoř Palama). Proto se musíme vždy sami odsuzovat a kritizovat, abychom se pomocí rozvážně zvolené poníženosti ochránili hříchů (Jan Sinajský, Žebř).

Hierotheos píše: Ve stručnosti můžeme tvrdit, že léčba člověka je ve skutečnosti očišťování duchovního zření, srdce a obrazu, obnovení obrazu k jeho původní kráse, a ještě něco navíc: společenství člověka s Bohem. Když se stává chrámem Svatého Ducha, říkáme, že se léčba podařila. Ti, kteří byli vyléčeni, jsou Božími svatými.

---------

A na závěr něco z pastýřské praxe. Šedivá je teorie, ale barevný život...

Dnes běžně slýcháváme mnohé lidi, jak říkají: "Já církev nepotřebuji," anebo přesněji: "Já nepotřebuji žádného prostředníka ke svému vztahu s Bohem". Při duchovním rozhovoru však pravidelně zjistíš, že takový člověk ve skutečnosti ani Boha nepotřebuje. Sám sobě je takový člověk nejvyšší autoritou. Svoje mínění uctívá jako Boží zjevení. Tím je však uzavřen do sebe, žije jako ve vejci - jako ptáče, které se nikdy nevylíhne, aby vzlétlo k nebi, jak někde píše starec Paisij Athonský. Podobně jako to ptáče musí projevit odvahu, rozklovat skořápku, aby se dostalo ven, tak i člověk musí ukázat jistou odvahu, aby prokloval skořápku svého egoismu, aby se otevřel, nechal do sebe sáhnout ruku lékaře, a mohl být léčen. Neboť léčení, to je to, oč se v křesťanství jedná. Jestli nebudeme chápat svaté Tajiny a vše, co se nám v Církvi podává (obřady, požehnání, svěcení, kázání, ikony, ostatky a další svátosti), jako léky, které jsou nám Bohem dávány k uzdravování naší nemocné přirozenosti, pak nutně upadáme do pokaženého vnímání Církve a jejího bohoslužebného i duchovního života, jako by to byla nějaká magie, čarování, kouzla.

Duchovní otec je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Kdyby nebyl potřeba prostředník, pak by Bůh neustanovil Církev a její hierarchii. Vskutku se lze domnívat, že Boží lid izraelský nepotřeboval Mojžíše, který je vyvedl z Egypta a vedl do zaslíbené země? A kněz koná přesně to samé.

Je však potřeba zamyslet se nad tím, co to znamená prostředník. Není to ten, co stojí mezi mnou a Bohem jako hradba. Je spíše něco jako ikona, skrze níž uctíváme předobraz. Líbáme ikonu, ale klaníme se při tom Bohu. Ikona nám umožňuje Boha tělesně uctívat a dává nám tělesně Boha poznat (nakolik je to možné). Kněžství je něco podobného. Cílem úsilí kněze není přivést lidi k sobě, ale dovést je k Bohu a sám při tom jakoby zmizet.

Pastýř, duchovní otec, zpovědník, má nad lidmi v církvi velikou moc. Je-li zkušený a má-li za sebou už nějakou duchovní zkušenost, poznal-li sám sebe, může lidem hodně pomoci. Fatální havárie pastýřského vedení je, vede-li pastýř své stádce sám k sobě (při tom si může myslet on i ovečky, že vede k Bohu), a drží je pod sebou jako na řetězu. Je-li to člověk nezkušený, plný obvyklého egoismu a ješitnosti, jak je to typické pro každou neočištěnou duši, pak může být plné používání svěřené pastýřské moci zhoubné pro duchovní život duchovních ovcí (získá-li neočištěná duše vládu, moc nad lidmi a začne-li si libovat v jejím používání, nečekej nic dobrého; ruské přísloví říká: "Chceš-li poznat člověka, dej mu moc." Kdo byl někdy na vojně, ví, o čem jde řeč).
Typickým projevem nemocného duchovního vedení bývá provádění jisté formy nátlaku, rozkazů či duchovního nebo psychického násilí, k němuž se takoví duchovní otcové rádi uchylují (ačkoliv je tu potřeba vzít v úvahu i národní mentalitu).
Na druhé straně však musíme odlišovat případy, kdy duchovní otec (třeba i nezkušený) použije svou pastýřskou moc k tomu, aby zakázal věřícímu vykonat zjevný hřích, což je bezesporu správné.
A navíc, i takový pastýř, který ještě nestihl získat hlubší duchovní zkušenost, nemusí být svým egoismem v každém případě oklamán, tj. může mít duchovní soudnost. A ta mu dá rozpoznat, že by neměl používat při vedení svých svěřených duší nátlak, nenutit nikoho, aby vykonal něco, co pastýř považuje za dobro; jen nanejvýš opatrně radit, ale nechávat věřícím svobodu, jestli rad uposlechnou či nikoliv. Pak může i nezkušený pastýř pomáhat lidem a vyhne se páchání zbytečných škod na věřících i na církevním životě. (Znovu však zdůrazňuji, že toto varovaní před nátlakem se netýká situací, kdy je nutno zabránit spáchání těžkého hříchu!)
Věřící by neměli váhat změnit zpovědníka, domnívají-li se, že jsou při duchovním vedení manipulováni, či jsou-li donucováni ke konání něčeho, s čím nesouhlasí. Je potřeba si uvědomit, jak málo je dnes zkušených duchovních vůdců (natož starců) a v jaké zmatené době žijeme. Toto zmatení se nevyhýbá ani věřícím ani vůči němu nejsou imunní kněží. "Starcování" může být velkým pokušením; "mlado-starci", jimž nebylo ještě ani padesát let, rostou dnes po celém světě jako houby po dešti. Prokazovat slepě naprostou poslušnost takovým "bloudícím pastýřům" je bláznovství. (Viz něco o tom: O nebezpečí poslušnosti)

Tito duchovní otcové si neuvědomují, že násilím nelze vyléčit lidskou duši. Pomocí nátlaku je možné v člověku nějaký hřích či vášeň nanejvýš uspat. On spí, leč zůstává. Člověk vypadá jako vyléčený, ale infekce se jen zapouzdřila a jednou se projeví. Léčení se nezdařilo, terapie byla jen klamem. Dá-li zpovědník člověku svobodu neposlechnout a on ji použije, pak i kdyby opustil svého zpovědníka, má stále možnost se svou nemocí bojovat, uvidět ji, najít ji, vyléčit se.

Dnešní lidé jsou duchovně už natolik slabí, že není možné používat k jejich duchovnímu vedení ani plné epithimie ukládané posvátnými kánony, ani silné tzv. "hořké" duchovní léky, jak jsou popisovány v dílech dávných svatých otců. A pastýř si musí uvědomovat, že i on je synem tohoto duchovně zdevastovaného pokolení a že se mu nedostává toho, co dávní otcové vyžadují na duchovním vůdci.
Nejsmutnějším úkazem pak bývá, když duchovní používá svou moc, kterou nad církví od Boha má, aby uskutečňoval svoje zbožné představy. Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy. (Mat 15,14) Ani Bůh s námi neuskutečňuje své krásné cíle proti naší vůli, ale dává nám svobodu. A nechává nám ji, i když jsme ji použili k tomu, abychom se od Boha odvrátili. Posláním kněze není realizovat si s lidmi své zbožné představy o církvi a církevním životě, ale vést je, aby sami poznali svou nemoc a sami v sobě odsoudili svůj hřích. Kdo nedává lidem svobodu, ten nemiluje. A pastýřství bez lásky je jen manipulací.

Strašné je, když se někdo nezkušený prohlásí za duchovního starce, aniž by při tom měl realistickou duchovní zkušenost, sebepoznání a Boží zjevení. Na druhé straně, nalezneme-li pravého zkušeného starce, který nejprve uzdravil sám sebe, a podřídíme-li se mu, je to největší a nejužitečnější věc, kterou můžeme ve svém životě učinit, a nesmíme při tom brát ohled na nic, co by nám v tom chtělo bránit. O starcích se vyprávějí podivuhodné historky, jak čtou myšlenky, konají různé zázraky apod. To však není to nejdůležitější. Starec je především tím, kdo dokáže sáhnout svému učedníkovi do srdce a učinit tam tu duchovní operaci... Takový skutečně zachraňuje.
Může však zahubit či těžce ublížit ten, kdo si na duchovního starce jen hraje a o něco takového se pokusí na tom, kdo se mu nerozumě podřídí. Stejným nebezpečím jsou různí sektářští či schismatičtí "starci", kteří tě nepovedou nikam jinam než tam, kde jsou sami: do hereze, rozkolu či sekty. Rozpoznat falešného starce není úplně snadné, protože jsou to osoby s nacvičeným způsobem patřičného "duchovního" chování, zbožných ušlechtilých mravů, umějí mluvit, vědí, jak prokládat řeč průpovídkami o své "nehodnosti", a tak hrát pokoru. Žije-li kdo v pravoslavném mnišském prostředí, snadno to po čase pochytí. Ignatij Brjančaninov někde píše o těch, kteří této své hře už sami uvěřili, - takovým prakticky není pomoci. Nikdy nepodceňujme vliv těchto lidí a nezapomínejme, že ďábel ve své touze zahubit člověka, propůjčuje falešným starcům duchovní sílu, kouzlo, ke svedení a oklamání lidí.
Jednou jsem se tázal člověka, který žil několik let v monastýru pod vedením skutečně zkušeného starce, jestli ví o tom, že by starec někdy někomu něco přikazoval v duchovním životě. Odpověď zněla stručně: „Nikdy." Tajemství starcovského vedení zřejmě spočívá v tom, že na jedné straně dává svobodu, na straně druhé dává okusit, co člověku přinese, když uposlechne rady. Řekne ti, co máš dělat, a sám ukazuje příklad. Zahrne tě takovou láskou, že ti slova jeho rad připadají jako sladký med a nepřeješ si nic jiného než jim naslouchat a uskutečnit je. (A čím se to liší od falešného starcovství? Vždyť kouzlo, kterým působí ďábel skrze své "starce", by se vlastně dalo popsat podobnými slovy.) Na starci vidíš, že jestli tě přijme na zpověď, tak to znamená, že je připraven za tebe bojovat, trpět za tebe, umírat za tebe, a nic za to od tebe neočekává. Dokonce ani vděk. To je láska. V tom asi bude spočívat to tajemství pravých starců.

O tom, že starci nikoho k ničemu nenutí, svědčí jedno mnišské přísloví, které o radách starců říká:
„Skrze první slovo starce hovoří Bůh; skrze druhé slovo hovoří starec; skrze třetí slovo mluví ďábel." Výklad toho přísloví je asi takový: Řekneš-li starci svůj problém, starec se modlí a čeká, co mu Bůh sdělí, pak ti odpoví přímo a na rovinu, co bys měl činit jak si počínat - to je to první slovo, skrze něž k tobě prohovořil Bůh. Jsou však lidé, kteří nejsou spokojeni s tím, co slyšeli, ukazují vlastně, že moc nevěří, že skrze starce k nim mluví Bůh, mají pocit, že jim starec asi špatně rozuměl, že mu to musí svou záležitost nějak podrobněji vysvětlit, a tak starec vidí, že tito lidé nemají dost víry a síly, aby přijali Boží slovo, a tak jim ze soucitu dá nějakou mírnější radu - to je to druhé slovo, které už není od Boha ale od člověka. Nu, a jsou lidé, kterým ani lidská starcova shovívavost a jeho soucit s jejich slabostí nestačí a začnou znovu něco namítat a vysvětlovat, mají pocit, že starec je asi dost nechápavý, protože stále od starce neslyšeli tu radu, kterou si přáli slyšet, takoví se totiž chtějí řídit podle svého vlastního úsudku, mají pro sebe své vlastní rady, a od starce vlastně jen chtějí, aby jejich nemocné uvažování schválil; takovým lidem starec řekne: „Tak si dělej, co chceš." To je to třetí slovo starce, skrze které mluví ďábel.

Z výše řečeného plyne, že ne vše, co zpovědník svému věřícímu požehná, je Boží vůle a je to nejsprávnější, co má člověk činit. I zpovědník, který není starcem, může vidět na věřícím, že není schopen vykonat Boží vůli, která je v některých případech tak zjevná, že zpovědník nemusí mít žádné mimořádné zjevení od Boha k tomu, aby ji viděl. Vidí-li však zpovědník u svého věřícího slabost a neschopnost vyplnit Boží vůli, pak mu požehná nějaký kompromis, udělí mu tzv. ikonomii, dá mu možnost, aby jednal na úrovni, na které ho drží jeho slabost či nedostatek odhodlání. Zpovědník při tom doufá, že i takový věřící postupně duchovně zesílí a povyroste, aby byl schopen Boží vůli slyšet, a že se jednou pokusí podle ní žít.
V Řecku je blahodárným zvykem, že povolení zpovídat a duchovně vést věřící, nemají zdaleka všichni kněží, ale titul zpovědníka "duchovní otec" uděluje biskup jen některým kněžím, kteří jsou známi svou duchovní zkušeností a dlouhodobě dobrými plody své duchovenské činnosti. Nelze tím sice vyloučit selhání některého zpovědníka či duchovní havárie, ale významně to omezuje jejich výskyt. V Rusku i u nás je duchovním otcem čili zpovědníkem se stává při vysvěcení automaticky každý kněz. Je mi upřímně líto řeckých zpovědníků, kteří musejí stále jen zpovídat a zpovídat, jelikož jich není mnoho a věřících je spousta, ale řecké církvi to přináší velkou duchovní pomoc. U nás je tato praxe nerealizovatelná, ale i naši zpovědníci si z ní mohou vzít poučení, a duchovně vést věřící s vědomím svého omezeného duchovního poznání a své nedokonalé schopnosti rozeznat, co je prospěšné a kdy už by mohli svým věřícím škodit, a být tedy opatrní.














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz