1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 211:

Administrátor --- 14. 8. 2007
Neděle o spravedlnosti

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

A tady je to evangelijní čtení:

23  Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl vyúčtování činit se služebníky svými.
24  A když počal účtovat, přiveden mu byl jeden, který byl dlužen deset tisíc hřiven.
25  A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a (z toho) zaplatit.
26  Tedy padna služebník ten, prosil ho, řka: Pane, měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
27  I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.
28  Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto denárů, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen.
29  Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
30  On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu.
31  Tedy vidouce spoluslužebníci, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.
32  Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě, neboť jsi mne prosil.
33  Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?
34  I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen.
35  Tak i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění.
(Matouš 18. kap.)

Výklad tohoto podobenství je v hlavních rysech naprosto jasný a přehledný. Málokteré Ježíšovo podobenství je tak přímočaré a má tak zřejmý výklad. Jeho snadná čitelnost je však v příkrém kontrastu s převratností a závažností toho, co nám tu Kristus sděluje.

Uvádí nás do tajemství Boží myšlenky. Vysvětluje nám, jak se Bůh rozhoduje. To je velká věc. Kristus nás nechce nechat v nevědomosti o principech Božího rozsuzování. Jsme uváděni do největšího a niterného tajemství Božího úradku (lze-li to tak říci). Bez vnitřní proměny je však tento způsob uvažování člověku nepochopitelný. Temným mocnostem je uzavřen zcela.

Toto podobenství bychom si mohli rozdělit na tři obrazy - tři scény. A u každé z nich vyvodit poučení, které nám chce Ježíš Kristus tímto příběhem odevzdat.

---------------
1.

Ten král tu zobrazuje Boha. Jeho služebníci - to jsou lidé. Těmto služebníkům, lépe řečeno správcům, je něco svěřeno, a jednou bude hodnoceno, jak si při správě počínali; tedy - bude se účtovat. Tak je uspořádána úvodní scéna, na které se příběh Ježíšova podobenství rozehrává. Vedle krále nyní do obrazu přichází další persóna - první dlužník, nepoctivý správce (podle formulace textu to vypadá, že už byl dříve zatčen, jeho nepoctivost je zřejmá, a nyní je přiveden před krále k soudu).

Dluh prvního služebníka vůči králi byl astronomický (nejspíš se jednalo nějakého podřízeného lokálního správce, který dlouhodobě defraudoval velký svěřený majetek nebo neodváděl vybrané daně apod.). Pro srovnání - celoroční příjem královského dvora Herodova byl 900 hřiven. V podobenství se vypráví o 10.000 hřivnách. Číslo 10.000 bylo největší v praxi používané číslo. Zdá se tedy, že Ježíš chtěl uváděnou výší dluhu, jak ji vykreslil v tomto podobenství, spíše naznačit, že se jedná o něco, co se vymyká naši pozemským zkušenostem a možnostem úhrady.
Jak je z podobenství zjevné, hovoří se tu jinotajnou ale průhlednou řečí o naší vině před Bohem. My si svou vinu, kterou před Bohem neseme, neuvědomujeme, nebo alespoň ne v plné její obludné velikosti. Jak často slýchává kněz od lidí: "Nu což, jsem člověk hříšný, to uznávám, ale nikoho jsem nezabil, nekradu, v manželství jsem věrný, vedu spořádaný život..." (Podivuhodný je člověk - dokonce i při vyznávání vlastních hříchů dokáže sám sebe pochválit.) Lidé v podtextu říkají: "Mám sice nějaké ty šrámy na kráse, ale v podstatě jsem celkem dobrý člověk, - jsem prostě celkem v pořádku (jsou i horší)." Ježíš nám tu vykresluje zcela jiný obrázek - ukazuje, jak vidět naše duchovní situace z Boží perspektivy. A jak ji budeme jednou vidět i my, až staneme na soudu.

Nyní musíme trochu nahlédnout už do druhé scény.
Zde je řeč o tom druhém dluhu. Dluhu, který má druhý služebník vůči tomu prvnímu. Je to dluh mezi dvěma kolegy; s touto úvěrovou záležitostí král nemá nic společného. Zvolena je výše 100 denárů. Denár to je mzda dělníka za den práce. Jedná se tedy o sumu, kterou vydělá dělník za 100 dní. Není to zanedbatelný obnos. Příjem obyčejného člověka za třetinu roku... V běžném životě docela velké peníze. Jenže v porovnání s prvním dluhem je to naprostá prkotina. Tato výše je totiž uhraditelná a to je její zásadní odlišnost od výše onoho prvního dluhu.

Tady máme první poučení z tohoto Ježíšova podobenství. Nesrovnatelnost výší obou dluhů. Nic z toho, čeho se proti nám mohou okolní lidé dopustit, co mohou mít lidé mezi sebou, nelze ani vzdáleně srovnávat s tím, co znamená náš vlastní hřích před Bohem. Když Ježíš vykreslil tuto situaci, věděl velice dobře, co všechno lidé mohou vůči sobě páchat. Jaké hrozné věci si lidé mohou navzájem provést. A přesto trvá na svém. Proti nesmírnosti viny, jakou máme všichni před Bohem, je vše, co mohou mít lidé proti sobě, prominutelné.

-------------
2.

Situace prvního dlužníka byla hrozná. Hrozila mu naprostá morální likvidace, a to i celé jeho rodině. Slyšel svůj ortel: prodat do otroctví. Všem zúčastněným muselo být jasné, že prodáním služebníka a jeho rodiny by se umořil jen maličký, nepatrný, zlomek jeho dluhu. Rozhodnutí o prodání do otroctví je tedy spíše výrazem hněvu krále než jeho touhy domoci se financí, o něž byl nepoctivým správcem připraven.
Špatný služebník se poníží, padne na kolena a prosí. Tu se stane něco, co nikdo nečekal a v co nemohl doufat ani ten darebný služebník. Králi se tohoto mizery zželí a celý ten fantastický dluh mu prostě odpustí.
Jak krásně muselo být prvnímu dlužníku, když odcházel od krále. Úplně se vznášel. Špatné svědomí nebo předtucha krutého trestu, jež mu jistě ležely na srdci jako těžký balvan už dlouhou dobu, - vše bylo pryč. Taková lehkost na duši! Slunce pro něho opět svítilo! Jako by se znovu narodil.
Jenže, co se nestane. Mezi dvořany náhle zahlédne jiného služebníka, kolegu, který mu už dlouho dluží pěkně zakulacenou sumičku a nemá se k tomu, aby ji vrátil. Lehkost, kterou až doposavad cítil duši, je náhle ta tam. Slunce sice svítí dál, ale v duši je náhle dusno a temno. Hrdlo se sevře zlostí. Támhle je ten darebák! A tváří se, že mě neviděl. No počkej, bídáku! Teď mi neunikneš! A už ho drží za krk a syčí na něj: "Dej sem, co mi dlužíš!"
A tu se zopakuje ta samá scéna, co už tu byla před deseti minutami. Dlužník padne na kolena a prosí svého věřitele. Jenže herecké obsazení této scény je nyní jiné. Bývalý dlužník je na místě, kde byl minule král. A konec scény je opačný. Dlužník nedostane milost a jde do vězení. (Bylo zvykem, že dluh za vězně mohla zaplatit jeho rodina či příbuzní.)

Když před ním padne jeho kolega na kolena a prosí o posečkání s úhradou, může se první služebník rozvzpomenout, že pár minutami to byl on, kdo takhle na kolenou prosil odklad splacení svého dluhu. Jenže si nevzpomene... Proč?
Tady je druhé poučení, které Pán Ježíš chce předat. Týká se temnot v mysli člověka. Její nespolehlivosti. Podivných zvratů, jimž naše mysl podléhá. Každý to jistě známe z vlastní zkušenosti: v jednu chvíli může být v nitru člověka nebe, a o pár chvil později je v naší mysl peklo. Jak snadno se v nás láska může změnit na nenávist. Ještě před chvilkou se srdce zahřálo soucitem, nyní je ledově chladné.

Je to podivná a hrozná vlastnost pokažené lidské mysli. Jde o projev hluboké rány, kterou v sobě všichni nosíme. Odtud se rodí všechny lidské zrady a jidášské skutky. Nemilosrdnost a přezíravost vůči nouzi druhého člověka, s nímž sdílíme jedno společné lidství. Krutá lhostejnost, či sobecká zištnost. Je to jakási mlha, kterou kolem nás ďábel může vytvořit kvůli nečistotě v našich srdcích. Nic pak není vidět jasně. A nejen to, vše může vypadat zcela opačně; dobro se tehdy jeví jako zlo a zlo jako ušlechtilost či dokonce zbožnost. Jak často dějiny viděly zabíjení nevinných svatých mučedníků lidmi, kteří se domnívali, že tím Bohu slouží anebo že jednají pro blaho společnosti či státu? A nemusí jít jen o zabíjení. Tento klam, který zamlží mysl člověka, působí kolem nás všech v našich běžných životech.

Viděl jsem to už tolikrát - na sobě i na druhých. Setkáváme se s tím mj. u různých sekt a církevních rozkolů (lidem zvenku je jasně viditelné, že myšlení příslušníků sekty či rozkolu bloudí v mlze, že tato sekta je totalitní a tenhle rozkol obskurní, a že to vše stojí jen na principu pýchy; avšak jen málokdy to dokáže prohlédnout ten, kdo se nalézá uvnitř a je pod vlivem toho démonického klamu).
Jsou lidé, kteří na milosrdenství odpoví nepřátelstvím. Při setkání se zbožností v některých lidech vzniká hněv. A tak by se dalo psát dlouho. Je to stále jedna a ta samá vlastnost zkažené lidské mysli. Když se upřímně podíváme na vlastní život, zjistíme, že její projev v nějaké podobě objevíme i sami u sebe. Často nerozumíme po nějakém čase svému vlastnímu jednání. Podlehneme-li "dojmu okamžiku" či vlivu duchovně nemocného člověka nebo zkažené duchovnosti nějaké skupinky, můžeme napáchat neuvěřitelné škody - v prvé řadě ublížíme sami sobě. Proto je důležité znát sebe, vědět o této vlastnosti své mysli a mít ji v patrnosti.

Tohoto stavu se týká i dnešní evangelium. Lidská mysl dokáže být naprosto neuvěřitelně obojaká. Jsme-li přistiženi při nějakém deliktu, přestupku nebo i pouhém poklesku či jen při nezdaru, býváme plně přesvědčeni, že kvůli všelijakým okolnostem máme právo na největší milosrdenství, shovívavost, toleranci či pochopení. Zcela jinak uvažujeme, jsou-li okolnosti pro nás zrovna příznivé, viníkem či nezdárníkem se ukazuje být někdo jiný, kdežto my jsme tak říkajíc "na koni". Tehdy jsme si většinou zcela jisti, že právo a spravedlnost jsou nadevše, že viník musí být náležitě potrestán a na tom, kdo se proti nám čehosi dopustil nebo nemá v pořádku své povinnosti vůči nám, by měla být vykonána spravedlnost a žádné velké milosrdenství není na místě...

S touto obojakostí naší mysli dokáže zručně pracovat ďábel. Rozehrává právě tuto hru o spravedlnosti a milosti, ale vždy tak, aby to vedlo k naší záhubě. Využívá tím přesně toho, že naše poškozená mysl nestojí pevně, ale boří se a propadá do bažiny dvojznačností a dvojakostí.

Kromě falešné mezilidské spravedlnosti nám ďábel předkládá mstivé pojetí Boží spravedlnosti: nejprve lstivě, když lidi svádí ke hříchu, připomíná jim Boží milosrdenství; a svede-li skutečně nešťastníka ke hříchu, pak mu hned poté zpodobuje Boha jako přísného soudce, jemuž je slepá spravedlnost pevným a nejvyšším zákonem. Tak chce ďábel završit své dílo záhuby člověka - uvést ho do zoufalství. Svést někoho ke hříchu je pro ďábla jen polovina práce. Neboť člověk sice může zhřešit, jenže co když se pak začne kát?, a - co čert nechce - nakonec se ještě napravit? A veškerá námaha se svedením hříšníka je v tahu. Avšak člověk, kterého se podaří ještě naplnit zoufalstvím, ten se už (nejspíš) kát nebude. Zoufalství se zdánlivě podobá pokání - obojí obsahuje lítost. Proč tedy pokání člověka zachraňuje, kdežto zoufalství ho zahubí? V tom druhém totiž schází naděje.
Říká se, že rozum bez víry je pletichář. Vidíme, jak do tohoto močálu zapadlo myšlení farizeů, kteří říkali: "Dokaž, že jsi Boží Syn, udělej znamení, pak ti uvěříme." Jenže nad zjevnými zázraky, které Pán vykonal, odfrkli: "Mocí ďábla to činí." Takovým lidem není pomoci. V jejich mysli už není nic pevného, oč by se mohlo opřít zdravé uvažování a víra. Vše je tam beztvaré, mlhavé, všechno může znamenat cokoliv. To je mysl, nad kterou získaly plnou moc vášně. Takový vše vysvětluje, hodnotí a chápe už jen podle svých vášní, které uchvátí totální kontrolu nad rozpoložením jeho srdce. Dokud se ještě srdce do této bažiny nepropadne zcela, může člověku pomoci, nechá-li si poradit od někoho, kdo není pod tímto běsovským vlivem. Proto se démoni snaží oddělit takto pokoušené lidi ode všech, kteří by jim mohli pomoci: od jejich duchovních otců, od kmotrů, od rodičů, od křesťanských bratří, od církve. S těmito jevy se setkáváme u sekt i různých rozkolných skupinek.

Svatí Otcové říkají: nedůvěřujte svým myšlenkám. Stále si říkej: třeba se mýlím. Pochybovat nemáme jen o dvou: o Bohu a o pravoslavné víře. O svých názorech bychom měli stále pochybovat a hledat pro sebe radu. Písmo říká: Moudrost spočívá v množství rad.
Dnešní evangelijní podobenství ukazuje, k čemu může zavést člověka jeho vlastní mysl a její špatné sklony.

---------
3.

Třetí a závěrečná scéna Ježíšova podobenství. Spoluslužebníci, kteří viděli do nebe volající nespravedlnost, která se stala před jejich očima, šli a oznámili to králi. A tehdy král ruší svoje prominutí dluhu, odvolává svou milost a uplatňuje spravedlnost. Právě tu spravedlnost, které holdoval tento služebník, když se jednalo o jeho "klienta". Naším vztahem a chováním k lidem si sami definujeme, jak na soudu Bůh bude jednat s námi. Viníky jsme všichni. Dluh je astronomický, nesplatitelný, odsuzující na věky. Měl jsi milosrdenství k bližním?, dostane se ti milosti od Boha na soudu. Ctil jsi spravedlnost "oko za oko"?, stejné spravedlnosti se ti dostane i ve tvé kauze na posledním soudu. To je poselství tohoto podobenství.

Svatí otcové říkají: skrze bližního získáváme peklo nebo ráj.

A teď se už dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: proč Bůh takto jedná?, proč se nesmiluje i nad nespravedlivým služebníkem?, proč nebere člověka zkrátka takového, jakým je?, proč nedá milost tomu, kdo sám není milostivý?, proč po nás vlastně žádá něco tak krajně obtížného, jako je odpouštění našim viníkům?

Víme, jak těžké je odpouštět. A zvláště těžké je odpouštět těm, kteří nám hodně ublížili, a nejtěžší je, když nám ublížili úmyslně, a nekají se z toho, nelitují toho... Představme si současnou situaci na Balkáně. To je pár hodin cesty jihovýchodně. Tam si bývalí sousedé, kteří vedle sebe padesát let žili v míru, náhle začali vyvražďovat rodiny. Do jejich myslí padla mlha a náhle byli přesvědčeni, že právě toto musejí udělat. To jsou těžké situace k usmíření. Lidé často říkají: "Já bych rád odpustil, ale nemohu, nejde to. Jak po mně Bůh něco takového může žádat?" Co na to říci? Jsou tu Kristova slova v evangeliu, toto podobenství a věta v Otčenáši: "...odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim". Uvědomme si, že jestli neodpustíme, tak se vůbec nemůžeme modlit k našemu Bohu, protože v této základní křesťanské modlitbě, bez níž se neobejde žádná bohoslužba ani soukromá modlitba, Bohu lžeme.

Jenže evangelium člověku nemůže pomoci, dokud nepozná svou vlastní duchovní nemoc. Svou zoufalou situaci. Pak s pomocí Boží blahodati snad dokáže i odpustit. Místo starého tvrdého může Bůh dát člověku nové srdce. A o to při vzájemném odpuštění jde.
Ale ještě jednou zpět k té otázce - proč to po nás Bůh vlastně chce? Proč nás v rámci své lásky k člověku nemůže přijmout takovými, jací jsme? Na tuto otázku existují dvě odpovědi, které reprezentují dvojí pojetí Boží spásy.

První, o které se domnívám, že je mylná, má zato, že Ježíš ustanovil požadavek odpustit bližnímu jako nějaké další přikázání (přídavek do kodexu), které žádá splnit, aby byl s námi spokojen. (Většinou se to neřekne takto přímo, ale v podstatě se hovoří právě o tom.) Prof. Alexej Osipov říká, že celé západní křesťanství stojí více na starozákonních principech než novozákonních, že Západ se vnitřně navrátil ke Starému zákonu (zákonictví má vždy svou přitažlivost, stejně jako jednoduchost islámu). Je to racionální, scholastické či ritualistické pojetí, které vidí Boží spravedlnost jako soubor zákonů a rozkazů, jež je nutno vyplnit, a tím si splnit stanovené podmínky ke spáse. A protože ten první soubor příkazů a zákonů (desatero i evangelijní přikázání) vlastně nikdo není schopen splnit, tak byl z Kristova učení a jeho díla spásy učiněn jakýsi druhý soubor přikázání vtělený do rituálních pravidel, tentokrát církevních (snadno vyplnitelných bez bolestivé vnitřní proměny člověka), jejichž vykonávání umožní člověku obejít ten první (nesplnitelný) soubor zákonů. Takovým způsobem je na západě chápáno např. pokání a rozhřešení (nazývané podle 2. Kor 5,20 jako "svátost smíření", ale pojímané spíše jako rituální skutek smiřující člověka s Bohem, resp. usmiřující rozhněvaného a "hříchem uraženého" Boha, neboť přinášené pokání je tu vykládáno jako "zadostiučinění" křesťana či "odpykání" hříchů - již pouhé tyto pojmy uváděné v této větě v uvozovkách, citované z moderního katolického katechismu, výmluvně svědčí o betonově právnickém základu tohoto západního pojetí). Stejné zákonické pojetí Boží spravedlnosti a spásy člověka v principu převzali od katolíků i protestanti. Akorát s tím rozdílem, že si pro sebe vyhlásili amnestii. Zákon trvá, ale za jeho porušení nejsme trestáni a byla vyhlášena svoboda: "věřícímu se hřích nepočítá za hřích," jak říkají (absurdní uchopení výroku 2. Kor 5,19). Tedy zákonictví zůstává, ale je už bezzubé.

Jednou z příčin západního starozákonictví je prvoplánové chápání v evangeliu použitého slova "odpuštění", které v řečtině znamená i "upuštění od stíhání, od vymáhání" apod., to navazuje na Starý zákon, který používá hebrejské slovo s významem "zahladit" (tj. vymazat vyrytý dlužní zápis). (Avšak už i ve Starém zákoně začíná místy probleskovat spojitost odpuštění s uzdravením, např. Žalm 103,3 nebo Sirach 27,30-28,7.) Nevýstižnost slova "odpuštění" s problematickým významem "upuštění od stíhání" si uvědomil již apoštol Pavel, který raději než pojem "odpuštění" upřednostnil termín "ospravedlnění" nebo "očištění" (např. Řím 5,18). Námitky samozřejmě nejsou proti samotnému připodobnění odpuštění hříchů k prominutí dluhu, nýbrž proti povrchnímu chápání tohoto podobenství, které nejde do hloubky, ale zůstává na rovině právní. (To samé platí o termínu "smlouva", který v novozákonním kontextu není možné vykládat v rovině suchého práva.)

Je zajímavé, že evangelíci oproti Ježíšovu příkazu odpouštět si vzájemně bez jakéhokoliv omezení, omezují vzájemné odpouštění podmínkou přítomnosti ochoty k pokání, což v principu úplně umrtvuje tento křesťanský princip (zavádí se tím institut zkoumání, je-li dost ochoty a je-li pokání dostatečné, abych mohl poskytnout odpuštění, nebo není-li pokání úměrné a nemusím-li tudy odpustit svému viníkovi... To už je skoro jako u katolíků, kteří zkoumají, zda je lítost dokonalá či nedokonalá a vyvozují z toho, jakou sílu taková lítost má atd.)
Existuje však i jiné pojetí, které vnímá odpuštění hříchů, jehož se nám od Boha dostává, jako blahodať (tj. v pravoslavné terminologii posvěcující působení energie Ducha Svatého). Jinými slovy - jedná se o léčení nemocné lidské duše. Duše toto léčení buď přijme, a pak se uzdravuje a svůj vyléčený stav předává dále, nebo toto léčení nepřijme, a potom se i nadále chová jako nemocná, zkažená.

Ten první soud nad dlužníkem a odpuštění, jehož se dlužníkovi dostalo (jak o tom vypráví naše dnešní evangelium), - to je příchod Kristův, který vyléčil lidskou přirozenost. A účastníky uzdraveného lidství se stáváme vírou, křtem, pokáním, svatými Tajinami (Tělo a Krev Kristova "na odpuštění hříchů a k životu věčnému"). Nejde tu o zákon, právní plnění smlouvy ani o formalistický ritualismus, jde o léčení člověka, který se v Církvi krůček po krůčku stává uzdraveným člověkem, jak do něho vstupuje a postupně v něm převládá Kristem uzdravené nové lidství. Až nakonec platí to, co pravil apoštol Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus."
Znovu se tu dostáváme k důrazu, který klade vladyka Hierotheos (viz minule): kdo nechápe křesťanství jako terapii, léčení smrtelně nemocného člověka, ten nemůže správně pochopit evangelium ani křesťanství. (A nejedná se "jen" o uzdravení duchovní, ale i o vyléčení těla - viz Jakub 5,15.)
Tuto léčbu člověk buď přijme nebo odmítne, jak se o tom vypráví v dnešním podobenství. První dlužník sice formálně přijal odpuštění hříchů, toto přijetí však bylo jen vnějškové. Dar odpuštění nebyl osvojen, čili léčba nepronikla do hloubky. Uvnitř zůstal stejným darebákem, jakým byl před tím, když defraudoval svěřené jmění. A to se při jeho setkání s druhým dlužníkem pouze projevilo, nic víc.

Jako tečka za podobenstvím jsou Kristova slova o tom, že má-li Boží odpuštění trvat, je to podmíněno tím, že ze srdce odpustíme svým viníkům. Slova "ze srdce" vylučují jakékoliv zákonické pojetí této "podmínky", a ukazují na nutnost uzdravení lidského srdce. "Podmínka" je v uvozovkách, protože se tu nejedná o žádný právnický termín. Vidno, kdo si vnitřně neosvojil Boží odpuštění, nenechal Boží blahodatí vyléčit svou duši, ten vlastně Boží opuštění nepřijal, a proto se na konci ukáže jako zbavený Boží milosti. Odpuštění mu bylo Bohem podáno, on je vzal, ale nepřijal - zahodil je. Znamením přijetí blahodati a uzdravujícího odpuštění do svého nitra, je pak to, že člověk toto odpuštění posílá dál, předává dalším lidem, uděluje pokoj. Chová se podobně jako Bůh, tím pádem - chová se zdravě.

Druhá "návštěva" prvního služebníka u krále - to je poslední soud. Tam budou odděleni ti, kteří si Kristovu spásu vnitřně osvojili, od těch, kteří ji přijali jen formálně a navenek. Barometrem ukazujícím naše vnitřní klima jsou naše skutky k bližním. Ten ukazuje, jsme-li vnitřně příbuznými s Kristem, nebo zdali jsme mu v duši odcizeni.

Jestliže člověk nepřijme blahodať, zůstává trčet ve sféře Starého zákona, ve sféře zákona. Je to neuzdravená lidská přirozenost, oddělená krátce po stvoření člověka (tou politováníhodnou událostí u stromu poznání) od Boha, a oddělená i od Krista. A nemocná lidská mysl učiní z Božího zákona bezduché zákonictví. Zákonictví je zcela ve službách lidské nemoci, tj. nechápe Boží zákon jako prostředek k usvědčení mé lidské nemoci a potažmo k pokání, ale uchopí jej jako klacek pro mstu, nástroj egoismu. Lidská spravedlnost nebývá založena na Božím zákoně, ale na zákonictví.
Je-li naše mysl zkažená, pak je pokažené i pojetí lidské spravedlnosti. Třetím poučením z našeho podobenství je, že se Bůh od této lidské spravedlnosti distancuje. Chce se k nám chovat zcela nespravedlivě - tj. rozhodl se odpustit nám celou naši vinu. Zřekl se potrestání člověka. Ba, ještě více - místo trestu ho ještě obdaroval. Cítí nad člověkem soucit. To se nevejde do žádného paragrafu právních kodexů a žádné tabulky lidského zákonictví. Takže tématem této neděle je vlastně "výprask lidské spravedlnosti", jestli to smíme takto lidově formulovat.

---------

Apoštol Pavel píše v úryvku z epištoly, který připadá na tuto neděli:
Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? ... ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?
Tato slova platí stejně o lidech jako o Bohu. I Kristus zaséval v naději na sklizeň. Bůh pracoval na spáse člověka, aby lidé přinášeli plody tohoto díla.

Bůh poslal Ježíše Krista. Dal svého Syna. Celý dluh nám odpustil. Při křtu se nám odpouštějí hříchy, při každé svaté Tajině pokání a při každém svatém přijímání znovu a znovu s námi Bůh zachází dle milosti a nikoliv dle spravedlnosti. Připadá to nám, křesťanům, tak samozřejmé, že? Skoro by se chtělo říci: "Co je na tom zvláštního? Zhřeším-li, jdu ke zpovědi, dostanu rozhřešení..." Možná, že podobně i tomu prvnímu služebníkovi po krátké době, co odešel od krále, najednou začala připadat skutečnost, že už nemá ten hrozný dluh, jaksi samozřejmá. Na dar si rychle zvykáme. A jakoby platila jakási zvrácená úměra: čím větší dar, tím rychleji nám zevšední a stává se pro nás tak samozřejmý, až to může přerůst v drzost do očí bijící. A přece! Bůh nám v tichosti, bez halasu a reklamy, dává dar, který nemá obdoby. Odpuštění hříchů. A co za to žádá? Abychom jednali stejně.
Podle některých výkladů jsou těmi "spolusloužícími", kteří oznámili králi, jak první služebník zacházel se svým spoluslužebníkem, míněni andělé. Andělé hledí na naše jednání. Je pro ně nesnesitelné vidět, jak setba, kterou Pán Ježíš zasel do lidských srdcí, nepřináší žádný plod.


-----------

Takže závěrem tohoto veledůležitého evangelijního úryvku ještě dodejme místo shrnutí:

Sám člověk rozhodne o tom, jestli bude souzen podle milosti nebo podle naší lidské pokažené spravedlnosti. A volbu provede tím, jak sám posuzuje bližní. Sám člověk si vybere, co pro sebe chce, čeho si od Boha žádá. Jestli milosti či trestající spravedlnosti a odplaty.

Celý náš život je Boží prozřetelností utvářen tak, abychom právě tuto volbu měli stále před sebou. Abychom ji mohli znovu a znovu uskutečňovat. Bohužel, začasté si špatně uvědomujeme, že každá naše volba je sledována a zaznamenána. Zapisuje se na desku srdce. Jednou bude podtrženo a sečteno. Jinými slovy: bude zjeven stav našeho srdce. A podle výsledku bude s námi zacházeno. Byl jsi milostivý? Dostane se ti milosti. Byl jsi nemilosrdný? Dostane se ti spravedlnosti. Tvé spravedlnosti. Budeš souzen spravedlivě a bez milosti. Vždyť sis v tomto životě přece zamiloval nemilosrdnou spravedlnost, nebo ne? Tvé srdce tě usvědčí.

Způsobem chování k bližním již zde vykonáváme soud nad sebou samým. Milostí k bližnímu dáváme milost i sobě. Spravedlností k bližnímu i sebe stavíme pod spravedlnost. Buďme opatrní. Se spravedlností si nelze zahrávat. Kdo s mečem zachází, mečem také schází.

Alexej Osipov při svých přednáškách nabádá, abychom vedli své životy z perspektivy věčnosti. To znamená uskutečňovat lásku. Je to většinou těžké, ale právě tohle je naše práce.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz