1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 218: #

Administrátor --- 2. 9. 2007
O slepotě nájemníků a o prelesti čili duchovním klamu

13. neděle; o zhoubě nepoctivých vinařů

Úryvek z evangelia připadající na neděli tohoto čísla:

33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vzdělal vinici, a opletl ji plotem, a vykopal v ní lis, a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odešel pryč přes pole.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali užitky její.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a připadne nám dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zlé zle zatratí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu užitek časy svými.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečetli v Písmech: Kámen, který zavrhli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelnou? Ode Pána stalo se toto, a jest to divné před očima našima.
(Matouš 21,33-42)

Co je to za podivné jednání těch vinařů z Ježíšova podobenství? Nejprve bychom asi hovořili o do očí bijící drzosti. Pak si ale uvědomíme, že takovéto chování nelze vysvětlit jen obyčejnou drzostí. Jedná se o jakési vnitřní zatmění těch vinařů - nájemníků vinice.

Nejdříve si však něco řekněme o reáliích tohoto podobenství. Zřízení a zařízení vinice je popisováno obyčejně, jak to bylo zvykem v Ježíšově době. Vinice musela být obkroužena plotem - většinou z trní (ani ne tolik kvůli lidem ale hlavně kvůli zvěři; lišky dokázaly natropit na vinici velké škody; kolemjdoucím bylo dovoleno vzít si, kolik potřebovali, aby uhasili žízeň, nesměli však nic odnášet; viz Deut 23,24) anebo byla kolem ní zídka. Běžnou součástí vinice byl lis (dvě nádrže v zemi vytesané ze skály - v jedné se hrozny drtily a lisovaly; mošt pak stékal do druhé nádrže), a stejně tak obvyklou byla malá stavba, v níž se mohl personál ukrýt před nepohodou a z jejíž ploché střechy bylo možno vinici obhlédnout a kontrolovat. Všechno to byly běžné věci.
Majitel toto všechno nechal zřídit a vinice pronajal nájemníkům. Opět běžná praxe. Pronájem za užívání vinice býval stanoven v podobě odváděného podílu z výnosu. Vybírání nájemného (čili stanoveného podílu z plodů) "ve stanovený čas" znamenalo platit v naturáliích každý pátý rok (podle Levit 19,23-25). Tudíž po uplynutí pěti let poslal majitel svého služebníka, aby od vinařů vybral letošní sklizeň. Až dosud stále normálka. Tu náhle poklidný ráz vyprávění skončí, jako když utne. Dále už není normální vůbec nic.

Pro dnešní čtení platí něco podobného, co pro řadu dalších. Abychom mohli rozkrýt sílu Ježíšových podobenství a najít jejich poselství, zapomeňme na chvilku na to, že jsou to jen podobenství, představme si, že se jedná o líčení skutečné situace; - ať nám před naším vnitřním zrakem ožije, jakoby se vše, o čem Pán Ježíš vypráví, stalo.
Z vyprávění můžeme vyvodit, že majitelem vinice byl bohatý člověk. A nejen bohatý, byl to člověk vznešený, mocný, zřejmě nějaký místní vládce či správce. Každopádně měl moc a prostředky k potrestání zločinců. Toho si museli být ti nájemci vědomi. Jak to, že jim toto vědomí nebránilo domnívat se, že by jim vinice mohla připadnout, že by se z nájemců mohli stát majitelé? Jak to, že vůbec mohli doufat, že jim jejich zločin (krádež nemovitosti i s inventářem) projde? Vždyť je nemohlo ani na okamžik napadnout, že by majitel neměl možnost domoci se svého práva a zjednat si spravedlnost.

Odpověď je dvojí: jednak se vinaři mohli domnívat, že majitel, který odcestoval, se už nevrátí (třeba doufali, že se mu stala nějaká nehoda, nebo se opájeli bláhovou nadějí, že na svůj majetek zapomněl apod.) Druhou možností odpovědi je, že spoléhali na jeho dobrotu. Majitel vinice musel být znám jako dobrotivý člověk, trpělivý, milosrdný a odpouštějící; a oni se třeba rozhodli této jeho vlastnosti zneužít.

Dělníci na vinici pochopitelně pracovali. Snášeli horko dne a postupně si vinici, do které investovali svou dřinu, oblíbili. Majitele před očima neměli (kdo ví, jestli ještě žije?). Viděli jen sebe a vinici. A tak prostě začali pomalu zapomínat na to, že vinice někomu patří a nejsou to oni. Je to psychologický proces. Známe to všichni ze své zkušenosti. Když máme dlouhou dobu půjčenou nějakou věc, kterou často používáme, zvykneme si na ni, a její vrácení majiteli vnímáme jako ztrátu - skoro jako bychom tím přišli o vlastní majetek. Tento psychologický proces se však odehrává nejen v rozměrech jedné lidské osoby, ale též v rozměrech národa, ba, vlastně i lidstva.

To je zřejmě první napomenutí, které nám Spasitel chce předat dnešním podobenstvím. Na tomto světě nejsme jako jeho majitelé, ale jako nájemci, který jej mají dočasně svěřen a mají odvádět majiteli jakýsi užitek z toho, že tu mohou být.
Prvoplánově měl Spasitel na mysli izraelský národ, jemuž byla Hospodinem propůjčena zaslíbená země, ve které směli židé přebývat a Bůh je zde opatroval; a tím nájmem, který od nich Bůh očekával, že dostane, byla zbožnost - chtěl, aby Izraelité byli jeho lidem a on byl jejich Bohem. Žádal od nich, aby ho ctili spravedlivým životem, aby "milovali Boha svého, bližního svého jako sebe samého". Takové bylo stanoveno "nájemné". (Přirovnávat Izrael k vinici bylo ostatně ve staré židovské literatuře běžné; od časů proroka Isaiáše se réva stala symbolem vyvoleného národa, v Jerusalemském chrámu připomínal tuto skutečnost velký zlatý hrozen.) Těmi zbitými a zabitými služebníky byli při tomto výkladu míněni proroci, které Hospodin za svým nevěrným lidem hojně posílal. Synem pak nemůže být míněn nikdo jiný než Mesiáš - Ježíš.

To samé však přeneseně platí i pro nás, křesťany, kteří jsme dnes Božím lidem, Novým Izraelem. Byla nám svěřena Církev, která není naše a nemůžeme si s ní dělat, co se nám zlíbí. (Prakticky veškeré úpadkové církevní jevy jsou důsledkem lidské zapomnětlivosti, tj. nějak se nám vytratí z vědomí myšlenka, že církev není naším majetkem a že budou potrestáni vinaři, kteří s ní nakládají, jako by byla jejich.) V Církvi se o nás Bůh stará - veškeré dobro, pomoc shůry, útěcha, posila, požehnání, Bohopoznání a hlavně spása - to vše je Božím darem. A za to Bůh žádá po lidech, aby měli lásku k sobě, bázeň Boží, a užívali všech těch darů ke spáse a k dobru na zemi. Jenže lidé až příliš často činí z církve zbraň, kterou užívají při boji ve jménu svého sobectví, činí ji nástrojem svého egoismu a k dosažení sebeuspokojení a malicherných cílů.

Na nejobecnější rovině platí podobenství o vinici pro celé lidstvo. Vinice je svěřený svět. Náš život na této zemi je jen "pronájmem", za který máme vyměřeno "nájemné": znát svého Stvořitele a ctít svého Dobrodince. A není tu jistě potřeba rozvíjet, že chování lidí a jejich zacházení s tímto světem připomíná ty zločinné vinaře vskutku velice nápadně.

-------------------------------

Jestliže se vinaři chlácholili příjemnou myšlenkou, že se majiteli stalo něco zlého (na cestách se stávají různé věci, a což teprv kdesi v cizině!), tak je z tohoto šťastného snu probudili poslové majitele, kteří přišli vybrat nájem za užívání vinice. Od této chvíle již první varianta uvažování vinařů nepřipadá do úvahy; je jasné, že zločinci chladně kalkulují s dobrotou majitele.

Střední pasáž podobenství se rozběhne po dvou souběžných liniích.
Na jedné straně vidíme naprosto neuvěřitelnou a nepochopitelnou laskavost, dobrotu a trpělivost majitele vinice. Pán Ježíš ve svém líčení překračuje všechny racionální hranice, překonává veškeré představy jakékoliv lidské dobroty. Pán posílá první služebníky. Po tom, jak neuctivě se k nim (a potažmo i k němu, majiteli a vládci) vinaři zachovali, pošle další své vyslance. Nakonec na místo, kde je prolévána krev, posílá svého syna. (Posluchači Ježíšovi museli nevěřícně kroutit hlavou.)
Na druhé straně hledíme na stejně tak neuvěřitelnou a nepochopitelnou slepotu a zločinnost vinařů. (Reakcí na Kristova slova musely být stejně nechápavé pohledy jeho posluchačů, jako když se jednalo o chování majitele.) Původní pošetilé snění o tichém přivlastnění si vinice se mění na zuřivou nenávist k majiteli, který má tu drzost být stále naživu a dokonce vznášet nárok na to, co mu náleží. To je prostě nesnesitelné. Touha "osvobodit se" od majitele, který vybudoval a zařídil vše, co tam mají a užívají, se mění na zlost, která zatemní lidskou mysl, takže se stane slepou. Pak už vinaři nevidí své podřízené postavení, nevidí šílenství touhy, která je žene, a učiní to, o čem by muselo být každému jen trochu rozumnému člověku jasné, že je to konec nejen jejich loupeživým nadějím, ale i konec jich samotných. Uvidí přicházet syna. A protože si celou dobu tak utkvěle přáli smrt původního majitele vinice, nenapadne je nyní nic jiného než, že skutečně zemřel a že teďka přichází dědic, aby se ujal svého dědictví. Přání se stalo otcem myšlenky, jak se říká.

Objevuje se podobný motiv jako v podobenství neděle o dlužníkovi, kterému byl odpuštěn ohromný dluh. Zatemnění mysli. To je druhý motiv tohoto podobenství.
Hovoří se zde o zmatení lidského ducha (tj. v tomto kontextu: stavu duše).
Zloba a chtivost zatmí myšlení. Vinaři nejenže zapomněli na to, kdo je majitelem vinice (že je to mocný člověk). Jejich chtivost a zloba dokonce vyženou strach. Nebojí se už ani pána, ba, ani zákonů své země.

O temné propasti v lidské mysli
Lidé - když jde o jejich mysl - činí si jisté starosti, jestli jsou dost chytří (případně si přejí být inteligentnějšími a vzdělanějšími), obávají se většinou ztráty IQ či paměti, bojí se demence nebo ztráty duševního zdraví, trápí-li je deprese apod. Někteří lidé jsou schopni se strachovat, zda jim ufoni nevymazali paměť... Málokdo se však obává ztráty soudnosti. S lidskou myslí se může stát podivná věc, kdy je veškeré myšlení chybně nasměrováno a všechny síly duše upřeny na klamný cíl. V terminologii pravoslavné spirituality se tomu říká "prelesť" (ve staroslověnštině) čili oklamání (myslí se duchovní klam, tj. stav, kdy je člověk obelstěn ďáblem). Toho je potřeba se bát, protože ďábel je obratný. Má s lidmi (jejichž vnitřní dispozice se víceméně nemění) zkušenost trvající celou řadu tisíciletí. A středobodem jeho snahy je dostat člověka právě do stavu "prelesti" čili klamu. A to je přesně ten stav, v němž se nacházeli zlí vinaři.

Základní vlastností klamu je jeho neviditelnost pro toho, kdo je oklamán. Takový člověk si může počínat úplně šíleně, všichni kolem to vidí, ale on sám si připadá jako moudrý nebo pokorný či zbožný, prozíravý, chytrý apod. Kdyby se někdo otázal těch vinařů, poté co zabili první i druhé poslané služebníky, jestli si připadají jako zločinci a jestli by se neměli kát, zřejmě by naprosto sebevědomě odvětili, že oni nic odsouzeníhodného nedělají, a jistě by přednesli řadu důvodů, jimiž by se snažili ospravedlnit, co napáchali, jakoby to bylo jednání rozumné či dokonce spravedlivé. Možná by řekli: "Na našem místě by takhle jednal každý," nebo "Koukejte na tamtoho, co ten dělá," a nebo "Říká se mezi lidmi, že ten majitel vinice také nejednal vždycky "v rukavičkách" se svými služebníky"... Ve stavu prelesti začínají všechny síly mysli pracovat na plné obrátky ale zvráceným směrem.

Na začátku prelesti vinařů byla touha po majetku. Na začátku prelesti bývá většinou nějaká vášeň, touha po moci, po jmění, pýcha, sebedůvěra. Tak se ďábel pokouší přivést do stavu klamu každého z nás. A klam vede do hříchu - stavu realizovaného odcizení člověka Bohu.

»Každý bývá pokoušen, svou žádostí je vlečen a klamán. Potom žádost počavši, porodí hřích. A vykonaný hřích zplodí smrt.« (Jakub 1,14-15; pravosl. znění)

Základní pomocí, která člověka chrání proti prelesti, je rada nebo duchovní vedení. Důležité pro každého, kdo se snaží o duchovní život, tedy je, aby si nechal poradit. Aby se radil. Platí to pro každého křesťana. Ďábel dokáže oklamat mysl člověka, ale tento klam bude odhalen, když má člověk dobrou zpověď. Kněz - zpovědník se sice jako člověk může mýlit, to však nic nemění na tom, že zpověď a hledání rad je mocnou hradbou proti prelesti, jak ví církev ze své přebohaté zkušenosti. Proto ďábel většinou zdůrazňuje těm, které klame: "Nikomu o tom neříkej."

Další hradbou, která do jisté míry brání člověka před tímto klamem, je stanovený řád věcí. To jsou zákony občanské či církevní, pravidla mravnosti, církevní struktura apod. Když člověk dovolí, aby v něm vášeň či nečistá touha začaly růst a začala vznikat prelesť, narazí dříve či později na tuto hradbu (v církvi to často bývají kánony), o kterou se buď zastaví nebo tuto hradbu člověk překročí - tj. přestoupí kánony, nebo občanské zákony - čili dá se na zločinnou cestu. Pak už je klam obtížně zastavitelný, protože se pevně stává součástí vnitřního světa člověka a působí svou vlastní silou a silou skutků, které člověk napáchal, když tento klam zafixoval...

Touha vinařů po vlastnictví vinice postupně ovládla jejich srdce. Začali žít v klamu. Ve zvrácené naději, že majitel už nežije nebo zapomněl apod. Mohli se ještě vzpamatovat a vrátit se do reality, když přišli první služebníci pro nájemné. Jenže v tu chvíli vinaři překročili hranici, přestoupili zákon a spáchali první zločin. Pak už byla cesta zpět stále obtížnější.
----------------------

Takže, čím uzavřeme toto povídání? Jak to shrneme?

V tomto podobenství je Bůh ukazován jako majitel vinice. Nevěrní lidé - to jsou ti vinaři.
Trpělivost pána vinice je nepochopitelná. Stále očekává, že se v nevěrnících probudí svědomí. Nakonec pověří svého syna. Doufá (a je přesvědčen - jinak by svého syna neposílal), že "zastydí se před synem mým". Syn je stejného ducha s otcem - poslušně jde tam, kde už nejednou byla prolita krev.

Veliká a všechno naše chápání překračující je trpělivost pána vinice. Ale není nekonečná. Když se definitivně ukáže, že svědomí zločinců je mrtvé, končí trpělivost pána. Nenechá, aby jejich zlo triumfovalo. Jejich další existence nemá smysl. Život, který se definitivně propadl do zla, bude ukončen. "Zlí budou zle zahubeni a vinice bude předána jiným."

O tom je epilog tohoto podobenství: o soudu. Zlo není ponecháno bez hranic, ale je mu učiněn konec. A to je přece dobrá zpráva, nebo ne?

V prvém plánu se Kristovo vyprávění vztahuje na starozákonní židovský národ a v době novozákonní na Církev. V druhém plánu se pak hovoří o celém lidstvu, které můžeme z jistého úhlu pohledu vidět jako bandu nevděčníků, kteří si přivlastnili tento svět a dávno přestali (jako celek) uznávat Toho, kdo tento svět učinil, vybudoval, zařídil a uvedl nás sem jako nájemníky.
Těmi prvními a druhými služebníky jsou starozákonní proroci, pokud vztahujeme toto podobenství v tom nejužším jeho smyslu na tehdejší židovstvo. Avšak (v širším výkladu podobenství) jsou jimi i mnozí křesťanští svatí. V životech mnoha a mnoha svatých se setkáváme s pronásledováním; a nejen ze strany nevěřících (jak je tomu v případech prvokřesťanských mučedníků), ale i ze strany samotných křesťanů. Mohli bychom připomenout život jednoho z nejslavnějších světců - sv. Jana Zlatoústého a životy dalších velikých světců pronásledovaných ze strany heretiků: např. ariánů či ikonoborců, nebo zástupy křesťanů umučených římskými katolíky (např. mniši na Svaté Hoře Athos); nebo vzpomeňme křesťany pronásledované ve vlastní Církvi: např. sv. Maxim Řek, který trpěl v ruském carském vězení, nebo sv. Nektarios Aiginský či nedávno sv. Joann Sanfranciský atd. atd. Příchodem syna je pak v této rovině výkladu druhý příchod Kristův.
Mimoděk čtenáře tohoto podobenství napadne: Jaký krásný život by mohli mít ti vinaři! Vinici dostali kompletně zařízenou, stačilo ji jen udržovat a z toho, co vinice urodila, odvádět nájem. Kdyby uznávali svou podřízenost a udrželi si vědomí, že vinice je majetkem někoho jiného, pak by v běžných každodenních záležitostech byli svými vlastními pány. Nikdo nad nimi nedozíral, pán byl dobrotivý a neustanovil žádného biřice, nikdo tam nad nimi nepráskal "otrokářským bičem", majitel se neukazoval - čili jim do práce nemluvil. Kdyby byl nějaký problém, mohli se spolehnout na proslulou laskavost majitele. Před případnými nepřáteli by byli ochráněni, protože majitelem vinice byl mocný člověk či vladař. Co více si mohli přát? Jenže přáli si ještě více - chtěli mít vše. I za cenu zločinu.

Podobně jako na počátku všeho. Nejvyššímu andělu, Lucifer čili Světlonoš se jmenoval, nestačilo, že je největší mezi všemi Božími služebníky, on chtěl sám být Nejvyšším. Chtěl být Bohem. A proto sletěl s nebe jako blesk, jak je psáno.
To je i dnes ďáblova inspirace - vnukává lidem, aby jim nestačilo, co mají, a to i tehdy, když toho mají opravdu hodně. A čím více toho, člověk má, tím více ještě chce. Až nakonec chce mít vše. A tak dokoná svou zkázu. To je pro ďábla uspokojením - když člověk napodobí jeho pád.

Jeden z kralujících klamů rozprostírajících se nad naší "vyspělou" civilizací. Zdá se, že lidé jsou dnes upřímně přesvědčeni, že na tomto světě jsou proto, aby se dobře bavili. Jako by se smysluplnost života měřila tím, kolik toho člověk za život spotřebuje; jinými slovy: tvůj život má smysl tehdy, pokud se ti podaří zde sníst co nejvíce jídla (a co nejlepšího), spotřebovat co nejvíce energií, opatřit si co nejvíce věcí a užít si co nejvíce potěšení, rozkoší a zábavy. Konzum zábavy a požitků je výstižně symbolizován obrazem hada zakousnutého do vlastního ocasu - požírajícího sama sebe. Nikdy není dost, žádné množství nestačí. Až k sebezničení.

Někteří duchovní starci říkají, že tam, kde je ještě naděje na probuzení svědomí, Bůh sesílá na takto smýšlející lidi nějaké neštěstí, nemoc či jinou pohromu, aby je vytrhl z toho smrtonosného snu.

A neděje se to jen na úrovni životů jednotlivců, ale i širších měřítkách. Konec konců, ekologická katastrofa, která nevyhnutelně přijde kvůli drancování a zneužívání přírodních zdrojů, je takovým globálním posledním zatřesením celým lidstvem, aby se vzpamatoval, kdo je toho ještě schopen.
Naše současná civilizace se svým duchovním stavem začíná nápadně podobat těm vinařům, s nimiž už nic neotřese. Postupně dospíváme do stavu, který se již blíží stavu předpotopního lidstva, když každý výplod jejich mysli byl už jen zlý (sobecký, bezbožný, vášnivý).

»Civilizační jednání... démonicky pohlcuje věčný osud člověka a slouží jako náhražka za život ducha. Povahu démonické zábavy vyjádřil břitce Nietzsche, když přišel s otázkou, proč by vůbec někdo měl žít v trapném stavu nedostatku boží lásky a milosti. "Využijte milost k tomu, abyste milovali sami sebe," znělo jako řešeni, "a nebudete nadále potřebovat vašeho Boha, a budete si moci přehrát celé drama pádu a vykoupení sami v sobě."« (Eric Voegelin)
Uzavřený kruh hltavosti, žravosti a poživačnosti, učí rozetnout duchovní tradice církve půstem, askezí, sebeomezením, osvobozením se od závislosti na vášni konzumu. Pak se lidské srdce může přeladit na "jinou frekvenci" (jak to říká starec Paisij).

Když lidé přestali uznávat práva Stvořitele a ctít jeho vlastnictví, jímž je tento svět, bude nevyhnutelným důsledkem popření práv občanských. Když přestaneme uznávat, že Bohu patří tento svět, proč bychom ctili majetková práva svého bližního? Proto je zločinnost souputníkem agnosticismu a atheismu. Krutost a kriminalita se za poslední léta začaly šířit po celé západní civilizaci neuvěřitelnou rychlostí. Je to jedna z morových ran přelomu tisíciletí. Infekce lidských myslí virem duchovního zatmnění, zloby a egoismu v jejich nejukrutnějších mutacích.
Naprosto fantastický nárůst kriminality vidíme všude kolem. Např. loupeživost. Krade se prostě vše. Kabely, okapy a poklopy od kanálů počínaje, přes auta a vybavení soukromých bytů, až k celým firmám, bankám, fondům či přírodním zdrojům. Policie i politikové jsou bezmocní (a to v tom lepším případě, v horším případě v kriminalitě sami jedou). Vymýšlejí se stále dokonalejší zabezpečovací systémy. Než řidič nastoupí do svého auta a odjede s ním, musí odemknout či odblokovat celou řadu sofistikovaných zařízení, jimiž je jeho auto chráněno, jinak je do týdne bez něj (alarm, zámky na dveřích, zámek řadící páky, zámek volantu, páka na volantu či na pedálu, zámek zapalování a imobilizér s čipem v klíčku od zapalování) - a stejně nevíš, jestli to auto příště ještě bude tam, kde jsi ho nechal (dnes už si boháči nechávají své "plechové miláčky" sledovat satelitem). Dveře od běžných bytů v paneláku připomínají vstup do trezoru někde v bance (standardem jsou nejméně dva zámky nebo uzamykací zařízení na zvláštní klíček ovládající mechanismus se závorami, které se zasunou na veřejí na osmi místech po obvodu, dveře jsou pancéřované a kovová futra vylitá betonem).
A co je nejhorší? Že se současným stavem věcí se lidé rychle smířili jako s něčím bezmála normálním. Vlastně ho už akceptovali.
Vzpomínka na dobu před 30 lety, kdy se v Řecku ještě nezamykaly dveře od bytů ani od aut, zní dnes jako neuvěřitelná pohádka...














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz