1229


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 234: #

Administrátor --- 16. 10. 2007
Neděle o lásce

Neděle 19. - o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Ježíš:
31  A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete odměnu? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte odměnu? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte odměnu? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

O křesťanství se správně říká, že je to náboženství lásky. Někteří namítnou, že mnohokrát v dějinách to tak vůbec ale vůbec nevypadalo. Na to však pevně říkám: není-li v křesťanství láska, není to žádné křesťanství. Jestliže někteří říkají, že křesťané pořádali křížové výpravy, nebo násilné misie „mečem a křížem“, přepadali pokojné národy a páchali hrozné násilí, pak na to musíme jasně odvětit, že tito lidé nebyli žádnými křesťany, jen se za křesťany vydávali, pod křesťanskými zástavami skrývali své vlastní, zcela nekřesťanské, zájmy.

Ve skutečně křesťanském životě už tady na zemi člověk přechází od věcí pozemských k nebeským, od života přirozeného k nadpřirozenému. Této skutečnosti se dotýká Ježíš i ve slovech dnešního evangelia. Milovat toho, kdo tě miluje, je přirozené. To činí i hříšníci (kteří jsou zde uváděni, jako představitelé světské sféry, padlé lidské přirozenosti, neduchovního čili tělesného života života, což je úroveň existence, na které člověk není zásadně odlišným od zvířete, jak to asi reflektují darwinisté).
Milovat toho, kdo tě nenávidí, je však nadpřirozené. A to je přesně to, co po nás Ježíš chce. Na to, abychom zůstali trčet v porušené lidské přirozenosti, nemusel Kristu přicházet do toho světa. Spasitel nás přišel zachránit a do této jeho záchrany vstupujeme, když se svými skutky a svým způsobem života naprosto vědomě přenášíme ze sféry padlé přirozenosti (oko za oko...) na úroveň nadpřirozenou.

O tom, že se po nás žádá chovat nikoliv přirozeně nýbrž nadpřirozeně - a to ve všech svých skutcích, svědčí další slova evangelia, která hovoří o tak praktické světské záležitosti, jakou jsou finance. Resp. půjčky, úvěry. To, co dělají banky, které půjčují tomu, kdo jim to může zase vrátit (i s úroky), je přirozené (a když to vrátit nemůže, tak mu banka prodá třeba střechu nad hlavou, aby dostala své peníze zpět). Bůh nás však volá k něčemu zcela jinému, úplně bláznivému: půjčovat tomu, kdo mi nedává žádnou naději, že mi to zase vrátí (a půjčeného se nedomáhat zpět). Z hlediska pozemsko-bankovního je nejhorší investice, jakou mohou podniknout. Z hlediska duchovně-nebeského je to ta nejlepší investice, která se mi vrátí v sumě, která je na zemi nepředstavitelná: "Skládejte si poklad svůj na nebi," praví Pán Ježíš, "neboť kde je poklad váš, tam je i vaše srdce," - jinými slovy: máte-li poklad na nebi, přitáhne vás tento poklad k sobě a budete i vy na nebi. To je přece fakt dobrý byznys. Evangelium praví zcela prostě: Buďte dobrými obchodníky (jako ten s tou perlou Mat 13,45-46), za pozemské získávejte nebeské, za dočasné - věčné.

Církev vším, co koná, pomáhá lidem, aby přenesli své životy, skutky i svůj způsob myšlení z přirozené úrovně na nadpřirozenou. Evangelium vysvětluje, že k tomuto tajemnému přenosu člověka do nadpřirozeného života není potřeba žádný okultní obřad, ani jakási tajná starověká mystéria. Klíč k tomu máme ve svých rukou, děje se v to v našem každodenním životě.

Avšak zpět k dnešnímu tématu: láska.

V knize o Siluanu Athonském se podtrhuje skutečnost, že všichni lidé, co jich na tváři země je a kdy bylo, sdílejí jednu společnou lidskou podstatu (přirozenost). Lidství je jenom jedno, ale zde na zemi momentálně přebývá ve způsobě šesti miliard lidských osob. Protože máme všichni společnou podstatu, tj. samotný základ naší lidské existence, bylo by naprosto a zcela normální, aby se všichni lidé neohraničeně milovali, poznávali se jeden v druhém. Jelikož jsme svědky, že tomu tak evidentně není, nutno z toho vyvodit, že současný způsob lidského myšlení a cítění prodlévá ve stavu hluboké nenormality, slepoty a zabedněnosti. To je to, o čem hovoří svatí otcové jako o klamu (prelesti), kterým je svět zahalen. Celý svět, všichni lidé, leží v hlubokém klamu (píše např. sv. Simeon Nový Theolog před tisícovkou let). Tento klam se stal infekcí slepoty, kterou je dnes nakaženo to, čemu říkáme lidská přirozenost.

V závěru dnešního úryvku z evangelia vysvětluje Ježíš smysl toho, co po nás žádá. Máme být milosrdní, jakož i náš Otec nebeský milosrdný ke všem jest. Tedy máme se nadpřirozeným způsobem života stávat Bohu podobnými. Jedině tak může být světě více lásky. Láska je to, co přemáhá klam, který rozděluje lidské osoby od sebe. Předobrazem lásky a jednoty pro lidstvo, ve kterém jedno lidství přebývá v šesti miliardách osob, je Božská Trojice, ve které jedno Božství přebývá ve třech osobách. O vztazích mezi Osobami v Trojici toho mnoho nevíme, ale můžeme si být jisti, že přebývají v jednotě a lásce. A podle tohoto obrazu byl stvořen i člověk, lidstvo, které má přebývat v jednotě a lásce.

-----------------------------------

Známe trojí „proudění“ lásky:

1. láska Boha k lidem. Bez této lásky, která nám často připadá jaksi zcela samozřejmá, by nebylo našeho náboženství. Každá modlitba, kterou k Bohu vznášíme, je konána v naději, že ji Bůh ve své lásce přijme. Kdybychom si Boží láskou nemohli být jisti, pak by modlení nemělo žádný smysl. Byla by to spíše magie. Ano, magické praktiky a magie jako celek je vlastně rezignací na Boží lásku či dokonce odmítnutím milujícího Boha.

Mimochodem, na Západě se velice hluboce zakořenil filosofický názor uznávající, že Bůh existuje, ale zároveň hlásající, že Bůh své stvoření nemiluje, že jsme mu lhostejní (stvořil nás, ale už ho nezajímáme). Tato filosofie měla a má dosud nesmírný vliv na utváření západního myšlení a západních náboženství. Je to chladně racionalistické uznání, že svět nemohl povstat žádnou jinou cestou, než stvořitelským aktem Božím, ale zároveň se člověk tímto racionalistickým postojem zbavuje jakékoliv odpovědnosti před Bohem a ovšem také jakékoliv naděje. Tento názor dává člověku svobodu konat si, co chce, a také vytvářet si jakákoliv náboženství, provádět - co se mu zlíbí - s Božím zjevením, s Biblí apod. Snad vše, co je možno označit jako charakteristické rysy západního uvažování, se přímo či nepřímo zakládá na tomto zhoubném filosofickém názoru, který může zplodit jen dvě děti, které obě jsou ještě smrtonosnější, než je on sám: magii a konsumní materialismus.
Magii plodí proto, že náboženská povaha duše člověka touží po duchovním životě, a ztratí-li důvod obracet se k Bohu v naději na Boží odpověď, pak je jedinou alternativou: kouzelnictví, šamanismus, okultismus a magie (sami můžete vidět, jak rozšířené jsou všechny toto pokleslé duchovní praxe v západní sféře).
Nu, a potlačí-li člověk náboženskou povahu své duše, pak ho výše uvedená filosofie nutně dovede k materialismu: užij si, co můžeš, dokud jsi zde, protože zítra zemřeš. Už v antice přišli někteří hédonisté na to, že jedinou adekvátní odpovědí člověka, který takovou filosofii uvědoměle přijme a dovede do důsledků, může být jedině sebevražda.

Hédonismus učí: „Cokoli způsobí potěšení, je správné, cokoli způsobí utrpení, je špatné.“ Čili - nemůžeš-li si na světě užívat - ať už z důvodu špatného zdraví, nedostatku peněz či kvůli jiným okolnostem, nemá prý tvůj život žádný smysl... Ostatně, dokonalá slast vlastně stejně není možná, protože jsme kvůli tělu podrobeni utrpení, tak je prý lepší to tu zbytečně neprotahovat, odhodlat se netrpět a ukončit život hned. Ve starověku páchali návštěvníci přednášek alexandrijského učitele filosofie Hegesia z Kyrény sebevraždy přímo na jeho přednáškách (žil ve 3. stol. před Kristem; byl prý velice přesvědčivým řečníkem; po nějakém čase ho kdovíproč vyhnali z Alexandrie).
Byl to, myslím, Tolstoj, kdo ironicky ale trefně vystihnul, co bychom mohli říci, o lidském životě bez víry v milujícího Boha, těmito slovy: Po hloupém životě přijde hloupá smrt.
Dostojevskij se táže zbloudilého lidstva: „Vysvětlete mi, prosím vás, proč je směšné věřit v Boha, a přitom věřit v člověka směšné není. Věřit v lidstvo není směšné, ale věřit v království nebeské je hloupé. Copak věřit pozemským utopiím je rozumné?“ (F. Dostojevskij: Běsi)
Kdyby nás Bůh nemiloval, pak by nám vlastně mohlo být jedno, jestli existuje nebo nikoliv. Tak jako tak, byli bychom v tom tady sami.
Také se občas setkáváme s kuriosním názorem, že Bůh nás stvořil jako nějakou hříčku či pokus a nyní pobaveně sleduje, jak se pokus vyvíjí. Anebo že Bůh vstoupil do iluzorního světa, kde se nechal unést dokonalostí iluze, zapomněl na to, že je vlastně Bůh a nyní prožívá utrpení v miliardách lidských bytostí, které nevědí, že jsou vlastně Bůh; stačí jen, aby to pochopily...! (Poslední dva názory jsou blízké indickým filosofiím, které jsou na Západě populární.)
Co vše jen dokáží lidé vymyslet, když ztratí ze zřetele to hlavní, co o Bohu víme z Bible a z křesťanského zjevení: že Bůh je láska, stvořil svět z lásky, nepřestal lidi milovat ani po jejich pádu do hříchu. Pilířem křesťanské víry je zvěst o Boží lásce, kterou tiše čte kněz při každé liturgii při eucharistii: Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Příchod Božího Syna do tohoto světa, Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení - to je vedle stvoření člověka klíčový projev Boží lásky k člověku.
Hlavní projevy Boží lásky můžeme vidět soustředěny ve třech ohniscích: prvním aktem Boží lásky bylo stvoření (a udržování existence stvořeného). Druhým aktem je Kristova spása a sestoupení Ducha Svatého. Třetím bude všeobecné vzkříšení mrtvých, Boží soud, zničení hříchu, stvoření nového nebe a nové země: Boží Království.

Boží láska k člověku - tady a teď, hmatatelná, viditelná a zde mezi námi činná - je Církev - mystické Tělo Kristovo, v němž se děje záchrana hříšníků pro život věčný.

2. láska člověka k Bohu. Je odpovědí na Boží lásku. Jedině tehdy může člověk naplnit Boží vůli, když Boha miluje. Bůh z lásky stvořil člověka, aby se člověk mohl těšit a nasycovat touto láskou a jeho radost mohla dosáhnout dokonalostí tím, že na tuto přijímanou lásku odpoví svou láskou; tedy, že to, co od Boha přijímá, tak svobodně, bez donucení a celým svým srdcem Bohu zase vrací. V tomto tajemném konání má člověk dosahovat umění, stále se přibližovat dokonalosti. V tom tkví konečné a vrcholné štěstí člověka a smysluplnost jeho existence.

Láska Boha k člověku dává člověku možnost Boha poznávat. Boha lze poznat jenom skrze lásku. Vlastní bohopoznání se pak děje tím, že člověk miluje Boha. Bůh svou láskou otevírá dveře, člověk svou láskou těmito dveřmi vchází. Bůh svou láskou člověku dává, člověk svou láskou od Boha přijímá.

Ježíš pravil: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat... Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,21-23).

Jestliže láska Boha k člověku dává našemu náboženství smysluplnost a reálnost, vytvářejíc samotný prostor pro křesťanské náboženství, pak láska člověka k Bohu je naším činným církevním životem. Cokoliv se v církvi koná bez lásky, koná se prázdně. Proč by se měl Bůh hlásit k formálním úkonům, které nejsou naplněny žádnou láskou, žádným pokáním - tj. žádným životem? To už pak bychom mohli zavést i tibetské „modlitební mlýnky“, se kterými stačí bezmyšlenkovitě točit a ony se modlí místo nás. Nic takového, duchovní život je záležitostí lidského srdce.

Od zformalisovaného latinského obřadnictví je pak už jen krůček k násilnému křtu či vynucenému sjednocení s latinskou církví (v tomto duchu bylo naloženo třeba se 4000 srbskými pravoslavnými obyvateli Chorvatska ve Stolackém okrese za 2. světové války, kde poté, co byly prý zachráněny duše prozelitů, čekala na "novokřtěnce" popravčí četa).

Dotkli jsme se dalšího podstatného rozdílu mezi pravoslavím a římským katolicismem, který akceptuje formální vykonávání církevních obřadů (což je zcela proti duchu učení svatých otců - sv. Cyril Alexandrijský píše, že může být případ, kdy kněz křtí, ale Duch Svatý při tom nekřtí.). Dokonce na to římská církev vymyslela svoji oficiální dogmatickou formuli: "ex opere operato" (tridentský koncil anathemuje každého, kdo takto nevěří). Jak dokazuje prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, toto katolické učení je z pravoslavného hlediska jakousi herezí. Řím z tohoto zformalizovaného pojetí církevních úkonů vyvodil i zcela absurdní závěry, jako např., že platně křesťansky pokřtít může člověka třeba i muslim nebo atheista :-) Tématu zcela rozdílného chápání Tajin či svátostí mezi pravoslavným křesťanstvím a římským katolicismem (zvláště latinské herezi tzv. "transubstanciace") bych se raději věnoval v jiném článku, protože je to velice zajímavé a u nás opomíjené téma, tak aby na to bylo více prostoru.
Jestli se člověk nenaučí v Církvi milovat, a svou lásku stále rozhojňovat, pak je v Církvi zbytečně. Vše, co v církvi děje, vypráví lidem o Bohu, je zjevením Boží lásky. Do chrámu a na bohoslužby lidé přicházejí, aby se do tohoto posvátného proudění Boží a lidské lásky nechali začlenit, spojili se s dýcháním Církve. Církev vdechuje Boží lásku a vydechuje modlitbu.

Jestli je cílem křesťanského života spása - věčný život, a ten spočívá v poznání Boha (Jan 17,3), pak to značí, že spása vyvěrá z lásky. Boha můžeme poznat, jedině když si ho zamilujeme. A poznání Boha dává člověku ještě hojnější lásku, a ta dává ještě větší bohopoznání atd. Není možné bez lásky poznat Boha. A není možné Boha poznat a nemilovat ho. Proto mají lidé vykřesat v sobě alespoň malou první jiskřičku lásky k Bohu, aby mohli přijít do chrámu na liturgii a srdcem se do ní zapojit, aby mohli oduševněle číst Bibli, se srdcem otevřeným pročítat co nejčastěji evangelium. A tak z liturgie a z evangelia (v tomto pořadí!) Boha trošku poznají. A jestli Boha trochu poznají, budou ho ještě více milovat. A tím ještě vzroste jejich bohopoznání. To je odpověď lidem na jejich stesky, že málo milují Boha.

Nic, co se v Církvi děje, nelze pochopit bez lásky. Boží zjevení - ať už z Bible nebo z posvátné tradice - může člověk správně kontemplovat jedině, má-li lásku. Všechna církevní pravidla, ustanovení, kánony, ústavy, typikony - to vše je tu proto, aby se v jednomyslnosti a v řádu mohlo dít mezi křesťany co nejvíce lásky. Tam, kde nejsou dodržována tato posvátná pravidla církevního života, přichází nepořádek, svévole, rozklad, hádky a spory - to je půda pro působení ďábla. A na druhé straně, ty skupinky, které ve zdánlivé snaze zachovat věrnost tradici používají kánony a pravidla k trhání církve, nepochopily, k čemu kánony jsou. Jdou přímo proti jejich duchu. Aplikují ustanovení církevní otců a sněmů bez lásky. Proto se k takovému jednání Bůh nehlásí.
3. láska k člověka k člověku. Je projevem a důkazem toho, že člověk opravdu miluje Boha. Z Písma víme, že není možno milovat Boha a nemilovat při tom člověka. Když nenávidíš člověka, kterého vidíš, jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš? (1. Jan 4,20) Tedy láskou k člověku vše začíná. To je klubíčko, z něhož se odvíjí láska člověka k Bohu, neboť Boha potkáváme a milujeme v bližním.

Sv. Theofan Zatvornik píše: »Je potřeba vstoupit do dokonalého soucitu s druhými lidmi, abychom jejich cítění plně přenesli na sebe a cítili to, co oni cítí. Pak nás povede srdce a řekne nám, co pro ně máme učinit. Jen se však zkus pěstovat soucit, a hned přichází egoismus, který tě vrátí k sobě a působí, že se stáváš uzavřeným sám do sebe. Pak pro druhého člověka nehneš ani prstem. Když Pán pravil: „Miluj bližního jako sebe samého,“ pak chtěl, aby místo nás stanul v našem nitru, tj. v srdci, bližní. Pokud tam stále bude stát jen naše „já“, jako doposavad, pak nečekej nic dobrého.«

--------------------

„Snadné je o lásce hovořit, není však lehké dosáhnout potřebnou míru lásky,“ napsal sv. Theofan Zatvornik.

Co je to vlastně ta láska? Skutečná láska. Nejde jen o vroucí cit. Není to pochopitelně ani nic tělesného. Co říká o lásce Bible?
O lásce Boha k člověku se praví, co jsme zmínili již výše: Bůh tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal...
O lásce k Bohu praví Ježíš: Jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání. (Jan 14,21-23)
O lásce mezi lidmi pravil Pán: Větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí život za přátele své. Společným jmenovatelem je oběť. Láska, to znamená pro Boha či pro člověka se obětovat a nic za to neočekávat.

Láska se projevuje obětí. Oběť je krví lásky - čili jejím životem. Je to to, co činí lásku skutečnou, živoucí. Chceš ukázat lásku? Obětuj se pro Boha. Nečiň, co se ti zlíbí nebo k čemu tě tlačí okolnosti, ale omez svou svobodu a dodržuj Boží přikázání. Chceš projevit lásku bližnímu? Přines pro něj nějakou oběť. Daruj mu část svého času, svých sil, svých peněz, své trpělivosti, své námahy, svého života.

Avva Agathon pravil: „Kdybych tak mohl nalézt někoho, kdo trpí malomocenstvím, a dát mu své tělo a vzít si od něho tělo jeho... To bych měl velikou radost, protože tohle by byla dokonalá láska.“

--------------------

Uzavřeme připomenutím čtení z apoštola (2. Kor 11,31 - 12,9), které tradice Církve spojuje s dnešní evangelijní perikopou:
»Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil,
byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám.
Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.«


Ap. Pavel v této epištole vzpomíná, jak byl pronásledován a (v 11. kapitole) na další útrapy, které podstupoval pro Krista. (Píše: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími...) Bezprostředně po této vzpomínce jakoby mimovolně a zdánlivě mimo kontext líčí, kterak byl „přenesen až do třetího nebe“. Co mají tato dvě témata společného? Jmenovatelem obojího je láska. Ap. Pavel velice miloval Krista, což ukázal obětí, kterou pro jeho jméno přinesl. Odpovědí byla Boží láska, která mu dala navštívit ještě za jeho pozemského života třetí nebe. Láska spojuje člověka s nebem, a nebe s člověkem.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz