1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 243:

Administrátor --- 29. 10. 2007
Neděle o půdě

21. NEDĚLE PO 50nici; o rozsévači a rozličné půdě

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

5  Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno bylo, a ptáci nebeští sezobali je.
6  A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemělo vláhy.
7  Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8  A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, přineslo užitek stonásobný. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš.
9  I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství?
10  A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli.
11  Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží.
12  A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli.
13  Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, a ti kořenů nemají; oni na čas věří, a v čas pokušení odstupují.
14  Kteréž pak mezi trní padlo, to jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkoších života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku.
15  Ale kteréž padlo v zemi dobrou, to jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.
(Lukáš 8. kap.)

Je jasné, že se zde hovoří o lidském srdci, o půdě lidského srdce, které může být tvrdé, nebo suché, nebo zarostlé plevelem a trním, anebo kypré pro Boží setbu. Z této zprávy přímo vyplývá, že nemáme všichni stejné srdce, nýbrž jsou rozdíly mezi lidmi. A dále: z připodobnění stavu srdce k půdě je zjevné, že jako zemědělec má možnost způsobilost půdy k pěstování rostlin kultivovat, tak i my máme ve svých rukách možnost něco se svým srdcem činit. Částečně můžeme stav svého srdce ovlivnit sami a ostatní je na Bohu, který na modlitbu člověka vyjme jeho srdce kamenné a dává mu srdce živé a měkké.

Toto Kristovo podobenství, přirovnávající srdce k půdě, není v principu paralelou úplně novou. Slyšíme v něm znít ozvěnu Božích slov, která zněla nad nově stvořeným člověkem v dobách na začátku dávného prvního světa. Adam tenkrát slyšel, že má zahradu ráje obdělávat a střežit. Tato biblická slova jsou vesměs vykládána jako podobenství o lidském srdci. Ráj srdce měl člověk obdělávat a opatrovat, aby setrval v dobru. Pod obděláváním ráje, aby byl plodonosný, se většinou chápe modlitba. Srdce má být obděláváno, modlitbou kypřeno, aby neztvrdlo a aby v jeho půdě klíčila semena Boží slova, která jsou tam shůry zasévána.

Takže téma dnešního evangelia se přímo dotýká otázky duchovního života člověka.

To je tak výživné téma, že je obtížné pojmout je - byť zběžně - do jednoho článku. Tak tedy alespoň pár sond a nakonec pak několik poznámek srovnávající odlišnosti západního křesťanství od Pravoslaví v ohledu duchovního života. A právě na tomto poli je těch odlišností nejvíce a jsou zásadní.

Půdu srdce je potřeba čistit od trní, které tam chce vyrůst a zadusit Boží slovo. Tím trním jsou vášně, jak vysvětluje Tradice v modlitbách před svatým přijímáním (9. píseň kánonu: „Nechť mi je jako oheň a světlo Tělo tvé a Krev přečistá, Spasiteli můj; ať sežehne, co je hříšné, vypálí trní vášní a celého mne osvěcuje...“ Viz PDF)

Tedy změna srdce je možná a nejen možná - ale nutná. Je to hlavní úkol křesťana. O tom je duchovní život. Sem má křesťan přesměrovat hlavní síly svého života. Není smutnější pohled než na křesťana, který duchovně nežije, ani se nepokouší vést duchovní zápas.

Podle učení otců, takovému člověku nepomůže, ani kdyby se za něho modlili všichni svatí, žádný svatý starec mu nemůže pomoci. Nepomohou mu ani svaté Tajiny. Nic nemůže pomoci tomu, kdo se nesnaží svým životem naplnit Evangelium, kdo ze svého srdce nečiní půdu úrodnou pro Boží slovo.

Základní praktický důsledek křesťanské víry, který by měli duchovní pastýři co nejčastěji připomínat dnešním lidem: Křesťan nemůže žít, jak žijí světští lidé. Život křesťana se nutně musí lišit od života jeho světských sousedů, přátel, příbuzných. To principiálně vyplývá z požadavků křesťanské víry, které se vtělují do praxe, a říká se tomu duchovní život. Křesťan, jehož život je v převážném svém způsobu shodný s životy nekřesťanů, snad ani není křesťanem. Máme svůj vlastní způsob života. A ten vytváří naši křesťanskou identitu. Víra není jen nějakou intimně vnitřní záležitostí, ale ožívá svými konkrétními vnějšími projevy. Ať už je to tak jasná věc, že křesťan nemůže být v neděli bez bohoslužby, nebo je to hledání, jak se vyrovnat s biblickým imperativem: „Modlete se neustále.“ (1. Tes 5,17; Luk 18,1) Sem patří tak samozřejmý souputník reálného duchovního života, jakým jsou půsty. A to nemluvím o vedení života dle Božích přikázání či o zdrženlivosti ve světských zábavách, které rozleptávají duši člověka. „Dej krev, a přijmi Ducha,“ vybízí asketická tradice křesťanství.

Do duchovního života dává člověk většinu své vnitřní energie. Zatímco světský člověk investuje svoji energii, čas, myšlenky a city do pozemského a do získávání světského, křesťan investuje, co jen může, do duchovního a do získávání nebeského.

Nejedná se tu o nějaký zbytečný maximalismus, nýbrž hovořím tím o samotné podstatě reálného křesťanského života. Ze všech náboženství, co jich je na tváři země, je to právě křesťanství, které si nejnaléhavěji žádá od člověka všechny jeho síly a nespokojuje se ani náznakem s pouhou formální příslušností či formálním prováděním předepsaných náboženských úkonů; je však nad slunce jasnější, že to, co bylo právě napsáno, platí dnes už jen pro křesťanství východní; tím se však neříká, že by všichni východní pravoslavní křesťané tento vpravdě evangelijní imperativ naplňovali ve svých životech, bohužel.
A to, co bylo napsáno předmětu, co něhož investujeme síly našich duší, není žádná drobnost a nemůže se to neprojevit na vnější tvářnosti lidského života. Duchovní život chce člověka celého, vede člověka, aby do něj vložil ne-li celý, pak opravdu značnou část kapitálu svých životních zdrojů. Živé křesťanství se pak viditelně projevuje na celkově prostší podobě křesťanova živobytí. Pravdivost evangelijního výroku „nemůžete sloužit Bohu a mamonu,“ vnímá duchovně žijící člověk přímo hmatatelně.

Obecně však vzato - to, že si náboženský život žádá, aby do něj člověk vkládal svou duši, není na světě žádnou novinkou a setkáme se s tím např. i u nekřesťanských náboženstvích. Je to přirozeným důsledkem duchovních potřeb lidské duše a její touhy po dokonalosti a po spojení s Bohem.

Jako ilustraci použijeme ohromující úkaz, který nastal v Evropě v 16. století a nad nímž nechápavě kroutili hlavou v Římě. Náhle, po reformaci, nastala v některých zemích (zvláště kalvínských) mocná exploze ekonomického rozvoje. Až do současnosti se o tomto historickém fenoménu debatuje a hledá se, jak odůvodnit tento hospodářský boom. "Víme přece, že náboženský život spotřebuje ohromné množství duševních sil. To je zcela jasné," říká profesor Osipov, "víra potřebuje sílu, pokud není čímsi abstraktním. Potřebuje úsilí (donutit se), pozornost, a to neustálou pozornost! A co se stalo v protestantismu? Vyřešili tam posvém tu nejzákladnější otázku, otázku spásy. Stačí jen uvěřit, a hotovo!, odpadají všechny starosti o askezi, a veškerý duchovní zápas a jakýkoliv praktický vnitřní duchovní život. Tím se osvobozují kolosální duševní síly, které dříve byly upnuty na náboženství. K čemu tyto síly nyní zaměřit? Spása je zabezpečena, tak čím se budeme zabývat...? Pozemským komfortem." Později se vydala po cestičce vyšlapané protestanty i římsko-katolická církev, nu a dnes po té samé cestě už cupitají i pravoslavné společnosti - sice ještě ve velikém odstupu od Západu, ale...

Duchovní život věřících občanů státu váže obrovské lidské i společenské zdroje. To je důvod, proč jsou země, jejichž obyvatelstvo je nábožensky aktivní, vždy z hlediska materiálního rozvoje zaostalejší. Zatímco zdrojem materiálního pokroku a ekonomického rozvoje jsou společnosti s náboženstvím utlumeným, které spíše konverguje k filosofii nebo prostě klade na své vyznavače jen formální požadavky, či státy prakticky materialistické. Žádný národ nemůže mít obojí - náboženství i vrcholnou materiální úroveň. (To v jádru platí i pro případ Ameriky, i když zde se projevily i jiné okolnosti - např. genetické zákony. Amerika, země „nedělního křesťanství“, se někdy prohlašuje za zemi, „která věří v Boha,“ čili za zemi náboženskou - jenže to většinou hlásají právě protestanti, kteří ztratili chápání skutečného rozměru pojmu „náboženství“ :-)

To samé vysvětloval sv. Siluan Athonský mnichovi, který na Athosu obdivoval dokonalost německého stroje na zpracovaní dřeva. V monastýru tenkrát začali s těžením dřeva z jejich lesa. Koupili parní stroj - pilu. Ekonom monastýru otec Therapont, ruský člověk, poté co stroj instalovali a spustili, spokojen s jeho funkcí začal vychvalovat německého ducha (stroj byl totiž německé výroby). Vyvyšoval Němce a při tom se s opovržením vyjádřil o ruské nevzdělanosti a neschopnosti. Otec Siluan, který ve svém volném čase chodil pomáhat s těžbou dřeva, mlčky naslouchal otci Therapontovi. Až večer, když zasedli za stůl povečeřet, otázal se ho: "Co ty myslíš, otče Theraponte, proč umějí Němci konstruovat stroje lépe než Rusové?" V odpověď začal otec Therapont opět vychvalovat Němce, že jsou schopnější, šikovnější, chytřejší, "zatímco my, Rusové, nejsme k ničemu". Otec Siluan nato: "Já si však myslím, že je tu úplně jiná příčina a ne neschopnost Rusů; myslím si totiž, že ruští lidé dávají nejlepší část své mysli, nejlepší své síly, Bohu, a málo přemýšlejí o pozemském. Kdyby se ruský národ, podobně jako jiné národy, obrátil plně k pozemskému a začal se zabývat pouze tímto, pak by je brzy dohonil, protože to není tak těžké, jako zabývat se duchovním."
Někteří s přítomných mnichů, kteří věděli, že není nic obtížnějšího než modlitba, s otcem Siluanem souhlasili.
„Na světě není nic těžšího, než modlitba,“ pravil jindy sv. Siluan.

Když jsme byli teďka v řeckém monastýru, vyprávěl nám jeden mnich příběh, který se stal na Athosu. Tam nyní probíhají stavební práce a přijíždějí tam dělníci z Ruska, Rumunska, Albánie atd. Jeden (snad to byl Albánec, nevím přesně) chodil po Athosu a hledal si práci. Při tom všude vyjadřoval své opovržení mnichy, kteří "nic nedělají, jen se modlí" atd. Dozvěděl se o tom jeden mnich z jakési kalivy a nechal si pro tohoto dělníka poslat a že prý má pro něj práci. Dělník přišel a mnich se ho ptá, kolik peněz bere za den práce. Dělník řekl tolik a tolik. Mnich mu říká, že mu to dá a že si ho najímá na práci. A tak si plácli. Dělník obhlíží chatrnou stavbu kalivy a přemýšlí, kde začít s prací. Mnich mu řekne, já jsem si tě najal a já určuji, co budeš dělat. Dělník říká, že dobře. Mnich praví: "Tady si sedni, tuhle máš komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) a tady budeš celý den říkat: Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Dělník se ptá: "A to je všechno? Tohle je celá má práce?" Mnich nato: "Ano. Dej se do toho. Za tohle tě platím." Dělník se tedy spokojeně usadil na židli a začal s modlitbou. Za čtvrt hodiny se začal vrtět. Mnich se ho ptá, co se děje. "V práci musím mít přestávky. Potřebuju si zakouřit." Mnich na to odvětí: "Proč ne? Máš na pět minut pauzu. Běž si zapálit, a pak se vrať zase do práce." Dělník se vrátí za deset minut a dá se zase do modlitby. Za půl hodiny vstal a říká: "Otče, na tohle si najměte někoho jiného. To je pro mě moc těžké. Tuhle práci já dělat nemůžu." A odešel pryč. Prý pak s pomlouváním mnichů přestal.
---------------------------------

Vracíme se ke slovům dnešního evangelia. Když přemýšlíme nad všemi čtyřmi případy, které Kristus líčí (tvrdá půda, suchá půda, trnitá půda, kyprá půda), snadno pochopíme, že se nás týkají první tři. Vnitřní stav každého člověka před tím, než začne s duchovním životem, bývá vystižen právě prvními třemi případy stavu půdy. Případ čtvrtý popisuje stav, do něhož je potřeba srdce uvést. A to se činí namáhavou prací. Podobně jako rolník se namáhá, aby rozbil udusanou hlínu, vykopal z ní kameny a pak ji plel, vytrhával plevel a pálil trní, a teprve poté na takové půdě může něco vypěstovat a sklízet mnohonásobnou úrodu. Ta radostná hojná úroda je výstižným zobrazením hostiny Božího království, přijímání Boží blahodati.

Z toho všeho tedy vyplývá, že kvůli spáse, musíme něco učinit se svým srdcem. Spása vyžaduje úsilí. Evangelium praví: Království Boží se získává silou. Získávají je ti, kdo vyvíjejí úsilí. (Mat 11,12)

Vrátíme-li se ještě k těm prvním třem neblahým případům stavu půdy, můžeme v nich vidět tři stupně vzestupu k plodonosnému duchovnímu životu člověka.

1.) Půda je tvrdá. Zasévané semeno vůbec nevzešlo. Ptáci je sezobali. Boží setbu ihned vezme člověku z jeho tvrdého srdce ďábel. Zkazí Boží semeno, upraví podle lidských vášní, a vrací je lidstvu v podobě herezí a sekt. Konce takových lidí pak bývají horší než začátky.
To je první stupeň - boj člověka za víru.
2.) Semeno padne do kamenité půdy. Vzejde, ale protože pod tenkou vrstvou půdy je kámen, brzy zase uvadne, jelikož nad kamenem půda hned vyprahne. Začátek je nadějný, setba roste, ale pak nastoupí horko, tvrdý kámen brání kořenům proniknout hlouběji pro vláhu, rostlinka usychá. Povrchní víra neobstojí. Přijde zkouška a víra, která nepronikne hlouběji do srdce (nýbrž žije jen z mělkého prvotního nadšení), zvadne.
Na tomto stupni se vede boj za prohloubení víry, za osvojení víry v srdci, aby člověk byl schopen za víru trpět, přinášet pro ni oběti. Proto je v církvi zaveden určitý stupeň „povinné“ askeze (půsty apod.), aby se věřící učil krůček po krůčku něco pro víru obětovat - vzdát se masa v pátek, omezit svou vůli tam, kdy je v rozporu s Božím přikázáním, později pak třeba i poslechnout radu duchovního otce, aby se člověk naučil žít ne podle své vůle ale podle vůle Boží.
3.) Semeno padne na dobrou půdu, ale spolu s ním vzejde z ukrytých semen a kořínků plevel a trní, které rostou rychleji než dobrá setba a časem ji přerostou, zastíní a udusí.
Na tomto stupni se řeší úporné ďáblovo pokušení, které provází člověka v jeho duchovním životě a činí z něho tuhý boj až do konce. Když ďábel prohraje bitvu za víru a posléze věřící překoná i mělkost srdce, pak vytáhne své nejmocnější zbraně a pošle na člověka běsy „specialisty“ (jak říká athonský starec Josef Hesychasta). Začíná krvavý zápas s vytrháváním trní vášní z lidského srdce. Jsou to tři základní vášnivé touhy člověka: po tělesné a psychické rozkoši, po majetku a po moci. Z těchto tří základních vášní jsou spleteny jako bič na člověka všechny ostatní vášně (jak to píše sv. avva Dorotej). A až do konce života čeká člověka boj nejkrvavější: zápas s pýchou.
Člověče, až do své poslední vteřiny, boj se pýchy. Řekneš-li si: „Pýcha - to se mě už netýká,“ pak jsi zrovna prohrál. Prohledávej stále své srdce a rvi z jeho půdy plevel pýchy. Bolest vnitřního asketického zápasu proti vášním se člověku započítává jako mučednictví.

--------------------------

Jedno z hlavních sdělení dnešního evangelia tedy: stav našeho srdce a tím i stav duše (a potažmo věčný úděl duše) máme plně ve svých rukou. Stejně jako zemědělec ovlivňuje stav půdy, na které pěstuje to, co zaseje. Vybírá z hlíny kamení, zvyšuje úrodnost, oře, pleje, prsť kypří, vláčí, zavlažuje, aby setba nezaschla. To samé máme ve své moci činit s duchovní půdou našich srdcí. Tady není místo pro žádné augustinské předurčení.

Blaženého Augustina ctíme pro jeho svatý život, k němuž nakonec dospěl. V jeho učení je však veliké množství omylů a různých zcela ojedinělých názorů (např. jeho hrozné učení, že malé děti, které zemřou bez křtu, jdou do pekla, což je naštěstí mínění v pravoslavné tradici zcela osamocené). Západní křesťanství (katolicismus i protestantismus) je však Augustinem výrazně ovlivněno. Celá podstata protestantismu je klíčově ovlivněna Augustinovým podivným názorem, že člověk je předurčen buď pro spásu nebo pro věčné zavržení. Z toho bezprostředně pramení myšlenka, že duchovní zápas za spásu nemá vlastně význam. To je zjevné z protestantského výkladu Pavlova termínu "ospravedlnění": Kristovým příchodem byla lidem udělena amnestie z jejich hříchů. Kristus za člověka vše udělal. Stačí, aby si to lidé uvědomili a uvěřili v Krista jakožto ve svého Spasitele. Nic víc není potřeba. To je platforma protestantské víry a teologie.

Názornou ukázkou tohoto protestantského postoje i v dnešní době jsou publikovaná kázání etablovaných protestantských pastorů. V jednom takovém kázání na Britských listech se hlásá národu: „... to je Pavlův nejdůležitější objev, na němž stojí křesťanství – že všichni lidé jsou potvory, a že se nestávají spravedlivými vlastním úsilím, či svým náboženstvím, ale tím, že jim je udělena jednou provždy amnestie v Ježíši Kristu. Pouhou milostí jsme spaseni…“ Je-li zde něco takového trvale hlásáno jakožto křesťanství, pak není divu, že se Západ dobrovolně propadl do praktického materialismu. Co s takovým odnáboženštěným "křesťanstvím", které nestojí už dokonce ani o síly člověka, nenechá věřícího, aby vyvinul vlastní úsilí o spásu, úplně opovrhuje vším, co člověk má a co může (a chce) Bohu přinést?
----------------------------

Formální plnění skutků zákona nemůže dát člověku žádnou spravedlnost před Bohem.

»...člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona `nebude nikdo ospravedlněn´.« Píše se v dnešním čtení z Pavlových epištol.

Chraňme se všech druhů formálního náboženství, protože formalismus je ve skutečnosti maskovaná pýcha. Katolický formalismus věří v magickou moc papeže, který jako „náměstek Kristův“ zde zajišťuje svým věřícím spásu (ať už přímo nebo skrze očistec). Protestantismus umocnil formalismus na druhou tím, že samo biblické Pavlovo odmítnutí zákona učinil svým zákonem, a tak i samotný princip víry v Krista zformalizoval, takže podle nich pouhá neurčitá sama víra v Krista bez lidského přičinění automaticky zajišťuje spásu. Měl takové formální pojetí spásonosnosti křesťanské víry na mysli ap. Pavel, který pro víru „více než jiní se namáhal“? Kdyby byl apoštol Pavel protestantem, tak by nejspíš zůstal sedět někde v Damašku a věnoval se světskému životu - ovšem s vírou v Krista (a v neděli by zašel na shromáždění do místní sboru)!

»Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem...« píše dále Pavel v dnešní epištole.

Jak nekonečně daleko jsou tato slova od jakéhokoliv formálního pojetí náboženství! K čemu by se měl spoluukřižovat s Kristem římský katolík, když má jako „garanta spásy“ papeže? Proč by se měl spolukřižovávat s Kristem protestant, když přece sama jeho víra prý stačí ke spáse, neboť už samo ukřižování Kristovo stačilo k tomu, abychom všichni dostali amnestii ze všech svých hříchů? Jedině ten, kdo chápe spásu nejen jako dar ale též jako duchovní zápas, do něhož jsme polnicí Církve voláni, má důvod slyšet apoštola Pavla a dle jeho příkladu ho s nadějí následovat v jeho spoluukřižování se s Kristem. A jsem plně přesvědčen, že pouze takový „duchovní bojovník“, který má zkušenost se zápasem proti vášním a s Boží pomocí při tomto zápasu, může okusit, co znamenají následující slova v dnešním čtení z listu ap. Pavla Galatským: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz