1215


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 247: #

Administrátor --- 6. 11. 2007
Neděle o záhrobním životě, o pekle a o bohatství

22. neděle: o boháči a chudém Lazaru

Za onoho času pravil Ježíš:
19  Byl pak člověk jeden bohatý, a oblékal se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den skvostně.
20  A byl také jeden žebrák, jménem Lazar, kterýžto ležel u vrat jeho vředovitý,
21  Žádaje nasycen býti z drobtů, které padaly z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho.
22  I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben byl.
23  Potom v pekle pozdvihl očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama v dáli, a Lazara na klíně jeho.
24  I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; neboť se mučím v tomto plameni.
25  I řekl mu Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty již vzal dobré věci své v životě svém, kdežto Lazar ty zlé. Nyní pak tento se již těší, ale ty se mučíš.
26  A nadto nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtějí odsud k vám jíti, nemohli, ani od vás k nám nemohli přijíti.
27  I řekl: Ale prosím tebe, Otče, abys ho poslal do domu otce mého.
28  Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk.
29  I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a Proroky, nechť jich poslouchají.
30  A on řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.
31  I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a Proroků neposlouchají, ani kdyby někdo z mrtvých vstal, neuvěří jemu.
(Lukáš 16. kap.)


Dnešní neděle je věnována tématu záhrobního života. Ježíš Kristus nás nechtěl nechat v nevědomosti v tak důležité oblasti lidské existence, a tak věnoval posmrtnému údělu duše celé toto vyprávění.

Ze slov Ježíše Krista můžeme vyrozumět celou řadu vědomostí o záhrobním světě.
Za prvé: posmrtná existence lidské duše oddělené od těla je podle slov Spasitelových samozřejmostí.
Dále: duše je po oddělení od těla ve stavu vnímavém, cítí utrpení a bolest a může cítit i blaženost.
A potom: existují dvě různá místa, kam se po smrti může duše dostat: jedno je místo blaženosti se svatými (náruč Abrahamova), druhé je místo utrpení a mučení, plamene a žáru (takže žádné třetí místo, žádný očistec).
A nakonec: tato dvě místa jsou od sebe oddělena, není možno je opustit a nelze přecházet z jednoho do druhého.

Kristova slova, která zní v pravoslavných chrámech o této neděli, jsou výmluvným svědectvím o posmrtném životě duše. Zdálo by se to jaksi samosebou, že věřící, který svou víru opírá o Bibli, věří v posmrtný život, ale bohužel ani na tak samozřejmém prvku křesťanské víry se neshodne se všemi, kteří o sobě prohlašují, že ctí Bibli. Mám na paměti jednu svoji zkušenost, kterou jsem učinil někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na přednášce „Církve adventistů sedmého dne“. Přišla řeč i na posmrtný život a mluvčí Adventistů tam prohlásil větu, která se mi vryla do paměti, takže ji mohu ocitovat dodnes: „Přátelé, Písmo svaté říká jasně, že po smrti není nic.“ Načež tam ten člověk na podporu svého tvrzení přednesl pár citátů ze žalmů, které byly zjevně vytržené z biblického kontextu... Nejdříve jsem si myslel, že je to jen osobní názor tohoto adventistického kazatele, který má třeba nějak blízko k jehovistům (konec konců, sekty mají k sobě blízko), ale později jsem se z nějakých brožurek přesvědčil, že toto Adventisté opravdu učí. Co na to říci, když přijdou věřící, kteří popírají tak samozřejmou a základní součást náboženství, jakou je víra v posmrtný život?

Opět malá poznámka k podobě dnešního ekumenismu: uvědomují si kněží a věřící z tradičních církví, kteří stojí někde na pódiu při společných modlitbách s Adventisty, že tam demonstrují modlitební jednotu s těmi, kteří nevěří ani v posmrtný život duše? (Nemluvě o tom, že odmítají světit den Zmrtvýchvstání Páně, neděli.) Teď je čas dušiček (pravoslavní mají zádušní Dimitrijevskou sobotu); všichni tradiční křesťané se hromadně modlí na hřbitovech i ve svých chrámech za duše zesnulých; jak lze pak jít na ekumenickou bohoslužbu sjednocovat se s těmi, kteří tvrdí, že „po smrti není nic“, to mi tedy není jasné.
Dále z evangelia vyrozumíváme to, co nám připadá jako samozřejmé, ne tak však tehdy posluchačům Kristovým: po smrti může být všechno jinak, než je tady na tomto světě. Tenkrát byli lidé přesvědčeni, že pozemské bohatství je výrazem Božího požehnání a vyvolení. Přes tuto mlhavou představu učil Pán Ježíš svým dnešním poučením jediný rázný škrt. Je až nápadné, s jakou blíže nic neosvětlující samozřejmostí hovoří Pán o tom, že boháč šel po smrti do pekla, a chudý Lazar do ráje. Skutečně, „spíše projede velbloud uchem jehly, nežli bohatý...“

Vysvětlení hledejme ve stavu srdce. Bohatství má jednu děsivou schopnost: zatvrdit lidské srdce, oslepit je, učinit hluchým k druhým lidem. Bohatý člověk je jako to Mrtvé moře, do něhož voda jen přitéká, ale nic z něj neodtéká, a proto je mrtvé - nic v něm nemůže žít. Boháč jen bere a nic nevydává. (Není nápadné, jak se naše euro-americká civilizace podobá tomu boháči?)

Skutečnost, že bohatství zatvrzuje lidská srdce vůči utrpení bližních, je zřejmá, položíme-li si prostou otázku: kdo vede války, přepadává okolní národy, vyzbrojuje se na vojenská tažení? Chudí? V naprosté většině válečných útoků jsou vojáci hnáni do boje kvůli zájmům bohatých, kteří si chtějí udržet bohatství a násobit je. Kvůli touze mocných po ještě větší moci. Zní to snad nepříjemně proletářsky, těžko však (a to právě v naší době!) bude možno takové tvrzení vyvrátit.
Ze způsobu, jak se chová boháč v pekle, můžeme rozpoznat ještě další charakteristický jev. Boháčův způsob myšlení je stále zafixován v té podobě, jakou si utvořil při životě tady na zemi. Přesto, že je tam postaven tváří v tvář změněné situaci - vidí, jak je na tom on, i jak je na tom Lazar, - přesto i nadále uvažuje, jak byl zvyklý dříve. Chudí jsou přece podřízeni bohatým; ti, co nemají nic, slouží těm, co toho mají hodně. Není to jasné? Lazara boháč dokonce i v pekle pořád považuje za chudáka, který má bohatým (čili jemu) posluhovat. Chce, aby se Lazar spěšně dostavil k němu dolů, obskakoval ho tam v pekle a všemožně mu ulehčoval jeho trápení v plameni. Na Lazarův názor se netáže, nezajímá ho. Koho by také zajímalo, co si myslí nějaký žebrák?

A nedosti na tom - pozoruhodné je, že boháč, ač viděl, jak se věci vyvinuly, kam se to dostal, kam ho přivedl způsob jeho života, - přesto nepronese jediné slůvko pokání. Ani špitnutí. Lze se domnívat, že kdyby řekl: „Zhřešil jsem, proste za mne Boha, kaju se, je to jen má vina, nemám omluvu, všechno jsem pokazil, prosím Boha o odpuštění...“ v ten okamžik by byl z pekla venku. Jenže to právě ten boháč udělat nemůže. Jeho duševní stav, kterým za svého pozemského života zformoval svou duši a v němž duše okamžikem smrti „zatuhla“, mu to nedovolí.

Odpovídá to zcela tomu, co učí o posmrtném stavu duše pravoslavná tradice. Po smrti už člověk nemůže konat ani dobro ani zlo, a hlavně nemůže činit pokání. Kromě jiného i kvůli tomu, že jeho myšlení zůstane ztvárněno v té podobě, v jaké bylo v okamžiku, kdy se duše oddělila od těla. A proto tento okamžik určuje cestu, kterou se v posmrtném životě vydáme. Jak se praví: koho smrt zastihne v okamžiku pokání, jde do ráje; zastihne-li tě smrt ve chvíli pýchy, jako podrobeného hříchu či se srdcem ovládnutým vášní, nečekej už dále nic dobrého. Celá vezdejší naše pozemská existence, veškeré duchovní snahy, asketický zápas, prostě celý křesťanský život - to vše je příprava na okamžik smrti, ve kterém se jako v ohnisku soustředí vše dobré i zlé našeho života, a tím je zvolena následující cesta, na kterou se duše právě vydává.

Jak se píše v Didaché (prvokřesťanský spis, který měl kdysi na některých místech autoritu jako součást Bible): „Bděte nad svými životy. Vaše lampy ať neuhasínají a bedra vaše ať nejsou neopásána, ale buďte připraveni. Neboť neznáte čas, v kterém náš Pán přijde. Často buďte shromážděni, hledajíce, co potřebují vaše duše. Nic vám totiž neprospěje celý čas vaší víry, nebudete-li v posledním okamžiku shledáni dokonalí.“ (16. kap.)

Ano, stav duše, který můžeme neustále tvárně měnit v tomto pozemském životě podle stavu naší mysli a následně srdce, ale který ztuhne jako beton při oddělení duše od těla, - to je právě ta propast, která mezi oběma místy záhrobního světa existuje a o níž se v evangeliu píše. Proto nemůže nikdo z ráje jít do pekla, protože ten, kdo za života poznal radost pokání, osvojil si kající stav srdce a uvažování a tento stav se mu smrtí stal definitivním, už se pak nemůže uvést do stavu nekajícnosti a „navštívit peklo“ (podobně jako andělé, kteří obstáli v Luciferově pokušení a nepadli spolu s ním s nebe, nyní už nemohou padnout). A naopak ten, kdo má mysl ztuhlou do podoby vášně, nekajícnosti a do křeče zloby, nemůže ji už zahřát pokáním, aby změkla a mohla přijmout jinou tvářnost; a tak zůstává trčet v pekle a nemůže je opustit, - je v něm držen a vězněn svým vlastním stavem duše. (Možná právě kvůli tomu, že v pekle ztuhne lidská duše jako led, nazývají někteří svatí Otcové peklo jako „ledové podsvětí“.)

Pozoruhodné je, že si boháč v pekle uvědomuje spásonosnou sílu pozemského pokání (vždyť chce, aby jeho bratři na zemi činili pokání, a tak se nedostali k němu do místa mučení), jenže sám pro sebe už tuto vědomost ani přání nemůže využít. Poznání o významu pokání už mu teď není nic platné. Pozor, abychom nedopadli stejně!, bude-li naše povědomost o pokání zde na zemi jen „akademická“, zůstane stejně teoretickou a bez reálné síly i po smrti.

To je rámcový princip, jímž se řídí putování duše po smrti těla. Osvětlením tohoto principu nám chce Pán ukázat, co musíme sami udělat pro svůj posmrtný věčný úděl, resp. ukazuje nám, že můžeme svou věčnou cestu zásadně ovlivnit, ba dokonce určit tím, jak vedeme svůj život, do čeho uvádíme svou mysl a kam přivedeme své srdce.
Nakolik však má církev zkušenost, pak víme, že tento princip není tím jediným, co utváří posmrtný osud duše. Působí zde další mocné vlivy. Duše, která po smrti těla prochází při svém putování přes démonická „stanoviště“, kde s ní běsové účtují a snaží se ji zadržet, má na pomoc svého anděla ochránce, který za ni bojuje, nakolik mu dal člověk svým životem - modlitbou, ctnostmi, dobrými skutky, - sílu a možnost. Velikou moc mají modlitby pozemské církve za zesnulého (zvláště modlitby při liturgii - viz něco o síle proskomidie v liturgii).
Tázal jsem se před časem v Rusku i v Řecku a na Athosu, jak se máme modlit za nepravoslavné zesnulé. Od ruských i řeckých mnichů přišla zcela shodná odpověď: na liturgii je vzpomínat nemůžeme, protože musíme respektovat jejich svobodu a to, že se za svého pozemského života z jakýchkoliv důvodů a okolností nepřipojili k pravoslavné církvi. Stejně tak nemůže kněz hlasitě pronášet jména nepravoslavných při našich bohoslužbách, neboť to je výsada vyhrazená jen pro pravoslavné křesťany. Máme se však za nepravoslavné modlit, a to při soukromých modlitbách, máme za ně konat Ježíšovu modlitbu, dávat almužny a v chrámu za ně zapalovat svíce. Starec Pasij Athonský byl známý tím, že zapaloval mnoho svící za nepokřtěné či nepravoslavné lidi.

Byla zde řeč o těch „kontrolních stanovištích“ - jsou to takové posmrtné checkpoints. Velmi nepříjemná realita. Kdo zná pravoslavné učení o posmrtném životě, ví, že je řeč o tzv. „vzdušných celnicích“ (mýtnicích). Vzdušných proto, že jsou kdesi v atmosféře Země. Celnice se jim říká pro jistou podobnost jejich funkce a toho, co se v nich děje, s pozemskými celnicemi, jimiž jsou přehrazeny cesty na hranicích mezi jednotlivými státy. Fyzičtí celníci na svých pozemských celnících zjišťují, zda nepřevážíte nějaké zboží, které patří do oblasti jejich zájmu, někdy vás dokonce mohou i prošacovat a prohledat váš povoz, a najdou-li takové zboží, pak musíte zaplatit clo. Podobně i na „vzdušných celnicích“ čekají démoni, zahradí duši cestu vzhůru a prohledávají ji, jestli v ní nenaleznou něco svého. Nic jim neunikne - zrentgenují a proskenují duši skrz na skrz. Není šance něco utajit. Pokud si duše nenese hřích či vášeň, pak prochází celnicí bez překážek a démoni nemají žádnou moc ji zadržet. Jestli však v sobě tají něco, co má k běsům vztah, tak je problém...

40 dnů trvá posmrtné putování duše, čtyřicátý den stane před Bohem - to je první soud, na kterém je duši určeno místo, kde setrvá do konce světa. Druhý soud bude na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých, a ten bude definitivní. Někteří (např. sv. Ignatij Brjančaninov) však říkají, že určité duše vůbec nedojdou na celnice, ale jdou hned po smrti do pekla. A naopak svatí, na nichž se za tohoto pozemského života uskutečnilo theosis (zbožštění), nejdou na celnice, ale vystupují ihned po smrti do nebe.

Tolik co nejstručněji o celnicích. Něco více a podrobněji o tom tu bude za pár dnů v dalším článku. Učení o celnicích není v Bibli, je to zjevení, které je součástí ústní tradice Církve. Není v žádném rozporu s biblickými zprávami o posmrtném soudu. Tyto podrobnosti byly zjeveny některým svatým a staly se součástí církevního učení. Nejdůležitější však je, že jsou součástí duchovní zkušenosti Církve.
Dostáváme se k závěrečným větám z tohoto evangelijního úryvku. Je to boháčova starostlivost o jeho bratry. Rád by poslal Lazara s úkolem zvěstovat jim, co je čeká při jejich způsobu života. Opět, stejně jako před tím, baví se jen s Abrahamem, jehož považuje za jakéhosi Lazarova nadřízeného, kdežto co si o tom myslí Lazar, ho nezajímá - boháč v něm vidí jen nástroj pro splnění zadaného úkolu. (Všímáte si, jak se celým příběhem táhne jako červená nit boháčova přezíravost k Lazarovi, jeho naprostý nezájem o něj, ba ještě více - povýšenost, autoritativnost, jako by Lazar nebyl ani člověk? Nevnímavost k jiné lidské osobě, bezsoucitnost a nezájem, to je zřejmě „jízdenka do pekla“...)

Skoro bychom si mohli říci, že to s boháčem přecejen není tak zlé. Myslí nejen na sebe, ale i na své bratry! Bravo! Jenže jeho slova jsou ve skutečnosti naplněna úplně jiným duchem, než je soucit. Boháč jimi vyjadřuje svou nenávist vůči Bohu. Pyšně demonstruje, že on má se svými bratry více soucitu než Bůh. Bůh totiž jeho bratry nemilosrdně nechává, aby se řítili do propasti, kdežto on se chce o své bratry láskyplně postarat. V jeho slovech zní pyšná vzpoura proti Bohu.
A ještě jeden osten proti Bohu je v jeho projevu skryt. Boháč v podtextu říká: „Kdyby tak za mnou Bůh poslal někoho ze záhrobí, když jsem ještě žil na zemi, pak bych se jistě napravil a nemusel jsem být tam, kde jsem! Vlastně za to může Bůh, kam jsem se dostal. Ach, ten Bůh! Grrr!“
Ať už jeho slova chápeme jako vzpouru či jako skrytou výčitku, je jejich obsahem všeliký možný duch, kromě ducha pokory a pokání.

Tento démonický duch, jímž jsou slova boháčova naplněna, je zřejmý z odpovědi Abrahamovy: Bůh se o tvoje bratry postaral, učinil pro ně, co jen bylo možno učinit (stejně jako pro tebe). Nic víc pro člověka nelze udělat... Ne proto, že by Bůh nechtěl, ale proto, že spásy člověk dosahuje nikoliv vnějšími efekty a skutky, ale vnitřním stavem duše, a ten má člověk ve svých rukou.
Vzpomeňme, co si řekli farizeové, když Kristus Pán vzkřísil Lazara, který se už čtyři dny rozkládal v hrobě: „Zabijme Ježíše i Lazara!“ Žádný zázrak nezmění uvažování tvrdého srdce spoutaného žádostivostí po moci, bohatství či rozkoších.


Vyprávěl mi jeden kněz, který chodil do věznice navštěvovat vězně, jak nejsmutnější na tomto druhu pastýřské práce bylo, že většina uvězněných, s nimiž se setkal, rozhodně odmítala vyměřený trest - tvrdili, že za to, co udělali, měli dostat nižší sazbu, měli nastudované všechny možné paragrafy a dokazovali, že jim soudce „napařil“ více, než měli dostat atd. Ten kněz si tam uvědomil, jak daleko je jejich vnitřní stav od pokání za zločin, který spáchali. Je to často bludný kruh: hříšný stav duše zatvrdí srdce člověka a dovede ho ke zločinu, za ním pak následuje trest, který člověk, jehož srdce je oslepeno hříchem, nepřijme, ale zatvrdí se, a tak je to stále horší a horší. Ti vězni byli vlastně ve dvojnásobném žaláři: do tělesného je na pár let zavřel stát a v duševním je držel hřích, a ten má tu moc je uvěznit na věky...

Co činit? Jak rozlousknout tuto tvrdou skořápku, kterou je obaleno naše srdce? Vždyť hrozí, že nás zničí a přivede do pekla! V jedné pohádce se zcela v souladu s křesťanskou duchovností praví, že viník, který pozná svou vinu, přestává být viníkem; a v prokletí zůstávají ti, kteří si myslí, že nejsou vinni, ale při tom jsou. V tom je skryta cesta k pokání - poznat svou provinění, přijmout odpovědnost za svou vinu, prohlásit se před Bohem viníkem a prosit za odpuštění. To je cesta do nebe.
Tady, na zemi, je ten jediný pravý čas k osvojení si pokory a pokání, tak aby vstoupily do srdce a byly pevně zabudovány do živých základů naší bytosti. Učíme se to při svaté Tajině pokání (zpovědi), kdy bereme vinu za vše, co se stalo, na sebe. Vzpomeňme na větu (je v ní citace apoštola Pavla), kterou společně pronášíme v chrámu před svatým přijímáním: „Věřím, Pane a vyznávám, že ty jsi vpravdě Kristus..., jenž jsi přišel na svět spasit hříšníky, z nichž první jsem já...“

--------------------------

Místo doslovu
Nemůžeme si nepovšimnout, jak Kristus mlčí o mravním stavu boháče. Nezmiňuje žádný určitý hřích, jehož by se měl boháč dopustit. Nižádné přestoupené přikázání. Ani slovo o vraždě, krádeži, cizoložství, podvodu, lhaní či nespravedlnosti apod. Je docela možné, že takoví boháči, o nichž Pán Ježíš hovoří, vypadají v lidských očích jako mravní, spravedliví ba snad i ctnostní (neřku-li svatí) lidé... Jak jen klamou lidské oči, jak málo toho vidí! Dotýkáme se citlivé a důležité otázky vztahu mravnosti a duchovnosti. Co člověka uvádí k pokání a k léčení duše? Mravnost nebo duchovnost? Samozřejmě, máme-li volit z těchto dvou, tak duchovnost. Jistěže, duchovnost nemůže být bez mravnosti. Jenže, mravnost se může bez duchovnosti docela dobře obejít. Každý opravdu duchovní člověk je zároveň i člověkem mravným. Avšak mnoho na pohled mravných lidí není vůbec duchovních. Vypadají skoro svatě, ale ve skutečnosti se pod nablýskanou fasádou mravnosti může skrývat hnojiště pýchy (která může mít podobu duchovní vznešenosti) či tvrdost srdce (která tak často vypadá jako spravedlnost). Takového člověka nazývá prof. A. Osipov „svatým satanem“.

V některém pateriku se vypráví, jak pochovávali jakéhosi archimandritu, který byl za svého života proslulý svým svatým životem. Vyprávělo se o něm mezi lidmi, že zázraky činil, že uzdravoval na smrt nemocné. Celé noci prostál v chrámu na modlitbách. Dokázal odpovědět na nesložitější teologické otázky, řešil nekomplikovanější životní situace, s nimiž se mu lidé svěřovali, žádajíce o radu. Celé město plakalo, když tento kněz zemřel. V tom městě žil také jiný starec, o jehož svatosti nikdo nevěděl. A ten se šel podívat na pohřeb archimandrity, a viděl veselící se běsy a démony, jak sedí na rakvi, kterou nesli truchlící lidé...
Pokušení vnějškovosti. Spoléhání na viditelné odznaky, na to, co je tělesné, smyslové, světské... Tento čistě světský způsob uvažování, kdy nespoléhá se na Boha, ale na člověka, nedoufá se v nebeské, ale ve světské, vytrvale proniká i do náboženství. Je to paralysa rozkládající náboženství na hnilobnou ideologii s čistě světskými zájmy. Světské spoléhání na moc, bohatství, vliv - je vidět na papežství i ve vztahu latiníků k papeži. Přesně s touhle smyslovostí se pral už apoštol Pavel, který v dnešní epištole píše:
»Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.«
Jedna ze zásadních odlišností křesťanství od židovství leží právě v tomto „přenosu vědomí“ - od pozemského a tělesného k nebeskému a duchovnímu. A je skutečně těžké v tomto způsobu uvažování svou mysl udržet. Starec Paisij Athonský stále znovu a znovu povzbuzoval lidi: „Hleďte na všechno duchovně!“ Pak jasně uvidíme odpověď na mnohé otázky, které jsou na úrovni tělesného myšlení nerozřešitelné. Jenže náš vnitřní stav je tak ubohý, že sotva se chvilku nehlídáme, už naše mysl sklouzává ke smyslovému smýšlení. Kdo se však vytrvale namáhá získat „duchovní mysl“, tomu ji Bůh dá - a nabízí nám ji při každém svatém přijímání.
Apoštol o tomto vnitřním stavu člověka píše v perikopě, která patří k dnešnímu evangeliu:
»Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.« (Galat 6,1-18)
Kříž Kristův je naším bohatstvím, jímž se chlubíme, naší silou, na kterou stále pamatujeme, naší mocí, o niž se opíráme. Čili nic z toho světa, nic z tohoto starého stvoření. Z duchovního hlediska je všechno staré stvoření shnilé uvnitř. Zraky naší mysli, touha našeho srdce se upírají k novému stvoření, které už skrytě vstupuje (a děje se uvnitř našich srdcí: „Království Boží je ve vás,“ praví Pán /Luk 17,21 původní znění/), a které přichází: „Hle, vše tvořím nové ... nové nebe a novou zemi“. (Apokalypsa 21,1 a 5)

Právě na tenhle pilíř křesťanské víry a duchovnosti rezignovali v Římě po velkém rozkolu (r. 1054): »Jakápak nová země a nové nebe? Tahle země pod tímhle nebem na věky! Tady musíme získat postavení a moc a bohatství. Tato země je naším „Božím královstvím“, které si vydobudeme. Tady budeme vládnout (é, vlastně chceme říci: sloužit). Pryč se směšnou prvokřesťanskou tradicí, podle které je biskup podřízen císaři a církev není z tohoto světa! My budeme vládnout světu, papež rozkazovat císařům.« (Je to vlastně jakási metamorfóza dávné hereze chiliasmu, co dalo tvář porozkolovému římskému smýšlení.) Lidské tělesné uvažování zvítězilo nad duchovním smýšlením. Jenže právě duchovní smýšlení je charakteristickým příznakem pravého křesťana. Ne bezdůvodně učí prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, že západní křesťanství je ve vnitřním svém principu návratem k židovství. Jak vysvětluje Dostojevskij, Řím odmítl nepohodlného Krista, který už židy tenkrát naštval svým vytrvalým: „Království mé není z toho světa“; následně se latiníci ztotožnili s pokleskem Petra varujícího Ježíše před ukřižováním: „To se ti, Pane, nesmí stát.“ Kristus Pán říká všem, kteří podléhají ďáblovu pokušení nabízejícímu všecka království světa, to samé, co tenkrát Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! ... Tvoje myšlení není od Boha, ale lidské jest.“ (Mat 16,23) Vždyť Pán sám toto pokušení světské moci na poušti rázně odmítl: „Odstup ode mne, satane!“ (Mat 4,10) Stejně jako tenkrát na poušti, tak i v dnešním evangelijním vyprávění vidíme, že spoléhání na bohatství a světské postavení je spojeno s peklem.
-------------------------------

P.S.
Boháč sice nehřešil aktivně, jeho hřích byl pasivní. Skutkovým hříchem boháče (čili projevem jeho vnitřního stavu) byla nevšímavost, nezájem. Buďme opatrní, abychom neuzavřeli svá srdce. Každý člověk má sice jiný temperament, jenže každý je zároveň Bohem volán, aby způsobem, který je jemu vlastní a přirozený otevřel své srdce pro lidi kolem. Nevšímavost a nezájem, tvrdé srdce může odpuzovat Boží blahodať i od takových lidí, kteří se v jiné oblasti zbožnosti dost snaží - postí se, modlí se, třeba i posílají své peníze někam do Afriky na léčení malárie, jenže jaksi nezaregistrovali, že nejbližší lidé (často to bývají příbuzní, rodičové, sousedi apod.) trpí osamělostí. Všiml jsem si, že Bůh neslyší modlitby těch, kteří mají chladné srdce ke svým rodičům nebo blízkým, nechávají je trpět, materiálně, morálně či citově strádat... Pak takoví křesťané přicházejí s nechápavostí: „Proč moje modlitby Bůh neslyší? Což nevidí, co potřebuji?, jak trpím, s jakými pokušeními zápasím?“ Tady bývá často klíč k rozřešení otázky, proč „zastydnul“ některým věřícím jejich duchovní vývoj... Snaží se, ale vyšší duchovní život, skutečně niterná zbožnost, zření blahodati, jim zůstává nepřístupno. Jestli se neslituješ nad svým bližním, ani Bůh se neslituje nad tebou. Nic, s čím začneš, ti Bůh nepožehná.











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz