1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 254: #

Administrátor --- 13. 11. 2007
Neděle o legii běsů, okultismu a slepotě

23. neděle: o vyhnání legie duchů zlých

26  I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei.
27  A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobech.
28  Ten uzřev Ježíše vykřikl a padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co je tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne.
29  Nebo přikazoval duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, a býval ukován řetězy a v poutech střežen, ale on polámal okovy a býval od ďábelství puzen na poušť.
30  I otázal se Ježíš, řka: Jak ti říkají? A on řekl: Legie. Neb bylo mnoho ďáblů vešlo do něho.
31  Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti.
32  Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dovolil do nich vejíti. I dopustil jim.
33  I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i utonulo.
34  A viděvše pastýři, co se stalo, utekli pryč; a šedše, vypravovali to v městě i po vsích.
35  I vyšli lidé, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se.
36  A vypravovali jim také ti, kteříž viděli, kterak byl zdravým učiněn ten, jenž měl ďábelství.
37  I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odešel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na loď, navrátil se.
38  Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním mohl zůstat. Ale Ježíš propustil ho, řka:
39  Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odešel, a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.
(Lukáš 8. kapitola)

Jen tak mimochodem, místo úvodu.
Toto evangelium je vlastně exorcismus. Jeho čtením se ďáblu připomíná jeho bezmoc před Ježíšem Kristem. Ne nadarmo připomínka tohoto evangelia vstoupila do exorcistních modliteb, které se čtou před každým pravoslavným křtem a v nichž kněz volá na ďábla: »Vyjdi (z toho člověka, který se hotoví ke svatému křtu) a poznej svou moc nicotnou, marnou a klamnou, jež nemá vládu ani nad vepři - vzpomeň si na Toho, kdo ti podle tvé prosby poručil vstoupit do stáda vepřů.« Možná právě to je důvod, proč se vyprávění na toto téma jako jediné v průběhu liturgického roku vyskytuje dvakrát (v podání dvou evangelistů).

Nyní však už k vlastnímu ději našeho vyprávění.
Nejprve pár vět o tom posedlém. Existují důvody k domněnce, že to byl člen jakési sekty, která se v té době na těchto místech vyskytovala, a která se zabývala okultismem. O příslušnících této sekty je známo, že vstupovali do hrobů, kde zřejmě vzývali duchy mrtvých. Myši pro ně byly "posvátným" pokrmem. Takovým nečistým náboženstvím se člověk otevírá démonickému světu, takže celá legie běsů může vstoupit a usídlit se nešťastníkovi, který se něčemu podobnému oddává.
Nejspíše právě o nich se praví ve Starém zákoně: »Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí,  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. Říkají: "Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý." Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane. ...  "Ti, kdo se v zahradách posvěcují a očišťují po vzoru jednoho, který je uprostřed, ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou", je výrok Hospodinův.« (Isaiáš 65,3-5 a 66,17)
Na případu člověka, o němž se vypráví v úryvku evangelia, vidíme, k čemu okultismus vede - k posedlosti. Sice ne u každého okultisty dostoupí posedlost takové míry, aby se stal příbytkem tisícovky běsů, ale souvislost každé podoby okultismu s démony je nepochybná. (Pojem legie znamenal několik tisíc; v případě vojska čítala legie v různých dobách od 3000 přes 4500 až do 6120 vojáků.)

Dalším zajímavým místem našeho evangelijního úryvku je dialog Krista Pána s démony. Abychom tomu mohli porozumět, uvědomme si, že Ježíš nikdy nic nečiní zbytečně. V jiných případech ďáblu neumožňuje žádný slovní projev a nevede s ním žádný diskuse, o ničem nesmlouvá a žádné prosby ani žádosti běsů nepřijímá (klasický způsob zacházení s běsem je vyjádřen v Kristově obvyklém příkazu: „Umlkni a vyjdi“). Když Pán už těmto běsům dovolil něco, po čem toužili, tak to bylo jen proto, aby to přineslo přihlížejícím lidem (a nám) nějaký užitek, čili aby tím byla lidem zjevena nějaká pravda - konkrétně: co s člověkem, který je v jejich moci, udělají démoni po smrti. Zde, v tomto pozemském životě, nemají běsové nikdy nad člověkem neomezenou moc, tady má člověk vždy alespoň nějaké zbytky své vůle. Po smrti však...

Právě na tom stádu vepřů lidé mohli na vlastní oči spatřit, co jsou běsové zač. Hrůzný pohled. Jakmile běsové vstoupili do vepřů, ihned ta prasata zdivočela, splašila se a hnala po srázu dolů, aby dole v jezeře našla svou smrt. Na těch zvířatech, která nemají vůli ani rozum ani žádnou možnost bránit se duchovnímu násilí běsů, demonstrovali démoni mimovolně jakého jsou ducha: divokosti, zuřivosti a záhuby. Je zajímavé, že chování vepřů ukázalo, jak jsou běsové posedlí touhou zahubit toho, do něhož vstoupí, a to i když je to proti jejich zájmu (přece prosili Ježíše, aby jim nepřikazoval jít do pekla, ale dovolil jim ubytovat se alespoň v těch zvířatech). Jsou jako nádor, který zahubí svého hostitele a tím i sám sebe.

Přecházíme k dalšímu obrazu dnešního vyprávění. Přicházejí Gadarenští. Pohané. Je jasné, že to nejsou Izraelité. To můžeme snadno uhádnout už z toho, že tam bylo to stádo vepřů (Izraelité prasata nechovali a nejedli je, protože jejich maso Mojžíšův zákon zakazují jíst jako nečisté). Zřejmě právě jich se nějak dotýkají slova citovaná výše z proroka Isaiáše. Posedlý, jehož Pán Ježíš osvobodil, byl jen krajním případem toho, s čím měli co do činění obyvatelé toho místa.

»Hle, je to přede mnou zapsáno: "Nebudu zticha, dokud neodplatím. Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, praví Hospodin"; pálili kadidlo na horách, tupili mě na pahorcích. "Odměřím jim do klína jejich výdělek z dřívějška."« (Is 65,6-7) »Obsadí (jejich místo) moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. ... pro můj lid, který se mne bude dotazovat.« (Is 65,9-10)

Poslední věta může být narážkou na okultismus zdejších obyvatel, na které se Hospodin už chystá, aby je vyhladil, a na jejich místo chce uvést ty, kteří nikoliv duchů mrtvých (čili ve skutečnosti démonů), ale pravého Boha se budou dotazovat.
Zvláštním způsobem se slova proroka Isaiáše naplnila příchodem Kristovým do těchto krajin. Všichni obyvatelé se dozvěděli o zázraku, který tam Pán Ježíš učinil. A jaká by jejich reakce? Prosili ho, aby odešel z jejich kraje: »Oni si vyvolují vlastní cesty, jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.« (Is 66,3) Svou prosbou k Božímu Synu, aby odešel od nich, provedli volbu svého osudu. Vypadá to, že právě o nich Isaiáš dále pronesl výrok Hospodinův:

»...vás jsem určil pro meč, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí.« (Is 65,12)
V první židovské válce (pouhá tři desetiletí po ukřižování Kristově; tj. v letech 66-70) se soud nad tímto místem a jeho obyvateli naplnil - město bylo dobyto Vespasianem, obyvatelstvo vyhubeno a město spáleno. Na tom místě jsou dnes horké sirné lázně.

Úděl těch, o nichž je výše řeč, po posledním soudu popisuje Isaiáš ve Starém zákoně těmito slovy: »...spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu.« (Is 66,24)

Starec Paisij Athonský často opakoval lidem: „Nedávejte ďáblu práva nad sebou.“ Ďábel nemůže s námi činit nic, k čemu bychom mu sami nedali právo svými špatnými skutky, nevěrou, heresemi, hříchy, duchovní nečistotou atd.

Klíčový význam pro spásu člověka má druh náboženství, které vyznává: »Blahodatí tedy jste spaseni skrze víru,« píše se v dnešním úryvku z listu sv. apoštola Pavla Efezským. »Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Blahodatí jste spaseni!« (Efezským 2. kap.)

Ještě se vrátíme k obrazu Gadarenských, kteří poté, co uviděli dříve krutě posedlého člověka náhle zdravého a co si vyslechli svědectví očividců (pasáků vepřů, kteří to vše viděli), prosili Ježíše Krista, aby rychle odešel někam pryč. Měli patrně strach, aby jim nezpůsobil další škodu. „Teď jsme přišli o takové krásné stádo našich čuníků, kdo ví, co přijde na řadu příště, jakou neplechu nám tady ten Boží člověk ještě může natropit...“ tak podobně asi uvažovali ti nešťastní lidé, kteří nerozpoznali čas navštívení svého. Nepochopili, že Hospodin jim ve své dobrotě dává snad poslední příležitost, aby se vyhnuli zkáze, kterou na sebe svým způsobem života navlékli.

»Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil,« píše apoštolská perikopa připojená k dnešnímu evangeliu.

Pohled na lidi, kteří dávají přednost pozemskému před nebeským, ukoptěnému majetku před Božím navštívením, je vždy k pláči. Snad jen jedno může být ještě smutnější: když se třesou o svůj nicotný majetek dokonce i ti, kterým se Bůh právě zjevil ve své síle a slávě.

Smyslem existence člověka na zemi není tento pozemský život, ale to, co následuje po něm. Tento pozemský život má však podstatný význam: provádíme zde volbu celého dalšího způsobu naší existence. Srovnání záhrobního s pozemským je jednoznačně vykresleno zde:
Když se sv. Serafíma Sarovského otázal učedník, jaká je blaženost duše po smrti, odvětil mu svatý: »Kdybys to nyní jen na okamžik zažil, souhlasil bys strávit celý svůj pozemský život v nějaké jámě, kde by červi požírali tvoje tělo, jen abys tuto blaženost získal.«
Pán Ježíš se nevnucuje. Ani nevyhrožuje. To, co tam vykonal, je výmluvným svědectvím, které může pochopit každý, kdo má ještě oči k vidění a uši k slyšení. Co má však ukazovat a říkat těm, kteří nevidí a neslyší? Ve své dobrotě a trpělivosti jim tam však nechává toho bývalého posedlého, který by sice nejraději odcestoval spolu s Ním, ale Kristus Pán z něj učinil svého apoštola a posílá ho za těmito lidmi, aby dostali ještě jednu možnost k prozření, až budou znovu a znovu poslouchat jeho zvěstování, jak Bůh navštívil jejich místo: „Vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh.“ „I odešel (ten člověk), a po celém městě vypravoval, jak veliké věci učinil mu Ježíš.“ A slova pověřeného mají vždy zvláštní sílu. Třeba alespoň někteří Gadarenští ještě procitnou, povstanou ze svého smrtícího spánku, aby jim zazářil Kristus.

»Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.« (Efezským 5,14-17)

Jen na okraj: zajímavé je, že běsové nemají zájem vstoupit do těch Gadarenských, kteří u toho byli. Jako určité vysvětlení by mohla posloužit úvaha, že tito nešťastní lidé už žijí v režii ďábla. Pohany, ateisty, materialisty má ďábel tak jako tak v hrsti. Buď člověk slouží Bohu nebo démonu. Třetí možnost neexistuje. Není možné nesloužit nikomu.
Poslední obrázek. Vyléčený člověk nemá nejmenší chuť zůstávat se svým lidem. Jistě v této chvíli vnímá duchovní nečistotu, do které se jeho spoluobčané propadli. Právě sedí Ježíšovi u nohou. Ještě se bojí legie běsů, drží se Ježíše a ví, že jen u jeho nohou je bezpečné místo. Pro nás je takové místo a čas, kdy se uchylujeme k Ježíšovi, k jeho nohám, Božská liturgie. Pravoslavný křesťan nemůže žít bez liturgie. Při ní opouštíme tento svět a vstupujeme do světa příštího, kam nevchází nic nečistého (jak se praví v Apokalypse). Ano, Kristus je tu s námi neustále, dotýkáme se ho vždy, když se modlíme, ale při liturgii jsme s Ním a on s námi způsobem jedinečným, který je tak intenzivní a těsný (ba, skutečně nejtěsnější - když se s Ním sjednocujeme při svatém přijímání), že nic většího na tomto světě už být nemůže. Dokonce i lidé, ve kterých hoří oheň theosis, pospíchají na liturgii. To je náš vezdejší ráj, zahrada se stromem života, a eucharistické Dary jsou jeho oživující plody. Starec Chrysostomos říká, že liturgie je nenahraditelná a pokouší-li se ji někdo nahradit vnitřní modlitbou, pak je nejspíš v klamu.

Jaká je tedy úloha vnitřní modlitby? Vnitřní modlitbou vlastně pokračujeme v liturgii. To je ta „liturgie po liturgii“. Když spojujeme svou vnitřní modlitbu s poslední liturgií, pak vlastně rozprostíráme Božskou liturgii na celý týden, jako bychom jej celý zahalili do poslední nedělní svaté liturgie, do této nejhlubší bohoslužby, kdy se pokaždé znovu a znovu naplňuje proroctví: Oni budou mým lidem a já budu jejich Bohem, rozbiji si mezi nimi stan - budu přebývat uprostřed nich. (Viz Apokalypsa)














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz