1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 257:

Administrátor --- 20. 11. 2007
O síle vyznávání Krista

24. neděle: o vzkříšení dcery Jairovy

41  A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl představeným synagogy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby vešel do domu jeho.
42  Nebo měl dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.
43  Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpěla od let dvanácti (kterážto byla na lékaře vynaložila všechen majetek, a od žádného nemohla uzdravena býti),
44  Přistoupivši zezadu, dotkla se lemu roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
45  I řekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotkl? A když všichni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a ty pravíš: Kdo se mne dotkl?
46  I řekl Ježíš: Dotkl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že ze mne vyšla síla.
47  A vidouci žena, že se to neutají, třesouci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla přede vším lidem, a jak byla hned uzdravena.
48  A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdi u pokoji.
49  A když on ještě mluvil, přišel jeden od představeného synagogy, řka jemu: Již umřela dcera tvá, nezaměstnávej Mistra.
50  Ale Ježíš uslyšev to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdráva bude.
51  A všed do domu, nedopustil s sebou vejíti nikomu než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky.
52  Plakali jí pak všichni a kvíleli. A on řekl: Neplačte. Neumřela, ale spíť.
53  I posmívali se jemu, vědouce, že byla umřela.
54  On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, řka: Děvče, vstaň!
55  I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56  I divili se náramně rodičové její. A on jim rozkázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
(Lukáš 8. kap.)

Evangeliu popisujícímu události, o nichž tam právě čteme, porozumíme, čteme-li je srdcem a nahlížíme v nich zjevení Boží dobroty a lidumilnosti. Ježíš Kristus je uzdravením všech, kteří to potřebují.

Ta žena v zástupu zjevuje jednu důležitou duchovní skutečnost. Boží Syn se otevírá člověku do té míry, že si z něj můžeme nabírat záchranu jako vodu ze studny. Je nevysychajícím pramenem vydávajícím uzdravení, jak o tom zpívají posvátné bohoslužebné hymny. Je to zjevení dokonalé lásky, která už nic nečeká na oplátku - vydává sama sebe. Kristus Pán se učinil prostředkem spásy, lékem proti nemoci smrti. Jakoby se někdo z lásky k nám proměnil na věc, která se nám nabízí k použití. „Sám sebe zmařil...“ říká Písmo.

Jestliže následně zahajuje Pán Ježíš jakési vyšetřování: „Kdo se mne to dotkl?“ není to skutečné pátrání. On samozřejmě dobře ví, kdo to byl. Ve skutečnosti to naoko činí, protože chce dát té ženě ještě mnohem víc, než zatím dostala. Něco, co si sama nemůže vzít, protože neví, oč by měla ještě žádat. Chce jí dát nejen uzdravení těla, ale uzdravení duše (k tomu vždy míří všechna zázračná uzdravení, která Pán učinil; Ježíš nepřišel zachraňovat lidem jejich smrtelná těla, ale jejich nesmrtelné duše). Chce ji znovustvořit jako nejen zdravou ale především nesmrtelnou, ale k tomu potřebuje její souhlas a ještě něco. Ženě chce Ježíš dát možnost, aby veřejně vyznala Krista, protože právě tím léčí svou duši, k níž se po tomto zjevném vyznáním začíná zjevně hlásit Hospodin Bůh (viz citaci Matouše níže). K vyznání však musela ta žena vzbudit odvahu, protože jako krvácející byla považována dle Mojžíšova zákona a v tehdejší izraelské společnosti za nečistou. Nesměla se nikoho dotýkat. Mohli by ji za to ukamenovat.

Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, toho vyznám i já před Otcem svým, jenž jest v nebesích. Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Matouš 10,32-34) Vyznávat Pána Ježíše je tímto mečem, který rozděluje lidi, a tato sečná rána probíhající lidstvem jde až do věčnosti a rozdělí lidi i na posledním soudu. Nic nepomůže uzdravení těla, když na Božím soudu budeš mezi zavrženými.

Zajímavá souvislosti zaznívá v podtextu. Ženě nemůže pomoci žádná věda, žádné lidské umění, dovednost, rozum - prostě nic pozemského. To, na co nestačí žádné lidské vědění ani cokoliv, co se dá pořídit za peníze, vyléčí pak jeden dotyk střapce na dolním lemu Ježíšova roucha. Pro učence a vědce všeho druhu je to poněkud nepříjemná situace. Tak k čemu je tedy vlastně všechna ta věda? Když je někdo opravdu vážně nemocen, tak mu žádné lidské umění stejně nepomůže. A jestli se lékaři naučí léčit jednu těžkou nemoc, pak se dvě nové ještě těžší a nebezpečnější ihned objeví. Je lidská racionalistická věda věrohodná? Objevila principy hygieny, jak předcházet moru, ale vymyslela chemické, atomové, biologické zbraně. Dala pohodlí, jenže při tom otrávila životní prostředí. Ulehčuje život? Nebo komplikuje? Každý ať sám přemýšlí. Nás však nyní zajímá především duchovní rovina a na té pozorujeme, že věda dnes dává lidem falešnou naději. Tváří se, že vyřeší všechny problémy (ve skutečnosti více problémů nadělá než řeší - nadcházející ekologická katastrofa je jedním z příkladů). Klame lidstvo zdánlivými jistotami a pravdami, a nepozorovaně mu bere schopnost spoléhat se na Boha a spatřovat Boha. A pak nám Bůh nepomáhá. Dříve lidem stačilo pomazat se obyčejným olejem z lampády, co hoří v chrámu před ikonou, a uzdravovali se (ještě v 19. století léčili mniši na Athosu mnoho nemocí olejem od ikony nebo od svatých ostatků). Dnes nám nezabírá už ani penicilin, protože bakterie jsou tak „vyšlechtěné“ pouhým půl stoletím používání antibiotik, že na ně přestávají tyto (dříve „zázračné“) léky účinkovat. (A kromě toho, máme v lampádě místo oleje žárovku.)

Některé záznamy o divech z dávných dob už jsou z dnešního pohledu tak neuvěřitelné, že nám to připadá jako pohádka. Přeložím sem něco z Athonského pateriku, o jehož hodnověrnosti a spolehlivosti bude asi sotva kdo pochybovat:
»Když byl dostavěn a náležitě vyzdoben chrám ... pozvali biskupa, aby jej vysvětil. Při svěcení, když světitel pronesl slova: „Ve jménu svatých čtyřiceti mučedníků,“ stal se zázrak! Dole, u podnoží žertveníku, vyrostla veliká rostlina, „houba“ se stvoly a hlavami, které se podobaly jablkům a bylo jich čtyřicet stejně jako svatých mučedníků. Tato houba se zdvihala vzhůru, obvíjela se kolem prestolu. Za takový slavný zázrak všichni chválili Boha a jeho čtyřicet mučedníků. Všichni nemocní, kteří v monastýru byli, se uzdravili, když okusili z této rostliny. Zpráva o tomto zázraku se rozšířila po celém světě. Nemocní, kteří přicházeli pro uzdravení, je obdrželi, a ti, kteří se nemohli dostavit, posílali dary do monastýru a ten jim poslal část z této Bohem darované rostliny; když snědli tuto částečku, uzdravili se. Kvůli množství lidu byla celá rostlina během roku rozebrána; avšak ke cti a slávě čtyřiceti mučedníků tato rostlina opět vyrůstala devátého dne měsíce března, kdy Církev slaví jejich svátek. Zázrak této blahodatné rostliny převyšoval zázrak bravného rybníka (v Jerusalemě viz Jan 5,2-4); tam voda uzdravovala jen jednoho člověka, který do ní první vkročil, kdežto tato rostlina uzdravovala všechny a všude, stačilo jen z ní kousek pojíst. ... Ďábla však rmoutilo hledět na takový zázrak, začal pletichařit, dokud nebyl uskutečněn jeho záměr. Dovedl bídné mnichy, aby se sjednotili s duchoborci, kvůli nimž zázrak přestal.« (Konec vyprávění, jak skončil zázračný jev v monastýru Ksiropotamu, když se tamní mniši sjednotili s papežskými latiníky, něco o tom zde. Přeloženo z Athonského pateriku, II. díl; ruské vydání 1897, str. 244.)

A není to jen v dávných dobách. I v dnešní době se dějí podobné věci. Za všechny takové případy můžeme poukázat na skutečně zvláštní zázrak, který se stal nedávno. Pozoruhodný je i záznam jednoho lékaře, který popisuje svoji vlastní zkušenost se svou nemocí.

Někomu by se mohlo zdát, že všechno tohle povídání míří k inkvizičnímu volání: „Zakázat vědu!“ To však není pravoslavný postoj. V pravoslavné duchovní sféře církev nepersekuovala vědce, nikomu nezakazovala bádání, neproklínala badatele ani neupalovala astronomy. Kdyby Galileo žil na Východě, nikdo by ho nenutil odvolávat jeho učení a poznatky. To vše jsou problémy římské církve, které zde nebudeme řešit. Pravoslaví nevidí problém v samotném bádání, spíše je problémem, k čemu jsou pak poznatky využívány (zneužívány). A dále je z hlediska pravoslaví palčivou otázkou dneška: kde stanovit hranice - tj. kam až jít při bádání (to je aktuální otázka vědecké etiky: genetického inženýrství a zasahování do samotné podstaty života či hmoty). Není žádný důvod omezovat zkoumání vesmíru, ale jak se stavět k těm oblastem vědy, kde soudobá úroveň vybádaných poznatků ohrožuje život na Zemi?

Vědecko-technický pokrok dal obrovskou moc menšině lidstva nad většinou. Stále se zmenšující skupina lidí používá vědu k tomu, aby uvrhla zbytek lidstva do bídy, hladu a nemocí. Zlomek tohoto neštěstí pak věda s velikou pompou a náklady napravuje. Člověku se srdcem narušeným hříchem a s pokaženým uvažováním dává věda naprosto neuvěřitelnou moc nad lidmi i nad planetou a nyní už i nad atomární podstatou hmoty a genetickou podstatou života.
A navíc - v posledním desetiletí proběhla další koncentrace moci a bohatství; nikdy v dějinách neměla tak malá skupinka lidí ve svých rukách tolik bohatství a moci. Ta skupinka se stále zmenšuje a nevyhnutelně to spěje k tomu, že v centru a ohnisku celosvětové moci stane jeden člověk...
Nic nemůže Bohu zabránit v jeho konání a jeho uzdravujícím působení na člověka. Nic - kromě toho člověka samotného, a to když na Boha nespoléhá, ale doufá v něco či někoho jiného. To je jedna z příčin, proč je dnes méně zázraků než v dobách minulých. Dříve lidé věděli, že jsou nejméně tři neštěstí, před nimiž je může zachránit jedině Bůh: nemoc, válka a živelná pohroma. Tyto tři věci skýtaly mocný důvod k modlitbě. Dnešní západní lidi si na všechna tři neštěstí nalezli falešnou naději, na kterou už spoléhají více než na Boha: proti nemoci mají zdravotnictví, proti válkám politické smlouvy a proti katastrofám pojišťovny. Víme sice, že i přes všechnu zdravotní péči jednou umřeme, a že politické smlouvy se nedodržují a pojišťovny nedokáží zabránit žádné katastrofě, ale přesto žijeme v klamné neartikulované naději, že Boha nepotřebujeme, protože se o sebe dokážeme postarat sami.
Teďka nám v monastýru vyprávěli, jak nedávno u nich byla žena s pokročilou rakovinou. Už jí nedávali naději. Navštívila monastýr, modlila se na bohoslužbách, líbala ostatky sv. Serafíma Sarovského. Pak se vrátila do nemocnice. Lékaři tam na marně hledali, kam se poděl její nádor. Inu, byla to věřící žena, jako ta z dnešního evangelia: „Víra tvá tě uzdravila.“ Vrátila se do monastýru poděkovat.

Ano, věda prodlužuje lidem život. Průměrná délka života se zvyšuje. To je veliký argument ve prospěch vědy. Všimněte si, že pozornost se nenápadně přenesla od otázky smysluplnosti a duchovní kvality života k otázce délky života. Lidé prožívají své životy v hotovém pekle obrovských měst, kde roztáčejí kolo stresu vydělávání více a více peněz na drahé nezbytnosti i vyslovené zbytečnosti, a těší se na dovolenou a případně na důchod. Jenže sociologové už dost vážně hovoří, že dlouhé stáří začíná být také problém, protože lidé, kteří neuměli smysluplně žít svůj produktivní život, nenaučí se to většinou ani ve stáří. Tak tráví zástupy důchodců své krátící se dny u televize a v osamělosti (jejich děti přece nemají čas, protože musejí vydělávat peníze, jak je to naučili svým příkladem jejich rodiče). Jinou "radostnou" vyhlídkou na dlouhé stáří je Alzheimerova či Parkinsonova choroba, demence apod. (O těchto nemocích se začíná hovořit jako o epidemii naší doby, protože se tyto dříve vzácné choroby lavinovitě šíří, a nikdo neví proč.)
Zpět k našemu tématu vyznávání Krista před lidmi. „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,“ praví svatý apoštol (Řím 10,10).

Za malou holčičku, dceru Jairovu, pronáší toto veřejné vyznání se Kristu (na samotném začátku dnešního evangelia) sám její otec. A také to neměl jednoduché. Představte si - představený synagogy! To není bezvýznamný úřad, a tady se Jairus klaní před nějakým putujícím kazatelem, kterých se potulovaly po Izraeli stovky. A pověst tohoto je dosti nevalná - šušká se o něm, že nedodržuje Mojžíšův zákon, a farizeové na něj mají pifku! A to je velice nedobré vysvědčení. Za takovým člověkem se vypravit a veřejně před ním padnout do prachu, to chce od každého, kdo má nějaké společenské postavení a považuje si je, pořádnou odvahu či zoufalství, jemuž je už všechno jedno... Jairus vsadil všechno na jednu kartu. Cesta zpátky už nebyla. A aby těch běd nebylo málo - Jairus se nejdříve veřejně odepsal, vede si proroka s rozporuplnou pověstí do svého domu i s celým houfem jeho Galilejčanů (co si tak o nich asi mohli myslet počestní Izraelité?), a v tom mu přijde zpráva: „Dcera ti už umřela.“ Před farizeji se Jairus znemožnil, a nebylo to k ničemu. Propadla se mu půda pod nohama. Jeho milovaná dcerka je mrtvá. Neumíme si představit, co v ten moment prožíval. V tu chvíli však Pán Ježíš okamžitě zasahuje svými slovy: „Nezoufej, jenom věř a zdráva bude.“ Už jen tato rychlá slova, která nedovolila Jairovi, aby se pomátl zoufalstvím, nám nedovolují nevidět velikost Kristovy lásky, která ke každému, kdo se plně spolehne na Boha, spěchá, aby předešla jakékoliv zlo.

Tedy toto veřejné vyznání je společným jmenovatelem obou zázraků (a nejen jich; vzpomeňme kolikrát se Pán Ježíš ptal těch, kdo k němu přišli s prosbou o uzdravení: „A věříte, že to mohu učinit?“ Vždy chtěl nejprve slyšet toto vyznání, aby neuzdravoval jen tělo, ale aby se skrze toto vyznání týkalo uzdravení i lidské duše.

Proč jsou vlastně potřeba slova a ještě ke všemu pronesená nikoliv o samotě nýbrž před dalším člověkem či dokonce lidmi? Vždyť Bůh přece „zkoumá srdce i ledví“, jak se píše, nic, co je skryté v lidském nitru, mu není tajné. Jenže myšlenky se střídají v lidské mysli často bez naší vůle, většinou není potřeba na ně vynakládat větší úsilí. Stejně tak i něco samovolně či mimoděk zašeptat či říci sám pro sebe v samotě. Avšak pronést něco před ostatními lidmi, to už není jen tak. K tomu je potřeba jakýsi akt vůle. Takové slovo, které slyší svědkové, má své následky; co bylo jednou vysloveno nelze vzít zpět. A týká-li se slovo něčeho, co nás převyšuje, ba dokonce našeho Stvořitele, pak cítíme, že za takové slovo se stavíme celou vahou své bytosti. Něco se v nás musí stát, abychom se hlasitě před druhým člověkem (zvláště je-li to cizí člověk) nebo lidmi vyznali Bohu. Ten vliv takových slov působí na celou naši osobu a zároveň je něčím, co je velice cenné u Boha. Proto Kristus vyžadoval od lidí toto vyznání, proto připisuje tak zásadní význam skutečnosti, jestli vyznáme či zapřeme Krista.

Církev vtělila toto poznání právě do obřadu křtu, kdy se křtěnec (nebo za dětského křtěnce kmotr - podobně jako Jairus za svou dceru) hlasitě odříká ďábla (dokonce na něj plivne), a pak hlasitě vyznává svou víru v Krista a v Boží Trojici, a stvrdí ji dalším tělesným úkonem - hlubokou poklonou. A dále se tentýž moment oživujícího vyznávání se Kristu objevuje ve zpovědi, která je (jak víme ze svatootcovské tradice) druhým křtem, druhou křtitelnicí; i tady je klíčovým prvkem zpovědi to, že kajícník pozdvihne svůj hlas a vyznává své hříchy a svou prosbu o jejich odpuštění. Proto je nesprávné, když kajícník používá všelijaké naučené formule k vyznání své hříšnosti, místo toho, aby nechal upřímně promluvit své srdce.

Už asi chápeme, proč prvotní Církev tak vážně a nekompromisně hleděla na hřích zapření Krista. Když někdo zapřel Krista - i když byl k tomu donucen pohany - bylo to považováno za nejhroznější hřích, za odpadnutí od Církve a ztrátu naděje na spásu. Když se někteří tito odpadlíci chtěli později vrátit do Církve, rozhořel se spor, jestli vůbec mohou být takoví přijati zpět. Má Církev přijmout jejich kajícnost a mají být po deseti či dvaceti letech horlivého pokání či alespoň na smrtelné posteli opět přijati mezi věrné a být učiněni hodnými svatého přijímání? V Církvi se vyskytoval jak názor smířlivý, tak i lidé, kteří byli rozhodnými odpůrci znovupřijímání odpadlíků. Nakonec zvítězila shovívavost a odpadlíkům bylo dovoleno přinášet pokání a po ukončení uložené lhůty kajícnosti směli opět přijímat svaté Tajiny.
Starec Paisij Athonský vypráví o tom, jak ho jednou navštívil mladý člověk, který byl tělesně postižený, ale Paisij na něm viděl zřetelně, že jeho obličej září Boží blahodatí. Hned k němu šel a ptal se ho: „Co jsi dělal? Jak žiješ?“ On říkal, že nic zvláštního nedělá a že v jeho životě není nic neobvyklého. Paisij nato: „Ty něco zvláštního musíš konat, já na tobě vidím neobvyklou hojnost blahodati. Co se stalo v tvé minulosti?“ Poté mu mladík vyprávěl, že před lety, když byl ještě dítětem, stal se jednou svědkem, jak se nějací lidé rouhali Bohu. Tenkrát k nim přistoupil a začal je kárat a napomínat. Ti lidé ho napadli a zbili ho tak hrozně, že už zůstal trvale tělesně postiženým. Paisij se ho otázal: „Litoval jsi toho, že jsi to učinil?“ Ten mladý člověk odvětil: „Nikdy,“ a vysvětlil, že od té doby cítí ve svém srdci takové blaho, jaké do toho okamžiku nepoznal. Maně si vzpomeneme na slova staročeské husitské písně: „Kristus vám za škody stojí...“

Jak říká jeden otec: „Jsme jako vojáci na frontě, kdy v jediný okamžik můžeme všechno získat anebo všechno ztratit.“ Rozpozná-li křesťan okamžik, kdy může uplatnit své odhodlání a odvahu a uskutečnit své vyznání, a učiní-li to, pak může v jediném okamžiku získat tolik blahodati jako poustevník za desítky let těžké askeze, půstů a modliteb.

Při vyznání použije člověk svou svobodu, a to je v očích Božích velice cenné. Bůh opatruje lidskou svobodu jako ten nejvzácnější princip člověka. Proto Kristus Pán nepůsobil na lidi žádným nátlakem, k ničemu je nenutil, nesnažil vyvolat dojem velkolepými zázraky; naopak uchvacoval lidské duše svou pokorou, a tím ji přivádí ke své lásce (schiarchim. Sofronij).

Vyznání Jaira i krvácející ženy byla „plná víry, naděje a oddanosti“ - taková vzhůru jako šíp vystřelená slova (či lépe řečeno: stav srdce, který se za nimi skrývá) „Bůh nikdy nepřeslechne“, říká sv. Theofan Zatvornik. Tento stav srdce potřebujeme, aby naši modlitbu Bůh vyslyšel. Proč? Hospodin si přeje nejen vyslyšet modlitby, ale především uzdravit duši modlícího se člověka, a to může učinit jen, když se člověk spojí s Bohem právě takovým stavem srdce, jaký byl výše popsán. „Jak se dobrat takové modlitby?“ táže se sv. Theofan, „namáhej se a dobereš se jí. Všechna modlitební pravidla (svatootcovské modliby) mají jediný účel - povznést modlitebníka na tuto úroveň modlitby, a všichni, kteří rozumě jdou tímto směrem, dosáhnou cíle.“

Tedy závěrem:
Smyslem každého Ježíšova zázraku a uzdravení bylo léčit člověka pro život věčný. Léčba je to zásadní a dotýká se těla i celé lidské duše. Zasahuje samotný kořen lidství. Kristus Pán „stvořil jednoho nového člověka, a tak přinesl pokoj“, praví se v dnešním čtením z listu apoštola Pavla. My všichni, kteří jsme pokřtěni, jsme byli znovustvořeni; a to se zpřítomňuje při každé svaté Tajině. Všichni jsme spojeni do jednoho Těla - Církve - skrze Krista „máme přístup v jednom Duchu k Otci“.

Léčebnicí, v níž jsme uzdravováni k nesmrtelnosti, je Církev. Církev není jen místem léčením, ona sama už je lékem. Jak nám vzkazuje ap. Pavel: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolé a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“ Jak se bytostně a stále hlouběji a vnitřněji sjednocujeme s Církví, tím dále a dále pokračuje naše budování - stáváme se nehynoucím příbytkem Božím. To je to uzdravení, které si pro nás Bůh přeje.









Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz