1229


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 265: #

Administrátor --- 30. 11. 2007
O lásce Samaritána, o lásce v církvi

25. NEDĚLE PO 50nici; o milosrdném Samaritánu

Za onoho času ...
25  jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27  A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.
28  I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29  On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30  I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž oloupivše jej a zranivše, odešli, položivého nechavše.
31  I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, šel dál.
32  Též i Levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33  Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34  A přistoupiv, ovázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na zvíře své, vezl do hospody, a péči o něj měl.
35  Druhého pak dne odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36  Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, který upadl mezi lotry?
37  A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)

Začínáme hned tou nejdůležitější otázkou, fundamentální (neřku-li fundamentalistickou): jak dosáhnout spásy? Krátce a jasně, bez složitých umělých myšlenkových systémů. Co mám dělat, abych byl spasen?

Zákoník se lstivě táže Pána Ježíše na složitou otázku a už se v duchu třese nedočkavostí, až mu ten prorok z Nazareta nějak odpoví, a on pak zkušeně vybere něco ze spletitých formulí a biblických předpisů, které se tak snadno dají všelijak poskládat a otáčet, a toho, kdo není sběhlý a školený v knižní moudrosti, je možno tak snadno zamotat do této sítě, až si začne protiřečit a už se z toho nevymotá...

Pro Ježíše by bylo snadné vstoupit do této spleti biblických výroků a utopit v nich právě toho nafoukaného zákoníka (vzpomeňme na polemiku, jestli je Mesiáš syn Davidův), ale jemu nejde o triumf; jeho jednání se nese jinými motivy - láskou. Takže vůbec nepřistupuje na tuto hru, vzdá se svého jistého vítězství v odborné biblistické disputaci, a kormidluje tuto debatu tak, aby z ní mohl vzejít nějaký duchovní užitek pro zákoníka i pro přihlížející.

Odpoví protiotázkou: Co ti říká Bible? (Jsi přece zákoník, takže to pro tebe není těžká otázka.) Zákoník nemá na vybranou, musí odvětit, a protože neví, jak se debata vyvrbí, nechce riskovat a tudíž odvětí stručně, fundamentálně a - správně. Ježíš naoko ukončuje debatu: „To čiň a spasen budeš.“

Sv. Theofan Zatvornik podtrhuje první Ježíšovu odpověď a vidí v ní návod - kam se máme obrátit při pátrání po řešení našich problémů, kde máme hledat odpovědi na otázky. V Božím slově - resp. v Evangeliu. Shoduje se v tom snad se všemi svatými otci - v životě křesťana není nic důležitějšího, než se snažit uskutečnit evangelium. V myšlení, citech i skutcích. Pak se v něm shromažďuje světlé poznání o všem, co je v něm, co je kolem i co je nad ním. V důsledku toho se mu stává jasným, jak se má zachovat ve všech životních situacích. Když navléká Boží přikázání a církevní pravidla jako perly na nit svědomí, a to mu následně zcela přesně a jasně ukazuje, jak postupovat, aby se to líbilo Bohu.
Zákoník je však v situaci, kdy to nemůže vzdát. A Pán Ježíš to dobře ví. Proto bude ochotně pokračovat v diskusi.
Učenec se tedy vzmůže a chabě se pokouší vrátit úder: "A kdo je to ten bližní? A co to znamená milovat bližního jako sebe samotného?" Uvnitř už začíná chápat, že jeho úmysl mu nevyšel. Režii rozhovoru má prorok z Nazareta pevně ve svých rukou. Tomu se nelze vzepřít.
Za slovy zákoníka však můžeme intuitivně zaslechnout ještě něco více než jen pokus neodejít s ostudou; zdá se mi, že někde mezi jeho slovy začíná probleskovat právě probuzený upřímný zájem. Chystal slovní přestřelku s potulným kazatelem, ale setkal se něčím, co nečekal - s duchovní mocností; a co více - toto něco nesmírného se dotklo jeho duše a on nečekaně pocítil, že lze slovům zákona rozumět zevnitř. A co ještě více, pocítil, že tato mocnost se k němu sklání s laskavostí, a na jeho směšné tajtrdlíkování s citáty Zákona hledí bez zloby, ba přehlíží je, protože hledí přímo do středu jeho bytosti s láskou, o jaké doposavad nic nevěděl.
Vždyť narazil na někoho, kdo nejen zná literu, ale je nositelem ducha Zákona, je samotným Zákonodárcem. A toho, kdo není úplně vyschlého srdce, takové setkání vždycky hluboce zraní v srdci šťastnou bolestí. Zdá se mi, že Ježíšova dlouhá odpověď je reakcí právě na ten probuzený zájem.

A Pán Ježíš se rozhovořil. Vypráví o milosrdenství, vykresluje podobu lásky. Líčí nadpozemskou starostlivost o toho, kdo není přítelem a od koho by se při setkání za jiných okolností nadál jen opovržení. Je potřeba vysvětlovat, že v osobě toho nečistého cizince ze Samaří máme spatřovat samotného Ježíše?
Prvotní církev tuto evangelijní perikopu milovala. Bylo to jedno z nejoblíbenějších čtení. Dávalo lidem inspiraci ke vzájemné lásce, ale především jim zjevovalo velkorysost a hloubku Boží lásky k člověku, které se nikdo neoškliví, a její dojemnou až drobnohlednou pečlivost...

Zákoník začíná chápat, že žádná knižní moudrost ani žádné paragrafy zákona a pravidel mu nedají do dědictví věčný život. Ježíš mu právě vzal všechno, co si myslel, že má. Leč přesto mu svítá, že na tuto schůzku přišel chudý a odchází z ní bohatý.

Různé starokřesťanské výklady tohoto čtení necháme třeba na příští léta. Letos si všimneme prvoplánového Ježíšova výkladu, kdo je bližní a co je to láska.
Když Samaritán spatřil toho oloupeného a polomrtvého člověka, jaká myšlenka mu asi prolétla hlavou? Např. si mohl v duchu říci, kdyby se toto stalo mně, co bych potřeboval od kolemjdoucích lidí? Potřeboval bych takového dobrodince a zachránce, jenž by se mě ujal, zachránil mi život, ošetřil mi rány, dopravil mně někam pod střechu a do tepla, kde se budu moci uzdravit; a jelikož jsem oloupený o svůj majetek, potřeboval bych, aby to léčení někdo zaplatil. Ten Samaritán se rozhodl, že se tomuto chudákovi stane právě takovým zachráncem, jakého nyní ten nebožák tak nutně potřebuje. Rozhodl se, že pro něj zadarmo učiní přesně to, co by on sám od někoho potřeboval, kdyby se ocitl na místě toho oloupeného a zraněného.
Takto Ježíš vysvětluje, co to znamená být bližním, co to znamená milovat někoho jako sebe samého. Postarat se o něj jako se starám sám o sebe, dát mu to, co sám potřebuji, nebo co bych potřeboval, kdybych byl na jeho místě.
A stejně jako pro sebe činím takové věci, aniž by mi za to někdo platil, tak i pro druhého to udělat, a nic za to od něho neočekávat...

Milosrdenství má velikou moc. V pateriku se vypráví takovýto příběh. Jakýsi člověk, jmenoval se Zenon, při nějaké příležitosti urazil dceru jedné vdovy. Ta vdova pak vytrvale chodila do chrámu a prosila přesvatou Bohorodici, aby se jí zastala a tomu Zenonovi odplatila. Když to tak trvalo nějakou dobu, stalo se, že jí přesvatá Bohorodice z ikony odpověděla: "Věř mi, že už několikrát jsem chtěla Zenona potrestat, ale jeho ruce mne svazují." Ten Zenon byl velice milosrdný člověk a svýma rukama prokazoval mnoho pomoci chudým.

Ve starém vyprávění o dávných otcích se píše o sv. Efrémovi, který žil v přísné askezi, ale když nastal krutý hlad v Edesse, zželelo se mu obyvatel umírajících hladem a vypravil se do města. Přišel tam k bohatým občanům a řekl jim: "Jak to, že nemáte trochu soucitu s umírajícími lidmi a své bohatství si doma kupíte jako hnůj k odsouzení svých duší?" Oni si vymysleli jako hodnověrnou odpověď: "Nemáme nikoho důvěryhodného, komu bychom mohli svěřit rozdělování chleba hladovým, protože všichni se tady zabývají překupnictvím." Ctnostný Efrém nato: "Tak teďka budu spolu s vámi pečovat o chudé já." Vzal si jejich peníze, přichystal dům s různými odděleními, umístil do nich tři sta lůžek, pečoval o nemocné a krmil hladové, pohřbíval zesnulé, a docházel za těmi, kdo měli naději přežít doma. Krátce: všem, kdo se k němu utíkali, poskytoval každodenně útočiště a dával jim potraviny z toho, co dostal. Minul rok a v kraji nastala doba dostatku, pak se všichni vrátili do svých domovů. Tento slávyhodný muž už zde neměl práci, a tak se i on vrátil zpět do své kelie a za měsíc poté zemřel, a zdědil blaženou zemi pokojných. Po veškeré jeho askezi a životním dílu mu Bůh svěřil ještě tuto službu, aby mohl získat nejslavnější korunu za svou mírnost a pokojnost.
---------------------

Kněz a levita zde symbolizují náboženství, které je uzavřeno do svých rituálů, předpisů a pravidel a zapomnělo na podstatu toho všeho, kterou je láska. To není pro nás ani dnes mrtvé pokušení. I v současnosti jsou lidé, kteří nechápou smysl tradic, obřadů, posvátných kánonů, svatootcovských pravidel a zvyklostí Církve; v důsledku toho pak ve snaze zachovat tato pravidla postupují přímo proti jejich duchu a účelu. Nesmí nám nikdy uniknout, že principem všeho tohoto posvátného dědictví je láska v Církvi. Z jedné strany: porušují-li se tato pravidla, narušuje se tím láska v církvi. Z druhé strany: používají-li kánony proti lásce uprostřed pravoslavných bratří, pak se obracejí proti samotnému smyslu jejich existence.

V odpověď na nevídaný liberalismus, který se objevil začátkem 20. století, upadli někteří do klamu, v němž se chovají, jako by byly některé problematické jevy tohoto století už sněmovně odsouzenými herezemi, a používají kánony formulované na adresu heretiků proti svým pravoslavným bratrům, rozbíjejí jimi církevní společenství. Při tom tito duchovně oklamaní lidé používají tyto kánony "samozřejmě" bez jakékoliv obvyklé ikonomie (čili dočasného změkčení), kterou v minulosti Církev uplatňovala dokonce i v případech, kdy se jednalo o skutečně nepochybné heretiky. Např. vůči římským křesťanům uplatňovala Církev na různých místech a v různých situacích v různé míře princip ikonomie ještě po dobu několika set let po sněmu, který byl svolán z iniciativy sv. Fótia a na němž byly římské novoty (ať se týkaly víry či v církevní praxe) odsouzeny jako heretické. (Pravoslavná východní praxe ve vztahu k římskému západu v době po sv. Fótiovi /to je ten konstantinopolský patriarcha, jenž k nám vyslal sv. Cyrila a Metoděje/ je u nás málo známou kapitolou církevních dějin a ještě čeká na překlad nějaké historické studie do češtiny. Mohu doporučit známou knihu „Věřím v jeden křest“ od profesora athénské university G. Metallina, která se vyskytuje i u nás v ruském a anglickém překladu; úryvek z knihy v češtině.)
Vezmeme-li v úvahu, že v osobě Samaritána Ježíš vykreslil sám sebe, snadno pochopíme, že ten případ kněze a levity má (zároveň s výše uvedeným) ukázat skutečnost, že žádné náboženství ani kult, stojící mimo víru v Ježíše Krista, nemohou člověku opravdově pomoci. Někteří vidí v knězi a levitovi zástupný symbol starozákonního náboženství, avšak stejně tak (ba, spíše ještě více) mohou představovat jakékoliv jiné nekřesťanské náboženství. Víra bez Krista a náboženství bez křesťanské víry mohou člověka utěšovat, poskytnout mu psychickou oporu, řešit jeho sociální problémy, ale nemohou vyléčit hlavní lidskou nemoc, kterou je rozklad lidského nitra a potažmo smrt.

-----------------------

Dárcem a zdrojem lásky je Bůh. Hospodin dává svou lásku člověku a člověk na ni odpovídá. Lidská láska tedy nepochází z člověka, není přirozenou lidskou vlastností, která by byla člověku vlastní. Lidská láska je odpovědí na Boží lásku. Stejně jako svítit není přirozenou vlastností Luny, která pouze odráží sluneční světlo. Ačkoliv platí, že přirozené pro člověka je milovat, není schopnost vytvářet lásku součástí lidské přirozenosti. Láska je stejně jako Boží blahodať darem shůry. Přirozeným stavem člověka, jak byl stvořen, je lásce se otevírat, přijímat ji a odpovědět na ni - to jednak znamená lásku vracet zpět Bohu, aby člověk dostal nazpět ještě větší hojnost lásky, a potom to znamená o tuto lásku se dělit s ostatními lidmi, s nimiž sdílíme stejnou lidskou přirozenost. Lásku od Boha přijímáme jakožto lidské osoby a tím láskou napájíme i samotnou lidskou přirozenost (podstatu) a tím se přes každou milující osobu stává této lásky účastným celé lidstvo. Lidskou přirozenost nemá nikdo jen sám pro sebe, ale sdílíme ji všichni lidé dohromady. Všechny lidské osoby sdílejí jednu společnou lidskou přirozenost (podstatu). Každý, kdo se otevře Boží lásce a nechá ji vstoupit do své osoby a naplňuje se jí v dialogu lásky s Bohem, takový ve své lidské osobě (skrze svou osobu) touto láskou ovlivňuje stav i samotné lidské přirozenosti a tím pracuje pro celé lidstvo. Proto Paisij Athonský říká těm, kdo chtějí pomoci lidstvu: „Naprav sám sebe.“

Nejvyšší a nejmocnější projev Boží lásky k člověku je příchod Kristův a jeho spasitelné dílo. Otevřít a odpovědět na tuto lásku tedy znamená uvěřit v Krista a vstoupit do života v Kristu. Pak každý takový člověk pokračuje a naplňuje to, k čemu Pán Ježíš otevřel cestu: spásou každé lidské osoby se děje zbožšťování lidské přirozenosti, čili naplňování celému lidstvu společné lidské podstaty Božími energiemi. Toto posvátné dílo se děje v Kristu, v Jeho mystickém těle, kterým je Církev. To je hora, kde se setkává člověk s Bohem. Zde sestupují Božské energie Ducha Svatého a podávají se lidem - a to skrze vše, co se v Církvi děje: každou modlitbou, každým pokřižováním, posvátným obřadem, požehnáním, skrze uctívání ikon a svatých ostatků a především a nejmocněji ve svatých Tajinách (mysteriích).

Motiv žehnání celému světu se objevuje zřetelně v pravoslavných obřadech, např. v litiji a při žehnání pěti chlebů, oleje a vína, ale osobitě při konání každé eucharistie. V liturgii sv. Jana Zlatoústého kněz před proměnou svatých Darů pozdvihuje chléb a víno v obětním gestu a zvolá: „Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno;“ po proměnění svatých Darů pak říká: „Ještě přinášíme tobě tuto liturgickou službu za celý svět, za svatou obecnou a apoštolskou církev...“
Znamením, že je člověk tohoto posvátného dění spásy lidské osoby a požehnání celého světa účasten, je právě láska čili touha obětovat se. Vyznávání věrouky a dodržování kánonů tvoří základ duchovního života, ale není to ještě duchovním životem samotným (stejně, jako základy domu ještě nejsou domem; viz Kristovo podobenství o domě na skále). Mít lásku - to pečeť stvrzující, že člověk opravdu věří, opravdu duchovně žije, že je opravdu v Církvi.

----------------------

Odbočíme, abychom se zase vrátili:
Prof. Alexej Osipov se dotýká řešení ožehavé otázky, kterou nikdy není možno se stoprocentní jistotou zodpovědět, ale přesto neustále s jakousi naléhavostí vybízí k hledání odpovědi: Kde je pravá skutečná církev? Resp. kdo je skutečně v Církvi? Čili kdo bude spasen? A. Osipov se táže: Kryjí se hranice této skutečné Církve Kristovy s hranicemi tzv. kanonické církve? (Kanonickou církví máme na mysli reálnou jednotnou církevní organizaci spočívající na základech kánonů svatých otců; v této církvi je každý, kdo je řádně pokřtěn pravoslavným knězem, který je v kanonické jednotě s kanonickým biskupem uznávaným světovou pravoslavnou církví. Nebereme nyní v potaz výjimky pro mimořádné situace, např. v době válek nebo v Rusku po revoluci apod.) Na takto položenou otázku odpovídá Osipov: Bezpochyby nikoliv. Kanonická struktura církev je nutná a závazná, ale skutečná Církev se zcela jistě nekryje s hranicemi této viditelné církevní organizace, nýbrž existuje někde uvnitř těchto hranic. Kde přesně na tom území vytyčeném hranicemi kanonické církve se vyskytuje pravá Církev Krista - to je tajemství. Můžeme se však alespoň přibližně orientovat podle znamení, jimiž se pravá Církev projevuje. Jak píše veliký ruský myslitel 19. století A. S. Chomjakov, jedním ze znamení pravé Církve je právě láska. Kde se neděje láska mezi bratřími, tam není Církev - kánony nekánony. Člověk může souhlasit se všemi pravoslavnými dogmaty, účastnit se všech církevních služeb, ale nemá-li lásku, nic mu to neprospěje (parafrázujeme slavný výrok apoštola Pavla).

Západní křesťanství ztratilo zkušenost přesného povědomí o tom, čemu se v pravoslavné duchovnosti říká láska. Za lásku lze pochopitelně prohlašovat či považovat ledacos; i v západních církvích se o lásce mnoho hovoří, jenže vnímání obsahu toho pojmu je tam už zamlžené. V terminologii pravoslavné spirituality se však s tímto pojmem zachází opatrně; není to nic mlhavého, není to pouhé prožívání krásných emocí. Význam toho pojmu není tak vzdálen obsahu termínu blahodať (milost) - je to také dar. Nejlépe se Boží dar lásky lidem vysvětluje na konkrétním projevu tohoto daru, jak se viditelně a neustále děje v Církvi.

Znamením, že západní křesťanství ztratilo smysl pro to, čemu v pravoslavném křesťanství říkáme láska, je neschopnost Západu za celých tisíc let vyřešit základní církevní otázku: jak spojit jednotu a svobodu. Obojí církev potřebuje: první je nutnou známkou Církve a druhé je nutným znamením křesťanství. Bez reálné a zjevné jednoty nelze vyznávat svatootcovskou víru v Církev: „Věřím ... v jednu(!) svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ Bez svobody nelze mluvit o skutečném křesťanství - vždyť Kristus nás přišel uvést do svobody Božích dětí, přinesl lidem pravou svobodu. Řím potlačil svobodu křesťanů ve prospěch jednoty. Protestantismus pak v reakci na to pozdvihl korouhev svobody na úkor jednoty. Obojí je tragický omyl.

»Ve věcech víry je vynucená svoboda lží a vynucená poslušnost smrt.« (A. S. Chomjakov)

Řešení, které reálně žije a projevuje se v pravoslavné církvi, formuloval na základě učení svatých otců A. S. Chomjakov: »Jednota a svoboda se v Církvi spojují na principu zákona lásky.«

Co to znamená? Nejdříve musíme nakousnout jiný problém - autorita v Církvi. Je tu např. otázka: Je biskup autoritou? A nebo ještě vyostřeněji: Je Kristus autoritou? Řím odpoví: „Ano. Kristus je autorita. Papež je autoritou.“ Je to typicky západní přístup. Autorita totiž znamená vládu, moc. V západním pojetí církve je vláda a moc potřebná - a to i v církvi. Podle Říma není bez jednotné vlády ani jednoty. A proto je dle tohoto pojetí církve nutný papež - jednotná celocírkevní hlava, vláda čili autorita. A tento logický řetězec vede nutně a neodvratně k tomu strašnému rouhání: papež hlavou pozemské církve místo Krista. Zbytečné je už pak poukazovat na to, že církev by třeba mohla mít dvě hlavy: nebeskou a pozemskou, nu a to nebeské hlavenství přece Kristu nikdo nebere, papež je "jen" pozemskou hlavou (čili jak pichlavě píše o Římu Dostojevskij: ať si Kristus pěkně zůstává hlavou církve na nebi, tady na zemi ho však nepotřebujeme).

Autorita Říma, která pro sebe požaduje slepou poslušnost, je ztělesněna obvyklým výrokem, kterým končí v římsko-katolické církvi každý problém: „Řím promluvil, věc je skončena.“ Krása! To je naprostá rezignace na hlavenství, sílu a význam lásky v Církvi. Stejně jako papež (náměstek Kristův) nahrazuje v pozemské církvi Krista, tak autorita zde nahrazuje lásku.
A tak stále platí slova apoštola: „...jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Galat 4,29 a 5,1)
Pravoslavná víra tento logický řetězec, který vede až k rouhání papismu, vůbec nepřijímá od samotného jeho počátku. Čili podle skvělé úvahy Chomjakova na úvodní otázku odpovídá: Ne. Kristus není autorita. Biskup není autorita. Proč? Protože autorita vylučuje lásku. Autorita znamená vládnout a nikoliv milovat. Kristus nepřišel, aby vládnul. Sám jasně praví, že nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Nepřišel tedy, aby se stal autoritou, aby se ujal vlády. Odmítl všechny pokusy postavit jej na trůn. „Mé království není z tohoto světa!“ Pán Ježíš přišel, aby ho lidé milovali, aby z nich učinil nikoliv poddané, ani své podřízené, ale své přátele. Petra, který zradil Pána, se Ježíš ptal, když ho přijímal zpět mezi své apoštoly: „Petře, miluješ mne?“ Všimněte si, nepoložil mu otázku: „Petře, budeš mne už od teďka poslouchat? Budeš plnit moje příkazy?“ Nic takového! Chce jeho lásku, ne poslušnost. Nedává mu žádný primát, ale přijímá ho zpět tam, kde byl a odkud svou zradou odpadl: do lásky, aby znovu mohl být spolu s ostatními apoštoly pastýřem (ne drábem, vynucujícím si bičem autority poslušnost, ale pást Kristovou berlou lásky). Nic, co není vykonáno z lásky, nemá pro Boha hodnotu.

A jestli Kristus Pán pro nás není autoritou, ale milovaným přítelem, jak bychom i v celé struktuře církve neměli napodobovat a zobrazovat tento princip lásky?! Proto biskup není ve skutečnosti vládcem (ač se mu říká vladyko, kteréžto oslovení však není v pravoslaví spojováno s podřízeností vládci ale s důvěrou k otci), proto není pro nás autoritou, jelikož láska vylučuje autoritu. Pochopitelně, toto uspořádání církve je ideálem, a nezřídka jsou realita a ideál dvě různé věci. Avšak ideál, ač se nekryje s realitou, má svou sílu, inspirativnost. Ideál je nesmírně důležitý. Zjevuje dokonalost a ukazuje cestu, po které je potřeba se ubírat. Když se skutečný život církve vzdaluje od jeho ideálu, je to jako když napínáte pružinu, čili nějaká neviditelná síla začíná působit tím silněji, čím dále jste od tohoto ideálu, a nutí vás vrátit se zpět, táhne vás k návratu; anebo - když neústupně prosadíte svou lidskou pokaženou vůli či rezignujete na ideál - tato pružina prostě praskne... Začíná zjevné či skryté odpadnutí nebo rozkol či herese.

Zde je skryta jedna z řady možných odpovědí na dotěrnou otázku: Proč Ježíš Kristus, který po svém vzkříšení 40 dní chodil po zemi, ukazoval se učedníkům a hovořil s nimi, tady nezůstal? Představme si, že by zmrtvýchvstalý nesmrtelný Kristus stále žil na zemi - až do konce světa. Usadil by se třeba v Římě, nebo v Moskvě, či v Jerusalemě nebo - co já vím - např. v Liberci; a nebo by mohl putovat. Každý rok sídlit v jiné zemi. Řídil by svou církev, chodili bychom se s ním radit, pořádal by audience, odpovídal by na otázky, vykládal by Bibli, konal zázraky, na každý Nový rok by žehnal vesmíru. V Církvi by nebyly spory, tolik věcí by bylo jednodušších. Odpadla by problematika papežství, herezí, rozkolů. Tak proč vlastně odcházel? Čtyřicátého dne vystoupil na nebesa, a konec... No, řekněte sami - není to škoda?
Existují různá teologická i biblická řešení této otázky, která pro tuto chvíli pomineme. Alexej Osipov si všímá jedné z možných odpovědí: Kdyby neodešel, stal by se pro Církev autoritou. Věřící by se mu chodili klanět. Kdežto on si přál, aby ho lidé milovali, a kvůli tomu se musel tělesně vzdálit. Deset dní po jeho odchodu sestoupil Duch Svatý, který dal lidem schopnost Boha poznávat a jeho lásku uskutečňovat. Duch Svatý, poklad všeho dobra a dárce života, je projevem nekonečné Boží lásky k člověku.
»Svoboda věřícího člověka je zachována v církvi pravoslavné, protože v ní, v Církvi, člověk nalézá sebe sama, avšak nikoliv v bezbrannosti svého duchovního osamocení, nýbrž v síle vlastního duchovního upřímného sjednocení se svými bratry, se svým Spasitelem... Očištěn je člověk neporazitelnou silou vzájemné lásky křesťanů v Ježíši Kristu, neboť tato láska jest Duch Boží.« (A. S. Chomjakov)

Apoštol o tom hovoří v dnešním čtení: »Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.« (Efez 4,2-6)

»Základní princip církve spočívá nikoliv v poslušnosti vnější vládě, ale ve sborovosti. Sborovost (katolicita) - to je svobodná jednota pilířů církve ve věci společného chápání pravdy a společně jimi vedené snahy o spasení, je to jednota založená na jednomyslné lásce ke Kristu a Boží spravedlnosti... Křesťanství není nic jiného než svoboda v Kristu.« (A. S. Chomjakov)
Ano, sborovost (tj. opravdová katolicita založená nikoliv na papeži ani na Římu, ale na reálné přítomnosti Ducha Svatého) je viditelným a dotýkatelným vyjádřením lásky Boha k člověku a lidské svobodné odpovědi na ni.

Nyní už je zřejmé, jak se v pravoslavné církvi spojuje jednota a svoboda na principu zákona lásky. Bratrská láska, při které se bratři jeden za druhého obětují a nic za to nečekají, vytváří pouto jednoty a zároveň i prostor svobody. Tuto lásku dává Bůh, a člověk v Církvi se této lásce otevírá a odpovídá na ni. Nechává se touto láskou proměnit a stává se tak požehnáním celému světu. Předpokladem pro přijetí této lásky je mít účastenství na kanonické Církvi, protože blahodať svatých Tajin odemyká lidské srdce, aby přijalo světlo Boží lásky. Mějme však na paměti, že veškerá věrouka a pravidla svatých otců vedou člověka k této lásce, uschopňují ho k jejímu osvojení, uvádějí ho na cestu pravdy a života - leč vykročit po této cestě musí člověk sám svým rozhodnutím a sebezapřením - to za něj žádné dogma ani žádný kánon nevykonají.

Závěrečná slova patří opět velikému ruskému mysliteli Chomjakovovi:
»Kdo miluje Boží pravdu a nalézá ji v Kristu a jeho Církvi, přijímá ji svobodně a radostně. A takto se rodí jednota. Bůh je svoboda pro všechny čisté bytosti; je zákonem jen pro člověka neobrozeného; je nevyhnutelností jen pro démony.«

















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz