1218


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 268: #

Administrátor --- 5. 12. 2007
Neděle o tom, co je skutečným bohatstvím a co jen zdánlivým

26. NEDĚLE PO 50nici; o tom, kdo hromadí pozemské poklady a není bohat v Bohu

Pověděl jim Pán také i toto podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo.
17  I přemýšlel sám v sobě, řka: Co učiním, když nemám, kde bych shromáždil úrodu svou?
18  I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své a větších nadělám, a tu shromáždím všecky své úrody i zásoby své.
19  A dím duši své: Duše, máš mnoho majetku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, buď veselé mysli.
20  I řekl jemu Bůh: Ó blázne, této noci vyžádají duše tvé od tebe, a to, co jsi připravil, čí bude?
21  Tak je to s každým, kdo sobě shromažďuje, a není bohatý v Bohu.
(Luk 12,16–21)

Ten „šťastlivec“ udělal dvě chyby. Jednak nemyslel na Boha a na věčnost, a pak nemyslel na bližní. Nenaplnil ani přikázání o lásce k Bohu ani to o milování bližního svého jako sebe samého.

Proč se náš nešťastný zbohatlík prohřešil proti přikázání lásky k člověku?
Nemyslel na bližního. Vůbec ho nenapadlo, že ta nenadále hojná úroda není určena pro něho. Že by se měl o své nadbytky rozdělit s těmi, kdo mají nouzi. Pak by přece nepotřeboval zvětšovat své stodoly! Naplní si ty, které už má, a co bude přebývat, může rozdat. Jenže navyklý způsob uvažování, zdeformovaný touhou po majetku, zabránil, aby ho něco takového vůbec napadlo.

A dle čeho usuzujeme, že nemyslel na Boha? Jeho mysl byla zcela uchvácena myšlenkou na náhlé zbohatnutí, ani ho v té radosti nenapadlo, jak dočasné je naše přebývání zde. Způsob uvažování těch, kteří milují Boha, nejlépe vidíme na příkladech svatých - těm jsou zisk či ztráta téměř lhostejné. Rozhodně nevidí v takových věcech důvod k trápení či k radosti. Radují se ze společenství s Bohem a trápí se nad tím, že Boha málo milují. Bůh je pro ně důvodem k radosti i pláči zároveň. Říká se, že tento vnitřní stav nemůže pochopit nikdo, kdo s ním nemá vlastní zkušenost. Z hlediska člověka, který poznal Boha, je bohatým ten, kdo má Krista, a chudým je ten, kdo Krista nemiluje nade vše.

Není důležité, jestli jsi bohatý či chudý, silný nebo slabý, zdravý či nemocný, intelektuál či negramotný, krásný či nepěkný, chytrý či prostý... Podstatné je, zdali jsi ve svém životě získal Krista. Jestli se ti to podařilo, pak nejen, že jsi nežil nadarmo, ale svůj život jsi naplnil vrchovatě. Pokud jsi však Krista nezískal, pak i kdybys měl všechny poklady světa a užil sis rozkoší, jaké jen může dát tento život, není to k ničemu, protože jednou tento život nevyhnutelně skončí... A jaký smysl má to, co nenávratně pomíjí? A jakou hodnotu?

Ke křesťanské dokonalosti pospíchají ti, kteří se stávají mnichy. Mniši jsou dle Otců světlem světu. Proč? V čem mnišství spočívá? Základním kamenem mnišství je odseknout zcela svou vůli, pak se jeho srdce stává zrcadlem, které odráží Boží světlo a vyzařuje je do světa. Takovému člověku už nezáleží na svém vlastním názoru. Mnich v sobě upevnil myšlenku, že je zcela bezvýznamným a posledním ze všech. („Jsem nula,“ řekl jeden mnich na Athosu, když ho žádali o požehnání.) Proto má každý mnich svého starce, jehož přesně ve všem poslouchá - nic nečiní dle vlastní vůle. (To je jediné reálné mnišství, vše ostatní je pouhá fantazie a hra. Říká se, že nejsou dobří a špatní mniši, jsou jen mniši, kteří prospívají v poslušnosti, a mniši, jejichž poslušnost je jen zdáním. Jak praví starec: Kdo poslouchá sám sebe, je mnichem jen svým oblečením.) Mniši, kteří pokročí na duchovní cestě, se dostanou až tak daleko, že jim nezáleží ani na vlastním životě.

Setkání s mnichem může jako doušek pramenité vody za horkého dne. Člověk pochopí, že tenhle, který nemá na tomto světě nic, žádný vlastní majetek, je ve skutečnosti boháčem. Má Krista a má svobodu. Tomu, kdo se osvobodil od vášní, dává víra v Krista královskou hodnost.
Odpovězme si na otázku: „Co je pro světské lidi na bohatství tak přitažlivého?“ Nejspíše to, že veliký majetek dává svému vlastníku hodně možností - je svobodný, může dělat, co chce (alespoň zdánlivě). A co dává člověku Kristus? Že může vše. Všechno je možné pro toho, kdo má Krista. Jeho možnosti jsou téměř neohraničené a jeho svoboda je taková, že není ničím omezován - ani smrtí. A při tom nemá žádný majetek. Tak kdo je tu ve skutečnosti bohatým?

V životě jednoho athonského starce se popisuje, jak vážně onemocněl (nevzpomínám si již přesně, snad dostal tuberkolosu). Nemoc byla již tak vážná, že přivolaný lékař nedával prakticky už naděje. Do nemocnice mnich nechtěl, tak mu lékař předepsal, že se nesmí už postit, ale má jíst alespoň vejce a pít dost mléka, aby tělo oslabované nemocí nabralo sílu. Když lékař odešel, mnich se otázal svého starce, jestli by mu požehnal, aby zdvojnásobil svůj půst. Říkal: Jestli je to Boží vůle, abych zemřel, k čemu bych se měl léčit? Starec nakonec požehnal a mnich, který se již dříve přísně postil, zesílil půst. Když po nějakém čase lékař opět přišel a viděl uzdraveného mnicha, velice se podivoval takovému zlepšení a prohodil: „To je snad zázrak; je to jistě důsledek dodržování mých pokynů.“ Jenom mnich a jeho starec věděli, jaká je skutečnost, a na lékařova slova se usmáli.
Co je to za lidi, kteří jsou bohatí tímto bohatstvím, o němž svět nemá ani tušení? Jak uvažují? Co jimi vnitřně hýbe?

Vzpomínám si na vyprávění o jednom svatohorském starci. Byl to prostý člověk. Známo o něm bylo, že jeho myšlenky byly takřka neustále zaujaty buď přemítáním o spáse nebo o přesvaté Bohorodici. Když ho někdo náhodou potkal na pěšinkách, jimiž je Athos protkán, tak se mohl spolehnout, že místo pozdravu tento starec zvolá: „Co myslíš, bratře, budeme spaseni?“ Byl tím už pověstný... Četl jsem vyprávění o mnichovi, který jakmile usnul a přestal se kontrolovat, začal pokaždé hlasitě křičet: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ takže to bylo slyšet i přes zeď a ostatní mniši nemohli spát. Jiný mnich zemřel při autonehodě v Soluni; v nemocnici dělali pitvu a lékař zjistil, že zesnulý má na srdci napsáno: „Ježíši, má lásko.“

Starec Paisij Athonský někdy zřel Boží světlo; když jednou vytržení skončilo a vyšel před svou poustevnu, ptal se svého učedníka, proč je všude takové šero. Učedník na něho překvapeně pohlédnul - bylo poledne jasného letního dne... Tento starec jednou řekl, že nejvděčnější je Bohu za rakovinu (kterou koncem života krutě trpěl a na kterou posléze zemřel). A ještě dodal, že celá ta desetiletí předchozí askeze na Athosu mu duchovně nedala tolik, jako rok s rakovinou.
Své nemoci byl vděčný, protože ho duchovně obohatila; skutečnost, že na tuto nemoc zemřel, byla pro Paisije bezvýznamá - smrt pro něj nic neznamenala. Ap. Pavel napsal: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filip 1,21).

Mnich Mojžíš Svatohorec píše ve své knížce o mnišském životě na Athosu: »...otec Charalampos z monastýru Dionýsiu říkal: „Nakolik se přibližuješ ke světlu, jsi jím více osvětlován, nakolik se vzdaluješ, tím více jsi v temnotě.“ „Přijdeš-li o svoji nemoc, tak jsi prohrál,“ říkal jeden starec svému poslušníku s láskyplnou samozřejmostí. „Nemáš nic jiného, čím by ses chválil. Ona tě spasí.“ Starec byl velmi potěšen, když mu jeden mnich sděloval, že má velkou radost ze své nemoci.« (Tohle světský člověk asi nepochopí... Moderní letniční křesťané ti dokonce budou tvrdit, že Bůh chce, abys byl zdravý - jenže co potom apoštol Pavel, který třikrát Boha prosil, aby od něho vzal jeho těžkou nemoc, ale Bůh to výslovně odmítl? "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla;" viz 2. Kor 12,9.)
-----------------------

Opakem těchto svobodných lidí, jimž je lhostejná ztráta stejně jako zisk, jsou lidé prahnoucí po zbohatnutí. Není snad potřeba vysvětlovat, jak zoufale nesvobodní jsou takoví lidé, že jsou to otroci, které má ďábel na řetězu. Takoví neúnavně hledají výnosné ale snadné podnikání či lukrativní meziobchod nebo neúnavně sázejí v loteriích či ve všelijakých sázkových "fortunách". Ďábel se jim směje do obličeje krutým šklebem, když tito nešťastníci, kteří tak žízní po zbohatnutí, nastrkají to málo peněz, které mají, do kapsy majitelům všech těch loterií a "výherních automatů" (spíše by se měl říkat "proherních" automatů, protože tu nejsou proto, aby na nich lidé vyhrávali, nýbrž aby u nich lidé prohrávali; kdosi mi vyprávěl, že program /software/ těchto herních strojů je velice sofistikovaný a je sestaven tak, aby hráče nechal zpočátku několikrát snadno vyhrát, tím ho navnadil, a pak se tento stroj přepne do režimu, v němž už je šance na výhru nepatrná...)

A co se stane, když čas od času - v několika převzácných případech - někdo skutečně vyhraje velikou sumu? Jsou takové peníze opravdu zadarmo? Nebo se i za takovou „výhru“ něčím tvrdě platí? Jestli byl takový člověk už před tím otrokem své touhy po bohatství, pak ho po zbohatnutí tato vášeň posedne ještě větší měrou. Začne se trápit: „Co s tím bohatstvím udělám?“ Přesně jako boháč z dnešního evangelia. Jsou lidé, kteří vyhráli v loterii veliké peníze, a ocitli se kvůli tomu v péči psychiatrů (a není to prý u „šťastných výherců“ tak neobvyklé).

Touha po majetku, která našeho „šťastného výherce“ přivedla do sázkové kanceláře, nedovolí mu svobodně nakládat s výhrou. Nedovolí mu těmi penězi přispět na nějakou dobrou věc, a tak se mu jeho bohatství stává břemenem, které na svém hřbetě ponese jako balvan, leč nikdy nenajde odvahu se tohoto břemene zbavit. (Jsou pochopitelně i výjimky, leč bývají to opravdu jen výjimky.)
-----------------------

Vše, co máme: tělesný život, zdraví, svěžest mládí, důstojné stáří, střední věk plný sil, práce, postavení, rozum, city - to vše nám může být vzato v jediném okamžiku. Zdá to být příliš pesimistické? Ne, je to realita. To se běžně děje kolem nás.

O jaké tedy bohatství usilujeme především? Co potřebujeme, abychom se osvobodili? Obohatit se Kristem. To je bohatství, kterým se budeme těšit na věky. O všechno ostatní přijdeme okamžikem své smrti.

Sem patří otázka, jestli je víra v Krista nutná pro spásu člověka. Uvedu zde vyprávění starce Chrysostoma z řeckého monastýru sv. Nikodima Svatohorce, jak bylo pro nás s požehnáním starce zapsáno.

Na přímou otázku, zda budou spaseni ti, kteří nejsou pokřtěni, odpověděl igumen monastýru sv. Nikodima takto: »Jednou jsem navštívil jeskyně poustevníků na Svaté Hoře Athos a setkal se tam s jedním asketou, s nímž jsem si sedl, abych se ho otázal na některé věci; mj. i na to, jestli budou spaseni ti, kdož nejsou pokřtěni. On mi odvětil: „Řeknu ti, mé dítě, co se jednou stalo v Malé Asii. Žil tam jakýsi Turek, který velmi miloval křesťany. Nesmírně pomohl církvi. Také jeden monastýr pomáhal postavit. Kde se vyskytl někdo chudý, tam běžel, aby mu pomohl. Avšak, přestože to byl velice dobrý člověk - lepší než mnozí křesťané - nebyl pokřtěn a neodhodlal se ke křtu. Stále to odkládal na později. Jednou však zemřel. A umřel, aniž by se stihl nechat pokřtít. Igumen monastýru, který tento Turek pomáhal postavit, tím byl velice zarmoucen. Trápil se, protože ten člověk odešel ze života dříve, než byl pokřtěn. Vždyť byl tento člověk (jmenoval se Chasán) tak dobrý! Proto byl igumen velice smutný; jednoho dne však k němu přišel anděl a říká mu: "Chceš se podívat, kde se nalézá Chasán?" "Ano," odvětil igumen. Anděl ho tedy vzal a společně stoupali, stoupali stále vzhůru... až dorazili k přenádhernému chrámu. Uvnitř vše zářilo. Odevšad bylo slyšet zpěvy... Igumen tím byl udiven. Jakmile vstoupil do tohoto překrásného chrámu, tak na Chasána zapomněl... Zapomněl na všechno. Nechtěl odtud odejít. Po nějaké době však k němu přistoupil anděl a říká mu: "Nuže, jdeme." Poté, co odešli, otázal se ho anděl: "Viděl jsi Chasána?" Tehdy si na něho igumen vzpomněl a řekl: "Ne, nezahlédl jsem ho!" "Neviděl jsi ho?" táže se anděl. "Nikoliv, neviděl," opět pravil igumen. "Vrátíme se tedy zpět, abys ho spatřil," pronesl anděl. Když se vrátili, uviděli: tam před chrámem, na schodech, naproti světlu, byl slepý pes, který seděl, jako by se ohříval na slunci. A tehdy pravil anděl igumenovi: "To je Chasánova duše. Nechápe, kde je, nic nevidí, nic neslyší, - leč není v pekelném ohni!" uzavřel anděl.“ „Stejné to je,“ řekl na závěr svého vyprávění asketa, „i s dušemi heretiků, jestli to jsou dobří lidé. Nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje.“«
Svaté Tajiny jsou klíčem do nebeského království. Nežijme křesťanský život nadarmo. Žijme své životy před tváří věčnosti. Pro spásu by měl být člověk schopen (a ochoten) udělat cokoliv.

Jsou dva typy lidí: jedni smrtí bohatnou, jiní smrtí zchudnou. Otázka tedy nestojí: „Kdy odejdeme na věčnost?“ nýbrž „S čím, v jakém stavu? Duchovně chudí či bohatí? Co si poneseme ve svém srdci.“ Žádnou stodolu plnou zrna si s sebou nepotáhneme. Ani zlaťáky ani akcie, ba dokonce ani sbírku vzácných uměleckých předmětů.

Často slyšíme lidi hovořit o konci světa. Někdo se těší, že už bude brzy a že to možná zažije. Jiný se toho děsí a doufá, že se toho nedožije a že to bude až někdy za stovky tisíc let (tedy v jakési bezpečné vzdálenosti, která dovoluje, abychom si s tím vůbec nelámali hlavu). Ve skutečnosti však každý člověk zažije konec světa. Pro každého, kdo kdy žil nebo bude žít na zemi, je koncem světa jeho vlastní smrt. Při odloučení duše od těla, kdy tělo propadne tlení, se pro nás hroutí celý svět, ztrácí význam vše, co jsme zde získali, po čem jsme tu toužili, čím jsme se trápili, - vše je najednou pryč, je pro nás zmařeno, celá naše minulost se změní na sen někoho, kdo se právě probudil.
Někteří dokonce říkají, že události popsané v biblické Apokalypse jako proroctví o průběhu konce tohoto světa, každý z nás nějakým způsobem sám „soukromě “ zažije při své vlastní smrti. Lidé, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se ještě zpět do života tady, se nezřídka vracejí s povznášejícím či dokonce radostným zážitkem. (Vyjma sebevrahů - ti, pokud se ještě vrátí, vyprávějí, že to, co prožili „tam“, bylo strašné hned od počátku oddělení duše od těla.)
Nedejme se zmást příjemnými zážitky popisovanými v knihách typu „Život po životě“. Ti, o nichž se tam píše, nebyli v záhrobí dosti dlouho, aby mohli zažít celý posmrtný proces. Duši je po opuštění těla obvykle nejprve ukazováno nebe (není-li putování duše zvláštním řízením vedeno jinak) - a to právě v době, při níž je většina navrátilců poslána zpět, teprve pak je jí ukazováno peklo, a posléze od devátého do čtyřicátého dne se děje putování po démonických „celnicích“, a o tom se už v takových knihách, jako jsou ty od dr. Moodyho, nedočtete.
Jako epilog čtení na tuto neděli z apoštolských epištol:
Víte zajisté o tom, že žádný smilník aneb nečistý, ani lakomec, (jenž jest modloslužebník,) nemá dědictví v království Kristově a Božím.
Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. ...
A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.

(Efez 5,5 a 9 –19)











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz