1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 269: #

Administrátor --- 6. 12. 2007
Tak jak je to s tím očistcem?

Pravoslavná tradice a očistec

V předchozím článku se píše o tom, že nepokřtění (a heretici) "nejdou ani do ohně pekla, avšak ani do útěchy ráje". (Mimochodem učení podobné vyprávění o Chasánovi najdeme i u Nikolaose Kabasily, který píše o tom, že bez svatých Tajin křtu a přijímání je člověk i v ráji jako slepý, hluchý a svázaný a nemůže okoušet ráje, ač je tak blízko.)
Jinde se však píše, že po smrti je jen peklo nebo ráj, nic třetího - žádný očistec. A ještě jinde se hovoří o tzv. "celnicích", což by někomu mohlo připomínat očistec. Tak jak to vlastně je? Je očistec nebo není?

Jestli máme posuzovat římsko-katolické učení o očistci ve srovnání s pravoslavnou tradicí, shrňme nejprve co nejstručněji, co je to za učení ten očistec.

-------------------

Wikipedie:
Očistec je místo, kde se, podle učení některých křesťanských církví, očišťují duše zemřelých. Očistec je plný utrpení, podobného mukám pekelným, ale očisťujícím se duším zůstává naděje, že budou po soudném dni vzaty do nebes.

Katolik.cz
...musí ještě existovat zvláštní stav, kde člověk, který sice zemřel v lásce k Bohu, ale v lásce ještě nevyzrálé, plné sobectví, musí svou lásku očistit, zdokonalit. A tím stavem je očistec.
V čem spočívá toto očišťování duší? Podle svatého Augustina je to zrání v lásce. Duše chce ihned navázat dialog s Bohem, ale poznává, že na to ze své strany není připravena. Poznává, co Bůh pro ni znamená, a cítí palčivou touhu spojit se s ním.
Čím palčivější je touha duše splynout s věčnou láskou, tím palčivěji pociťuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. A tato bolest očišťuje, zdokonaluje lásku člověka, až nastane okamžik, kdy tato láska dozraje k objetí s tím, který je svou podstatou Láska.

Pastorace.cz:
Když člověk miluje, nemůže pro něho být očistec. (Terezie z Lisieux) V očistci se člověk osvobozuje ze své uzavřenosti do sebe, která mu brání plně se otevřít dialogu lásky s Bohem.

Katolický katechismus:
Každý hřích vyvolává zhoubné lpění na stvořeném, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti ve stavu, který se nazývá očistec.Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích.

Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených (KKC 1030-1031).

S tím úzce souvisí učení o odpustcích:
Odpustky se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena. Je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek od církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje a používá pokladu zadostiučinění /zásluh/ Krista a svatých.
Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda osvobozuje částečně nebo úplně od časného trestu za hříchy. (Katechismus)

Pod pojmem odpustků (indulgentia) se rozumí mimosvátostné odpuštění časných trestů za hříchy, zbylých po odpuštění viny, které církevní autorita poskytuje z pokladu zásluh Krista a svatých. ... Dogma: "Církev má moc udělovat odpustky." (De fide) ... jsou kompenzací z pokladu dostiučinění Krista a svatých. Představeným církevního společenství přísluší rozdělovat tento poklad věřícím. Možnost zástupného dostiučinění vyplývá z jednoty Kristova mystického těla.
-Zdrojem odpustků je poklad dostiučinění církve, který spočívá v přemíře dostiučinění Krista a svatých. (Sententia certa) (Dle L. Otta, Dogmatika "De sacramentis")

... v pátém století u svatého Augustina se objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století. (Aleš Opatrný)
----------------

Tedy shrnutí učení latiníků o očistci:

1.) Očistec je stav nikoliv trvalý ale přechodný. Po očistci jde duše do ráje.

2.) V očistci se trpí. Je to nějaký trest.

3.) Člověk tam "dohání" něco, co nestihl za svého pozemského života. Zdokonaluje se tam.

4.) Očistec je místo odlišné od pekla a odlišné od ráje. Tedy třetí místo, kde se shromažďují duše.

5.) Do očistce lze zasahovat pomocí instrumentu zvaného "odpustky". (Odpustky jsou zase spojeny s institucí papežství - papež, jakožto garant spásy, hospodaří s tzv. "nadbytečnými zásluhami svatých", které jsou v jakési pokladnici; v novém katechismu se sice poněkud zaobaleně praví, že tento "poklad rozděluje a používá církev", jenže to v římsko-katolickém kontextu stejně znamená: papež.) Takže učení o očistci je pevně spojeno a prorostlé s učením o papežství a o odpustcích. Tedy nelze toto římsko-katolické učení posuzovat izolovaně od oněch dalších dvou.

(Mohli bychom vyextrahovat ještě více bodů pro shrnutí tohoto učení, ale pro naše zamyšlení stačí nyní těchto pět.)
Oproti tomu - co říká pravoslavná tradice o stavech po smrti? Vyjádříme se ke každému ze čtyř bodů a to vždy ke dvěma odlišným případům: A) Jaké je srovnání tzv. "celnic" s římsko-katolickým očistcem? B) Jaké je srovnání Chasánova stavu s očistcem?

Ad 1.) - A) celnice rozhodnou, zda jde duše do pekla či do ráje. Je to součást soudu, tedy nikoliv přípravy na ráj. - B) Chasánův stav není přechodný ale trvalý - alespoň až do konce světa a posledního soudu. Co bude pak, je otázkou. Rozhodně však není Chasánův stav žádnou přípravou. Chasán se v něm nikterak nezdokonaluje. Ostatně, neví ani, kde je.

Ad 2.) - A) celnice nejsou trestem, ale zkouškou. - B) Chasán není trestán. Setrvá jen v tom duchovním stavu, do jakého uvedl svou duši za života. A navíc - jasně je ve vyprávění řečeno, že netrpí.

Ad 3.) - A) na celnicích člověk nic nedohání. Nemůže tam pro sebe už nic pozitivního udělat. Je to jen vyjevení skutečného stavu duše člověka, toho stavu, v němž duše opustila tělo. - B) Ani Chasán se nikterak nezdokonaluje a nic nedohání. Je to stav nedokonalosti (duchovní slepoty, hluchoty atd.), který nelze do posledního soudu napravit. A co bude po posledním soudu, je tajemstvím...

Ad 4.) - A) celnice sice nejsou ani peklem ani rájem, ale není to žádné místo shromažďování duší. Je to cesta východu z těla, po níž duše kráčí buď k peklu nebo k ráji. - B) Ani Chasán nebyl na žádném třetím místě. Zvláště když použijeme k vysvětlení jeho stavu učení sv. Nikolaose Kabasily, je zřejmé, že jeho duše je vlastně svým způsobem v ráji. Jenže není ve stavu, aby si to mohl uvědomit. Je slepý a nemůže vidět krásu ráje, je hluchý, a tak nemůže slyšet, co slyší ti, kteří jsou v ráji, nemá duchovní smysly, které se otevírají svatými Tajinami křtu, myropomazání a přijímáním Těla a Krve Krista.

Ad 5.) - A) při putování duše celnicemi jí můžeme pomoci modlitbami. Proto se za ni církev v době jejího posmrtného putování horlivě modlí. Nemá to však nic společného ani s žádnými "nadbytečnými zásluhami" svatých (učení o "nadbytečných zásluhách" považuje pravoslaví za úplný nesmysl) ani s papežstvím - čili ani s odpustky. Modlitbami, půsty, ctnostmi a dobrými skutky pomáháme zesnulým na základně toho, že jsme všichni v Církvi jedním tělem. Jestliže konáme cokoliv dobrého a duchovně uzdravujícího, konáme to nejen pro sebe ale i pro zesnulého, zvláště když při tom na něho v modlitbě myslíme a jsme s ním v modlitebním spojení. Pomáháme mu na principu jednoty v Církvi, kde jsme jako buňky v Těle - co dobrého činí jedna buňka, pomáhá všem ostatním a celému tělu. Po smrti už pro sebe nemůžeme nic udělat, naší nadějí je pak už jen to, že jsme za života ze sebe učinili kousíček Církve, která se modlí a Bůh v ní léčí ty, kteří jsou součástí jejího mystického Těla. To platí pro celnice a pro posmrtné putování těch, kteří jsou pravoslavní. - B) Pro lidi ve stavu Chasána, stejně jako pro lidi v pekle, se modlitby Církve "střádají" k poslednímu soudu. Jsou zde však jistá tajemství. V některých případech pomáhají modlitby ulehčovat lidem (i pohanům) trápení v ohni pekla (víme to ze životů svatých). Je otázkou zda mohou naše modlitby někoho dostat z pekla alespoň do stavu Chasána (některé části církevní tradice to naznačují). A podobných tajemství je tu víc.

Každopádně lze říci, že přijetí či odmítnutí římsko-katolického učení o očistci je pevně vázáno na přijetí či odmítnutí učení o papežství a o odpustcích. Nelze přijmout jedno a odmítat druhé nebo třetí.
K podrobné kritice římsko-katolického učení o očistci zde není prostor. Časem se snad něco objeví jinde na pravoslavném internetu.

P.S.
V jistém smyslu je učení o očistci ve svých důsledcích podobné hinduistickému učení o reinkarnaci. Čili oslabuje význam a důležitost tohoto pozemského života, jímž podle křesťanského učení získáváme ráj nebo peklo. Obě tato učení otevírají jakousi třetí možnost; hlásání reinkarnace otevřeně říká: co se ti to nepovedlo v tomto životě, nevadí, povede se ti to v některém z příštích životů; hlásání očistce člověku nepřímo praví: ráj není nutno získat v tomto pozemském životě, budeš mít ještě další příležitost - vede tam i jiná cesta. A vnucuje se otázka: "Komu vlastně může záležet na tom, aby lidé ochabovali za tohoto života v zápase za získání spásy?" Každý detektiv, pátrající po pachateli vraždy, se otáže: "Komu to prospělo?" Kdo tedy asi tak může být skrytým autorem učení o reinkarnaci a o očistci?











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz