1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 272:

Administrátor --- 14. 12. 2007
O duchovním zápasu

27. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení ženy v den sváteční

Za onoho času Pán Ježíš
10  Učil v jedné škole jejich v den sváteční.
11  A hle, byla tu žena, která měla ducha nemoci osmnáct let, a byla zkroucena, a nijak se nemohla napřímit.
12  A uzřev ji Ježíš, zavolal jí k sobě, a řekl jí: Ženo, zproštěna jsi od nemoci své.
13  I vložil na ni ruce, a ihned narovnala se, a velebila Boha.
14  Tedy představený synagogy odpověděv, hněvaje se proto, že v den sváteční uzdravoval Ježíš, řekl k zástupu: Šest dní jest, v nichž náleží pracovat; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.
15  I odpověděv jemu Pán, řekl: Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti?
16  Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána z pout v den sváteční?
17  A když on to pověděl, zastyděli se všickni protivníci jeho, ale všechen lid radoval se ze všech těch slavných skutků, které se dály od něho.
(Luk 13. kap.)
Téma této neděle se zjeví ve spojení našeho evangelia s epištolním čtením, které je k němu připojeno.

10  A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
11  Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12  Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
13  Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
14  Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
15  obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´
16  a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
17  Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.
18  V každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.
(Efezským 6)
Tedy na jedné straně je tu obraz ženy zkroucené satanem (a mějme na paměti, že na jinotajné rovině čtení evangelia se tu hovoří o lidské duši zkroucené v ďáblových pařátech), a na straně druhé jsou tu slova apoštola Pavla: Naše bojování není proti tomuto světu, ale proti mocnostem zla podnebeským. (Podle starého názoru je atmosférický obal země (ovzduší) místem působení a přebývání démonů.)
Čili naším dnešním tématem je osvobození člověka od ďábla, boj proti ďáblu.

Je to jedno ze základních témat křesťanství. Dnes už o něm skoro neuslyšíte (a když tak spíše v souvislostech s fanatismem nějakých sekt), protože duchovnost na západě etablovaných křesťanských církví se smrskla na filantropii a mravnost. To je velký ďáblův úspěch.

Dnešní západní křesťané nechtějí o ďáblu slyšet, protože je to téma konfliktní. (Zjemnělí lidé, zhýčkaní svou vyumělkovanou civilizací, nemají rádi konflikty - tedy alespoň ne ty, které se jich přímo dotýkají.) Samotné slovo "satan" je v naší slušné a seriózní společnosti skoro tabu. Zkuste si představit např. stálou rubriku v nějakém oficiálním církevním periodiku, která by se jmenovala: "Boj proti ďáblu" a nebo "Jak se bránit satanu" :-) To by na většinu pobožných spořádaných křesťanů nepůsobilo seriózním dojmem, hned by takovou redakci obvinili z fundamentalismu (což se dnes stává zaklínadlem proti všem, kteří chtějí brát vážně nějakou tradici).

Pohlédneme-li však na křesťanství právě z tohoto úhlu pohledu, uvidíme, že jako křesťané jsme vojáky v neviditelné bitvě, která zuří kolem nás a její bitevní pole se nachází v našich srdcích.

Těm, kterým připadá, že ďábel je pouze nějaká hypotetická bytost a že je to spíše jen nepřítomnost dobra, připomeňme, čeho bylo lidstvo svědky ve dvacátém století. Kdo však nevidí a vidět nechce, ten bude tvrdit, že ďábel neexistuje i tváří v tvář Hirošimě, koncentračním táborům, leninismu, stalinismu a holocaustu, genocidám, dvěma světovým válkám...
A při tom téma uvědomělého zápasu s ďáblem provází křesťana od prvních okamžiků jeho křesťanské existence.
Stát se křesťanem je spojeno s vypovězením poslušnosti ďáblu či lépe řečeno s vyhlášením války. Ba, dokonce je to jeden z prvních úkonů, které člověk jako křesťan učiní. Při pravoslavném křtu je na to zvláštní obřad, kdy křtěnec (za nemluvně to činí kmotr) se otáčí na prahu chrámu k západu, vztahuje ruce vzhůru v odmítavém gestu a řekne, že se odříká ďábla, a pro jistotu to opakuje třikrát. A pak udělá ještě něco, čím to zpečetí, - na ďábla plivne. Starci říkají, že ďábel, který je tam vždy přítomen, tuhle urážku tomu člověku nikdy nezapomene. Tím člověk vyhlásil satanu válku na život a na smrt, která už nikdy nemůže skončit žádným příměřím.

V dnešní "osvícené" době mají někteří zato, že by se taková nemoderní součást křtu měla vypustit, ba, že vlastně není potřeba. Jenže duchovně sahá právě tato součást křtu do nejstarších křesťanských dob, je svázána s prvokřesťanským myšlením a spiritualitou prvního a druhého století. Tenkrát si křesťané ještě dobře uvědomovali, že žádný mír na zemi není možný, že křesťanství má dvě stránky: z jedné strany je náboženstvím pokoje (a to jak vnitřního pokoje, tak i pokoje s ostatními lidmi, nakolik to záleží na křesťanu), jenže s druhé stránky je "válečným náboženstvím", protože se křesťan prosekává do Božího království ve skutečně krvavé řeži s pokušeními - království Boží násilím se získává, jak praví Evangelium.
Právě první křesťané si toto tak dobře uvědomovali a otevřeně se prohlašovali za "milites Christi" - vojáky Kristovy. Nechápali to však ve smyslu "křížových výprav", jak to zvráceně uchopil o tisíc let později Západ, ale jako boj proti ďáblu nikoliv proti lidem.

Prvokřesťanští mučedníci hleděli na své mučednictví jako na boj s ďáblem, na boj, který jim přinese sladké vítězství - čili Boží Království.
Biskup Ignatios Antiochijský (Theoforos) píše ze své deportace do Říma, kde ho za to, že je křesťanem, čekalo předhození dravým šelmám v koloseu pro zábavu Římanů: »Ze Sýrie až do Říma zápasím s šelmami, na zemi i na moři, ve dne i v noci, připoután k deseti levhartům, což je vojenský oddíl. Ti se i dobrodiním stávají jen horšími. Jejich ubližování je mi spíše poučením, ale proto ještě nejsem ospravedlněn. Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mne neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, jichž se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. ... Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezání, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení ďáblovo ať si na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.« Toto psal sv. mučedník biskup Ignatios do Říma.

(Mimochodem, z listu /v kontextu ostatních jeho listů/ je zřejmé, že biskup Ignatios ani neznal jméno římského biskupa - to jen tak na dokreslení poměrů v prvotní církvi, co se týče údajné autority římského papeže po celé církvi).
Když dějepisec líčí boj prvních mučedníků píše:
»...Blandina byla tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry.«
---------------------

Hovoříme-li tentokrát o duchovním zápasu, nemůžeme obejít téma různých pokušení, jimiž se duchovní voják prosekává k vítězství. Nejdříve musíme o pokušeních říci, že jejich otcem je ďábel, kterého Hospodin prohlásil za lháře a vraha (Jan 8,44); ďábel lže, aby zahubil, a skutečně hubí ty, kteří uvěří v jeho lež; satan - to je duch lži, a proto dokonce i sama pravda, vyslovená jím, se ve skutečnosti nakonec ukáže jako lest působící tím, že se podobá pravdě (archim. Rafael Karelin). Sv. Kyprian píše, že ďábel nemůže nelhat, protože on sám je "odvěkou lží". V evangeliu na příkladu pokušení Páně na poušti vidíme, že satan je zkušený "teolog", který při svém pokoušení cituje Bibli (Matouš 4,6). Slova, která prorok a žalmista David nazval světlem na cestě pozemského života (Ž 118/119,105), se v ústech ďábla obracejí ve smrtící past (archim. Rafael, citováno z knihy Pád pyšných, která je v češtině v PDF).
Pokušení mají většinou určitou posloupnost. Jakési stupně. Tedy: jiná jsou pokušení, jimiž ďábel začíná, a jiná jsou ty, která na nás zkouší, když byla ta předchozí odražena. Jinými slovy - dle starce Josefa Hesychasty - na začátečníky posílá ďábel démony začátečníků, na zkušené pak démony specialisty.
Ďábel pokouší zleva, láká ke hříchům tím nejlstivějším způsobem; a pak i zprava - skrze falešné ctnosti, v jejichž základu leží pýcha a důvěra v sebe.

Prvním pokušením jsou myšlenky, které zpochybňují víru v existenci Boha Stvořitele a ve Spasitele. (Pozor, většinou ďábel neútočí na různé amorfní víry: "v něco, co je nad námi", "v cosi, co nás přesahuje", "ve vyšší smysl všeho" nebo "že něco po smrti musí být" /jistěže; proč ne?, třeba peklo/.) Podlehnout tomuto pokušení znamená ztratit víru. Tím končí duchovní život dříve, než začal. Jasná věc - jdeme dál.

Dalším pokušením bývá myšlenka, že není nutný mravný život. V tuto chvíli se ďábel už příliš nepokouší zpochybňovat Boží existenci či Spásu Kristovu. Spíše se snaží zasévat myšlenky, že není potřeba duchovní zápas nebo že Církev neučí správně, že její učení je jen pro lidi duchovně nedokonalé, prosté - "kdežto já mám přece vyšší poznání, takže nepotřebuji např. půst, protože chápu jeho duchovní význam, a proto se postím na vyšší duchovní úrovni, a jíst mohu, co chci". Nebo že "Desatero je jen pro lidi neduchovní, takže se mě netýká" atd. Patří sem i pokušení tzv. sedmi smrtelných hříchů. (Problémy na tomto stupni má kupodivu hodně vegetariánů.) Podlehnutí znamená pád do pýchy, namyšlenosti, či smyslnosti a rozdrážděnosti, a tím končí reálný duchovní život, který je nahrazen sněním či klamem.

Přicházejí-li myšlenky mravně nečisté, mějme na paměti, že ďábel chce svést člověka ke hříchu, a pak jej uvrhnout do zoufalství. Podlehnutí se projevuje ztrátou křestní blahodati, což se projeví především tím, že si svůj hřích začne omlouvat. Bez blahodati totiž schází schopnost pokání. Následuje zoufalství či odpadnutí od praktické víry.

Další kategorií pokušení je touha po bohatství, moci a zábavě. Záludně nebezpečná bývá myšlenka, že naplňování těchto tužeb lze spojit s duchovním životem. Nebudu zde unavovat dokazováním mylnosti takových předpokladů. Často o tom hovoříme na jiných místech.
Svéráznou kategorií tohoto stupně pokušení je touha po nadpřirozených zážitcích. Koketováním s tímto typem pokušení vzniká pošetilá praxe, typická pro naši dobu, které říkáme "duchovní materialismus". Duchovní život se mění na konzumaci zážitků. Je to úplné převrácení samotného principu spirituality, která má převádět od tělesného k duchovnímu, od smyslového k nebeskému. Jestli se duchovní praxe změní na nástroj toho, proti čemu měla bojovat, k čemu je? (Více o tom ještě níže v kategorii "materializace duchovního života".)

Proseká-li duchovní bojovník ve své bitvě jakž takž touto první frontou duchovních nepřátel, čeká ho už skutečně perný zápas s pokročilejší sortou pokušitelů.
Na dalším stupni se objevuje sebedůvěra, víra ve vlastní názor. Často jsou takoví spokojeni sami se sebou z důvodu překonání smyslového pokušení, osvobození se od ziskuchtivosti apod. Neuvědomují si, že dokonalost není zdrženlivost od všech špatností, ale očištění mysli (sv. Makarios, Filokalia). Podlehnutí na této úrovni, se projevuje tím, že si člověk nedá poradit, dělá si, co chce, tudíž není možné duchovní vedení takového člověka. Pokud hledá radu, není už schopen jí uposlechnout. Takový člověk nemá dobrou zpověď. O takových praví Filokalie, že ztratili rozum (resp. rozlišování). "Komu není rady, tomu není pomoci," jak se říká. Podlehnutí pokušení sebedůvěry se projevuje klamem, prelestí. Takový jde pak od hříchu ke hříchu, a nakonec upadne i do těch hříchů, o nichž si myslil, že se jemu přihodit nemohou. Tak se mu ďábel vysměje a zostudí ho na tomto světě i na Božím soudu.

Dále pak ďábel do mysli zasévá myšlenky snažící se oddělit člověka od účasti na reálném životě Církve, přetrhnout napojení jeho srdce na církevní život. Děje se to často pokušením, které vnukává člověku nespokojenost s podobou církevního života, výhrady k nějakým praktickým záležitostem církevní praxe, vůči osobě kněze, nespokojenosti s bohoslužebným jazykem, s místními zvyklostmi apod. U mnichů se na tomto stupni se objevuje nedůvěra ke starci, v jeho rady a duchovní vedení. Běžné je na tomto stupni, že člověk zápasí s myšlenkou, že hierarchové propadli herezi, světová pravoslavná církev, že je heretická nebo nekanonická, a že je potřeba odejít někam do "čisté církve", kde se jakoby uchovává neporušené učení a dodržují se tam všechny kánony atd. Podlehnutí se projevuje pádem do klamu, do hříchu, do slepoty či úplným odpadnutím od víry.

Sv. Kyprian Kartagenský o tomto pokušení píše, že satan skrze rozkol "odchytává lidi ze samotné Církve, a když už se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli". A rozkolníci sebe stále nazývají křesťany, "bloudíce ve tmách, myslí, že chodí ve světle".
Místo toho předchozího nebo paralelně s tím nám ďábel vsouvá do hlavy myšlenky náboženské horlivosti. Věřící si pak samovolně zpřísňuje půsty, koná nějaké dlouhé modlitby, je ovládnut požadavkem církevní přísnosti apod. Ďábel tak vede ty, kteří se tomu poddají, do pýchy, klamu a iluzorního světa. Z církevní tradice víme, že ďábel často pomáhá horlivcům při jejich mimořádných "asketických výkonech"; takový člověk si pak připadá jako veliký světec. (To je důvod proč duchovní otcové dnešním duchovně neduživým lidem nepovolují přísnou askezi, ale trvají na praktikování ikonomie, čili úlev.)
Jeden z optinských starců viděl duchovním zřením, jak ženu, která vstávala bez požehnání svého duchovního otce po nocích k modlitbám a o své vlastní vůli konala množství poklon, sám ďábel v podobě anděla budil a pobízel ji k takové modlitbě. Jiní viděli, jak náboženské úkony takového svéhlavého člověka nestoupají k Bohu, ale přijímá je ďábel a povzbuzuje nešťastníka k dalším modlitbám a posiluje ho v askezi...
Askeze konaná v obelstění nejenže nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něho. Půsty a bdění konané oklamaným člověkem jsou ďáblu směšné, protože on sám nic nejí ani nikdy nespí.

Co se týče různých praktických úkonů, které tvoří základ církevního a duchovního života a do nichž vkládáme naděje, pak nás mohou i velice poškodit, i přesto, že jsou to zbožné a dobré věci. Stane se to, když tyto dobré skutky jsou vykonávány pouze vnějškově, přičemž srdce poslouchá jen samo sebe a plní vůli pokušitele. A ten pak nejen, že nepřekáží takovéto "zbožnosti", ale ještě takovému člověku s radostí pomáhá a vybízí ho k tělesné zbožnosti, která se zaměřuje jen na kvantitu. Ti, kteří se dají takto oklamat, pociťují jisté duchovní uspokojení a zdokonalení, přičemž dojdou do takové namyšlenosti, až se vidí na stupni andělském. V některých případech dokonce cítí jakoby přítomnost Boží. Začínají vidět jakési vyšší předměty a smýšlí o sobě, že dosáhli nebeského světa nebo že jsou vytrženi do nebe.

Podle jejich chování však můžeme rozpoznat, jak daleko jsou od skutečné dokonalosti ti, kteří se "zdokonalují" tímto způsobem. Tito asketové si většinou přejí, aby si jich jiní vážili a ctili je. Rádi se řídí svou vůlí a prosazují svá rozhodnutí. Své nedostatky téměř nevidí, ale velice pozorně si všímají a rozebírají slova a skutky jiných. Když někdo v jejich přítomnosti pochválí druhého člověka, vzbudí to v nich nelibost, bolest v srdci, až někdy i nepřátelství. Bůh chce takové lidi přivést k poznání sebe samých a přivést je na pravou cestu, a proto na ně dopouští utrpení, choroby a pronásledování. Zapomínají na příklad Kristův, který sám sebe snížil nejvíce ze všech lidí. Své nepřátele nepovažují za prostředky Boží milosti, které nám vlastně pomáhají ke spáse. Takoví lidé jsou ve velikém nebezpečí, protože jejich vnitřní zření (oko mysli) mají kvůli hříchu znečištěné a proto je zření nesprávné. Nekriticky hledí na sebe. Začínají odsuzovat druhé. Napravit se mohou jen s Boží pomocí. Spíše dojde k dobru hříšník, který otevřeně vyzná své hříchy, než ten, který své hříchy skrývá pod ctnostmi, které všichni vidí. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)
Na scestí přivádí člověka i pokušení ztělesňování či materializace duchovního života. Sem patří i vizualizace, různé meditace s představami či city, např. prožívání Kristova utrpení, či různých andělských pocitů, přijímání daru vidin (např. nahlížení do očistce) atd. To vše není realita, nýbrž součást ďáblova klamu.

Zajímavé je, že těm, kteří této pokažené duchovnosti propadli, nepřináší svobodu ale právě naopak - stávají se na těchto prožitcích zcela závislí (je to jak droga); tvrdí o nich, že jsou krásnější než všechny slasti tohoto světa, které pak pro takové lidi už není problém odvrhnout, aniž by k tomu bylo potřeba zvláštního sebezapření; všechny dosavadní vášnivé slasti jsou totiž nahrazeny zcela novou rozkoší - sv. Ignatij Brjančaninov ji označuje za "zjemnělé smilstvo v nevěstinci padlých duchů"; a ještě to okolí považuje za svatost. (Slyšel jsem člověka provozujícího tuto duchovní praxi, který se otevřeně svěřil, že je to mnohem lepší než sex.) Tyto "duchovní vášně" a jejich tělesné projevy přinášejí různé tělesné slastné extáze (Tereza z Avily prohlásila po tomto duchovním spojení s "kristem", že se stal jejím ženichem) nebo způsobují stigmatizaci či vidiny "na přání" (Ignác Loyoly prý říkal, že může nahlížet do pekla či do ráje, kdykoliv chce), nebo "nebeské pocity" apod. Tato domnělá svatost je ve skutečnosti jen ďáblem spředenou iluzí, jak fundovaně na základě rozboru dle svatootcovské tradice prokázal již v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov.
Na dalším stupni přicházejí zjevení a vidiny. To nejsou halucinace. Mniši vidí ženy či hrozivá zvířata nebo peníze či někoho, kdo se jim klaní a vychvaluje je. Nebo obrovské postavy vysoké jako dům. Nechá-li se člověk oklamat, jsou schopny člověku tělesně ublížit (to je možná mj. případ Františka z Assisi). Podlehnout pokušení může znamenat i duševní či tělesné poškození. Někteří pak zůstali ochrnutí či zešíleli. Řada z těch, co padli na tomto stupni, brzy poté zemřela.

Ďábel se někdy zjevuje člověku v podobě anděla, učí ho různým dovednostem. Charakteristickou vlastností těchto zjevení je, že mnicha vždy nabádá, aby o těchto návštěvách nikomu neříkal. V člověku tím ďábel vzbuzuje pýchu a neochvějnou sebedůvěru, nakonec ho přivádí k tomu, aby se mu poklonil, čímž se snaží člověka duchovně a často i tělesně zahubit. (O tom se mnohokrát píše v životech svatých a v různých patericích.)

Jednoho mnicha na Athosu začal po nocích navštěvovat démon v podobě zářící světelné bytosti. Řekl mu, že je lepším mnichem než ostatní a že jeho starec to nechápe, a tudíž se Bůh rozhodl poslat jeho, nebeského anděla, aby se ujal jeho duchovního vedení. Začal ho zasvěcovat do všelijakých duchovních tajemství. Samozřejmě ho především upozornil, že tuto noční výuku nesmí nikomu prozradit, jinak nebude moci přicházet ho vyučovat. K tomu použil i citace svatých Otců, podle nichž je odhalení ctnosti vlastně hříchem. Kromě jiného ho nabádal, aby přestal na sobě činit znamení kříže, protože to je jen pro nedokonalé. Tak to šlo nějakou dobu. Starci neunikla změna v chování tohoto mnicha, ale protože on sám vše zapíral, nechtěl ho nutit. Po jisté době mu démon při své noční návštěvě oznámil, že již natolik pokročil, že je připraven na nejvyšší zasvěcení a Bůh ho uznal hodným, aby se jako jediný z celé Svaté Hory mohl poklonit samotnému Kristu. Vyvedl ho na horu - tam nešťastný mnich spatřil jakési prostranství plné jasu a andělů, a v nějaké vzdálenosti před sebou viděl trůn, na němž seděla oslnivě zářící bytost, které se všichni kolem klaněli. Jeho učitel ho vybídl: "Nyní běž a pokloň se svému Pánu, a pak obdržíš přímo od něho nejvyšší zasvěcení." V tu dobu se za mnicha v slzách modlil jeho starec. Mnich se už radostně chystal vykročit, ale pak - díky modlitbám starce - si vzpomněl na to, že když se klaníme Kristu, vždy při tom na sobě činíme znamení kříže, a zapomněl na chvíli, co ho učil démon. Pokřižoval se tedy - a v ten okamžik celé zářivé zjevení zmizelo, a náhle uviděl, že stojí na samém kraji útesu, kam ho démon dovedl, a kdyby udělal jediný krok k trůnu, zřítil by se z výšky do propasti a zabil by se. Takové zasvěcení mu ďábel chystal. (Převyprávěno dle životů athonských poustevníků)
Na těchto vyšších stupních přichází i pokušení nadpřirozených schopností. Prorokování, čtení myšlenek, jasnovidnost, vnášení se ve vzduchu atd. Zkušený starec dobře rozpozná, jestli jsou to dary od Boha či klamání ďábla. Podlehnutí může skončit buď posedlostí či vážnou duševní poruchou nebo dokonce smrtí.

Na každém stupni je možno napravit svůj pád pokáním. Avšak lhůta, kterou člověk má k pokání, se dramaticky zkracuje na vyšších stupních. Zatímco při podlehnutí ďáblovu pokušení na nejnižším stupni má člověk čas na pokání prakticky až do konce života (ba dokonce, v některých případech Bůh prodlužuje člověku život, aby dostal příležitost konat pokání, a tím mu nabízí možnost neztratit spásu). Na posledním stupni je lhůta na pokání jen velice krátká (bývají to jen dny a někdy ani to ne).

--------------------------

Už jsme řekli, proti komu vedeme boj, nyní je nutno říci, za co vedeme zápas: za křesťanskou dokonalost (jak učí sv. Nikodim). Tedy zápas není jen nějaká zbytečná lapálie, ale něco se při něm s námi děje - jakýsi užitečný proces. Je to spolupráce s Bohem, který nás chce uzdravit a na jeho blahodať mi odpovídáme zápasem s pokušením, a tím si jeho dary spásy osvojujeme.

Proto sv. Antonios Veliký pravil: "Nikdo, kdo není zkoušen pokušením, nebude moci vstoupit do království nebeského. Odejmi pokušení, a nebude nikdo, kdo by byl spasen."

Všechny církevní úkony (půsty, bdění, poklony, askeze, poustevnictví; dlouhé modlitby, stání na bohoslužbách; říkání Ježíšovy modlitby v osamění atd.) nás přivádějí ke křesťanské dokonalosti, ale netvoří podstatu dokonalosti. Dávají nám energii k zápasu proti vlastní hříšnosti a vedou nás k rozhodnému odporu proti pokušením, která k nám přicházejí od třech nepřátel: pokušitele, světa a do jisté míry i těla. Tak člověk stále více miluje Boha a ne sebe.

Cílem duchovního života, jehož je tento zápas součástí, je sjednocení s Bohem. K tomu je potřebné vyznat se Bohu z celého srdce, že je dobrý a všemohoucí, a zároveň si uvědomit vlastní bídnost a náklonnost k jakémukoliv druhu zla. Pro lásku k Bohu je nevyhnutelné, abychom se v srdci zřekli vlastní vůle a pokorně se podřídili Boží vůli, a tak se projeví Boží sláva (1Kor 10,31). Všechnu práci činíme proto, abychom se Bohu zalíbili. Proto je potřeba nevšímat si vlastní vůle, protivit se zlu a nutit se ke konání ctností. Zápas s vlastní vůlí je velice těžký, a odměnu vítěze získají jen ti, kteří se horlivě snaží.

Tento zápas je nejtěžším bojem ze všech, protože bojujete sami se sebou. Jestli zvítězíte nad vlastními vášněmi, hříšnými touhami a pokaženou vůlí, Bůh bude mít z toho mnohem větší radost, než z přísného půstu mnohých asketů, kteří umrtvili svá těla životem na poušti.

Dokonce i kdybyste vykoupili za své peníze z otroctví stovky otroků a darovali jste jim svobodu, nebude vám to stačit ke spáse, protože sami jste zůstali v otroctví svých vlastních vášní. Nejdůležitější ze všeho je všímat si svých vášní, jimž nemíme dát svobodu působit v nás. To je důležitější než se namáhat pro blaho jiných lidí a dávat jim dary.

Pokud jste už pochopili, v čem spočívá křesťanská dokonalost, je naprosto nutné bezustání zápasit se sebou, a budete po ní neustále toužit a zvítězíte-li, budete odměněni. V srdci však musíte mít čtyři duchovní pomůcky:
a) nikdy a v ničem nedoufat v sebe
b) vždy z celého srdce plně důvěřovat jedině Bohu
c) neustále se zdokonalovat
d) neustále se modlit. (Dle sv. Nikodima Svatohorce: Neviditelný zápas)

Podotýkám, že právě tady je ten citlivý bod, jímž se křesťanský duchovní život zcela zásadně a principiálně rozchází s duchovním životem buddhismu, jógy, zenu atd. Když se přijdete nechat poučit o duchovním životě k buddhistovi či jogínovi, jedna z prvních věcí, které uslyšíte, je: a) nesmíš ničeho litovat (tj. žádné pokání) a b) věř v sebe. (Takové rady se krásně poslouchají, že?) Buddhismus a hinduismus zakládají svou duchovnost na názoru, že člověk je v základě dobrý, svatý a božský - jenom na to nějakým nedopatřením zapomněl a cílem duchovní praxe je, aby se na to rozpomenul (anebo je jeho nevědomost zapříčiněna vnějšími okolnostmi, které brání, aby se projevilo jeho "božské já"). Křesťanství oproti tomu zakládá svůj duchovní život na nepříjemné pravdě, že člověk je ve stavu hlubokého vnitřního poškození, smrtelné nemoci a sám svými vlastními silami se nemůže uzdravit. Prvním cílem křesťanského duchovního života je, aby člověk poznal svou nemoc - nazřel jak hluboké je jeho vnitřní poškození, že samotný kořen lidství je v něm přeseknut a rozkládá se hříchem; pak může začít léčení.
------------------------------

V řecké Filokalii se někde píše, že často se stávají dobrými mnichy bývalí lupiči a vojáci, protože kvůli své minulosti se dobře vyznají v každé špatnosti a lsti i taktice. A tak mohou snadno prohlédnout lstivost ďábla a jeho úklady. Takový bývalý lotr má "v krvi" nedůvěru k neznámým návštěvám. Nikdy se necítí být v bezpečí a nikdy není sám s sebou spokojený. Ví, že nepřítel ho může přepadnout zcela nečekaně. Zná, jak se kladou léčky, jak napadnout svou kořist zezadu, a nečiní mu tudíž problém předpokládat, že stejně tak si počíná ďábel v boji proti němu. Zkušený může být poražen zkušeným.

Jak by to bylo krásné, kdyby křesťanství bylo náboženstvím tichých pokojných meditací. Jak by to však bylo v takovém případě hluboce nepravdivé náboženství! Nereflektovalo by totiž duchovní stav světa, kam sestoupil ďábel plný zuřivosti, věda, jak málo času mu zbývá (Zjevení 12,12). "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování" (2Tim 3,12). To platí na duchovní i tělesné rovině.

Jaký to rozdíl např. od buddhismu, kde meditace plynou v tichém sladkém snění (pardon: vizualizacích)... Jenže buddhismus není (přísně vzato) ani náboženstvím, je to metoda - technika, praktika. To je asi důvod, proč má buddhismus nyní takový ohlas na Západě. Tito lidé totiž vlastně nechtějí náboženství, chtějí duchovní zážitky anebo vyřešit své psychické problémy. A na to stačí jen fungující metoda.

Někdy se říká, že 21. století bude dobou náboženství, ale neorganizovaných. Tj. náboženství bez církví. To je nesmysl. Přichází nikoliv doba náboženství, ale doba pověr, duchovních metod dávajících zážitek, éra magie a okultismu či snění. S náboženstvím to nemá nic společného; natož se zdravou vírou! Proto se "lidé budoucnosti" stávají snadnou kořistí sekt, komercionalizované magie, kupují si drahá cédéčka s "hudbou" či spíše zvuky new-age či domorodé animistické "etno", platí za kurzy holotropního dýchání, či šamanismu a čarodějnictví, nebo sypou peníze do kapes orientálním guruům.
Jogín Rajneesh, zvaný Osho, v USA měl sedm rollsroyců v nejdražší variantě v sedmi různých barevných odstínech, na každý den v týdnu jiný, nechal se jimi každodenně přemísťovat ze svého příbytku do asi 100 metrů vzdáleného ášramu, a to vše před zraky zfanatizovaných Američanů, kteří se předháněli, kdo mu dřív odevzdá svůj majetek, aby mohl v ášramu bydlet a poslouchat mistra na slovo. Součástí jeho "duchovního vedení" bylo např.: Chovejte se jako zvířata, dejte průchod svým živočišným vášním, odhoďte zábrany, řechtejte se bezdůvodně každý den deset minut...
Známá moudrost klasika praví: "Z těch, kteří ztratí zdravou náboženskou víru, se nestanou lidé, kteří by už nevěřili ničemu, nýbrž lidé, kteří pak věří čemukoliv." To platí pro dnešního odnáboženštěného západního člověka stoprocentně. Říká se, že tento člověk je skeptikem - on je však skeptický jen vůči autentickému Božímu zjevení. Ve všech jiných ohledech věří všemu: od průhledně manipulativní reklamy na cokoliv, přes bláboly a sliby politiků, kterým korupce kouká z očí, až po pseudovědecké hypotézy či blouznění všelijakých pomatenců...
Jak píše apoštol o naší době: Lidé uvěří bájím, seženou si na to učitele; nesnesou zdravé učení. (2 Tim 4,3-4)

Oproti tomu křesťanství to je duchovní zápas do krve. Bitevním polem je vaše srdce. Po nějaké době z vašeho ega nezbude skoro nic. Démoni si v této řeži vezmou své. Člověka, který se do toho pustí, to postupně semele a bere mu vše, na čem lpí, jedno po druhém. V plné míře do toho jdou mniši. Za nimi kulhají v tomto duchovním procesu ti, co žijí ve světě, každý jak umí a jak může. Jedno se však žádá po všech, aby v této bitvě čestně padli. Pak se vynoří na druhém konci ve slávě. Někdo ještě za svého pozemského života (to jsou pak ti, kteří mohou zkušeně a s jistotou vést druhé, protože už žijí současně ve světě tělesném i duchovním), jiní to spojí se svým tělesným odchodem. V tom je opravdovost křesťanského života, že se jde až na dřeň, že si člověk pustí křesťanství pod kůži a dá se do boje, celým svým srdcem. Křesťan nebojuje proti druhým, ale proti sobě - proti zlým sklonům, myšlenkám.

Sv. avva Antonín Veliký: "Toto je největší dílo člověka - odhalit své chyby před sebou a před tváří Boží, a do posledního dechu být připraven na pokušení."

---------------------------

Ještě krátce k té duchovní zbroji, o níž se píše v epištole. Podrobný výklad si necháme na příště, nyní však zdůrazníme hlavní poselství tohoto čtení: v našem boji nejsme ponecháni bez výzbroje. Duchovní voják se do bitvy ozbrojí, jak to popisuje ap. Pavel.

Ta slova z dnešní epištoly nesmíme brát jako nějaké odtažité fantazírování. Ap. Pavel byl praktik, nebyl to zasněný poeta, který by si liboval v abstraktních obrazech či květnatých od života odtržených přirovnáních. Kdepak. Ten Pavlům popis duchovní zbroje je velice přiléhavý. To, o čem se tam píše, jsou opravdu zbraně, a zbraně nejsou proto, aby byly nějakým vystaveným exponátem, ale jsou určeny pro boj.

Např. "štít víry": víru nechápe ap. Pavel jako individuální přesvědčení, či jako "něco za pravdu míti", ale jako spojení lidského srdce s Bohem, které člověka objektivně chrání před ďáblem tím, že mu skýtá ochranu shůry. Je to skutečný štít před hrudí chránící proti střelám zacíleným do mysli a srdce člověka, jimiž ďábel chce otrávit mysl zvrácenými myšlenkami a spálit srdce temným ohněm nečistých pokušení (připomeňme, že podle slov Ježíšových myšlenky vycházejí ze srdce /Mat 15,19/).
Přilbice spasení. Přilba chrání hlavu. Hlava je místem myšlení. Myšlenka na spásu chrání myšlení proti pronikání cizích vnuknutí.
Meč Ducha. Mečem se zabíjejí nepřátelé. Slovo Boží je pro démony smrtonosné. Uvádí člověka do pravdy, kdežto svět démonů je světem klamu, iluze a lži, a tento jejich svět se hroutí a řítí do prachu, když se člověk chopí Božího slova. ("Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce" /Židům 4,12/.)

To je tedy zbroj, kterou nám Bůh dává jako jeho vojákům. A jak naznačuje poslední věta dnešního čtení: útokem, kterým se vojáci vrhají do boje, je neustálá modlitba v Duchu Svatém.














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz