1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 274:

Administrátor --- 18. 12. 2007
Slepec u cesty jako příklad duchovního života

28. neděle. O volajícím slepém na cestě do Jericha

35  Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36  Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37  Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38  Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39  Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40  Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41  Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42  Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43  Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
(Lukáš 18. kapitola)

Ten slepý, o němž se v evangeliu vypráví, se choval z duchovního hlediska rozumněji než mnoho vidoucích. I ve své temnotě věděl přesně, co musí udělat, a nenechal se ničím a nikým odradit. U vědomí toho, že sám sobě nemůže pomoci, vlastně sám nemůže vůbec nic, neumlčitelně volal k Pánu Ježíši. Dnešní krátký příběh je výstižným připomenutím všech tří hlavních pramenů, z nichž je spředeno lano duchovního života:

1.) Uvědomit si, kdo jsem, - čili, že nejsem nic, že sám od sebe nemohu nic učinit (jak nás učí Pán Ježíš; Jan 15,5). Že jsem nemocný - slepý, chromý a hynoucí. Přijmout plnou odpovědnost za svůj stav: „kam až jsem se to dostal“. Nesvádět nic na okolnosti, na druhé lidi. Přijmout odpovědnost za vše, co se mi děje, na sebe.

2.) Jediné, co mohu ve své nicotnosti, smrtelnosti a neužitečnosti činit, je modlitba - volat k Ježíši Kristu. A to je zároveň jediné skutečné řešení mého zbědovaného stavu. Bůh nám chce pomoci, ale my mu to nedovolujeme, protože stále spoléháme na vlastní síly a schopnosti.

3.) A pak je ještě naprosto nutné nenechat se odradit. Ani pokušením ani lidmi ani okolnostmi. Mít velikou trpělivost. Bez trpělivosti nejsou obě předchozí snahy pravdivé.

Na těchto třech visí náš duchovní život - to je lano, které nás spojuje s Bohem. Na toto lano je potřeba zavěsit svůj život, abychom se nepropadli do pekla.

Takže jsme opět u základního tématu pravoslavného kázání, hlásání, učení a vedení. U duchovního života. Milosrdenství, etika, mravnost, filantropie, - tedy to vše, čím se dnešní křesťanství prezentuje před současným světem, - jsou jen pomocnými a druhotnými tématy. Jsou předpokladem i důsledkem reálného duchovního života, leč nejsou duchovním životem samotným.

Na duchovním životě je obtížné především to, že tě chce celého. A protože se současní, světským duchem infikovaní, křesťané nechtějí odevzdat duchovnímu životu, pokoušejí se z něj „vykoupit“ právě filantropií, almužnictvím, posíláním peněz do Afriky, či formálním zachováváním křesťanské mravnosti. Nic proti tomu všemu - ale to ještě není křesťanství.

Vidíme to i na životě dnešní církve. Stále více místa patřícího modlitbě nepozorovaně zaujímá organizační (a - řekněme - "spolková") činnost nebo pořádání všelijakých akcí: akademických, ekologických, kulturních, poznávacích, turistických; koncertů duchovní hudby, výstav církevního umění, všelijakých kursů, přednášek, diskusí, kolokvií atd. Jistě, nic proti tomu. Může to být užitečné. Jenže to vše si žádá mnoho sil, času a energie - a ty dnes lidé dosti často ubírají modlitbě.
První místo v životě církve má mít její modlitba. Jsem hluboce přesvědčen, že nic skutečně dobrého nemůže vzniknout, koná-li se na úkor modlitby.

Modlitba je nejadekvátnějším vyjádřením lásky člověka k Bohu. Pravá láska k člověku (filantropie), která je ve své podstatě vyjádřením lásky k Bohu, nemůže se tedy už ze svého principu nikdy činit na úkor lásky k Bohu.

-------------------------------

Sv. Theofan Zatvornik (+ 1894) píše: „Kdo do sebe vdechne byť jen trošku ducha světa, začne chladnout vůči křesťanství a jeho požadavkům. Lhostejnost se snadno změní v nepřízeň...“ „Duch světa s jeho nesprávnými učeními je duchem nevraživým ke Kristu, je to duch antikristův. Jeho šíření je spojeno s rozšiřováním nepřátelství ke křesťanskému vyznání a ke křesťanskému způsobu života.“ Už je to všude kolem nás. „Zatím jsou to jen zlé výkřiky, ale nebude nic divného, když začne to, co prorokoval Pán: Vztáhnou na vás ruce... budou vás pronásledovat... budete zrazováni... zabijí vás...“ „Duch antikristův je stále stejný - jak to bylo na začátku, tak to bude i teď.“ „V utrpení zachraňujte své duše.“ „Vydrž s pevným slovem vyznání pravdy v ústech a v srdci.“

--------------------------------

Je právě postní doba (podle všech kalendářů :-) a dnešní téma toho tělesně slepého ale duchovně vidoucího ukazuje k duchovnímu životu. A s ním souvisí téma: lidská mysl.

Mysl člověka může pracovat ve dvou módech - resp. být obrácena dvěma směry: dovnitř či ven. U většiny lidí je po většinu času mysl obrácena ven - to je nemocný stav mysli, který je důsledkem vnitřního duchovního poškození člověka, které se tímto způsobem nadále rozvíjí. Co to prakticky znamená? Člověk se zabývá jen vnějšími věcmi - tím, co je kolem nás, nebo tělem, dojmy či pocity - to vše jsou z hlediska postaty mysli věci vnější. S těmito vnějškovostmi mysl navazuje vztahy, resp. otiskuje je do sebe a k těmto obrazům si vytváří vztah - buď odpor nebo příchylnost. (Většinou se jedná o to druhé, protože tomu, k čemu máme odpor, máme tendenci se vyhýbat, či to ignorovat, prostě si něco takového do mysli nevpouštět.) Tím se mysl noří do iluzorního života, který se odehrává ve vztazích k otiskům vnějších věcí v mysli. A do vášní, a do pýchy.

Duchovní život - je mj. založen na vytrvalé snaze, aby postupně převládnul ten druhý mód fungování mysli: čili obrácení mysli dovnitř. Odvrátit ji od vnějších věcí. Někdy pomáhá, když se člověk staví nejen k nepříjemným ale i k příjemným věcem jako k něčemu odpornému, a snaží se, aby se mysl od toho odvracela, neupínala se na to, ignorovala to.

Chtělo by to nějakou praktickou radu k takovému vnitřnímu duchovnímu životu, že? Jinak to zůstane jen zajímavou teorií... Obrátíme se tedy k duchovní autoritě, která je v současnosti jednou z nejpovolanějších.

Starec Paisij Athonský naléhavě vybízí, abychom neobraceli svou mysl tam, kam ji ďábel kormidluje - od jedné věci k druhé (je to, jako když opilý řidič točí volantem uhánějícího auta na jednu a hned zas na druhou stranu), ale abychom se pomocí sebeobvinění ze svých hříchů vymanili z vleku té šílené myšlenkové jízdy a naučili svou mysl prostotě a dětskému důvěřování Bohu („nebudete-li jako děti...“). Jak sebeobvinění zapadá do kontextu předchozí věty?
V našich myšlenkových schopnostech (vnitřních silách) existuje jakýsi přepínač, který můžeme použít k přepnutí mysli do vnitřního módu. A tímto přepínačem je právě sebeobviňování. Není to pouhá teorie. Je to praktická zkušenost. Místo složitého vysvětlování je tedy lepší vybídnout k vyzkoušení (a používání).

Sebeobvinění znamená usvědčit se ze svých hříchů s důvěrou v Boží milost a vyvarovat se zoufalství. Sv. Siluan Athoský založil celou svou duchovní praxi na jediném pravidle, které mu zjevil Bůh: „Drž svou mysl v pekle, ale nezoufej.“ V praxi to zřejmě znamená to samé, co učí Paisij Svatohorec.
Různým historickým epochám náležely různé duchovní cesty, po nichž kráčela většina tehdejších svatých. Jednou to bylo mučednictví, jindy askeze v poušti, vyznavačství... Sebeodsuzování je univerzální duchovní praxí pro všechny doby, ale zvláště je potřeba je vyzdvihovat v této době, kdy se pro duchovní slabost současných lidí staly jiné cesty většinou nerealizovatelné.

Jak napsal sv. Jan Zlatoústý: „Kdo pochopil, že je nic, dosáhl skutečné moudrosti.“

Starec říká, že máme ze sebe učinit úplnou nulu, a to znova a znova a znova. A až z člověka bude pěkná řádka nul, pak dá Bůh před všechny ty nuly jedničku. Tím se chce říci, že my nemůžeme v duchovním životě nic jiného, než jen spoléhat na Boha. Jediné, co je v našich silách s sebou učinit, je stát se ničím - a jedině tak můžeme napodobit Krista, který v průběhu svého pozemského života stále sestupoval, až před koncem umyl svým učedníkům nohy a nakonec se nechal popravit jako nejdaremnější zločinec, přijal úděl prokletých a klesnul až na dno pekla.
Jenže my jsme povrchní lidé, a každý z nás by raději chtěl napodobit Krista konajícího slavné zázraky. Podobně i svaté apoštoly: nadšených lidí, kteří chtějí napodobovat, jak apoštolé mluvili jazyky a vymítali démony, jsou zástupy; ale jejich utrpení, bolesti, trpělivost, vytrvalost a martyrium, které pro Krista snášeli, touží napodobit jen málo lidí.

Paisij dí o duchovním životě, že je to jemná práce nad sebou. Člověk se musí obrátit do svého nitra a najít tam toho neviditelného mikroba - tedy zjistit svou smrtelnou nemoc, která není na první pohled patrná. Duchovní život přirovnává k mikroskopu, kterým spatříme tu pravdu o sobě, kterou jsme dosud neviděli. Zjistíme, že pod krásným povrchem je naše nitro shnilé. „Čím pozorněji zkoumá člověk sebe,“ prohlašuje starec, „tím hříšnějším sebe vidí.“ Tato drobnohledná duchovní práce nemá konce. Kdo se jí nevěnuje, ale při tom si něco začne s duchovním životem či askezí, upadne postupně do všech hříchů.

K základnímu ozřejmění této jemné práce si pomůžeme se podobenstvím. Člověk jede po silnici a vidí v dálce les. Přesněji řečeno hledí na něco zeleného na kopci, nahoře je to takové jemně zubaté - no prostě vypadá to jako les. Mysl pracující ve vnějškovém módu si řekne: „Hele, les. Jestlipak jsou tam houby? Miluji houbovou polévku. Co bude asi doma k večeři? Už abych byl doma. Na baráku mám špatnou střechu, musí se opravit. Soused je pokrývač, mohl by mi to udělat. Sousedova kočka bude mít koťata...“ Uhání autem kolem stále dál. Na nějaký les si už ani nevzpomene. Práci mysli obrácené dovnitř bychom mohli přirovnat k tomu, kdo vidí-li v dáli les, přijde blíž, až začne rozeznávat jednotlivé stromy, pak si prohlíží kmeny a koruny stromů a rozpoznává duby, buky, smrky, modříny, ještě blíž - a vidí větve, pak rozezná jednotlivé listy a jehličí. Pod lupou jsou vidět detaily. Pod mikroskopem je vidět, že se skládají z buněk a ty buňky mají vnitřní orgány. Dále může přijít na to, že buňky obsahují bílkoviny. Orgány jsou vytvářeny molekulami, molekuly se skládají z atomů, atomy z elektronů, protonů, a ty zase z kvarků a jde to ještě dál a stále dál (už nevím, jak). Mysl obrácená dovnitř se začne zostřovat a získává schopnost postřehnout to, co je vnějškově uvažujícím lidem nepochopitelné.
»Čím více člověk duchovně pokročí, tím čistšími se stávají oči jeho duše, a postupně pak vidí své hříchy jako stále větší a větší, čímž se stává pokornějším, a proto k němu přichází Boží blahodať. Svatí říkají: „Já bídný hříšník,“ a věří tomu, protože oči jejich duše se změnily v duchovní mikroskopy - čím dále, tím více zvětšující. Nakonec hledí svatí na sebe samé jako na největší hříšníky. Když člověk sám se sebou koná duchovní dílo, oškliví si svého starého člověka. Jenže starý člověk je v nás „nakvartýrovaný“ (jak ve squatu :-) a nehne se ven. Abys ses ho zbavil, musíš zbořit jeho příbytek a začít stavět nový dům - tj. budovat nového člověka.« (Paisij Svatohorec)

Když chtěl Pán Ježíš v podobenství hovořit o pokání marnotratného syna, použil slova „šel do sebe“ (Luk 15,17). Toto vnitřní dílo je totiž skutečným pokáním. „Bůh dává i dnes člověku rozum, aby mohl pochopit, jak veliký je jeho hřích, kál se a prosil o odpuštění“ (dí starec Paisij).

„Neuvidíte, že by se někdo očistil, stal svatým, nebo přijal Ducha Svatého, či uzřel Boha, a nakonec Boha získal ve svém srdci, aniž by před tím měl slzy a neustálé pokání.“ (Sv. Simeon Nový Theolog)

Starci říkají, že jedním z projevů toho blahodatného stavu, kdy se mysl upevní v obrácení do sebe, a když sestupuje do srdce, jsou slzy pokání, lásky a vděčnosti Bohu. Slzy, které nemají původ v poryvech emocí, ale naopak v nepohnutém zření dovnitř.

Tak asi tolik dnes o duchovním životě.

Jako takový bonus sem na závěr dávám úryvek z knihy o svatohorských starcích na Athosu ve dvacátém století:

V čem vlastně spočívá dílo těch starců, které můžeme v pravoslavných monastýrech spatřit, jak v čase celonočních a jitřních bohoslužeb stojí v chrámu na svých místech bez hnutí pod freskami? V chrámu spoře osvětleném jen světly lampád a svěc někdy vypadají tito naprosto tiše stojící starci, jako by se jejich postavy slévaly s postavami na freskách. Osoby namalované na zdech chrámu vystupují při bohoslužbách z obrazu a stojí spolu s nehnutými mnichy, a mniši zase ve své živoucí nepohnutelnosti vstupují do ikon, stávají se součástí nebeských výjevů a věčnosti. Přebývají v radosti se „sborem svatých Otců v ráji“. Co je dílem těchto otců? Modlit se za lidi a za celý svět, v sebezapření pečovat o nemocné, všem prokazovat pohostinství a pravdě učit vlastním příkladem. Je to práce, o které se nevytrubuje do světa, ale jejíž hodnota je neocenitelná.

Proto jsou tradiční monastýry místa prodchnutá křesťanským duchem. Nemůže zapomenout, kdo viděl tyto starce naplněné láskou a vírou v Boha, sloupy přímo stojící, pevné mučedníky, mlčenlivé a strohé, s jasným uvažováním. To jsou lidé, kteří svou modlitbou dokáží přivolat déšť, když jsou sucha; které přicházejí s nebe navštěvovat dávní svatí a hovoří s nimi tváří v tvář; kteří překonávají vzdálenosti mnohem rychleji, než je v přirozených možnostech, a vidí, co je vzdáleno v nedohlednu, jako blízké; znají dalekou budoucnost; divá zvěř jim krotce slouží; o které se v nouzi postarají andělé, ukazující jim ztracenou cestu, nosící jim jídlo a léčící jejich nemoci; a hlavně - mají dar nadpřirozené lásky, víry a pokory, takže jsou světlem pro pozemšťany a tělesnými anděly.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz