Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 314: #
Administrátor
--- 7. 2. 2008
Neděle o farizejích a o švejkujících Češích
Neděle o tom, co je podstatné a co nikoliv
... prosil (Ježíše) jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl.
Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem.
I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrch konvice a mísy čistíte, ale to, což uvnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti.
Blázni, zdaliž ten, kterýž učinil, což zevnitř jest, neučinil také i toho, což jest uvnitř?
Raději dávejte almužnu z toho co máte, a hle, všecky věci vaše čisté budou.
Ale běda vám farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte spravedlnost a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti.
Běda vám farizeům, nebo milujete první místa v synagogách a pozdravování na trzích.
Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, neboť jste jako hrobové, které už nejsou vidět, a lidé chodíce po nich, nevědí to.
(Lukáš 11,37-44)
Toto místo v Evangeliu snad nejhlouběji postihuje podstatu farizejství, tedy to, před čím Ježíš Kristus neúnavně varoval. Farizejství - to je rozštěp morální integrity osobnosti - člověk je jiným navenek a jiným uvnitř a nevadí mu to. V oblasti náboženské je to pohřeb duchovního života. Nikoliv nadarmo přirovnává Kristus farizeje ke hrobům.
Jako vycíděná konvice vypadá pěkně, když je navenek nablýskaná; dovnitř však nevidíš, takže proč ji pulírovat i uvnitř? Tak i farizej pečuje o to, aby byl pěkným navenek a chválen byl lidmi, spoléhaje na to, že do srdce mu nikdo nevidí, a proto ho podle stavu jeho duše nebude posuzovat. V tom tkví to jeho pokrytectví. Zbožnost konaná pro lidskou slávu je pak čistě rituální a vnější záležitostí. Jde-li mi o slávu, proč se modlit, když se na mne nikdo nedívá? Proč čistit to, co stejně není vidět, že? Proč pečovat o to, co je skryté lidským zrakům?
Do jisté míry jsme tím stiženi všichni - stav našeho nitra se rozchází s tím, jak se chováme navenek. U svatých lidí je toto rozdělení osobnosti překonáno, sceleno, čistotou myšlenek, srdce a duše. Skutečná duchovní havárie začíná tehdy, kdy nám toto rozdělení, necelistvost osobnosti, přestává vadit, neřku-li dokonce si ji začínáme obhajovat.
Farizeům Pán Ježíš vyčítá, že veškerou váhu položili na vnější skutky a o vnitřní stav svého srdce se nestarají. Přenesu-li těžiště církevního i duchovního života jen na vnějšek, na obřady a plnění všech zákonů, pravidel, kánonů a ustanovení, stojí mne to sice jistou námahu, ale výsledky sklízím vzápětí. Lidé mne začnou chválit, ba snad i považovat za starce nebo za svatého. Jenže skutečný stav mého nitra nikdo nevidí. Jen Otec nebeský, který vidí, co je v skrytu. A pokud by mne snad neocenilo moje okolí za tu zákonickou pečlivost, mohu se pochválit alespoň já sám, mohu být s sebou spokojen - jak mi to pěkně jde, jak to dobře zvládám.
Na základě slov Evangelia víme, těžiště křesťanské duchovnosti nutno klást na očišťování srdce. Tady se vede naše duchovní bitva. V tom tkví od dob apoštolských dodnes podstata křesťanského duchovního života. Doposud je v tomto bodě rozdíl mezi východním a západním křesťanstvím. Západ uchopuje křesťanství více vnějškově: hned po osamostatnění Západu byl starokřesťanský požadavek vnitřního zápasu za očištění vlastního srdce od zla vyměněn za imperativ očistit svět od zla čili od pohanů, heretiků a všech, kteří jsou jiní než my; - a tak se tu objevily křižácké války a "misie mečem a křížem" (římský katolicismus je od svého zrodu v jádru předobrazem všech totalitních ideologií, genocid a holocaustů). Stejně tak nesprávné je dnešní upřednostňování filantropie před vnitřním očištěním člověka.
Zabývám-li se očišťováním svého srdce, nikdo mne nepochválí. Nikdo to totiž nevidí. A co je ještě horší, nemohu se pochválit ani já sám, protože - co vidím? Jenom to, jak mi to zoufale nejde - jak se mi to vůbec, ale vůbec, nedaří. Věru, stěží mohu být s sebou spokojen. A tak mojí nadějí zůstává, že nesklízeje slávu u lidí, snad budu za tu mou chabou snahu pochválen Otcem nebeským. Pán Ježíš chce, abychom zbožnými byli kvůli Bohu a všechny vedlejší úmysly a cíle zbožnosti odmítá jako nečistotu, která veškerou zbožnost znehodnocuje.
Spásu si nelze "vysloužit" pouhými skutky či obřady ani čímkoliv čistě vnějškovým. Čtení z epištoly ap. Pavla, které je přiřazeno k dnešnímu evangeliu, opakovaně zdůrazňuje: "Blahodatí (milostí) jste spaseni." "Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." A blahodať je dar, který k sobě podle učení starců přitahuje člověk tím, že se pustí do boje za očištění svého srdce od vášní a myšlenek. Čisté srdce je způsobilé přijmout blahodať. A získat blahodať Ducha Svatého znamená dosahovat spásy. A to vše se děje tajně, skrytě.
Průšvih farizeů spočíval nejen v tom, že přenesli těžiště svého náboženského života na vnější obřady, ale hlavně v tom, že se jim to zalíbilo, byli spokojení sami se sebou, těšila je chvála lidí za ukazovanou zbožnost, přijímali prokazované pocty a toužili po nich...
Myslím, že jsem tady již někdy psal o tom, co říká prof. Osipov o takových lidech, kteří nekonají dobré skutky tajně, ale schválně před očima všech (nebo alespoň někoho), co je to ta dobročinnost vystavovaná na odiv, jak je dnes tak běžné. Člověka, který koná zbožnost a dobro, aby to lidé viděli, Osipov nazývá "svatým satanem". Kolik pýchy či jaké nečisté úmysly musí v sobě nosit takový "světec"! Základní normu skutečné svatosti postihuje výrok pouštních otců: "Svatí oplakávali své ctnosti jako hříchy," a nebo "tvoje ctnost, která se stane známou, není už ctností ale spíše hříchem".
Tedy napomenutí, které nám dnešní evangelium uděluje, je dvojí:
1.) vynakládejme stálou snahu přesouvat těžiště našeho náboženského života do nitra; duchovní úsilí je nutno zacílit především na očištění srdce.
2.) nerezignujmež na existenci praskliny v naší osobnosti, té pukliny, která odděluje nitro od vnějšku. Neospravedlňujme ji a neschvalujme. Stále přinášejme Bohu pokání za naše farizejství a pokrytectví.
-------------------------
Na tom jsme mohli víceméně skončit.
Zůstává však jedna otázka. Tato perikopa čtení evangelia byla zařazena do kalendária nedělních čtení svatým vladykou Gorazdem. Každý den má podle pravoslavného kalendária, které je po celém světě stejné, přiřazeno své vlastní čtení z evangelia a epištol. Vladyka Gorazd samozřejmě přejal pro české pravoslaví toto kalendárium, učinil však v něm jednu zajímavou úpravu: jedno z nedělních čtení změnil a zařadil mezi nedělní perikopy právě dnešní úryvek. To nás nutí k zamyšlení: Proč vlastně považoval sv. Gorazd za potřebné, aby Češi slyšeli každý rok jednu neděli v pravoslavném chrámu právě toto evangelium?
Vladyka Gorazd (Matěj Pavlík) nebyl žádný cizinec, byl to rodák z Moravského Slovácka, a to mu umožňovalo dobře znát národní povahu Čechů a Moravanů, vnímal duši národa, jak se říká.
Tato perikopa usvědčuje nejen farizejské pokrytectví a formalismus, ale i morální a duševní mělkost. Svatý vladyka měl zato, že náš národ právě tento evangelijní úryvek potřebuje pravidelně slýchat - brát jej jako medicínu na nemoc své národní povahy.
Myslím, že našemu drahému vladykovi rozumím. Před časem se mne místní novinář při rozhovoru o vánočních svátcích najednou nečekaně otázal, co si myslím, jakou chybu má náš národ. Uf. Přiznám se, že mne opravdu zaskočil. Pak jsem mu řekl, co mne v tu chvíli napadlo, že - neupřímnost. Po pádu komunismu jsem totiž očekával, že se národ jakýmsi způsobem morálně napřímí. Jenže i po dvaceti letech je vidět, že kdesi v nás komunismus stále žije. (Skutečnost, že Češi dali celému světu fenomén "tunelování" /dokonce i s tímto názvem/, hovoří sama za sebe.) Proč? Kořeny české "vnitřní pokřivenosti" jsou asi hlubší, to není jen vliv komunismu.
Není to příjemné téma, avšak zdá se mi, že Češi jsou kdesi hluboko v národní duši postiženi právě jistou morální mělkostí, bezzásadovostí, zbabělostí, charakterovou nepevností. (Z nich pak vyvěrá další naše národní nectnost, o které se hovoří často, a tou je závist.)
Jedním z možných dokladů řečeného je vznik a nadčasová oblíbenost Haškova Švejka. Tato literární postavička se stala vlastně modelem moderního češství. Když na chvilku odmyslíme humornou rovinu Haškova románu a zaměříme se na morální profil hlavního hrdiny, snadno zjistíme, že se nejedná o žádný skvost lidství. Švejk jenom těžko může sloužit jako příklad jakýchkoliv skvělých lidských vlastností, obtížně si dokážeme představit, že by tato literární postava mohla skýtat inspiraci k jakémukoliv lidskému vzletu nebo duchovnímu heroismu. Není ani čestný, ani odvážný, ani oddaný nějakému ideálu, přesahujícímu fyzickou lidskou existenci. Všechny morální lidské síly jeho duše jsou zaměřeny k tělesnému přežívání - dle možností co nejpohodlnějšímu.
Hašek nové češství geniálně personifikoval v postavě Švejka. A co je nejhorší - český národ toto své zpodobení ve své většině nadšeně přijal, místo toho, aby se takového pohledu do zrcadla zděsil. Jakoby to všechno zlé tušení o pobělohorské deformaci národní české povahy našlo ve Švejkovi své potvrzení a zhmotnění, a tím paradoxně i své ospravedlnění. Jakmile jsou úpadek a zlo pojmenovány, nejsou už tak děsivé. Česká přízemnost našla ve Švejkovi své schválení. Humornost Švejkova příběhu způsobí, že se z národní morální nouze stává cosi jako ctnost. Vlastní zbabělost je nyní možno akceptovat s humorem. Místo odvahy je tu smích (no, spíše výsměch).
Zatímco jiné národy se identifikují s hrdiny svých dějin, s postavami statečných lidí, kteří se vyznamenali nějakou obětí, tak Češi se hlásí ke Švejkovi, do něhož Hašek vtělil veškerou tragiku české bezpáteřnosti, která se naučila vcelku pohodlně přežívat i s vědomím, že jsme jen loutkami v cizích rukách.
Švejkova otylá postavička se nám tu rozlezla po všech českých hospůdkách, většinou doplněna průpovídkou, která tvoří sumu Švejkova duševního bohatství: "To chce klid." (Rozumějme správně - ve Švejkových ústech se klidem rozhodně nemyslí "pokoj", "mír", "vnitřní tišina" ani nic podobně ušlechtilého či vzletného natož duchovního; ve Švejkově podání se tím klidem míní ignorance; výstižně by se dalo Švejkovo "to chce klid" přeložit přibližně jako "vykašli se na to".)
Jak se to stalo? Lépe řečeno: Co se to stalo s českým národem? Jak se stal z národa Husova národ Švejkův? Kdy se změnilo národní heslo, vyjadřující podstatu duše národa, z Husova "braň pravdu" na Švejkovo "to chce klid"?
Český národ sídlí na hranici mezi východem a západem, orientem a okcidentem. Mám na mysli spirituální národnostní okruhy. Zatímco duše našeho národa, ve svých nejlepších lidech a nejušlechtilejších hnutích, toužila po Východu, politickým vlivem zde vytrvale narůstal vliv materialističtějšího a proto i světsky úspěšnějšího Západu. Střet mezi Východem a Západem neprobíhal jen na fyzické úrovni při politicko-vojenských sporech vedených o to, pod jaký vliv bude zdejší území a lid ho obývající patřit. Tento střet probíhal i na úrovni kultury a vzdělanosti a hlavně ještě hlouběji - v duši národa - kde se projevoval především znovu a znovu se rozhořívajícím zápasem o náboženskou, čili církevní, a duchovní příslušnost národa - čili v jeho nejcitlivějším bodě. Západ nakonec vyvinul takový brutální tlak na český národ, že mu v podstatě zlomil páteř.
Po bitvě na Bílé Hoře se v pražských katolických kostelech zpívala Bohu chvála: "Te Deum." Karmelitáni byli přesvědčeni, že vítězství je dílem obrazu Panny Marie, který vystavovali. Obrazu "Matky Boží Vítězné" byl zasvěcen chrám na Malé Straně a kostelík na Bílé Hoře - právě na památku tohoto (pro Čechy tak smutného) vítězství.
V Čechách rozvinuli jezuiti takový rekatolizační teror, že náš národ, který byl do té doby z 90 procent nekatolický, transmutovali ve svých duchovních křivulích za historicky kratičkou etapu na národ stoprocentně katolický. Alchymistická operace se podařila, ale pacient při tom duchovně zemřel. Že rekatolizaci bychom dnes nazvali tuhým totalitním režimem, není pochyb (je téměř komické, když dnes někteří římsko-katoličtí intelektuálové tvrdí, že právě katolická církev dala západní civilizaci takové hodnoty, jakou je např. svoboda svědomí). Římsko-katolickou církev příliš nazajímalo, co se děje v srdci národa. Šlo jí o vnějšek - za pomoci světské moci nahnala národ do katolických chrámů. Tajné nekatolíky vyhledávala, persekuovala a jejich kralické bible pálila. Mládež patřičně vychovali jezuité ve svých promyšlených vzdělávacích systémech. Češi museli chodit na takové bohoslužby, na nichž nechtěli být. Byli donuceni předstírat modlitbu v takových chrámech, v nichž by nejraději nebyli. To je zrod Švejka v české duši.
Proto se pro Čechy stal církevní život postupně čímsi pouze vnějškovým, formálním. Jezuité vychovali z Čechů vlastně farizeje. Češi totiž v přirozené reakci na to, co je s národem prováděno, začínají striktně oddělovat vnější náboženství od niterného stavu duše. Je to hrozný zločin duchovního zmrzačení, který byl na našem národě spáchán. Neupřímnost se zabydlela v duši národa. Ani si to už neuvědomuje. Připadá nám to normální, že vnější církevní formality či obřady jsou jednou věcí, kdežto skutečná víra a stav duše je zase věc druhá. Tento morální rozštěp osobnosti se stal součástí naší národní povahy.
Mimochodem, přesně tento typ pokrytectví odmítla prvotní církev. Když křesťanům, uvězněným pro víru v Krista, nabízeli římští úředníci, ať klidně ponechají svou křesťanskou víru, a jenom čistě vnějškově, bez vnitřního přesvědčení, vykonají formální pohanskou oběť, a tím si zachrání život a získají opět svobodu, křesťané to odmítali a raději podstoupili mučednickou smrt.
Čechové se tehdy už natrvalo dostali do zajetí vlivu Západu, který se od dob cyrilometodějských, přes křížové výpravy a rekatolizaci až po Mnichov choval k Čechům s opovržením, přezíravostí a brutalitou, a nečinil Čechům většinou nic dobrého. A vzal národu jeho duši. Z doby temna se vynořuje byvší národ Husův v podobě ukecaného pivního "filosofa", smějícího se Švejka, který je ikonou našeho duchovního zmrzačení. Ano, Švejk je ikona pobělohorského češství.
Proto má tak hluboký smysl existence české pravoslavné církve, která vrací český národ k jeho duchovním kořenům, k Cyrilu a Metodějovi, k Janu Husovi. Jedině pravoslaví může léčit jeho zlomenou a pošlapanou duši a vrátit mu jeho právoplatné duchovní dědictví, které mu bylo před čtyřmi stovkami let ukradeno.
Vladyka Gorazd burcoval Čechy, aby se opět ujali ztraceného dědictví, aby se stali tím, čím měli být, aby odložili Švejka, mělkost, pokrytectví, náboženskou lhostejnost, a znovu povstali za pravdu, i kdyby pro to měli přinášet oběti po příkladu Husově.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.