1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 320:

Administrátor --- 14. 2. 2008
Causa Zacheus. O celnících, vyvrhelích a o davu

37. NEDĚLE PO 50nici; O ZACHEOVI

Za onoho času...
... bral se (Pán Ježíš) přes Jericho.
A hle, muž, jménem Zacheus, a ten byl vrchní celník, a byl bohatý.
I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; ale nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl.
A předběhl napřed, vylezl na strom planého fíku, aby jej viděl; nebo tudy měl jíti.
A když přišel k tomu místu, pohleděv vzhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, slez rychle dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati.
I slezl rychle, a přijal jej radostně.
A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil.
Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Hle, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob.
I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.
Neboť přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.
(Lukáš 19,1-10)

Zachej... Jaký to asi byl člověk před tím, než ho Ježíš našel? Byl to zřejmě hrozný případ. O takových se mezi lidmi ne příliš zdvořile říká: "Neopřel bych si o něj ani hrábě."

Nejprve si řekněme něco o tom, jaká byla tenkrát situace.
Izraelský národ byl okupován Římem. Co to znamenalo pro židy? Okupace Římem - to bylo nejen tíživé obsazení židovské země cizí mocí, ale především pohany. A nechovali se tam rozhodně nikterak pěkně. Izraelský národ byl okupací ponížený, frustrovaný, deptaný a mořený. Společenská situace byla často explozivní. Nenávist židů k Římanům se stala v tehdejším světě pověstnou (větší nenávist než k Římanům měli ve svých dějinách židé už jenom ke křesťanům, leč to je jiná kapitola.)

Jenže každá okupace, aby mohla zdárně a dlouhodobě okupovat, potřebuje nejen armádu a úřednický okupační aparát, potřebuje ještě síť kolaborantů z řad okupovaného lidu. Mezi takové patřili všichni ti různí snaživí donašeči a ochotní služebníčci; sem náleželi i všelijací kontaktní úředníčkové, kteří zprostředkovávají styk okupační moci s lidem obecným. A do této kategorie patřili i ti zpropadení celníci. Země byla totiž rozdělena na spoustu rozličných území, a ta mají své hranice, a na hranicích sedí celník a vybírá provizi za pohyb dováženého a vyváženého zboží pro své římské chlebodárce. Tenkrát nebyla ještě daň z přidané hodnoty, a tak - aby si stát přišel na své z toho všeho tržního kupčení - platilo se alespoň clo. Zacheus byl zřejmě vrchním celníkem pro oblast Jericha.

Slovník uvádí docela roztomilou definici tehdejšího celníka: "člověk zaměstnaný ve veřejné důchodkové službě, byl členem družstva, které pronajímalo od římské vlády právo vybírati nepřímé daně, poplatky a cla v římských provinciích. Celní se dělili v různé stupně podle toho, jak podléhali vládcům jednotlivých provincií. Správce (prokurátor) pronajímal ve veřejné dražbě vybírání daní důchodkovému správci... ten zase pronajímal vybírání daní v různých okrscích vrchním celníkům (takovým byl např. družstevník Zacheus), kteří se zavázali, že v určený čas odvedou předepsanou sumu státní pokladně. Vrchní celník zase ustanovil své správce a celníky, kteří si pronajímali clo zase od něho." Tedy máme tu několikapatrovou hierarchickou strukturu, která byla celá zkorumpovaná. Družstevníci na všech úrovních si chtěli přijít na své, tj. museli od svých podřízených dostat více než měli odvádět dalšímu stupni této družstevní struktury. A celý tenhle zkorumpovaný systém družstevních parazitů živili prostí lidé tam dole... A vzhledem k tomu, že poplatky, které celníci na nejnižší úrovni ždímali z lidí, byly určovány libovolně, mohlo celé tohle družstvo k neštěstí národa skvěle fungovat.
Považme jen, v jaké morální situaci byli tito celníčkové. Nejenže vybírali od lidí clo (a jak lidé všech dob jen milují daně, poplatky!) Už jen úloha vybírat nějaké peníze bývá dostatečným důvodem k neoblíbenosti! A židé brali vybírání daní jako násilí na svobodě příslušníků vyvoleného národa! A k tomu připojme hledisko vlastenecké a náboženské! A to považme, pro koho to ty celníci vybírali! Pro okupanty a pro pohany! Jeden titul horší než druhý... To už byl jak se patří pořádný důvod k tomu, aby celníci byli celým národem upřímně nenáviděni a zatracováni. Každý zbožný Izraelita a hrdý Žid se musel celníka štítit.

Jen tak, mezi řečí, připomeňme případ krále Heroda Velikého (toho, co dal vyvraždit nemluvňátka), jehož židé srdečně nenáviděli právě pro jeho spolupráci s pohanským Římem. A že se Herodes všemožně snažil naklonit si židy, budoval Jerusalem (který právě za jeho éry byl nejskvostnější v celé své historii a rozšířil se na ploše 71 ha), dláždil cesty, upravoval tržiště, vystavěl mnoho budov! Za jeho vlády kvetl obchod, rostl blahobyt. Dařilo se mu uhájit práva židů. Lid mu však nedůvěřoval a odmítal přijímat dobrodiní od přítele pohanů. Dokonce ani opětovné osvobozování od daní a vydatná materiální pomoc v případech neštěstí nedokázaly vykřesat jiskru lásky v srdci národa. Skvěle opravil Chrám, nádherně upravil prostranství chrámové a vybudoval obrovské 47 m vysoké podpěrné zdi (např. Jan 2,20). Nic mu nepomohlo, aby si národ získal.
Uvažování celníka - to byl pověstný "začarovaný kruh". I kdyby zůstali chudí a neokrádali by bližní, stejně by je nikdo neměl rád, protože kolaborovali s okupanty a sloužili pohanům. A tak si naši družstevní celníci nejspíš říkali něco ve smyslu: "Když už je naše společenské postavení tak bídné, že už horší být ani nemůže, pak jaký je důvod, aby z toho měli těžit jen Římané?, ať z toho má něco i naše soukromá domácí pokladnička." A tak vybírali od lidí kromě toho, co měli nařízeno, i nějaký ten slušný bakšiš navíc - do vlastní kapsy. Prostě či sprostě odírali své bližní. Výsledkem toho všeho bylo, že tito zkorumpovaní celníci byli sice celkem bohatí, ale jejich bohatství spočívalo na dvou pilířích, z nichž jeden byl odpornější než druhý: na římské moci a na okrádání souvěrců. Není divu, že tuto parazitickou podlost celníků národ ve vzácném souhlasu ohodnotil tou nejhorší pověstí, jaká může provázet jen naprosté vyvrhele. Na otázku, kdo tvoří morální dno společnosti, tu nejhorší spodinu, by každý Izraelita bez váhání odvětil: nevěstky a celníci (při čemž o poznání lépe na tom byly nevěstky, ty měl rád alespoň někdo či alespoň občas, kdežto celníka neměl rád nikdo a nikdy).

Když bylo bohatství celníků vykoupeno tak svorným lidovým opovržením a nenávistí, lze se tázat, kdo se na takový tisíckrát prokletý džob mohl dát? Důvody mohly být různé. V případě Zachea můžeme však něco vytušit. Evangelium o něm vypovídá, že byl malé postavy. Víme, jak to na světě chodí. Muži malého vzrůstu to nemusejí mít vůbec jednoduché. Některé to může tak trápit, až se z toho pak vyvrbí komplex méněcennosti. Ještě horší je, když má takový člověk trochu smůlu na okolí, v němž je mu dáno vyrůstat. Znáte to. Zvláště děti a náctiletí dovedou někdy být krutě neomalení, agresivní k jinakosti, a dokáží svým chováním skutečně ublížit. Dnes se tomu říká šikana. Trvá-li dlouho, deformuje lidskou duši. Bohužel, provází lidstvo zřejmě skrze celé jeho dějiny. Možná se něco takového stalo Zacheovi. Vrstevníci se mu třeba nejdříve posmívali, snad ho i kvůli tomu bili, později se nejen vysmívali, ale i uráželi. Není vyloučeno, že na něj pokřikovali: "skrček, trpaslík!" všude, kam se jen hnul. Mohlo to být mládí plné slz a rostoucího vzdoru či sílící touhy po pomstě. A když byl dospíval, jednoho dne cestoval jako pomocník s řemeslníkem ze sousedství, který vezl zboží někam na prodej, a na hranici pozoroval celníka, jak vyzbrojen státní ochranou svého úřadu, z pozice síly beztrestně a bez ostychu okrádá jeho sousedy, s nimiž putoval. A v tom ho to napadlo, tehdy si řekl: "No, počkejte. Já vám ukážu. Teď přijde můj čas." A nový kandidát na horlivého, ale velice horlivého, celníka byl na světě... Pak se jako celník vypracoval, a když dostatečně zbohatnul, mohl postoupit v kariéře a stát se vrchním celníkem... Kdo ví?

-------------------

Teď však už vstupme do našeho dnešního příběhu.

Na symbolické rovině výkladu evangelia můžeme sledovat zajímavou jinotajnou řeč. Zacheus je obrazem hříšníka - tedy nás všech. I jeho malý vzrůst obrazně vyjadřuje přízemní uvažování, absenci duchovního života. Kvůli tomu nemůže spatřit Boha.

Byl malé postavy a to mu bránilo uvidět Ježíše přes shromážděný lid. Oddělil se tedy od zástupu, aby vylezl na strom. Jako by se tím říkalo, že každý člověk, chce-li spatřit Boha, musí se nějak oddělit od davu, čili od světské masy. Stanout před Bohem sám za sebe. Odtrhnout svůj život od světských norem a zvyklostí, aby to byl život zformovaný podle evangelia. Jedině opustí-li člověk (alespoň duchovně a morálně, když ne fyzicky) dav světa, může spatřit Ježíše. Jak cituje Boží výrok ap. Pavel: "Oddělte se. Ničeho nečistého se nedotýkejte a já vás přijmu." (2. Kor 6,17)

Starci říkají, že právě v této době blížícího se konce je velice nebezpečné být pevně provázán se světskou sférou. Čím více vláken, které připoutávají náš život ke světu, státu, materialistické společnosti, se nám podaří zpřetrhat (nebo je vůbec nenavázat), tím lépe pro náš křesťanský život. Jenže právě o to se dnes svět snaží více než kdykoliv doposavad - učinit lidi co nejvíce závislými na okolní společnosti a jejích vymoženostech. Je snadné domyslet, k čemu to vede: ten, kdo ovládne společnost, resp. stát či světovou vládu, bude kontrolovat lidi právě skrze jejich závislost na tom, co jim stát poskytuje. Jen málo věcí je pro nás dnes důležitějších než snaha zabrzdit tuto vzrůstající závislost na instituci společnosti a dle možností se z této propojenosti spíše vymanit. Zachovat si svobodu duchovní brzy nebude možné, bude-li člověk v otrocké morální závislosti na světské sféře. Zatím pomalu míjí doba, kdy nám světská moc ukazuje svou lepší tvář a nepozorovaně na nás hází jedno pavučinové vlákno po druhém, aby nás postupně pevně zabudovala do své měkké, hebké leč pevné pavučiny. Jakmile se staneš závislým na této pavučině a klamných jistotách a pohodlí, které přináší, pak pouhá hrozba, že budeš připraven o to, na čem ses stal závislým, už v tobě vyvolá děs či dokonce paniku. Závislý člověk učiní cokoliv, jen aby dostal to, nač má vybudovaný návyk. O nějaké duchovní svobodě tu už nemůže být ani řeči. Takový člověk není svobodný pro Krista, a zkouška, která je na tu přicházející dobu uchystaná, to snadno prokáže. Na lidi, kteří jsou naopak přivyklí prostému a materiálně nenáročnému a pracovitému životu, však hrozby posledních let světa nebudou doléhat tak tíživě. To jsou ti chudí duchem. Takoví jsou schopni se o sebe postarat. Komu bude stačit trochu chleba a vody a bude vědět, kam touhle cestou kráčí a proč, bude moci žít i bez toho, aby byl závislý na možnosti "kupovat a prodávat" (Zjevení 13,17).
Avšak zpátky k tomu davu.

Podobenstvím davu je v Bibli moře: neustále se zmítající živel, neklidný, stále se měnící a pohlcující vše, co je do něj uvrženo.

Křesťané a církevní obce jsou v této jinotajné biblické řeči nazýváni ostrovy. V apokalypse se píše, že v době antikristově "ostrovy utečou" (nejprve se ostrovy pohnou a později utečou; nehledejte to však v ekumenickém překladu, který není přesný; bohužel i kralický toto proroctví vymazal; je to jen v pravoslavných překladech), což dává pravoslavná tradice do souvislosti s Ježíšovým proroctví o utíkání v dobách konce: "modlete se, aby utíkání vaše nebylo v zimě" (Mat 24,20). Hory, což znamená podle svatootcovského výkladu církevní hierarchii, v oné době podle slov sv. Jana už nebudou.
Každý dav je hrozný svou proměnlivostí a takřka přirozenou schopností přijmout beztvářnost lži. Co řeknou předáci davu, opakují pak všichni. Všichni známe pojem "veřejné mínění" (které se, mimochodem, neustále mění, a s nímž lze šikovně manipulovat). Masa si většinou vůbec neuvědomuje, že toto její "mínění" ji vlastně ovládá.

Klasickým příkladem je co nejčastější uveřejňování volebních preferencí před volbami; tím jsou voliči psychologicky odrazováni od toho, aby dali svůj hlas malým či novým politickým stranám, a velkým etablovaným stranám se tím naopak zajišťuje podpora mas. Takové volby jsou vlastně obratně manipulovány a ke svobodnému výběru a politickému zápolení to má daleko :-)
Dav má sobě vlastní schopnost potlačovat individualitu, resp. osobnost, protože v davu mají lidé neartikulovanou touhu mít jednu vůli, jeden názor. "Veřejné mínění" proměňuje společnost na homogenní tvárnou masu. Člověk začíná opakovat to, co říkají všichni. (Naprosto výjimečným mistrem práce s davem byl Adolf Hitler.)
Proto přece jsou výzkumy společenského mínění, aby tím byla společnost kontrolována - stačí reklamní kampaní či politickým projevy přesvědčit necelou polovinu populace a o zbytek se postarají mechanismy davu (a když se výsledek nedostaví hned, tak časem určitě).

Jeden z velikých darů, které lidstvu křesťanství dává, je důrazné zvěstování a pevné připomínání, že člověk je osobou. Církev nemění lidi na masu, ale vede je osobnímu vztahu s Bohem. (Tím se liší církev od sekty a od politických ideologií.) To, co se děje s lidmi v církvi, je vlastně zázrak - shromáždění křesťanů se díky Boží přítomnosti nestává davem ale stává se lidem, Božím lidem. A mezi lidem a masou je podstatný rozdíl.

Jen tak na okraj - v Americe jsou zrovna volby - při pohledu na tamní agitující politiky, každý se svým davem rozjásaných přívrženců, asi uznáme, že politici skutečně nestojí o osoby, oni potřebují mít masu. A nebo z jiného soudku: fanatické masy fanoušků na koncertech nebo na fotbalu či při hokeji - kdo má oči k vidění, nepřehlédne tu destrukci lidské osobnosti projevující se občas i demoličními touhami rozvášněných "sportovců".
Důstojnost člověka tkví v jeho osobě. Jakmile se ďáblu podaří změnit skupinu lidských osob na dav, prudce roste jeho moc nad lidmi. Běsové mohou vstoupit do davu (a také že vstupují) a ženou jej, kam chtějí. Dav je pro běsy snadné rozdivočit, takže může ušlapat člověka, demolovat automobily, zapalovat... V konečném důsledku běsové ženou dav do propasti. Něco podobného, co se děje s davem fyzicky shromážděným někde na stadionu, se děje s celou společností, jestliže se na morální úrovni začne měnit na pouhou ovladatelnou masu. (Myslím, že konečný stav pekla nějak souvisí se ztrátou možnosti realizovat své lidství jako osoba, v plnosti toho, čím osoba je, nebo s neustávajícími mukami z nenaplněnosti těch potencí, jimiž je lidská osoba ve vztahu k Bohu obdařena, či možná dokonce i se ztrácením své vlastní osoby... V nebi tvoří svatí sbor, kdežto v pekle jsou lidé navždy změněni na masu.)

Typickým produktem masové stádnosti je názor, že většina má pravdu. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, že? Na to jednoduchý protiargument: A proč by se nemohla většina mýlit? A proč by se nemohli mýlit třeba všichni? Lidé jsou omylní a z omylných lidí se skládá omylná většina.
Ani Bible neuznává zákon davu, či pravidlo většiny: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo." (Exodus 23,2)
Leč zpět k Zacheovi.
Poté, co se oddělil od davu, Zacheus vylezl na strom. Vyjít na kopec, vystoupat na horu, - to jsou obrazy duchovního života. Tak proč by nemohlo mít stejný symbolický význam lezení na strom? Bez duchovního života nelze uzřít Pána. Kdo se nemodlí, nepostí a neupraví svůj život dle Božích přikázání, nespatří Boha. A přitom stačí tak málo. Trošku modlitby, trochu námahy pro Boha, trochu sebezapření a trochu snahy. Jeden svatý otec pravil svému učedníku: "Trošičku se přinuť." Jak říkají otcové: Zacheus se vyšplhal dva metry vzhůru směrem k nebi, a nebe se v ten okamžik sneslo za ním dolů.

------------------

Téma této neděle je už součástí přípravy na Velký půst. Neděle o Zacheovi v pravoslavném kalendáriu vždy předchází neděli o celném a farizeovi, která je první ze čtyř přípravných nedělí před dobou velkopostní (Velký půst začíná letos podle pravoslavného kalendáře 10. března).

Když rozkrýváme poselství dnešního evangelia s ohledem na blížící se Velký půst, pak bychom mohli jeho poselství shrnout do dvou vět (dnešní doba miluje stručnost): Kvůli tomu přišel Ježíš do Jericha, aby tam našel Zachea. Dej se i ty najít.

Nikdo se nemůže Bohu ztratit v žádném davu. Jak praví svatí otcové: Jestli člověk učiní k Bohu jeden krok, v tu samou chvíli On jich učiní směrem k člověku deset. Jenže právě o to tady jde - aby člověk nejprve učinil ten krok z davu, krok k Bohu. Pak se věci dají do pohybu.

Zatoužíme-li uvidět Boha a něco správného pro to učiníme, pak se nám Bůh zjeví. Vždyť už nás vyhlíží. Blažený Augustin pravil: "Vidíme Boha, protože on dříve vidí nás. My jsme si ho zamilovali, protože on si nejprve zamiloval nás." Těmito slovy postihl Augustin skutečnost, která tvoří jeden z pilířů našeho duchovního života.

Jedna ze stránek naší spirituality je vyjádřena ve starém biblickém příběhu, který se také váže k Jerichu, ale je ještě o mnoho a mnoho starší než událost z dnešního evangelia. Když Boží lid izraelský putoval z Egypta do zaslíbené země, musel se vypořádat s hradbami Jericha. Tyto hradby nepadly ani silou zbraní ani dlouhým obléháním, ale voláním Božího jména (Joz 6,1-20); podle tradice bylo tím "válečným pokřikem", před nímž se zhroutily hradby města, provolávání Jména Hospodinova. Jako by ty jerišské hradby byly podobenstvím síly davu, který ztrácí svou pevnost a moc nad tím, kdo u víře vzývá Boží jméno. Žádná masa nemá moc zadržet toho, kdo je na cestě k Bohu. Zástup jerišských nezadržel dávné Izraelity, nezadržel ani Zachea, nezadrží ani nikoho z nás. "Jdeme svou vlastní cestou a necháváme lidi mluvit," jak dí nějaké starolatinské mudrosloví. "Takový je náš život," jak pravili první křesťané.

P.S.
Příběh o Zacheovi má v sobě ještě zvláštní poselství pro všechny lidi, kterým se život nějak nevede. Ať už pro to, že jsou handicapovaní, nebo udělali někde chybu, život si s nimi ošklivě zahrál a oni jsou zatrpklí či cyničtí. To všechno jsou Zacheové mezi námi. Před Bohem však nejsou zapomenuti ani v opovržení ani odsouzeni. Bůh je hledá a jde za nimi až do jejich nepovedených životů, do jejich celnic a do jejich zatuchlého Jericha. A třeba od nich čeká tak málo - pro začátek jen trochu zvědavosti: "Kdo to asi je, ten Ježíš Kristus?" a maličko námahy - asi tolik, kolik potřebuje člověk k tomu, aby vylezl na strom. No, a dál se uvidí...
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz