1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 334: #

Administrátor --- 4. 3. 2008
Další prohra na Kosově poli

Zamyšlení nad Kosovem

Starec Paisij Athonský říkal: "Hleďte na všechno duchovně." A takto je potřeba nahlédnout i na celou tu neplechu kolem Kosova. Je to fenomén, který se bolestně - a to znamená, že hluboce, - dotýká každého, kdo má srdce napojené na duchovní tělo Pravoslaví. A tudíž to vše, co se kolem Kosova děje, je jakýmsi smutným obrazem, který vypovídá i o nás, zrcadlí něco o našem duchovním stavu. Vypovídá o naší slabé modlitbě, resp. o mělkosti našeho duchovního života.

Tak tedy, pojďme se podívat na pád Kosova z této perspektivy. Není to jen úpadek světa, je to i naše propadnutí.


Demonstrace v Bělehradě proti oddělení Kosova. Společná modlitba Srbů u katedrály sv. Sávy.

Při pohledu na světovládné plány rýsujícího se nového světového řádu a na naprosto nebývalou a s ničím pozemským už nesrovnatelnou moc těch, kteří tento vývoj řídí a prosazují, nečekejme v budoucnosti tohoto zmírajícího světa nic dobrého. Už nyní vlastně žijeme v éře nenápadné (pro nás) třetí světové války (byť byla mlhavě nazvána "válkou proti terorismu", ale s jasně vyřčeným dovětkem, že "povedeme ji po celém světě"), která je předpovídána před příchodem konce světa. Válek, krutosti, zabíjení, chudoby, do nebe volajícího bezpráví páchaného mocnými na bezmocných, je už bezbřehý oceán a bude i nadále nevyhnutelně přibývat. Všichni víme, odkud tohle zlo do světa přichází. Není už v lidských silách se tomu postavit. Jedinou nadějí je nyní už jen Bůh.

Celá dvě tisíciletí měli křesťané od Boha tu pozoruhodnou moc: stát zlu v cestě, stát proti němu uprostřed cesty a zadržovat vpád zla do světa. Zla v celé jeho síle, kterou mu dá ten, kdo byl andělem přivázán v podsvětí na řetězu, ale musí být ještě na chvíli propuštěn, až na zemi ztratí svou sílu ta duchovní mocnost, která jeho vstupu stála v cestě.

Začíná být zjevné, že nemůžeme již nadále bránit triumfu zla v tomhle světě. Dokonce - jak se zdá - nemáme dnes už ani duchovní síly tomuhle zlu se vůbec postavit. Naplno to začalo vlastně už začátkem 20. století, kdy viděli starci přicházet do světa celé pluky démonů, kteří zde ještě nikdy před tím nebyly, jak se chechtají a křičí: "Přišel náš čas." Není samosebou, že právě tohle století přineslo na zemi krveprolití doposavad v lidské historii nevídané, dvě světové války vedené zbraněmi, které by si ještě před sto lety nikdo neuměl ani představit (a to nemluvím o současných zbraních, které se už vlastně vymykají samotné lidské sféře, ale náležejí spíše do démonické duchovní sféry - a to jak svou ničivou silou, tak i čarodějnickou podstatou, a v neposlední řadě i původem - podle našich proroků jsou moderní technologie darem od ďábla). Spolu s tím však byla "křesťanská civilizace" zachvácena požárem vzpoury proti Kristu: ať už ve formě otevřené války proti Bohu při revoluci v Rusku, nebo plíživě a skrytě (a o to nebezpečněji) formou západního konzumismu. Jestli revoluce v Rusku očistila Ruskou církev, tak konsumismus na západě zadusil poslední jiskry křesťanství (nepovažuji za jisté, zda to, co tam dnes za zvuku kytar v oné bizardní postmoderní "chrámové" architektuře za povykování "aleluja" doutná v tom vychládajícím popelu, lze ještě nazývat křesťanstvím v tom smyslu, jak je známe my).

Při pohledu na náš pravoslavný prohnilý duchovní život, na němž se naplňují všechna proroctví starců posledních třech staletí, je jasné, že už ani my nejsme těmi, kdo by mohl vztáhnout svou ruku proti bujícímu zlu, které každým dnem nabývá na síle a pozdvihuje se nad světem. A když ne my, tak kdo? Není tu žádná jiná duchovní moc, která by se mohla měřit s démonickými podnebeskými světa pány věku tohoto.

Celé pravoslavné křesťanstvo se modlilo za Balkán a nyní za Kosovo. Možná, že bez těchto modliteb by se stalo ještě více zla a spácháno bylo ještě něco daleko horšího, než se stalo. Možná, že by bez těchto modliteb nikdo pravoslavný v Kosovu nepřežil rok 2004 a dnes by už v Kosovu byly pečlivě zahlazeny všechny stopy po tom, že ještě před pěti lety zde byly chrámy, farnosti, monastýry, sloužily se liturgie a žili zde pravoslavní mniši. Konec konců, z toho, co jsme viděli při pogromech před čtyřmi lety, je nad slunce jasnější, že to, co uchránilo pravoslavné křesťany před vyvražděním zfanatizovanými albánskými hordami, nebyli západoevropští vojáci KFOR, kteří buď jen bezmocně přihlíželi nebo zbaběle zalezli a zavřeli se ve svých základnách na sedm zámků, bojíce se vystrčit nos.

Jenže uhájení Kosova, země tak důležité a památné pro slovanské Pravoslaví, země, která je celá jednou velkou drahocennou křesťanskou relikvií (vždyť zde můžeme líbat i půdu jako křesťanskou svátost), se nám vymodlit nepodařilo. Kde je ta duchovní síla, která dříve dokázala bránit pravoslavné svatyně, zahnat krvežíznivé Mongoly?, jen za pomoci sudlic a zemědělského nářadí obrátit na útěk papežovy oplechované křižáky?, vyhnat z Rusi Napoleonovy Západoevropany a hnát Francouze a jejich spojence přes celou Evropu až k Paříži?, či vypráskat Turka z Balkánu, z Řecka, z Athosu (odkud turecké okupanty podle Athonského pateriku vymetla koštětem jako smetí sama přesv. Bohorodice)? A jestli už nedokážeme svým duchovním životem zápolit se současným světem, pak je jasné, že již brzy neobstojíme tam, kde zatím ještě jsme, a budeme utíkat. A nejen z Kosova.

Tato dnešní prohra není první v dějinách. Uvedu dva příklady:

Případ první. Za hlavní z tragických okamžiků dějin pravoslavné církve bychom zřejmě mohli považovat pád Byzance (1453). Historikové se předstihují v rozebírání historických geopolitických, sociálních či politických důvodů pádu Konstantinopole do rukou Turků. V pravoslaví se však většinou nepochybuje o tom, že duchovní (a tudíž klíčovou) příčinou velkého Pádu je předchozí podepsání unie s Římem (florentská unie, 1439) - čili sjednocení byzantské církve s římským papežem. Ačkoliv lid v Byzanci unii rozhořčeně odmítl, císařem byla unie podepsána a byla platná, protože byzantský císař měl i významné církevní postavení a z duchovního hlediska právoplatně zastupoval svůj lid; a proto Bůh nejen jeho ale celý byzantský stát zavrhl. Císař jako osoba zaplatil za zradu pravoslaví ihned: jeho milovaná manželka zemřela při podepisování unie na mor; zůstal bezdětný a osamělý. Na jeho říši se začala připravovat zhouba, která dorazila za 14 let a nepomohly žádné hradby, které císař ve zlém tušení tak pečlivě opravoval a posiloval. Císař unii podepsal, protože přestal spoléhat na Boží pomoc; podřídil Byzanc papeži, o němž už bylo jasné, že je heretický (viz posléze i známý veřejný výrok sv. Marka Efezského, který se při odborných disputacích ve Florencii sám přesvědčil, jak na tom papisté ve věrouce jsou: "Latiníci nejsou schismatiky ale heretiky," což vstoupilo do dějin). A to vše proto, aby císař získal vojenskou pomoc ze Západu, kterou papež slíbil zajistit. Lze si snadno představit, že Bůh mu pravil: "Blázne, neočekáváš pomoci ode mne, ale od odpadlého papeže, a podle toho to s tvou říší dopadne." Bůh odňal od unionisované Konstantinopole svou záštitu, přesvatá Bohorodice opustila Město. A papež, na něhož císař tak spoléhal, zradil. Jak výstižně napsal S. Runciman: "Byzantinci, ač zaplatili za západní pomoc převysokou cenu, byli ošizeni..." Byzanc sjednocenou s papežem Bůh už nepotřeboval. Její úloha v dějinách skončila.

Případ druhý. Ruská katastrofa. "Velká říjnová socialistická revoluce", jak se ten Boží bič jmenuje plným jménem, není jen katastrofou sociální či politickým experimentem. Je především jevem církevním. Dnes se v Ruské církvi již otevřeně hovoří o tom, že revoluce (1917) byla důsledkem vnitřního stavu předrevoluční Ruské pravoslavné církve, od něhož se odvíjel úpadek společenský a morální (běžně na to poukazuje i prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov). O skutečném hroucení církve existuje bezpočet dokladů. Vypráví se o úpadku mnišstva, rozpadu duchovního života, pronikání západní věrouky. Výmluvným svědectvím je např. zásadní odpor tehdejších biskupů v synodu proti svatořečení ct. Serafíma Sarovského, které se nakonec uskutečnilo až na osobní příkaz cara. Do učení církve závažně pronikaly pokleslé západní vlivy a to na všech úrovních duchovního života: v církevní kultuře a liturgii, v myšlení a hlavně v narušování víry (např. v knihách té doby běžně najdete heretické učení katolického tridentského koncilu o transubstanciaci při proměnění svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy), dokonce to došlo tak daleko, že podle některých zpráv dokonce bylo těsně před revolucí přijato dávno odsouzené heretické západní učení o stvořených energiích... Toto uchvácení Západem, jeho duchovním klimatem, našlo odraz i ve společenských proudech a hnutích, které přes různé anarchistické projevy vedly přímo ke společenským otřesům, pro něž bylo charakteristickým rysem zavrhování všeho tradičně ruského či byzantského a potažmo i pravoslavného, a nekritické přijímání a velebení všeho západního. To je podhoubí sociálního zemětřesení, z něhož vyrostla bolševická revoluce. Revoluce je v tomto světle nejen Božím trestem, ale zároveň očištěním Ruské církve - lépe řečeno, záchranou církve pro budoucnost. Současná probíhající obnova ruského pravoslaví by nebyla možná bez znovuzaložení Ruské církve na nové mučednické krvi.

Co mají oba případy společného? Nápadný je na nich jako společný jmenovatel: sblížení s Římem, příklon k Západu. Zdá se, že nakolik se pravoslavná církev přibližuje Římu, natolik slábne její duchovní síla, až nakonec od ní Bůh odnímá svou ochranu. (S podobným hodnocením vztahu k Římu se dnes běžně setkáte v Řecké státní církvi; nikoliv však v Konstantinopolském patriarchátu :-)
Tak či onak, dopustí-li Bůh katastrofu na církev, je to vždy k jejímu očištění. Jak říká prof. Osipov: Vše, co Bůh rozprostírá kolem nás jako okolnosti, v nichž je nám dáno vést své životy, a jak Bůh ve své prozřetelnosti řídí události, má sloužit k vytvoření těch nejlepších podmínek k tomu, abychom poznali naši nemoc. A to by asi měl být základní zorný úhel našeho pohledu na kosovskou prohru. Bůh nás chce očistit. A my především musíme přijít na to - od čeho. Co děláme, my pravoslavní po celém světě, špatně? Neopíráme příliš své naděje o tento svět? Nezapletli jsme svá srdce do hemžení červivé dočasnosti? Nedoufáme snad v cokoliv lidského? Pak bychom nakonec byli dozajista oklamáni a posléze opuštěni Bohem i lidmi...

Zopakujme: jedinou naší nadějí už je jenom Bůh. A tak to vlastně má být.
A zřejmě právě k tomuto poznání nás má vývoj světa přivést: abychom přestali spoléhat na cokoliv lidského, na všechny naše síly, lidské dohody, přísliby podpory či peněz, na paragrafy práva, sliby cizích vladařů a mezinárodní smlouvy či pakty, natož na zbraně. Stavem světa nás chce Bůh dovést k tomu, abychom spoléhali jen a výlučně na Něho. On se nás musí zastat. On se musí do věci vložit. Jestli tady na tom světě jsou ještě lidé, kteří mají (jak říká starec Paisij) právo na Boží zastání a jeho ostrý zásah, pak On to bezpochyby učiní. A pokud je stav světa i stav náš už tak špatný, že Hospodin nechá "hříšníky, aby dál tančili na našich zádech" (žalm z kathismy 18.), pak se děj vůle Boží. Ať jdou dál věci svým směrem a nechme svět, ať spěchá ke svému konci.

P.S.
První prohra na Kosově poli byla roku 1389. Následovala dlouhá doba tureckého jařma, v němž církev obstála a uhájila svou existenci, ba upevnila své vnitřní síly. A tak se tato prohra nakonec obrátila ve vítězství duchovní síly pravoslaví nad islámem. K čemu povede dnešní druhá prohra? Podle reakce Srbů, kteří se v drtivé národní většině neobrátili především k použití síly ale k modlitbě, se zdá, že není všechno ztraceno...















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz