1189


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 344:

Administrátor --- 31. 3. 2008
Neděle syropustní

Neděle Adamova vyhnání

Syropustní neděle je kromě všeobecného smíření posvěcena vzpomínání na odchod našich nejvzdálenějších prarodičů z ráje.
Biblická zpráva z prvních stránek Starého zákona. Jak často ji vzpomínáme! (V těchto postních dnech ji celou čteme při bohoslužbách během týdne.) Jak úžasný je to zdroj informací a poznání. Na těch pár stránkách nalézáme více informací o světě a o smyslu stvoření než ve všech univerzitních knihovnách a dílech přírodozpytců i učených badatelů všech staletí dohromady. Je tam odpověď na otázku po smyslu světa, a též odpověď na palčivé tázání, proč svět a lidé dopadli, jak dopadli. (Jen kdybychom se tu zprávu naučili číst!) Zatímco vědci svými učenými fikcemi o historii lidstva a světa nedávají odpověď na nic podstatného, co by se týkalo čehokoliv skutečně důležitého pro lidský život, tak Bible tlumočí hlubokou zprávu ze skutečného pra-věku lidstva a odpovídá tím na odvěké otázky nejen daleko smysluplněji ale i realističtěji než jakékoliv přírodovědné muzeum či ústav plný až po střechu zmateně bádajících "bílých plášťů", kteří chtějí něco pochopit o světě, aniž by před tím pochopili tajemství svého srdce. (Tragické je dědictví "osvícenství".)

Byl to, myslím, známý západní biskup Kallistos Ware, kdo jemně upozornil křesťany, kteří pod morálním tlakem prázdné modernosti kolísají v důvěře v biblické podání o stvoření světa, že - objektivně vzato - biblická kosmologie je stále tou nejsmysluplnější, jakou doposavad lidstvo poznalo (myslím, že není příliš obtížné to uznat - už jen čistě na základě kriteria ucelenosti, schopnosti věrohodně uspokojit základní otázky člověka a reálné použitelnosti). Já bych k tomu dodal jen tolik, že svět, o němž vím, že byl stvořen Milujícím a byl učiněn z lásky, takový svět mohu milovat. Zatím jsem nepochopil, jak by někdo mohl milovat něco, co náhodně vzniklo jakýmsi kosmickým výbuchem v nedohledné minulosti před miliardami let a náhodně a slepě se vyvinulo až k životu, který nemá žádný hlubší smysl, protože je pouhým výsledkem nahodilých procesů a boje o přežití, v nichž jen nejschopnější dravec a nejpřizpůsobivější šikula přežívá. Možná právě proto, že lidé ztratili víru a tudíž nemohou tento svět opravdově milovat, se dnes lidstvo chová k přírodě tak ošklivě, drancuje ji tak bezohledně a špiní ji s takovým pohrdáním.
Všichni asi znají základní prvky této zprávy o Stvoření. Pro připomenutí alespoň telegraficky: Bůh stvořil člověka, postavil ho do ráje a uložil mu jediné přikázání: "z jednoho stromu nejez!" Had svedl ke vzpouře Evu, žena pak svedla muže - oba přestoupili Boží zákaz. Následně se s nimi něco stalo - začali se stydět a skrývat, ztratili schopnost pokání a přestali milovat Boha - začali se Ho bát. Bůh volá Adama, a když pak zjišťuje, jak je duchovně na tom, vyhání Adama i Evu z ráje.

V liturgii sv. Basila, kterou o velkopostních nedělích církev slouží, je tato biblická zpráva z počátku našeho času reflektována slovy modlitby:

»...stvořiv člověka z prachu země a k obrazu svému, Bože, a poctiv jej, postavil jsi jej v ráj rozkoše, nesmrtelnost života a požívání věčného blaha v zachovávání přikázání tvých jemu zaslíbiv. Když však tebe, Boha pravého, jej stvořivšího, neuposlechl a lstí hadovou sveden a svými hříchy umrtven byl, vyhnal jsi jej podle spravedlivého soudu svého, Bože, z ráje do světa tohoto a navrátil jsi jej zemi, z kteréž vzat byl, ustanoviv jemu spásu skrze znovuzrození v samém Kristu tvém.«

Jak je to s tím "vyhnáním"? Člověk se svým hříchem stal nezpůsobilým přebývat v ráji, nevydržel by tam. O tom už jsme se zde zmiňovali několikrát. Vlastně už svým přestoupením Božího příkazu první lidé jaksi nonverbálně požádali o propuštění z ráje.

Je nasnadě otázka: Proč tam Bůh takový nebezpečný strom vůbec dával? Proč tam vlastně dal strom, z něhož hned zakázal jíst? Odpověď je prostá: Bůh obdařil člověka těmi nejvzácnějšími dary; to nejcennější, co do člověka při stvoření vložil, byl Boží obraz a podoba. K Božímu obrazu neodlučně patří svoboda - člověk je svobodný obraz svobodného Boha. Hospodin nechtěl stvořit loutku. Tvořil z lásky a jeho úmyslem bylo, aby člověk mohl milovat. Jenže k lásce je potřebná svoboda. Láska je svobodné rozhodnutí, je uskutečněním svobody. Nu, a ke svobodě patří odpovědnost za nakládání s touto svobodou. Vezmi člověku tuto odpovědnost, odebereš mu tím i samu svobodu - jakápak svoboda bez odpovědnosti? Lidské činy musejí mít následky, jinak by byly naše skutky jen zdánlivé.
Strom tam tedy byl proto, aby člověk mohl uskutečňovat svou svobodu - svobodně se rozhodnout nejíst z něho a poslouchat Stvořitele. Poslušnost Hospodinu byla prvním stupněm lásky k Němu. Člověk měl růst v lásce, duchovně se dále rozvíjet. Na vyšších úrovních, poté, co láska obstála v pokušení, by už takový strom nebyl potřeba, protože poslušnost by již byla přetavena na vyšší lásku. (Podobně tomu bylo s anděly - po pádu třetiny andělů, kteří neobstáli a nechali se svést satanem, zbylí andělé už nikdy nepadnou.)
A ještě něco. Jaký by mělo smysl stvořit svobodného člověka a následně ho hned umístit do vězení? Aby bylo přebývání člověka v zahradě ráje svobodné a ráj nebyl jen krásným vyšperkovaným žalářem, musel tam být východ. Čili člověk musel mít možnost tento ráj opustit a tato možnost musela být kdykoliv plně k dispozici. Jak veliká je Boží láska k člověku! - Toho, koho z lásky učinil, nedrží ve své lásce a ve své blízkosti, ale nechává na jeho svobodném rozhodnutí, zda přijme ráj a zůstane, či zda svým Stvořitelem opovrhne a půjde si někam jinam, kam se mu zlíbí. Takže, těmi dveřmi ven, východem z ráje, byl právě tento strom. Chceš-li tu zůstat a být nesmrtelný, nejez z něho. Chceš-li odejít pryč, pojez, ale pozor, vzdálením se od zřídla života ztratíš nesmrtelnost. Volba je na tobě.

Tradiční obrázek Adama a Evy s jablkem nemusíme brát příliš vážně (vychází z podobnosti mezi slovem jablko a zlo v latině). Někteří říkají, že to byl fík (konec konců i Kristus jednou proklel fíkovník), a potom - ty fíkové listy, jimiž se lidé přioděli... Další mají zato, že to byl citrus - třeba citrón (řekněte sami, stálo jim to za to, zakousnout se do něčeho tak kyselého?) - i to však má svou logiku: ďábel svádí na vábný vzhled, kterým přioděje hřích, uvnitř se však pravidelně skrývá něco fakt hodně kyselého.
A teď se vracíme k tomu vyhnání. Proč se to stalo? Opravdu musel Bůh nechat na lidi dopadnout břímě odpovědnosti za jejich prohřešek? Pojem "vyhnání" zní přísně, až krutě nebo dokonce mstivě. Jenže jako křesťané z vlastní zkušenosti dobře víme, že Bůh nepřestal milovat lidi, i když zhřešili. Proto musíme hledat za "vyhnáním z ráje" Boží dobrodiní a nikoliv mstu či trestní odplatu za přestoupení přikázání (zrovna teďka jsem někde slyšel názor, že lidé, kteří vztáhli ruku po zakázaném ovoci, dopustili se hříchu krádeže, stali se zloději, vzali, co jim nepatřilo; vyhnání by pak vlastně bylo trestem za zlodějnu... To mi připadá jako dosti suchý právní pohled, raději se mu nechci dále věnovat.)

Odpovědí na naši otázku je připomenutí, že kromě osudného stromu poznání tam někde poblíž rostl ještě jeden zvláštní strom: strom života. Dával nesmrtelnost. Hospodin viděl, do jakého žalostného stavu se lidé dostali, jak zlo vyžralo jejich srdce, které se už stalo doupětem smrtonosných vášní; předviděl, k čemu to povede: násilí, vraždy, bolesti, nemoci... Celé vnitřní uspořádání člověka bylo nyní "vzhůru nohama" (je to výstižnější obraz, než by se na první pohled mohlo zdát, ale o tom jindy), nádherný palác lidské duše se obrátil v sutiny. Je to tak nepochopitelné, že si Bůh nepřál, aby v tomto politováníhodném stavu, který člověk už nebyl schopen napravit, žili lidé na věky čili setrvávali ovládáni hříchem jako nesmrtelní? Je snad něco strašidelnějšího než nesmrtelné monstrum naplněné zlem, páchající zlo a myslící zlo? Proto bylo tak důležité vzdálit tohoto "změněného člověka" od stromu života, aby hříchem modifikovaný Adam nevztáhl ruku po nesmrtelnosti, čímž by pak hřích získal život na věky. Představme si zkažené lidi, kteří se neštítí vraždy, žijící věčně, a tudíž mohou, neomezeni délkou života, páchat nejhorší zločiny - a to prostě furt, co jim síly stačí. Život na zemi by se rychle stal peklem. Jediný způsob jak omezit šíření kruté infekce zla po světě, bylo zbavit člověka nesmrtelnosti. Vyhnáním Adama a Evy od stromu života bylo lidstvo zachráněno před hrůzami, které si ani neumíme představit.

Ze stručné biblické zprávy o stavu předpotopního lidského pokolení se dozvídáme, že i přes lidskou smrtelnost se zlo rychle šířilo a ovládlo lidské mysli, takže nejen že bylo pácháno všude násilí, sexuální nevázanost a krádeže, ale především "každý výtvor lidské mysli i srdce byl v každou dobu už jen zlý" (Gen 6,5). Vyšlo tím najevo, že "pouhé" zbavení člověka nesmrtelnosti nebylo dostatečně efektivním opatřením. Tudíž vedle očištění země od zvrácených lidí potopou rozhodl se Hospodin ještě dramaticky zkrátit lidský věk, aby člověk se srdcem červavým od zla měl tak krátký život, že tu nestihne napáchat příliš mnoho zla. Proto krátce před potopou zkracuje zvláštním zásahem lidské trvání z tisíciletého či mnohasetletého života na pouhých 120 let (Gen 6,3) (v praxi většinou ještě méně kvůli dalším vlivům). Mnoho lidí se díky krátkému životu nestane tak zlými, jakými by - nedej, Bože, - mohli být, kdyby žili stovky let; díky zkrácenému životu se totiž zlé sklony a hřích usídlený v srdci člověka, s nimiž řada lidí příliš nezápasí, nestačí jak-se-patří rozvinout, takže skutečně zlými a blížícími se dokonalosti ve zlu se stane jen pár "zvláště disponovaných" jedinců, kteří se stihnou abnormálně rychle rozvíjet ve všeliké špatnosti. Pozoruhodné je, že - jak se zdá - v poslední době dramaticky přibývá takových lidí, kteří toho i za tak krátký život dost stihnou...

Naštěstí takových lidí, jejichž srdce je v průběhu jejich života definitivně ovládnuto zlem, je stále jen menšina; až ke konci světa se má lidstvo dostat do stavu, kdy je ukončen zápas dobra a zla v srdcích lidí a to konečným vítězstvím zla. Živí pak budou závidět mrtvým. Takový svět, v němž už pro většinu lidí není volba mezi dobrem a zlem, ztratí smysl, a jeho trvání Bůh ukončí.

Za zamyšlení stojí, že při mapování genomu člověka vědci objevili jakýsi "přídavek" do genetické informace, o němž tvrdí, že vypadá, jako by tam původně tento kousek kódu nebyl, a ten má prý jediný účel: spustit někdy po dvacátém roce života člověka řízený proces stárnutí a chátrání organismu; samozřejmě se vědátoři hned začali zabývat myšlenkou, jak tuto sekvenci genetického kódu vyřadit z provozu. Zřejmě si myslí, že takový nesmrtelný Hitler je přesně tím, co nám tu na zemi schází nejvíce.
Je patrno, že Bůh vyhnáním Adama a Evy od stromu života kromě jiného zmařil plány satanovy. Lze předpokládat, že satan plánoval získání moci nad nesmrtelným člověkem, a tím dosažení obrovské, prakticky neomezené, vlády nad světem, z něhož by rychle vybudoval své pekelné království. Krátkověký člověk podstatně omezuje ďáblovy možnosti na tomto světě, leč nikoliv zcela. Pomalu, ale přece, se satan nakonec dostává, kam zamýšlel. Díky Bohu za ta tisíciletí času, který světu daroval, za ten čas, kdy tolik generací zde mohlo prožít své životy a mělo možnost té základní lidské volby: uskutečnit svou svobodu - zvolit dobro a zavrhnout zlo.
Nyní však zpět k tomu, co provedl Adam tam, na začátku, když neuposlechl Stvořitele a nechal se svést jiným způsobem myšlení.

Lze říci, že Adam podlehl pokušení magie. Magie, to je uskutečnit svou vůli proti Boží vůli.
Osou zbožnosti jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá." Podstatu magie bychom mohli vystihnout slovy: "Staň se vůle má!" Ano, magie, to je satanovo "evangelium".
Ze spisů a výroků svatých Otců a poustevníků víme, že základem správného duchovního života je odseknutí vlastní vůle, poslušnost. Proč? Dle duchovní zkušenosti pravoslaví se nesprávným použitím vůle stal kořen člověka zkažený, protože vůle je jedním ze základních vlastností lidství. Léčení člověka je tedy neodlučně spojeno se zavržením vlastní vůle, která je skoro vždy nějak infikována zlem, a hledáním a uskutečňováním Boží vůle. Pro vyléčení člověka od duchovní smrti nestačí jen vnějškové kosmetické úpravy života, je nutno pracovat s tím, co vede až ke kořeni. Podobně jako ďábel pracoval s lidskou vůlí, když chtěl zkazit člověka, tak i při nápravě tohoto neštěstí, se neobejdeme bez zásadní práce s vůlí. Kristus praví "zapři sám sebe" (doslovně se tam říká něco ve smyslu: zavrhni sám sebe) a "umři pro Mne a pro Evangelium". Tím se myslí zřeknutí se svrchovanosti své vůle.

Proto jsou v církevním životě tak důležitá pravidla, kánony a stanovené obřady a zvyklosti. Podřizujeme-li se jim, uskutečňujeme tím odsekávání vlastní vůle. Má-li být církevní život naplněn neklamnou zbožností, je to nevyhnutelně spojeno se skloněním lidské vůle před pravidly a kánony. Nejenže je to základ církevní jednomyslnosti, především je zapření své lidské pokažené vůle, což je základním předpokladem, aby se k tomu, co konáme a oč se snažíme, mohl přihlásit Bůh.

O specifickém případu toho, o čem tu hovoříme - totiž o nutnosti, aby kněžské svěcení bylo dle Boží vůle, krásně psal v jednom článku zvěčnělý vladyka Dorotej, který cituje ap. Pavla: "Ať nikdo sám sobě neosobuje té cti (kněžství), ale (jen ten,) kdo povolán jest od Boha, jako Áron" (Žid 5,4). Platné svěcení totiž koná skrze biskupy sám Svatý Duch a Boha nelze přinutit: "Nemylte se, Bůh nebývá vysmíván" (Galat 5,7). Za znamení toho, že se kněžské svěcení děje dle Boží vůle, je v Církvi považováno splnění požadavků posvátných kánonů a dalších pravidel a církevních obyčejů vztahujících se k ustanovení a svěcení duchovních osob. Jen v takovém případě je možno pokládat biskupa či kněze za Božího vyvolence a nikoliv za samozvance, který se do posvátného církevního úřadu vetřel a je uchvatitelem poct.
V praktickém církevním životě bohužel tak často vidíme, jak např. i konání církevních obřadů a služeb je nakaženo prosakováním jakéhosi magického prvku do zbožnosti. Projevuje se to především tím, že lidé se snaží používat obřady k naplnění vlastní vůle, nebo magickým chápáním bohoslužeb či duchovenských hodností apod. Magické uvažování proniklo do všeho našeho myšlení. Tím je prvotní hřích přítomen v každé naší myšlence, skutku a záměru.

Na Západě tomuto pokušení "křesťanské magie" římsko-katolická církev propadla i na úrovni věroučné a to heretickým dogmatem Tridentského sněmu: "svátost působí ex opere operato" - de fide (česky „ex opere operato“ znamená „ze samého konání“ čili v praxi „mechanicky“ - tedy na principu byť i formálně vykonaného liturgického úkonu stane se duchovní svátostný skutek, což je krajní formalismus odporující svatootcovské teologii. Římsko-katolická praxe je v průběhu druhého tisíciletí tímto duchem zřetelně prosáklá, o tom snad není potřeba se šířit).
Se západním magickým pojetím apoštolské posloupnosti, které je v rozporu s kánony svatých otců, se bohužel setkáváme i některých pravoslavných teologů. Pro přenos apoštolské posloupnosti není podstatný nějaký magický akt skládání rukou spojený s patřičným úmyslem, ale především je pro skutečnou apoštolskou posloupnost nutný přenos a zachování pravoslavné víry a církevní jednoty - to je základ, na němž se děje předání apoštolské posloupnosti ke kněžské a biskupské službě; mimo pravoslavnou víru a vně jednoty Církve není žádná apoštolská posloupnost, jak učí např. 1. kánon sv. Basila Velikého.
Antipodem magie je dogma. Dogma je tedy protipólem, hrází a zničením magie v samém jejím kořeni. Všude, kde se začíná drolit monolit křesťanského dogmatu (ať už vymýšlením nějakých nových dogmat nebo zvykláváním těch autentických dogmat), vstupuje do této duchovní eroze magie, která se pak šíří v lidském uvažování jako hnilobná infekce.
Lidem s magickým uvažováním je dogma odporné. Připadá jim, že omezuje svobodu myšlení. Je to stále ta samá situace jako v ráji u stromu poznání. To, čemu lidé podlehli, byla satanova nabídka zdánlivé svobody poznání, nabídka "budete jako bohové" - čili vy sami budete měřítkem všech věcí. Člověk měřítkem všech věcí, tedy člověk sám rozhodující o tom, co je dobré a co je zlé, se stal zdrojem zla, bolesti a neštěstí, které provázejí lidstvo od starých věků. Na začátku každého zločinu stojí lidské rozhodnutí, při němž on sám sebe určil, on sám si stanovil, co je dobro a co je zlo.

A tzv. svoboda poznání, kterou nabídl satan? Jakého poznání možno dosáhnout v oddělení od Stvořitele všeho? Jedině poznání falešného, klamného, relativního, obojakého, fragmentálního. Tak se z mudrců a zřeců stali doktoři a inženýři. Tak se z otevřenosti pravdě, ve které lidé dleli v době, kdy svět byl ještě mladý, stalo později čarodějnictví a míchání lektvarů (tak charakterizuje moderní vědu apokalypsa, lépe postihnout duchovní pohled na materialistickou vědu už asi nelze), do čehož upadli lidé v dnešním chátrajícím, zvetšelém a stárnoucím světě. Místo toho, aby se lidé nechali Stvořitelem uvádět do podstaty všeho stvoření, nechali se svést ke slepému bádání v touze dosáhnout dosaženým věděním magické moci nad stvořeným světem, ovládnout jej a napodobit Stvořitele tím, že zasáhnou do podstaty stvoření, upraví si ho podle svého. A už se o to pokoušejí - atomová fyzika, genetické inženýrství. Až to "bílé pláště" ve své satanské pýše "rozjedou naplno", sesype se stvořený svět lidstvu na hlavu jako dům, jemuž odstřelíš základy. Jak to už říkal nějaký indián: lidi bude bít země, voda i vzduch.

Je ještě jiný způsob poznávání tajemství tohoto stvořeného světa než je ústavní věda? Jeden starec na Athosu se zabýval myšlenkou, jak je člověk nicotný, když ani neví, jak je uděláno Slunce. Bůh mu odpověděl: "Pokoř se a poznáš nejen to, jak je uděláno Slunce." (Myslím, že je to v knize o sv. Siluanu.) Skutečně, řadě asketů Bůh zjevil taková přirozenými prostředky neprobádatelná tajemství o tomto světě, že si o té hloubce proniknutí do uspořádání a podstaty přírody mohou vědci nechat jenom zdát...
Stejně jako v rozbřesku nad prasvětem, na začátku lidských dějin, Bůh nabízel lidem rozvoj a růst, jaký je lidskému myšlení nepředstavitelný, jen kdyby zachovali poslušnost, tak i dnes, ač žijeme už v pozdním šeru rozpadajícího se světa, je člověku stále nabízen rozlet po nekonečných horizontech poznání, když založí své uvažování a světonázor na křesťanském dogmatu. Jenže stále méně lidí to v tuto pozdní dobu chápe.
Místo toho lidstvo znovu a znovu a ještě úporněji opakuje volbu starého Adama. Vyberou si magické uvažování, a tím si uzavírají přístup do vyšších duchovních sfér a do ráje lidského ducha. Uzavírají se tím sami v sobě, v lidské omezenosti.
O tom totiž magie je - o uvěznění lidského ducha v okovech lidské vůle. To je satanův žalář na věky.

Možná u vědomí toho všeho už lépe chápeme, z čeho nás Kristus, jako druhý Adam, přišel vysvobodit.














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz