1158


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 354:

Administrátor --- 17. 4. 2008
Neděle o pravoslavné duchovnosti

2. neděle Velk. půstu – SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY

Za onoho času Pán Ježíš...
2,1 ...opět všel do Kafarnaum po [kolikas] dnech. I uslyšáno jest, že by doma byl.
2,2 A hned sešlo se jich množství, tak že již nemohli se směstknati ani přede dveřmi. I mluvil jim slovo.
2,3 Tedy přišli k němu, nesouce mrtvící raněného, kterýž ode čtyř nesen byl.
2,4 A když k němu nemohli přistoupiti pro zástupy, loupali střechu, kdež byl, a probořivše [ji], spustili po provazích dolů ložce, na němž ležel mrtvící raněný.
2,5 A vida Ježíš víru jejich, dí mrtvící raněnému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.
2,6 A byli tu někteří z zákonníků, sedíce a myslíce v srdcích svých:
2,7 Co tento tak mluví rouhavě? Kdo může odpustiti hříchy, než jedině sám Bůh?
2,8 I poznav Ježíš hned duchem svým, že by tak přemyšlovali sami v sobě, řekl jim: Proč o tom přemyšlujete v srdcích svých?
2,9 Co jest snáze, říci mrtvící raněnému: Odpouštějí se tobě hříchové, čili říci: Vstaň, vezmi lože své a choď?
2,10 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, dí mrtvící raněnému:
2,11 Toběť pravím: Vstaň, a vezmi lože své, a jdi do domu svého.
2,12 I vstal hned, a vzav lože své přede všemi, odšel, takže se děsili všickni, a chválili Boha, řkouce: Nikdy jsme toho neviděli.
(Marek 2,1-12)

Výklad události, kterou popisuje dnešní evangelium, jsme ve stručnosti učinili již v zamyšlení nad 6. nedělí: o mrtvicí raněném.
K tomu připojme jen pár črt.
Dům, kde byl Ježíš, je domem Páně. To, co se dělo v tom domě, je možno přirovnat k tomu, co se děje v chrámu při bohoslužbách. Ježíš učí lid a potom léčí toho, který byl k němu spuštěn na lanech. Ta lana jsou tu pěkným obrazem svatých Tajin - křtu a svatého přijímání, které nás „dopravují“ k Pánu Ježíši.

Ježíš Kristus začal svou službu mnohými zázraky, léčí nemocné, vymítá běsy, očišťuje malomocné. Doposud však nikomu nezvěstoval odpuštění hříchů. Až tentokrát. Je to jeho odpověď na překvapující víru těch lidí. Kristus se tady poprvé projevuje jako Bůh - jako ten, kdo podává dar Ducha Svatého "pramen, prýštící do života věčného" (Jan 4,14), živou duchovní vodu omývající lidskou duši od hříchu.

K tomu obraťme zraky ve Velikém půstu. Naší hlavní nemocí a ranou je hřích - to je naše smrt, naše ochrnutí, naše malomocenství... Hřích nás uzavírá do pekla odloučení od Boha.

„My sami jsme mrtví a ještě před smrtí těla trpíme smrtí duše, což znamená oddělení duše od Boha.“ (Sv. Řehoř Palama)

Kristus léčí nemoci ne jako proroci, kteří uzdravovali Boží mocí. On léčí sám sebou - používá to, čím jest. Jelikož On je Bůh, je On právě tím jediným, kdo může odpouštět hříchy.

Právě víra těch čtyřech a toho ochrnulého vzbuzuje v srdci Pána Ježíše odpověď, kterou je odpuštění, tj. dar Ducha Svatého, jímž je zničení hříchů. Víry je potřeba. Víra otevírá střechy našich domů a osvobozuje nás ze zajetí hříchu a odloučenosti od Boha.

----------------------------

Co je to spása? „Spasený člověk dosáhl spásy proto, že se oblékl v Krista,“ (Theofan Zatvornik) - pouze v takovém stavu má přístup k Otci. Pečeť Kristova se otiskuje do celé přirozenosti člověka.

Tato skutečnost není pouhou zbožnou teorií, ale se projevuje na našich myšlenkách, slovech a skutcích.
Není větší běda, než když křesťan má světské smýšlení. Je-li jeho způsob uvažování, jakoby se při křtu neoblékl v Krista. Zůstává-li hlavní cíl jeho života - to, do čeho vkládá své srdce, vězet v tomto světě. Proč je pak takový člověk pokřtěn? Nadarmo byl „oděn do sněhobílého odění z vody a z Ducha“. Mají snad křest a svaté Tajiny pro člověka nějaký význam, jestli se zřetelně neprojevují v jeho životě?

Pateriky a životy svatých nám ukazují, jak se projevil křesťanský duch v životě těch, kteří oblékli Krista. Pokáním. Většinou tito lidé z pokání a současně i z radosti mnoho plakali „světlým pláčem“. Dávnému pouštnímu otci, sv. avvovi Arseniovi z častého pláče opadaly řasy kolem očí, jeho šátek byl stále mokrý od slz. To, co prožíval ve svém pláči, je nevypravitelné. Když se ho tázali, co považuje za nejdůležitější, odvětil že pravoslavnou víru.

Člověk držící pravoslavnou vírou, oblečený v Krista, nikdy nebude Bohem opuštěn. Na duši stále nosí pečeť Kristovu. Vidí ji andělé a pomáhají mu. Bojí se ho běsové. (Obléknut v Krista byl při svatém křtu a pečetí byla jeho duše označena při svaté Tajině myropomazání, při které se „svatým myrem viditelně pomazává tělo a duše je při tom neviditelně posvěcena Svatým Duchem“ (z učení o svatých Tajinách). O této pečeti kladené na čelo věrných se píše v Apokalypse 7,2-4 a 9,1-6. Viz i dále Efez 1,13; Efez 4,30; 2 Kor 1,22. Označování lidí zářivou Boží pečetí blahodati se děje při každém pravoslavném křtu a myropomazání.)
„Bůh je světlo a není v něm žádné tmy“ (1 Jn 1,5).
Ten, kdo se naplní světlem, Boží blahodatí, stává se „příbuzným“ Kristovým, „srostlým“ s Kristem, a takové si Bůh přitáhne k sobě.
Boží Syn je „Světlo ze světla“ - to nejsou prázdná slova. Vše, co nám o sobě Bůh zjevil, tj. všechna dogmata, jsou tu proto, že mají nějaký vztah k naší spáse - ba, mají zásadní význam pro naši spásu. Víme-li o Božím Synu, že je „světlo ze světla“, chce se nám tím říci, že Boží Syn přišel, aby i nás naplnil světlem. To světlo - či alespoň jeho odlesk - známe z vlastního duchovního života - snad přinejmenším čas od času zažijeme, že se v nás při modlitbě, nebo při čtení Písma, náhle podivuhodně „rozjasní“; někdy to lidé silně prožívají po svatém přijímání nebo po zpovědi. V tomto vnitřním světle náhle chápeme to, co jsme dříve nechápali, objasňují se nám problémy a taje, nad kterými jsme si doposavad marně lámali hlavu. Leč hlavně se nám při tomto „rozbřesku“ odhaluje smysl našeho života a nahlížíme podstatu své existence. Obojím totiž je - život v Bohu, sjednocení s Bohem. Tím podivuhodným úsvitem není nic jiného než záře nestvořené energie Ducha Svatého v naší duši. V takové chvíli nelze nic říci o tom, co prožíváš, nelze to vyjádřit žádnými slovy; snad jen zvoláním z bohoslužby: „Dárce světla, sláva tobě!“ (Z posvátných hymnů k oslavě svátku Proměnění Páně)

Kdo tento rozbřesk v sobě uhlídal, ten prý vidí toto světlo, jak probleskuje např. ze slov Evangelia, z bohoslužebných textů, z dogmat a symbolu víry, a osvěcuje duše těch, kteří čtou Kristova slova, modlí se a naslouchají bohoslužbě, vyznávají neporušená dogmata víry. Lidé, kteří odcházejí od kalicha, z něhož přijali nejčistší Tajiny, jsou ozdobeni tímto světlem, podobně jako křesťan, když vystupuje z křestní vody. Vše, co Církev koná, má především osvěcovat lidská srdce. Lidé přijímající od Církve toto dobrodiní pak chodí ve světle a netápou ve tmě. Co to znamená? Především to, že celým nerozděleným srdcem touží po Bohu a chápou rozhodující smysl lidského pozemského života, drahocennost darovaného času. Takoví vedou své životy podle blahodati - myslí, činí a říkají to, co jim přináší do nitra blahodať. Jsou jim odporné myšlenky, slova a skutky, které blahodať odhánějí a naplňují duši tmou.

Lidé se někdy táží, jestli pokání, které konají, je dobré. Na to je potřeba odvětit především, že oni sami musejí vnímat, zdali je pokání naplňuje vnitřním světlem, jestli se jim po zpovědi rozjasnilo.

---------------------------

Tato neděle je zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy. Byl jsem v Soluni u jeho svatých ostatků. Jsou pod tlustým sklem. Avšak i přes ně vychází z ostatků silná duchovní vůně.

Život sv. Řehoře je velice aktuální i v naší době (řekněme otevřeně: právě v našich dnech). Vír událostí, které zachvátily církev, mu nedovolil, aby zůstal na Svaté Hoře Athos a věnoval se tam nepřerušeně až do konce svých pozemských dní kontemplaci Boha a nevypravitelnému zření věčného světla, které zářilo kolem Pána Ježíše při jeho proměnění na hoře Tábor. Bylo 14. století. Na Východ útočil západokřesťanský duch, nový duch papežského křesťanství, agresivní, nesnášenlivý, vysmívající se původní staré křesťanské spiritualitě. Bylo totiž na Západě už jiné křesťanství, které se ukazovalo být tak nepodobné tomu křesťanství, které společně sdílely západní a východní církev v prvním tisíciletí. Nové západní křesťanství, v mnohém připomínající spíše vojenskou doktrínu, se právě chystalo dobýt svět, srazit jej papeži k nohám - pro „větší slávu Boží“. Taková pyšná doktrína měla málo pochopení pro usebranou modlitbu a pro původní asketicky mlčenlivý charakter mnišství, které bylo charakterizováno zřeknutím se světa.

Západ nepřicházel na Východ jen v podobě křižáků. Jinou formou výpadu Západu proti Východu byly snahy o prosazení zhoubné unie pravoslavných s Římem; sem patří příchod kalábrijského Řeka Varlaama do Byzance, kde tvrdě zaútočil na to, co bylo východnímu křesťanství nejdražší - na kontemplativní mnišský život, konkrétně na mnichy na Svaté Hoře Athos, kteří byli z pohledu Západu shledáni neužitečnými pro svět, protože se jenom modlili. Varlaamovi, vzdělanému a velice inteligentnímu mnichu, se podařilo vzbudit na Východě pozornost. Střetu už nebylo možno se vyhnout. Rozhořel se spor. Athos vyslal na obranu hodnot pravoslavné duchovnosti mnicha Řehoře.

Jak spor dopadnul, si můžete přečíst v krátkém popsání života sv. Řehoře Palamy. O teologickém obsahu sporu a důsledcích západní doktríny postavené proti Palamovi pro život západní církve si můžete přečíst povídání v článku: Význam učení o nestvořených energiích.
Toto téma není spojeno s jednou z velkopostních nedělí náhodou. Je to připomínka neviditelných hodnot duchovního života, které nesmějí být vytlačovány ani těmi nejctnostnějšími skutky tělesnými. Duchovní život, který se snažíme právě v době postní prohloubit, nás přivádí k hodnotám, které jsou sice neviditelné, ale při tom jsou cennější než cokoliv z tohoto viditelného světa.

Spor mezi Řehořem Palamou a Varlaamem byl jen projevem skrytého konfliktu (porozkolového) mezi starým Východem a novým Západem; tento duchovní antagonismus se při palamovských sporech jen zviditelnil. Je to vlastně ve své podstatě spor o pojetí křesťanství. Zatímco papežský Západ se už definitivně přiklonil ke světskému pojetí křesťanství, v Palamovi vystupuje nejen Východ proti Západu, ale především je upevněno původní biblické křesťanství, které stojí na Kristových slovech: „Království mé není z tohoto světa.“

-----------------------

Nu, a na konec. Dostávám se tu opět k tématu, jehož se dotýkám tak často. K čemu je tady Církev? Opět a opět tvrdím, hlásám, pravím, kážu a připomínám, že tu není proto, aby se starala o chudé a pečovala o potřebné (to je sice důležitou součástí církevního díla a mise, ale součástí druhotnou a nikoliv prvotní); a už vůbec tu není proto, aby získávala světskou moc (jak to uchopil Západ a tímto svým pojetím znemožnil křesťanství před celou západní civilizací); a zapomeňme už na to, že by církev (ať přímo či skrze některé své věrné) měla svým vlivem vstupovat do politiky a prosazovat nějaké bohulibé zákony (což s takovou vervou činí naši západní bratři a je to důvodem, proč mají naši současníci v naší zemi církve většinou plné zuby a preláti jsou zde skutečnými „miláčky národa“ - viz převládající reakce společnosti na chystané církevní restituce: Nic církvi nedávat!). Zbavme se už takového světského myšlení! Všechny tyto klamné cíle mají jen odvést církev od toho, co „jediné je důležité a co nebude odňato od ní“ (jak pravil Ježíš na návštěvě u Marty a Marie; Lukáš 10,38-42). Církev je tu proto, aby osvěcovala svět.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz