1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 368: #

Administrátor --- 7. 5. 2008
Tomášova neděle

2. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; tzv. „Popaschální“ (Antipascha)

Dnes se v chrámu čte o nevěřícím Tomášovi.

"Pán můj a Bůh můj!" zvolal ap. Tomáš, když na vlastní oči spatřil vzkříšeného Spasitele. Sv. Theofan Zatvornik si všímá, s jakou silou se Tomáš chytil Pána a jak pevně se Ho drží. Podobně jako se topící námořník chytí dřevěného prkna či trámu, když ztroskotala jeho loď a hrozí mu smrt v mořské hlubině. Podotýkáme, že kdo nemá takový vztah k Bohu, ten ještě nemá náležitou víru v Pána.
Říkáme: "Pán je Spasitel," a máme na mysli, že je Spasitelem všech. Než, apoštol Tomáš dí: "Pán je můj Spasitel (tj. Zachránce)." Když vyznávám: "Můj Spasitel," pociťuji, jak přichází od Pána právě moje spása.
Vnímání záchrany je spojeno s vnímáním záhuby, ze které Zachránce vytrhl zachráněného. Cítí-li blízkost záhuby lidská bytost, které je už dle její přirozenosti vlastní toužit po životě, a chápe-li, že sama se zachránit nemůže, je nucena hledat Zachránce. Když ho nalezne, okusí moc jeho záchrany, kterou přináší, a tudíž se ho pevně drží a nechce se od něho oddělit ani pod hrozbou ztráty života.
Tento druh událostí v duchovním životě křesťana není pouhou záležitostí rozumu, ale jsou prožívány skrze skutky. A potom, stejně tak jeho víra, tak i jeho spojení s Kristem, stávají se pevnými jako život či smrt. A takový teprv může upřímně prohlásit: "Kdo mne může oddělit od Něho!"

Tolik sv. Theofan. Stejně jako topící se námořník velice dobře chápe, jaká smrt mu hrozí, a všemi silami se chytne lodního stěžně, který plove kolem, tak i my dobře chápejme, co nám hrozí, nechytneme-li se Krista. Každá vlažnost ve víře, každé kolísání, každá mělkost či kompromisy ve víře, pocházejí z toho, že si neuvědomujeme, proč Kristus přišel, před čím nás zachraňuje, a že bez Krista jsme ztraceni.

Jak píše sv. Theofan, takové poznání není jen na úrovni rozumu, ale proniká do všech lidských skutků. A tu je potřeba nejen náboženské přesvědčení, nebo cit, ale hlavně rozhodnost. Skutky jsou projevem vůle. Není-li liská vůle zasažena vírou, nemá víra sílu. Leč pevné odhodlání a vůle řízená pravdivou vírou způsobují, že se člověk stává křesťanem - v plném smyslu toho slova. A křesťanu Bůh spěchá vždy na pomoc.

Tady leží odpověď na otázku některých lidí, proč jim Bůh nepomáhá.

Uvedu zde na ilustraci jeden příklad.

Starec Paisij Svatohorec vypráví o tom, co mu vyprávěl jeho přítel, ruský starec. Když byl otec Antonij ještě poslušníkem (novicem) vstoupil do jednoho ruského monastýru, kde byli téměř všichni mniši v pokročilém stáří. Poslali ho pomáhat při rybolovu monastýrskému rybáři. Monastýr totiž žil z rybolovu. Jednou přišla na břeh řeky, kde pracovali, dcera rybáře a řekla otci, aby šel rychle domů kvůli jakési naléhavé záležitosti. Sama tam zůstala, a že bude pomáhat poslušníkovi. Jenže náhle tuto nešťastnici ovládlo ďábelské pokušení a ona - aniž by věděla, co činí, - vrhla se na poslušníka s hříšnými úmysly. Nejdříve byl otec Antonij zmaten, nevěda, co dělat. Potom však, pokřižovav se, vykřiknul: "Lepší je pro mě utopit se než zhřešit." A vrhnul se do hluboké řeky. Viděv dobrotivý Bůh horlivost čistého mladíka, který se snažil zachovat si čistotu, podržel ho na hladině vody, takže se ani nenamočil. "Skočil jsem se do vody po hlavě," vyprávěl později starec, "avšak bez ohledu na to, náhle vidím - ani jsem si nevšiml, jak se to stalo, - že stojím celou svou postavou na hladině. Dokonce ani oděv jsem neměl mokrý." V tu chvíli pocítil vnitřní ticho a nevyjádřitelnou sladkost, které zcela zničily všechny hříšné myšlenky a tělesné vzrušení, které v něm nepřístojné chování dívky zpočátku vyvolalo. Antonij, stojící na hladině vody, byl ohromen tím velikým zázrakem. A dívka, která na to všechno hleděla, se rozplakala, kajíc se za svůj hřích.

Otec Antonij vlastně zopakoval Kristův zázrak chození po vodě. Ani kousek jeho oděvu nebyl mokrý. Proč se to stalo? Protože měl rozhodnost. Následoval Krista až do konce. U ctihodného Serafima Sarovského je v jeho životě taková zajímavá příhoda, jak za ním přišel poslušník a nechápavě se tázal: "Proč v naší době není takových velikých asketů, kteří žili kdysi, jak o nich čteme v egyptských patericích?" On odpovídá: "Problém je v tom, že dnešní lidé nemají odhodlání, rozhodnost následovat Krista. V tom je vše. Proto nedostávají takovou blahodať, jakou dostávali od Boha dávní starci."

Takže nyní už chápeme, že jednou věcí je víra, a druhou věcí je odhodlání. Víra bez odhodlání je bezmocná. Musíme mít obojí: víru i odhodlání.











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz