1168


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 372:

Administrátor --- 18. 5. 2008
Neděle žen myro nesoucích

3. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; svatých žen myronosic (Marie Magdaleny, Marie Jákobovy, Marie Kleopovy, Salomie — matky synů Zebedeových, Jany — ženy domovníka krále Heroda, Marty a Marie — sester spr. Lazara, Zuzany) a tajných učedníků Pána (spr. Josefa z Arimatie a Nikodéma)

Za onoho času...
Přišed Jozef z Arimatie, počestná osoba úřadní, kterýž také očekával království Božího, směle všel ku Pilátovi, a prosil za tělo Ježíšovo.
Pilát pak podivil se, že již umřel. A povolav setníka, otázal se ho, dávno-li umřel.
A dozvěděv se od setníka, dal tělo Jozefovi.
I koupiv plátna, a sňav ho (s kříže), obvinul v plátno, a položil do hrobu, kterýž byl vytesán z skály, a přivalil kámen ke dveřům hrobovým.
Ale Maria Magdaléna a Maria Jozesova dívaly se, kde byl položen.
A když pominula sobota, Maria Magdaléna a Maria Jakubova a Salome nakoupily vonných věcí, aby přijdouce, pomazaly Ježíše.
Protož velmi ráno v první [den] po sobotě přišly k hrobu, an již slunce vzešlo.
I pravily vespolek: Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?
(A vzhlédše, uzřely odvalený kámen.) Byl zajisté veliký velmi.
A všedše do hrobu, uzřely mládence, an sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se.
On pak řekl jim: Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal (z mrtvých), neníť ho tuto; aj, místo, kdež jej byli položili.
Ale jděte, povězte učedlníkům jeho i Petrovi, že vás předejde do Galilee. Tam jej uzříte, jakž pověděl vám.
A vyšedše rychle, utekly od hrobu; nebo přišel na ně strach a hrůza. A aniž komu co řekly, nebo se bály.
(Marek 15,43 až 16,8)


Sv. Ignatij Brjančaninov se nade dnešním evangeliem věnuje jinotajné linii výkladu tohoto evangelijního příběhu: hrob - to je naše srdce, které bylo kdysi chrámem a stalo se hrobem. Skrze křest do hrobu našeho srdce vchází Kristus, aby v nás přebýval. (Chce i v nás vstát z mrtvých a nás spoluvzkřísit s sebou.)

Židovská pečeť na hrobě - to je snaha ďábla a všech běsů zabránit vzkříšení Krista v našem srdci.
Kámen přivalený ke dveřím hrobu, kámen veliký velmi - to je nemoc duše, která udržuje všechny ostatní naše duchovní nemoci. Tuto úhlavní nemoc nazývají svatí otcové "necitelností". Podle svatootcovského učení je to umrtvení duchovního vnímání, čili to je neviditelná smrt lidského ducha vůči k duchovním věcem, zatímco náš život se odehrává jen ve vztahu k materiálním předmětům.

Dlouhodobý nedbalý život uprostřed zábav, v neustálých dobrovolných hříších, spolu se zapomenutím na Boha, na věčnost, s opomíjením přikázání a Evangelia způsobí naprostou necitlivost ducha člověka k duchovnímu životu a umrtví ho na úrovni duchovní. Ačkoliv věčný duchovní svět existuje, pro takového člověka přestává existovat, protože všechny své síly nasměroval pouze k materiálnímu, dočasnému, marnému a hříšnému.

Když se duchovní necitlivost stane kvalitou duše, pak svět a jeho vládci pečetí kámen hrobový. Podstata této pečeti spočívá ve společenství s padlými duchy, v tom, že si lidských duch osvojí dojmy (otisky pečeti), jimiž na něho působí padlí duchové.

Ve slovech sv. Ignatije v ruštině zaznívá významná slovní hříčka: pečeť = pečať, dojem = vpečatlenije (otisk pečeti).
„Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobu?“ Otázka, kterou si kladou ženy cestou ke hrobu. Otázka naplněná starostlivostí, žalem a rozpaky. Pociťují to všechny duše, které se vydaly k Pánu, zanechaly služby světu a hříchu. Před jejich zraky se náhle bolestně odhaluje v celé své velikosti lidská nemoc necitelnosti podobně, jako myšlenka na kámen hrobový způsobovala obavy ženám myro nesoucím.

Podle poučení svatých otců je pro zničení kamenné necitelnosti nutný ze strany člověka neustálý boj za zbožný a pozorný život.

------------------------

Sv. Theofan Zatvornik si nad dnešním evangeliem všímá spíše příkladu, který dává praktická rovina tohoto biblického příběhu: ty ženy jsou neunavitelné, nemohou spát, před kuropěním spěchají k hrobu, ačkoliv nevědí, jak a jestli se do něj vůbec dostanou; pohání je láska, kterou přetéká jejich srdce; spěchají, aby poskytly poslední službu milovanému Pánu Ježíši - nesou drahocenné vonné myro používané v židovské tradici ku pomazání těl zesnulých. Apoštolé? Jsou zmateni, ustrašeni; Petr třikrát Pána zapřel a vyloučil se tím z kruhu Kristových učedníků; jsou schováni za zamčenými dveřmi, kvůli strachu ze židů; Božský Mesiáš je v hrobě - rozum nezvládne pochopit něco takového - jak se to mohlo stát?, proč se to muselo stát? „Myronosice a apoštolé - to je cit a rozum. Obojí je potřeba v duchovním životě člověka,“ dí sv. Theofan Zatvornik.

Kvůli rozumu Petr zapřel Krista. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí bylo přece zcela rozumné říci: „Neznám toho člověka.“ Jenže toto rozumné chování vyloučilo Petra z okruhu Ježíšových učedníků a apoštolů. Proto, jak dnes čteme v chrámu při bohoslužbě, praví anděl v Markově evangelijním vyprávění ženám myronosicím: „...povězte učedlníkům jeho i Petrovi...“

Je to Mar 16,7; pouze v kralickém nebo pravoslavném překladu, český ekumenický překlad je na tomto místě zfalšován a místo "i Petrovi" píše "zvláště Petrovi"; nejspíše je to důsledek přítomnosti římskokatolických členů v překladatelské komisi a bylo to provedeno s úmyslem vyzdvihnout osobu Petrovu. V řeckém originálu evangelia je uvedena spojka "kai", která znamená "a" nebo "i". (Spolu s řadou veršů posvátného biblického textu, které ekumenická překladatelská komise prostě vyškrtla z českého znění Písma, je to smutný stín na odborné i morální úrovni tohoto moderního biblického překladu.)
Petr totiž už nebyl v den vzkříšení Pána počítán v nebi mezi apoštoly. Vzkříšený Kristus ho později na břehu Genezaretského jezera trojím tázáním: "Miluješ mne?" přijímá opět mezi své apoštoly (Jan 21,14-19; nejde tedy o žádné udělení nějakého primátu, ale o Petrovo pokání a znovu přijetí do Dvanáctera). Svatootcovská tradice vykládá trojí Ježíšovu otázku, jestli ho Petr miluje, takto: Jako třikrát Petr zapřel Pána, tak musel třikrát vyznat svou lásku, aby byla smazána jeho hrozná zrada. Církevní tradice vypráví, jak nesmírně si Petr cenil odpuštění svého hříchu a jak hlubokým pokáním byla už navždy naplněna jeho duše: až do konce života měl oči neustále červené od častého pláče, kterým stále litoval svého jidášského skutku. Jinde se praví, že se apoštol Petr po celý zbytek života s úlekem budil nad každým jitrem při prvním zakokrhání kohouta, jestli snad znovu nezapřel Pána; trhla s ním pokaždé hrůza nad jeho skutkem, jehož se před tenkrát v pátek před úsvitem dopustil, a pak kohout zakokrhal.

Kvůli tomu, že se řídil rozumem a ztratil srdce, Petr zapřel. Proto je přijímán zpět do apoštolského povolání právě otázkou na lásku, právě vyznáváním lásky (a nikoliv rozumu) se mu otevírají zpět dveře pokání, jimiž je uváděn opět mezi přátele Kristovy. Tento příběh nám napovídá, že rozum bez srdce odvede člověka od Boha, protože na cestách víry v Boha a služby Bohu je vůdcem člověka právě srdce, jež je potřeba očišťovat, aby bylo vidoucím a správně zřelo Boží cesty.

Nejspíše je právě racionální princip naší (ne)osvícené civilizace tím, co odvedlo naši společnost od Boha. Jen rozumové je považováno za seriosní. Materialistická racionalistická věda, rozumářství vydávané za moudrost. A jako protiváha bezduchého racionalismu jsou člověku nabízeny padlé a nečisté stavy srdce. City plné vášní, místo lásky hříšná sexualita, sentiment místo soucitu, lidská msta místo Boží spravedlnosti a odpuštění, násilí místo úsilí a hrůza hororů místo bázně před Bohem, soudem a věčností. Rozumářské uchopení světa a nečisté emoce jako zábava: to jsou dva póly života současné lidské společnosti. Žijeme ve velice nezdravém duchovním klimatu, který odvádí lidstvo od plné reality do jakéhosi virtuálního světa. Duchovní sféra, která je podstatnou součástí existující skutečnosti, je pro společnost našich současníků buď (v lepším případě) čirou teorií, jež má pranepatrný vliv na jejich reálný život, nebo (a to spíše) mrtvou minulostí šerého dávnověku či iluzorními kejklemi současných šarlatánů. Realita se dnes v materialismem zvetšelých myslích lidí smrskla jen na hmotnou sféru a to ještě nesprávně pochopenou a zvráceně uchopenou. A vnitřní život lidí je zpitvořen a zkroucen sentimentem a vášněmi, proti nimž už nikdo uvnitř sebe nebojuje, do podoby svrasklé parodie duchovního života.

Duchovní život, k němuž volá všechny pravoslavná církev, je návratem člověka do plné reality, rozšířením vnímání, aby nebylo omezeno jen materiální rovinu stvoření, nýbrž otevřelo se i duchovní sféře. Zároveň duchovní život, je-li pod správným duchovním vedením, vyvede člověka z duchovních či pseudoduchovních klamů nečisté emocionálnosti, sentimentu a vášněmi poškozených stavů srdce.

Mohli bychom hlasem volajícím na poušti opakovat biblická slova: „Navraťte se, synové lidští!“ Bude to však ještě někdo slyšet? Má ještě kdo uši k slyšení?




Použitá ilustrace: ikona žen myronosic. Rumunsko, monastýr Sučevica












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz