1190


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 390:

Administrátor --- 27. 6. 2008
Letnice - svátek z Dvanáctera

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE
Seslání Svatého Ducha na apoštoly


Padesátý den po Vzkříšení Kristově byly židovské svátky letnic - na památku darování Desatera na Sinaji. Zároveň to byla židovská slavnost žní - právě sklizeň obilí v zaslíbené zemi byla totiž důkazem splnění slibu, který Hospodin dal svému lidu na Sinaji, že uvede Izraelity do této země (Levit 23,10-17; Num 28,6). Všichni apoštolé, spolu s Matkou Boží a dalšími učedníky, se tenkrát jednomyslně modlili v horní síni jednoho domu v Jerusalemě. O třetí hodině dne (tj. podle našeho počítání je to devátá hodina dopolední) náhle nastal hukot s nebe, jakoby od silného vichru, a naplnil celý dům. Objevily se ohnivé jazyky a spočinuly na každém z apoštolů, a ti byli naplněni Duchem Svatým a začali hovořit nebeským jazykem, který dříve neznali. Tak Svatý Duch sestoupil na apoštoly, jak jim zaslíbil Pán Ježíš dříve. Podobu ohně měl proto, aby to bylo znamením, že Duch Svatý může spalovat hříchy a očišťovat, osvěcovat a zahřívat lidské duše.

Tak tedy vznikla z apoštolů Církev Boží, jež bude naplněna Duchem Svatým až do druhého příchodu Páně. „Duch Svatý je v Církvi jako duše v těle,“ praví tradice. Dává Církvi život, vlastně činí Církev Církví. Blahodať Ducha přebývá dnes v Církvi neviditelně a uděluje se věřícím především ve svatých Tajinách (při křtu, myropomazání, eucharistii, zpovědi atd.). Od doby Padesátnice se začaly konat svaté Tajiny a jimi byla účast na daru Ducha Svatého udělována znovu a opět dalším a dalším věřícím. Proto Petr odpovídal lidem, kteří se při kázání apoštolů tázali, co mají dělat: „Kajte se a dejte se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, pak i vy dostanete dar Svatého Ducha.“

Apoštoly Duch Svatý uschopnil hlásat Boží Království a mnoho lidí díky tomu uvěřilo a dalo se pokřtít. Ten den to bylo asi tři tisíce lidí. Jedině sestoupením Ducha Svatého lze odůvodnit, jak je možné, že se ti prostí galilejští rybáři stali zakladateli světového náboženství a jejich kázání je dodnes tou největší moudrostí, kterou lidstvo ve svých dějinách poznalo (vyznavači ostatních náboženství prominou).

Ježíš si nevybral ani univerzitní vzdělance (zákoníky či filosofy) ani z lidského hlediska moudré náboženské vůdce (velekněze, farizeje) ani politicky a vojensky mocné (Piláta & co.). Pán posbíral hrstku lidí, kteří byli nevzdělaní, bezvýznamní, chudí, bezmocní, a jim dal skrze Ducha Svatého moudrost, postavení a moc i vítězství, takže jsou to po Ježíši Kristu nejslavnější lidé našich dějin. Kristus Pán si vybral prosté a bezvýznamné, aby jednou pro vždy ukázal, že Církev je Boží dílo a nikoliv lidské. Známe jména řady učenců, víme o nich z jejich děl, na které sedá prach univerzitních knihoven; jména vladařů a vojevůdců známe ze žloutnoucích stránek podobně zaprášených svazků dějezpytu, o které se málokdo zajímá. Jak vzdáleny jsou nám tyto historicky a kdysi slavné osobnosti! Komu dnes vstupují do života? Naproti tomu svatí apoštolé jsou i po dvou tisíciletích hybnou součástí našich životů, jejich slova utvářejí naši víru a formují názory i kulturu, hovoříme s nimi v modlitbě a vnímáme jejich živoucí přítomnost v Církvi. Právě na tomto kontrastu můžeme sledovat jednu ze stránek díla Svatého Ducha.
Co není posvěceno sestoupením Svatého Ducha, zaniká, mizí, rozplývá se, ztrácí význam. Jen to, co je uchopeno blahodatí Ducha, přetrvá, stává se nezávislým na čase, získává pravý význam a původní prvopočáteční důstojnost. Pohané od dávna bolestně vnímali hrůzu pomíjivosti, v níž je ohnisko veškeré tragiky padlé lidské existence, leč nižádný člověk nebyl schopen tu strašlivou kletbu překonat. Faraoni zápasili s děsem, že i přes svoje „božství“ upadnou do zapomnění, stavbou pyramid, jiní mocnáři stavěli pamětní sloupy, tesali zápisy o svých skutcích do kamene - jen, aby alespoň prodloužili svou památku, a tím třebas jen pomyslně překonali svou smrt a vymanili se z všelidské kletby. Marné snahy. Tisíciletí se sunou po tváři Země a jako ledovec zahlazují všechny stopy po existenci dávných pokolení a jejich „velikánů“. Stejně neúčinné a zbytečné jako pyramidy u Nilu byly prázdné pohanské kulty a tajná mystéria, jimiž se lidé snažili zajistit si nesmrtelnost či něco podobného. Vládce smrti se jim chechtá.

Žádný člověk, ani mág, kouzelník, šaman, mudrc, prorok, - než jedině Stvořitel všeho mohl vyléčit tu smrtelnou ránu lidstva. Seslal Božského Ducha, aby otevřel průnik do věčnosti. Spojení s věčností se i zde na zemi projevuje vítězstvím nad časem, nad zánikem, zmarem a chaosem, nad bezútěšností dějin. Jak? Především existencí Církve založené na svatých apoštolech. Co se sjednotilo s Církví a potažmo se nechalo uchopit blahodatí Svatého Ducha, se už nepropadne do zapomnění, do zániku, rozkladu a smrti. Ale přechází ze smrti do života, ze zániku a rozpadu do nepomíjející existence, z časnosti do věčnosti. To, po čem bolestně a děsivě marně toužily všechny generace pohanů, dává se nyní zadarmo v Církvi.

Pohané si uvědomovali, že ten, na koho nikdo nepamatuje, přestal už existovat, a cítili tu strašlivou hrozbu pádu do nebytí a nicoty. Křesťan ví, že mu Církev dává podíl na své „nezapomenutelnosti“ - Bůh nikdy nezapomene na svou nevěstu, kterou je Církev (Zjev 19,7). A tak křesťan ví, že památka jeho už nikdy nezanikne. Bude navždy žít v Boží paměti jako ten, kdo se s Bohem v Církvi sjednotil, a nejen to - bude i v paměti Církve: vždy totiž bude přítomen a pamatován v modlitbách Církve, která se neustále modlí „za všechny v naději vzkříšení a života věčného zesnulé pravoslavné bratry naše...“

Možná právě toto vědomí vítězství křesťana nad zánikem a zapomněním stojí u kořene pravoslavného zvyku zpívat při zádušních obřadech nad zesnulým ta zvláštní slova: „Věčná paměť!“ Abychom si tím připomněli, že našim bratřím dal Bůh nepomíjejícnost a Boží Duch jim dal překonat starodávnou kletbu propadnutí se do zapomnění a neexistence. Památka všech věrných křesťanů je věčná, protože se sjednotili s Církví, která je příbytkem věčného Ducha, „spolubezpočátečného s Otcem“, a tudíž celá vstupuje do věčnosti.
Dnes dostává dar Ducha Svatého každý, kdo uvěří a dá se pokřtít, při svaté Tajině myropomazání, která se v pravoslavné církvi koná ihned po křtu. Kněz při konání Tajiny myropomazání činí svatým myrem znamení kříže na čele, očích, chřípích, ústech, uších, hrudi, dlaních a chodidlech a říká pokaždé: »Pečeť daru Ducha Svatého.« Proč na těchto místech? Duchovně zapečetěno (tj. chráněno před zlem a navráceno Bohu) je pomazáním blahodatí myšlení člověka, brány smyslů, srdce a veškeré konání. Myropomazání je pro nového věřícího jeho osobní Padesátnicí.

Tajinu myropomazání (západní terminologií bychom tomu říkali biřmování) vykonává v pravoslavné církvi každý kněz, leč svaté myro sám kněz nikdy nesvětí. To může učinit jen biskup , od něhož kněžstvo svaté myro dostává. (V současné pravoslavné praxi se myro vaří Velkém týdnu a na Velký čtvrtek je posvěcují jen patriarchové. Co se týče materiální stránky věci je příprava myra náročnou záležitostí, do olivového oleje se postupně zavařují předepsané vzácné vonné esence. Tím hlavním však je archijerejské posvěcení připraveného myra při liturgii sv. Basila na Velký čtvrtek.) Svěcením se myro stává „nositelem“ biskupské blahodati, tedy plnosti daru Svatého Ducha, který apoštolé udělovali pokřtěným brařím vzkládáním rukou, jak o tom svědčí Písmo (Skutky 8,17; 19,6; 2Timot 1,6). Je-li křtěnec pomazán svatým myrem, dostává se mu tím vložení rukou samotných svatých apoštolů, resp. udělení duchovního daru, který tím byl dáván a který doputoval od apoštolů skrze nepřerušenou apoštolskou posloupnost přes kanonické pravoslavné biskupy až do dnešní doby.
----------------------

Od dřevních časů se zachovává obyčej zdobit na svátek Padesátnice chrámy i příbytky zelenými haluzemi. Tento sváteční zvyk byl o letnicích možná zachováván už ve starozákonní církvi. Přešel sem zřejmě ze svátku slavnosti stánků, který slavili židé na podzim; obsahově byl částečně podobný letnicím. Jednak tím, že při obou svátcích se Bohu děkovalo za úrodu: při letnicích za polní úrodu (slavnost žně - prvních snopků), při slavnosti stánků za ovoce a víno, které sklidili, - proto se nazývala též „slavností sklizně“ (Exod 23,16). A dále se svátky vzájemně podobaly historickým obsahem: při letnicích se vzpomínalo, že padesátý den po východu Izraelitů z Egypta dostali Sinajskou smlouvu (tj. Starý zákon), a podobně při slavnosti stánků se vzpomínalo putování vyvoleného národa po poušti.

Ke slavnosti stánků. Zákon židům nařizoval po celých sedm dní svátku přebývat ve stanech (Levit 23,41-43); stavěli je z listnatých větví stromů (Neh 8,15) v zahradách, na plochých střechách domů nebo na ulicích (v pozdější době zákon obcházeli, zůstávali ve svých domech, které si však vyzdobili zelení, a otevírali dveře vedoucí na plochou střechu).

Po návratu z babylonského zajetí dochází k rozvíjení tohoto svátku, jak co do obsahu, tak co do obřadových zvyklostí; svátek získává nový rozměr - a to mesiánský. Sám Ježíš Kristus a po něm evangelisté na tento svátek a jeho obřady často poukazují a dávají jim význam předzvěsti nastupující éry Mesiáše.

Např. z jitra na svátek šel vylosovaný kněz k prameni Siloe nabrat vodu a odnášel ji v průvodu do chrámu, u oltáře smíchal vodu s vínem a obětoval. Obřad měl předpovídat blaho říše Vykupitelovy (tvrdí to židovská tradice: Berešit rabba 70a, i Gemara Jer. Sukka 5,5), což je doloženo i tím, že lid při tom zpíval 12. kap. proroka Isaiáše, kde se píše: „Čerpati budete vody s radostí ze studnice Spasitelovy.“ Na tento obřad naráží Spasitel, když volal k sobě všechny a sliboval jim bohatý pramen vody živé (Jan 7,37-39). Evangelista Jan tam zaznamenává i běžné označení sedmého dne tohoto svátku, kdy kněží obcházeli sedmkrát s obrovskými vrbovými ratolestmi obětní oltář na památku dobytí Jericha, jako „veliký den sváteční“ (Jan 7,37).
Není snad ani potřeba připomínat, že na tento obřad navazuje Pán Ježíš, když poslal slepého od narození k nádrži Siloe, aby se v ní umyl a prohlédl (Jan 9,1-7).
V evangeliu můžeme Ježíše Krista slyšet hovořit o vodě, jakožto podobenství Ducha Svatého, jak v době letnic tak i v době slavnosti stánků. I z toho je vidět, že obřad vody svátku slavnosti stánků se už v myslích lidí spojoval i se svátkem letnic.

Jiný pozdní obyčej tohoto svátku bylo konání posvátného tance na vnějším chrámovém nádvoří. Přední mužové drželi planoucí pochodně a prováděli náboženský tanec, při kterém stáli levité na stupních chrámových, hráli a zpívali. Za tímto účelem byly postaveny čtyři obrovské zlaté (pozlacené?) svícny, vysoké 22 metrů (to je sedm pater domu); každý měl čtyři lampy, z nichž každá pojala 60 litrů oleje; knoty byly ze starých kněžských rouch. Je možné, že právě pohled na tyto veliké svícny zavdal Spasiteli příležitost, aby se nazval pravým „světlem světa“ (Jan 8,12).

Když si zkusíme představit, jak vypadal tento posvátný tanec s pochodněmi a za takového monumentálního osvětlení, uznáme, že to musela být velkolepá podívaná. Ohně hořící v takové výšce musely být ohromné. Takové osvětlení posvátného obřadu muselo spolu s celým divadlem uvádět do vytržení. Vezmeme-li v úvahu postupné ideové i obřadové propojování slavnosti stánků s letnicemi, napadne nás, že Boží prozřetelností vznikl právě takový sváteční obyčej zažehnutí zářivých ohňů ve výšce, aby byl předobrazem pravých Letnic, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly s nebe v podobě ohnivých jazyků.

V době pozdní přidali rabíni ke svátku stánků ještě jeden den - byl to den „radosti ze zákona“ (další důkaz překrývání obsahu letnic a slavnosti stánků v povědomí židovstva).

Uzavřeme tento exkurs shrnutím, že v průběhu doby (a v době Ježíšově už to bylo výrazné) se obsah i některé obřadové a lidové prvky oslavy těchto dvou svátků stále více sbližovaly; až nakonec připomínala slavnost stánků jakési podzimní letnice (a nebo letnice připomínaly v době svatých apoštolů slavnost stánků?)
Jak se dostal obyčej se zelenými haluzemi do křesťanského svátku Padesátnice? Možnosti jsou dvě. Jednou je, že v době Kristově pokročila fúze dvou židovských svátků - letnic a slavnosti stánků - tak daleko, že se podzimní zvyk zdobit příbytky zelení dostal i do svátku letnic. Druhou možností je, že zabudování tohoto zvyku do křesťanské Padesátnice proběhlo až v křesťanské Církvi, a to hned v jejích počátcích; tehdy židokřesťané, mající z pozdně starozákonního prostředí povědomí o sblížení obsahu obou židovských svátků, sice přestali slavit slavnost stánků, ale protože se nechtěli vzdávat hezkého a již zlidovělého obyčeje se zelenými větvemi, prostě jej vstřebali do své křesťanské oslavy Letnic. (První možnost mi přijde pravděpodobnější.)

Tedy - obyčej svátečního zdobení příbytků zelenými ratolestmi stromů je starobylý a předkřesťanský. Není vyloučeno (a některé tradice to tvrdí), že byla takto upravena i horní síň na Sionu, kde Svatý Duch právě v tento svátek sestoupil na apoštoly. Každopádně, od apoštolské doby křesťané krášlí chrámy a příbytky zelení, ratolestmi a květy. Mj. připomínají takto ozdobené chrámy onu posvátnou doubravu, kde přijal patriarcha Abraham trojjediného Boha v podobě tří poutníků, jak se to dodnes zobrazuje na pravoslavných ikonách Trojice (nejznámější je ta od sv. Andreje Rubleva). Proto se (zvláště v řeckém světě) nejraději používají ratolesti dubu. Jinde však kromě olistěných větví používají i květiny, byliny, a někdy se rozprostře na podlahu chrámovou čerstvě posečená tráva. Kvůli tomu zelená barva začala symbolizovat Svatého Ducha a svatodušním svátkům se někdy říká „zelené svátky“.



Co je nejdůležitějším darem Svatého Ducha? Je to poznání Boha. To je cíl, k němuž míří smysl existence Církve. Poznat Boha - v dosažení Bohopoznání tkví spása člověka. Vysvětluje to Pán Ježíš, když se modlí k Otci za spásu lidí: „život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3).

Poznat (v nejvnitřnějším smyslu toho slova) znamená sjednotit se. A sjednocení s Bohem - to je theosis - zbožštění. K tomu nás svaté Tajiny duchovně očišťují od hříchu, aby zrcadlo naší duše bylo otřeno od prachu a my v něm zahlédli Boha. Nevyhnutelným důsledkem Bohopoznání je láska k Bohu. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. Jen ten, kdo Boha nezná, ho nemiluje. Každý, kdo opravdu miluje Boha, a miluje ho tak, že za Něho dává svůj život, musel Boha nejdříve poznat ve svém srdci.

Řetězec po sobě následujících stupňů, po nichž nás přivádějí svaté Tajiny k Bohu, tedy je: očištění od hříchu, poznání Boha, láska k Bohu. Odpovídají základním stupňům duchovního života: očištění, osvícení, zbožštění.
Kvůli tomu jsme v Církvi, kvůli tomu přicházíme do chrámu, kvůli tomu přijímáme svaté Tajiny, abychom touto úzkou stezkou vystupovali do Nebeského království. V ústrety nám na tuto cestu dobrotivý Bůh sesílá dar nejvzácnější, blahodať Ducha Svatého.

(Použito: Miklík - Biblická archeologie)












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz