1189


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 411:

Administrátor --- 20. 8. 2008
Ohlédnutí za odchodem velkého Člověka

Alexandr Isajevič Solženicyn

* 11. 12. 1918, + 3. 8. 2008

Zesnul v neděli před půlnocí ve věku nedožitých 90 let
Zemřel křesťan, velký Rus, myslitel, spisovatel a filosof... A svým způsobem prorok. Dobrý boj bojoval.

Na zádušní liturgii se sešly davy Moskvanů. V chrámě bylo asi 800 lidí (víc se jich tam nevešlo).
Pochován byl 6. srpna církevním pohřbem na starém hřbitově v Donském monastýru v Moskvě.
Kromě rodiny byl přítomen prezident Ruské federace a přátelé a spolupracovníci.
Jakožto veterán 2. světové války byl pohřben s vojenskými poctami.

Svými díly (zvláště Souostroví Gulag) ukázal realitu ruského komunismu a otevřel tím oči mnohým na Západě, kteří se do té doby domnívali, že režim Sovětského svazu je relativně neškodným experimentem, v němž se sice všechno tak docela nepovedlo, ale úmysly jeho vůdců jsou v podstatě dobré. Solženicyn vnesl nedocenitelný vklad do procesu prozření - a to více jako umělec než jako politik (Vladimir Abarinov, Washington). V éře konfrontace mezi USA a SSSR a zápasu za globální dominanci byla ve hře nejen politika, ale i dva systémy hodnot; Solženicyn smetl jakékoliv sympatie liberálních západních okruhů k čemukoliv sovětskému.

Alexandr Solženicyn ukázal člověka nenávidící podstatu sovětské diktatury. Měl zato, že temnou zkušenost 20. století vzalo na sebe a odtrpělo Rusko jakoby ve jménu celého lidstva.
Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly.
Něco z jeho kritiky Západu i u nás na orthodoxia.cz.

Pár úryvků z ruskojazyčných komentářů a epilogů
Při návratu ze "západního vyhnanství" zpět do Ruska odmítl státní cenu, kterou mu chtěl udělit Gorbačov. Odmítl přijmout řád, kterým ho chtěl osobně vyznamenat Jelcin (Solženicyn prohlásil, že nemůže přijímat vyznamenání od vlády, která dovedla Rusko do smrtelného stavu; Jelcinovu "zlodějskému kapitalismu" Solženicyn nedůvěřoval). Státní cenu přijal až od prezidenta Putina (čímž rozčílil Západ skoro stejně, jako když mu svou "pramálo vděčnou" kritikou šlápl na kuří oko duchovních nemocí dekadentní demokracie; pozn. překl.).

Jeho jedinečnost tkví v tom, že to byl "bojovník - samotář". Spravedlnost a pravda pro něho byla něčím absolutním. "Bůh není v síle ale v pravdě" (nebo jinak: ne v moci ale ve spravedlnosti) - to je je odkaz sv. Alexandra Něvského, který vtělil Solženicyn do svého života. Nedal se zastrašit a říkal pravdu jak Západu tak i Východu, Rusku a všem. ... Kde se tu vzala taková osobnost? Bude ještě dlouho trvat než rozluštíme tajemství Solženicyna. ... Je to člověk, který hodnotí historii ne jako publicista či jako politik, ale jako myslitel obdarovaný shůry. (Doktor filosofických věd Vladimir Kotelnikov)

Svými názory na morálku následuje Dostojevského.
Solženicyn nejen pomohl změnit chod historie, ale již před 30 lety vystoupil s kritikou Západu a obvinil ho z lenosti, materialismu a absence víry v Boha.

Nežít ve lži
Lež je všude přítomná součást naší existence, a den co den rozleptává vše živé. Jakožto křesťan nemohl Solženicyn nevědět, kdo je (duchovním) původcem jakékoliv lži, a proto se snažil vyzývat každého z nás, aby se nedopouštěl lži tam, kde máme možnost se jí nedopouštět - v našem každodenním životě. Je to zápas se sebou samým - a to je ten nejtěžší boj v dějinách lidstva.

Dva citáty z jeho rozhovoru pro noviny (krátce před smrtí):
"Od dětství jsem se s potěšením věnoval práci. Práci a boji. ... Vždy jsem byl přesvědčen o tom, co jsem dělal. Nikdy jsem nešel proti svému svědomí."
"Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka."

-------------------------

Zamyšlení nad prorockou službou Solženicyna Západu
Čiň dobře prorokovi, pravdou se ti odvděčí.
Solženicyn se po svém vyhoštění z Ruska a velkolepém přijetí na Západě zachoval - z hlediska západní morálky - naprosto nepochopitelně. Zřekl se zaslouženého uznání a poct, které mu hodlal Západ složit k nohám za to, co vše v Rusku vytrpěl a jak statečně usvědčil komunistickou diktaturu z její nenávisti vůči člověku. Po několika letech pozorování západní společnosti a jejího způsobu života, začal Západ tepat skoro stejně jako stalinskou diktaturu ve své vlasti.

Kdyby pomlčel o svém vidění západního světa, byl by pro vládu USA jedním z nejcennějších exponátů ve sbírce - mohl se usadit na pozici hýčkaného pomocníka proamerické propagandy a žít v bohatství, požívat všemožných poct. Nebyl by první ani poslední. Jenže to neučinil - a právě to je (podle mého názoru) to, co činí Solženicyna Solženicynem; nikoliv přežití Gulagu a jeho neohrožené svědectví o sovětské diktatuře. Mnozí zůstali nezlomeni represí, ale pak je rozhlodal přepych, moc, úspěch, pocty, peníze. Solženicyna nepřemohlo násilí a brutalita bolševického Gulagu, ani ho neochromil strach ovládající sovětskou společnost, ani ho morálně nerozdrolil úspěch a potlesk Západu, ani mu srdce nerozleptala vidina bohatství. Neexistovalo nic, co by ho mohlo připravit o lidskou výsadu, právo a povinnost hlásat poznanou pravdu (je to takový ruský Jan Hus).To je fenomén Solženicyn ve svém morálním rozměru.

Na Západě se po svém vyhoštění z Ruska nakonec usadil na venkově v americkém Vermontu, kde žil skoro 18 let jako poustevník. Jen občas opouští svou poustevnu, aby usvědčil západní společnost z konsumismu, dekadence a morální zchátralosti. Vesničtí sousedi ctili jeho samotu; někteří pověsili na svůj dům tabulku s upozorněním: "Cestu k Solženicynovi neukazujeme."

V době, kdy Solženicyn přibyl do Ameriky, dal prezident USA Gerald Ford na radu svého ministra zahraničí a nepozval tohoto slavného emigranta na návštěvu do Bílého domu (stejně by zřejmě nepřišel, viz níže). Tím ministrem byl Henry Kissinger a ve služebním hlášení prezidentovi píše: "Solženicyn je významný spisovatel, ale jeho politických názorů se obávají dokonce i jeho soudruzi - emigranti." (V. Abarinov) (Při utváření Kissingerova odmítavého postoje k Solženicynovi možná nebyl bez významu ministrův židovský původ.)

V r. 1978 porušil Solženicyn své poustevnictví. Přijal totiž pozvání Harvardské univerzity, aby vystoupil v ceremoniálu pro absolventy školy. V tu chvíli bylo jasné, čeho se obávali Ford i Kissinger.

O této řeči napsal významný americký historik a politický myslitel Arthur Schlesinger: "To, co zaznělo v Harvardu v r. 1978, by zřejmě nejstarší absolventy university neudivilo. Alexandr Solženicyn totiž obnovil starou - ač dnes již na těchto místech zapomenutou - tradici apokalyptických proroctví. V průběhu první stovky let existence university bylo převládajícím tématem kazatelů Nové Anglie jeremiášovské bědování nad slabostí člověka a vyčerpaností společnosti, výzvy k pokoře a pokání. To bylo velmi a velmi dávno. Jenže takto hovořil na absolventském ceremoniálu v roce 1978 Solženicyn, který nejen mluvil, ale i vypadal jako osoba ze Starého Zákona; přečetl tam vášnivé kázání v duchu dávných dob, upozorniv Ameriku, že nastupuje zlo a že Soudný den je blízko; vyzval Američany, aby se káli ze svých hříchů, odvrhli své modly a padli tváří v prach před Nejvyšším dokonalým Bohem." (V. Abarinov)
Ano, jeho kritiku Západu nechápali ani mnozí Rusové - emigranti v Americe. Chtěli po Solženicynovi, aby si své názory na americký způsob života nechal pro sebe, protože si mysleli, že jim vláda USA pomůže svrhnout bolševický režim ve staré vlasti, a tak by měli vděčně přijímat její pomocnou ruku a ne se od ní s opovržením odvracet. Zlobili se na Solženicyna, že odmítl přijít na schůzku všech disidentů - emigrantů v USA - pořádanou u prezidenta Raegana. (Jak krátkozraká a naivní se dnes jeví důvěra těchto disidentů v americkou vládu, že?) Solženicyn tenkrát napsal Raeganovi, že až vyprší jeho funkční období v Bílém domě, rád ho pak přijme u sebe na návštěvě.

Solženicynova kritika však nebyla mstivá. Ačkoliv dobře věděl, že ruskou bolševickou revoluci financovala především Amerika a nikoliv Německo, nikdy o tom nehovořil. (Právě Amerika tenkrát potřebovala dostat rychle se vzmáhající carské Rusko na kolena. V New Yorku byla dokonce banka, na jejíž stěně visela deska s nápisem: "Tato banka financovala ruskou revoluci," - chlubila se tím jako svou zásluhou.) Solženicyn však hleděl na současnost a budoucnost. Viděl v americkém způsobu života morální nebezpečí pro svůj národ, a proto tyto "americké hodnoty" podrobil přísné kritice; připomínání amerických pletich ze začátku 20. století zřejmě shledával neužitečným.
Solženicyn je osobnost patrně příliš náročná na pochopení pro plochého západního ducha, který je mělké morálky a blátivého srdce... Proto "je pro Západ stále překvapující, že právě Solženicyn, jehož knihy byly v jeho vlasti zakázány, obrací své nejhněvivější filipiky proti svobodě slova" (V. Abarinov). (Viz právě o tom i článku, který je u nás na orthodoxia.cz.)

Západ stále (doposud) hledí na Solženicynovu kritiku západního konsumismu, morálního rozkladu a dekadence, jako na "dogmatismus, nacionalismus, nesnášenlivost k cizímu názoru a sklon definitivně odsuzovat to, čemu nerozumí". Říkají o něm např.: "O USA nevěděl nic - kromě toho znetvořeného obrázku, který bylo možno získat v Sovětském svazu. Přesto brzy začal poučovat Američany a zvěstovat jim, že žijí ve světě falešných hodnot. Harvardský projev - to je žalostný obraz pompézní řeči a úporné snahy neproniknout do logiky jiné společnosti." Zatímco v Sovětském svazu ho mluvit nenechali, na Západě, který stále z něčeho obviňuje, mu dali takovou tribunu, jakou je katedra Harvardské university.

Právě citovaná slova Davida Sattera jsme použili jako aktuální hlas zastupující mnohé další západní kritiky Solženicyna - všichni hovoří přibližně stejně - naznačují, že Solženicyn měl být Západu vděčný za poskytnutý azyl ve stylu "koho chleba jíš, toho píseň zpívej" (je až zarážející, že Západ se už dnes vůbec neostýchá nezastřeně požadovat takovou morální flexibilitu a bez obalu přiznává jakýsi odstup od mravní povinnosti nezištné pomoci pronásledovaným lidem), a že pokud se mu na západním stylu života něco nelíbí, pak to znamená, že jej prostě nechápe. Howgh.
V čem spočívá příčina takového nepochopení? Arthur Schlesinger o tom píše: "Je to rána uštědřená americké sebespokojenosti a hedonismu, nízkosti naší masové kultury, úpadku naší sebediscipliny a občanského ducha; tato Solženicynova výzva působí vystřízlivění a je sama o sobě nepochybnou hodnotou. V tom má Solženicyn něco společného s našimi předky - puritány. Avšak v Solženicynově víře je aktivně přítomen mysticismus Ruské pravoslavné církve, který patří do jiného světa. Tento mysticismus je odrazem politického monarchismu ruské společnosti. Puritánství naší tradice bylo více empirické. To je důvod, proč se naše tradice tak diametrálně rozešly. Jeho názory, obsahující obavy z lidské svobody a lhostejnost k lidskému štěstí a opovržení vůči demokracii a víru v autoritářský stát, zcela jasně protiřečí veliké tradici Západu."

Slova Arthura Schlesingera jsem přeložil v plném znění, protože v nich spatřuji čestný pokus západního myslitele o hlubší analýzu rozporu mezi Solženicynem a západní demokracií. Zdá se mi však, že ani jejich autor nedokázal prohlédnout z typické západní krátkozrakosti, která je plodem tamní bezmezné důvěry v člověka, důvěry, jež si nepřipouští, že člověk už dávno není tím čistým Božím stvořením, jakým byl na počátku, ale je tvorem se srdcem raněným hříchem, oslepeným vášněmi a klamaným ďáblem.
Jen stručně ke Schlesingerově náhledu na Solženicyna: "obavy z lidské svobody" Alexandr Isajevič opravdu má, ale jen z takové svobody, která není založena na mravnosti a morálce, čili v posledku na víře (jak to mnohokrát vysvětloval).
Dále: Solženicyn není lhostejný k lidskému štěstí, ale hledá jej jinde než v materiální hojnosti a mravní všedovolenosti - takové "štěstí" je pro něho spíše hlubokým úpadkem a neštěstím člověka - skutečné štěstí vidí v obětavosti pro druhé, v mravní dokonalosti a v duchovním povznesení společnosti (řečnická otázka: co se to stalo se Západem, že ani lepší jeho myslitelé už dnes toto nechápou? Vždyť jsou to v podstatě evangelijní hodnoty a křesťanské principy života společnosti).
A na konec - Solženicynovo opovržení demokracií se zakládá na jeho osobní zkušenosti, kdy v Americe na vlastní oči viděl, do jakého stavu demokracie Američany dovedla, a kdy předviděl, jakým nebezpečím pro lidstvo je morální úpadek tak mocné země (o tom viz jeho kritické výroky o mravním a morálním stavu západní společnosti).

Není však - jak se zdá - zase tak málo těch, kteří i dnes Solženicynovu projevu rozumějí a chápou, že prozřetelně či prorocky něco hlubšího pochopil o západní společnosti. Alexandr Genis z Rádia Svoboda (New York) píše, že umístil fragment z Harvardského projevu A. Solženicyna na svou web stránku. Hned následující den se tento web ocitl na vrcholu nejčtenějších blogů.

---------------------

V českých médiích se objevila řada komentářů k zesnutí této světoznámé osobnosti (jeden z těch lepších). Smutné je, že mezi nimi byly i takové výlevy, jejichž převládajícím tónem byla nenávist vůči Rusku (korunu tomu všemu nasadil jeden popletený publicista, který myšlení Solženicyna přirovnal ke Stalinovi /Mitrofanov v deníku Právo/; a to jsem si už tolikrát říkal, že mne v oblasti české protiruské hlouposti již nedokáže překvapit vůbec nic).
Čirou zlomyslností pak je podsouvat Solženicynovi nelibost nad tím, že Česká republika nebo dokonce NDR nepatří k Ruské říši (deník.cz); vždyť po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil "je ostudné být Sovětem".

Kromě toho mu každý druhý, kdo o něm napsal, vyčítá antisemitismus (protože otevřeně hovořil o podílu židů na revoluci a nastolení bolševismu), samozřejmě mu adoranti západních hodnot nikdy neodpustí jeho kritiku západního liberalismu. Amerika a její fanoušci mu nikdy neodpustí jeho kritiku jejího komerčního a odlidštěného způsobu života, protože občan, který je dnes v USA prezentován jako správný Američan, se cítí být povolán Prozřetelností k tomu, aby tento "nejlepší ze všech možných způsobů života" vnutil všem národům, ať už ho chtějí nebo ne.

"V devadesátých letech si vzal (Solženicyn) na mušku také Severoatlantickou alianci, kterou obvinil ze spiknutí proti Rusku - akce NATO byly podle něj přípravou k "totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity". V roce 1999 tvrdě odsoudil počínání NATO v Jugoslávii, a jednání NATO dokonce přirovnal k Hitlerovi." (i dnes.cz)

"Největší úspěch představuje to, že Rusko obnovilo svůj vliv ve světě," prohlásil Solženicyn ve svém posledním televizním interview v minulém roce. "Morálně jsme však daleko od toho, kde bychom měli být. Morální obnovu nemůže zařídit stát či parlament. Pokud jde o stav ruské mysli či hospodářství, země je stále daleko od té, o níž já sním." (aktuálně.cz) Dával najevo sympatie k monarchii, která je pro Rusi vhodnější než demokracie (monarchické Rusko je však pro Západ noční můrou). Je tedy otázkou, zda má pravdu autor článku na christnet.cz: "...zdá se, že uspořádání, které se v Rusku ujalo v poslední etapě jeho života, bylo jeho představám poměrně blízké."

Jeho lásku k Rusku a víru v úlohu či poselství Ruska není většina publicistů v myšlenkovém zajetí Západu schopna přechroustat jinak než jako "nacionalismus" či dokonce "xenofobii" (a někteří na Západě tiše hovoří o jeho údajném "fašismu"). Svůj obligátní odpor vůči Rusku a Pravoslaví ani u příležitosti Solženicynova pohřbu nedokázaly zapřít katolické Lidové noviny.

"Solženicyn byl stoupencem nacionalistického proudu ruského pravoslaví, plně přesvědčeným o mimořádné roli ruského národa v lidských dějinách," píše Christnet s poznámkou, že kdo není Rusem, může takovýto Solženicynův pohled akceptovat jen stěží, ale už nevysvětluje proč...

Ve většině komentářů se setkáváme s pokusem odpreparovat Solženicynovy knihy o komunismu od života a ostatních postojů jejich autora. Kritika prolhanosti komunistického režimu je OK, kritika lži našeho režimu je nepříjemná a neakceptovatelná. Zvláště, když je vlastně nutno uznat její faktickou oprávněnost. Ukazuje nám, že žijeme obklopeni lží, a usvědčuje nás z mravní vlažnosti.

Zrovna nad těmito českými komentáři mne napadlo: naše civilizace nejen že se nepřibližuje k pochopení mezi národy, ale právě v posledních desetiletích se mu nebývale vzdaluje. Taková rostoucí nevraživost k hodnotám a způsobu života jiných národů, jakou zažíváme dnes, vždy v minulosti vedla k válkám.
-------------

Osobní stará vzpomínka ze začátku 80. let. Jeho stať s výzvou "nežít ve lži" (zařazená v nějakém udergroundovém časopisu, který tenkrát začal vydávat přítel z kotelny) se ke mně dostala v dobách hluboké místní totality, kdy jsem o Pravoslaví ještě nevěděl nic. Asi mi nebylo tenkrát ani dvacet let. Vzpomínám si, jakým silným dojmem na mne tyto úvahy zapůsobily. Jednak artikulovaly přesně ta tušení, která jsem v sobě nosil, ale nedokázal bych je vyjádřit. To však nebylo to hlavní. Prožil jsem nad tím článkem jakési duchovní setkání s člověkem, který to, co hlásal, stvrdil vlastním životem a utrpením (chápal jsem to spíše intuitivně; nějak se to prostě dalo za těmi jeho úvahami tušit; o tom, že autor článku byl vězněn v Gulagu a nyní je vyhnancem na Západě jsem v době prvního čtení jeho článku nic nevěděl - vlastně jsem jeho jméno do toho okamžiku ani neznal). Ta síla lidské osobnosti ukované lpěním na pravdě nějak prostupovala skrze řádky a posilovala srdce.

Výzva "nežít ve lži" je přetištěna jako součást článku na http://www.zvedavec.org/kultura/2008/08/2689-zemrel-alexandr-solzenicyn.htm, kde také citují Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti."
---------------

Výpisky a úryvky ze deníku pravoslavného kněze a teologa Alexandra Schmemanna, které se týkají jeho setkání se Solženicem, subjektivně zaznamenávají jeho výroky, úvahy, chování a povahu.
Jsou to jednak bezprostřední zápisy Solženicynových slov, spíše však dojmů, jímž tato osobnost na Schmemanna zapůsobila. Sám otec A. Schmemann (děkan teologického semináře sv. Vladimíra v Paříži) je známý západní pravoslavný teolog (především v oboru liturgiky), v jehož myšlení již jsou patrné stopy západního ducha, a považován bývá spíše za liberálněji orientovaného teologa (což mu však nebránilo zakázat svým studentům sloužit na nějakém shromáždění mimo pravoslavný chrám liturgii místo naplánovaného molebnu).
Nyní už můj překlad úryvků deníku. (Řazeno chronologicky, jak jdou autorovy poznámky a zápisky za sebou.) (Přikládám fotografii právě z tohoto setkání otce Schmemanna se Solženicynem, z něhož pochází část deníkových záznamů.)

Začínám Schmemannovou citací jedné z nejdůležitějších Solženicynových tezí:
"Svoboda bez morálního základu sama sebe rozkládá."

Poznámky z návštěvy u Solženicyna ve Švýcarsku.
Žije velice prostě. Všechny práce si dělá sám - i řeže dřevo. Žádné pohodlí. Primitivní domek. Uvnitř nepořádek. V kuchyni vše rozloženo na jednom stole. Jinak jen židle a psací stůl. Typický ruský intelektuál.
Plný energie a úsilí.
O Rusku mluví jako o "tady". Západ ho nezajímá - neexistuje pro něho.
Nemá rád petrovskou éru a Petrohrad.
Jeho nejmilovanějším svátkem je Trojice.

Už v 70. letech prohlašuje: "Vím, že se vrátím do Ruska." Čeká brzké změny; je o nich přesvědčen.
Odmítá demokracii. Je přesvědčený monarchista. Romanovci však podle něho skončili ještě před revolucí.
Neuvěřitelné morální zdraví. Prostota. Cílevědomost.
Není nositelem kultury či nějakého učení, ale samotného Ruska.
"Správný přístup ke všemu spočívá v sebeomezení."
"Náboženství je kritérium všeho."
Cílevědomost člověka, který učinil svou volbu. Tato volba také určuje, čemu naslouchá a co nechává znít, aniž by tomu věnoval pozornost. Stačí mu přijímat to, co potřebuje; vůči ostatnímu se uzavírá.
Poznal svou misii a nemá o ní pochyb, leč právě z tohoto nepochybování pochází jeho skutečná pokora.
Není žádný všeznalec. Spíše intuitivně vše chápe.
Takovými byli určitě proroci. Zavržení všeho druhořadného, soustředit se na to hlavní. Ne však ideovost a odtažitost, ale životnost.
Když jsem s ním žil (ač jen dva dny), cítil jsem se maličkým, spoutaným závislostí na přepychu a svými nepotřebnými starostmi a zájmy. Jsi vedle člověka, který přijal celé břímě služby, je cele ospravedlněn a sám pro sebe nic nepotřebuje. Je to ohromující. Procházka pro něho není odpočinkem ani zábavou, ale posvátným aktem.

Jeho víra přenáší hory.
Má zvláštní smích a úsměv.
"Rozhodli jsme se s manželkou, že se ničeho nebudeme bát." Zní to zcela prostě. Tak se rozhodli a tak žijí. Žádná sentimentalita ve vztahu k rodině a dětem... Avšak hovoří s ženou po telefonu tak něžně, s takovou starostlivostí - i v drobnostech...

Sedím za jeho stolem, na němž je nepředstavitelný chaos. Hory jsou zahaleny do jitřních mlh. Zvonky. Bečení ovcí. Květy. Není to Rusko. Ale tam, kde je on, tam je samotná Rus. Pro něho je to tak jasné, že je to jasné i pro mně.
Lehkost, s níž odhazuje vše nepotřebné a vše zatěžující.
Stále v těch šatech, v nichž ho vyhostili (komunisti z Ruska). Žádný přepych. Židle, stolek, osvětlení. Sám mi však zatloukl hřebík, abych si mohl zavěsit ručník. Není z těch, kteří "opovrhují vezdejším". Žije vnitřním životem.
Ne do šíře, ale do hloubky a do výše.
Vášnivě hovoří o židech: "nenechat se jimi znovu zmást jejich ideologií". Nutno uznat, že i tady je v jeho slovech prostota a čistota. "Když židé viděli, že se (bolševický) režim, který do značné míry vybudovali oni, nepovedl a dokonce se v osobě Stalina obrátil proti nim, tak se "převlékli": to je ruský režim, ruské otroctví, ruská krutost..." Odtud nedůvěra k "novým" (židům) - všichni jsou v prvé řadě protiruští.
Bude v mém životě ještě takové setkání, takové dny? Vše proběhlo v takové prostotě, naprosté prostotě, takže jsem si ani jednou nepomyslel, co je potřeba říci. Vedle něho není možná žádná faleš, klam či přetvářka. (1974)

Je něco grandiozního v těch obrovských stavbách (New Yorku)... Přemýšlel jsem tam o Solženicynovi, o jeho nenávisti k městům, asfaltu a vysokým domům... Vidí v tom úpadek, zvrácenost, zotročení. Chápu démoničnost tohoto (města) - už jen to seskupení bankovních domů - je to skutečná architektonická liturgie sloužená zlatému teleti... (1975)

Jeho světonázor a ideologie tkví ve dvou či třech úžasně prostých přesvědčeních, v jejichž ohnisku stojí Rusko. Rusko je pro něho jakousi hromadnou osobou, cosi živého ("hlavním hrdinou mých románů je Rusko"). Rusko mělo své sebevyjádření, které setřel Petr Veliký. Existuje jakýsi "ruský duch", který je nezměnitelný a nejlépe se vtělil ve staroobřadectví. Tento duch, jak jen lze jej pochopit, se vyjadřuje jednak neustálým bezprostředním společenstvím s přírodou (tím se odlišuje od západního technického dobývání přírody) a zároveň křesťanstvím. ...
Rusko nemá za úkol žádnou "misii" ani nemá nějaké zvláštní "povolání" - kromě jediného: být samo sebou (v tom může být příkladem Západu, který usiluje o "růst", rozvoj a techniku). Existuje cosi jako "idea Ruska" a všichni Rusové jsou povoláni jí sloužit. "Abychom vedli tichý život ve veškeré počestnosti a čistotě..." (úryvek z pravoslavné liturgie). Z hlediska této "Ruské ideje" je samotný zájem o něco "jiného" (např. o Západ) pokušením (svodem). Je to nepotřebné, je to "přepych". Každý národ má žít v sobě a nemíchat se do věcí a "povolání" jiných národů. Z toho důvodu nemůže Západ Rusku nic dát, a kromě toho - sám je nemocný. Především je však cizí, beznadějně cizí, bytostně, přímo ve své podstatě.
Rusko je smrtelně raněno marxismem - bolševismem. To je odplata za zájem Rusů o Západ a za ztrácení "ruského ducha". Uzdravení Ruska spočívá v jeho návratu ke dvou nohám ruského ducha: k přírodě jako prostředí (pro vedení života) a ke křesťanství, jež je základem osobní i společenské morálky ("pokání a sebeomezení"). Hlavní překážkou na této cestě uzdravení je "vzdělanectví" (nebo "intelektuálština" - v orig. použito nepřeložitelné ironické ruské slovo, jímž zřejmě myslí cosi jako "vzdělanost pro vzdělanost", prázdnou zálibu ve vzdělanosti, inflaci vzdělanosti, jak se naznačuje dále), čili intelektuálství protipřírodní a protiruské v samotné své podstatě, protože taková inteligence slouží Západu a (což je ještě horší) "židovstvu".

Role Solženicyna je obnovit pravdu o Rusku, objasnit ji samotnému Rusku a právě tím vrátit Rusko na cestu, která je mu určena. To jsou příčiny jeho vypjatého boje s dvěma krvavými nepřáteli Ruska: marxismem (který je kvintesencí Západu) a "intelektuálštinou".

Solženicynova "dichotomie": ohraničit se proti všemu rozkladnému, což znamená i proti technice a technologii. Nehovoří tolik o "dobru" a "zlu", jako spíše o "zdravém" a "nemocném", či "prostém" a "složitém" atd.
Petrohradská Rus je špatná svou komplikovaností, zjemnělostí, odtržením od "přírody" a "národa". (1975)

-----------------------

Mravní velikost Alexandra Isajeviče je zvláště patrná ve srovnání s některými jinými disidenty, kteří také kritizovali mocné za jejich lži, ale pronikavě se změnili, když se sami dostali k politické moci. V našem národě se asi těžko oprostíme od srovnání s jedním slavným českým disidentem, hlásajícím "život v pravdě" (variace na Solženicynovu výzvu: nežít ve lži) a proklamujícím, že pravda a láska musí zvítězit atd. Po zhroucení "lži zleva", kterou vášnivě tepal, byl vynesen mezi mocné a náhle působil dojmem, že proti "lži zleva" bojoval jen proto, aby ji nahradil "lží zprava". Jeho filosofické projevy o pravdě a spravedlnosti zněly dutě, když tatáž ústa vzývala vražedné mise NATO jako "humanitární bombardování". Právě takovéto smutné lidské případy dávají hlouběji pochopit a ocenit morální pevnost A. Solženicyna, který hájil pravdu před všemi mocnými. Proto lze o něm skutečně napsat: "Solženicyn byl většinu svého života nenáviděn mocnými, které neúnavně kritizoval a odhaloval." (Z citovaného článku na zvedavec.org)
P.S.
Sedím v roubené chaloupce ztracené mezi kopci Podještědí v severních Čechách; města i vesnice jsou v bezpečné vzdálenosti (to by se Solženicynovi mohlo líbit). Už minula půlnoc, venku je hustočerná oblačná noc. Je cítit blížící se déšť. Dokončil jsem zrovna překlad deníkových úryvků. Vzpomínám na své první setkání se Solženicynem v tom samizdatu, jak jsem o tom psal někde výše. Marně si snažím vzpomenout na ostatní články v onom časopisu z kotelny a na jejich autory. Opravdu, nevím. Byl to útlý sborníček filosofických esejí, básní i beletrie. Utkvělo mi však jen to Solženicynovo: "Nežijte ve lži" a další úryvky z této jeho stati. Proč zrovna toto? Byla v tom síla, která mi nějak vstoupila do života a upevnila srdce.

Netroufal bych si tvrdit, že se mi jeho výzvu podařilo uskutečnit, ale z jeho inspirativních myšlenek a příkladu jeho života čerpám sílu i dnes. Tenkrát jsme byli blízko naivní myšlence, že by stačilo, abychom sprovodili ze světa komunismus, a vše by už pak bylo dobré. Dnes hledím na tehdejší dobu jako na éru, která měla svého Solženicyna. A když tak vyhlížím (bez naivní důvěřivosti) ty "světlé zítřky", které nám tu mocní tohoto světa pilně chystají, říkám si: Jak moc bychom potřebovali dalšího Solženicyna. Jenže Alexandr Isajevič právě odešel a ta "nová garda" proroků a nezastrašitelných usvědčitelů lži stále nějak nenastupuje. A lež se roztahuje nad světem jako nikdy dosud. Staří bojovníci a duchovní zápasníci odcházejí; dobrý boj bojovali a nyní se ubírají odpočinout od svých zápasů; nové lži a klamy (svým způsobem ještě daleko horší než marxismus) zatemňují svět, a kde otálejí ti, kteří dnes přijdou nabídnout své pohodlí, klid, majetek, zdraví a život, aby usvědčili lež a "s radostí trpěli pro pravdu" (jak se zpívá v troparu sv. Janu Křtiteli a sv. Gorazdu II.)? Co když to otálení znamená, že v tom tentokrát zůstaneme sami...? Téhle hrůzy se bojím uprostřed dnešní noci, když se někde nad hlavou v té tmě venku kupí oblaka k zítřejšímu lijáku.

Služebníku Božímu Alexandrovi "věčnaja pámjať" a "se svatými upokoj"!














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz