1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 425: #

Administrátor --- 2. 10. 2008
Zrcadlo nastavené lidem - jací vlastně jsme?

O zlotřilých vinařích a jejich zhoubě

Pravil Pán:
33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vybudoval vinici, a opletl ji plotem, vykopal v ní lis a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odcestoval.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali jeho podíl plodů.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků, více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a bude naše dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvlekli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zločince ty zlou smrtí zahubí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu ovoce v náležitém čase.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečtli v Písmech: Kámen, kterýž jsou zavrhli stavitelé, ten učiněn byl hlavním kamenem úhelným? Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima.
(Matouš 21. kapitola)

Bez obšírného úvodu rovnou zamíříme k jádru vyprávění, k němuž nás přímo vleče už ta pozoruhodná gradace podobenství. Nejdříve krátký náčrt výchozí situace, a pak s každou další větou Spasitel "šroubuje" příběh do ještě větší neuvěřitelnosti.

Začal celkem realisticky - pán vysadil vinici, postaral se o inventář, pronajal ji a odcestoval. To byly běžné reálie tehdejší doby. Jenže hned nato začíná autor podobenství roztáčet spirálu absurdity. Od nepochopitelnosti se děj stupňuje k úžas vyvolávajícímu (dnes by se chtělo říci "šokujícímu") chování obou stran, které se nepodobá ničemu, s čím se lze setkat v realitě pozemského životaběhu.

Těžko pochopitelný je již první závit této spirály: vinaři odmítnou platit nájem - a to nejen urážlivým ale hlavně zločinným nakládáním s vyslanci majitele. To se prostě vymyká zdravému rozumu. Posluchači Ježíšovi si museli mezi sebou šeptat: "Cožpak je mohlo byť jen napadnout, že by jim tohle mohlo projít? Majitelem vinice je přece bohatý člověk, který má dost možností (i prostředků) zjednat si spravedlnost a domoci se obnovení své cti."

Jak se odvíjí řetěz příběhu, každý jeho další článek je ještě absurdnější než ten předchozí. Spirála celé té absurdity se jakoby vymkla kontrole a roztáčí se mimo jakýkoliv pochopitelný rámec a nad veškerou představivost. O chování obou stran už posléze nelze použít ani slovo "nepochopitelné", protože i to zní příliš slabě.

Na nebetyčnou drzost vinařů, kteří si bezostyšně přivlastnili cizí majetek (a jeho majitelem zjevně nebyl "nějaký leckdo"), kupodivu nenásleduje rázná reakce v podobě tvrdého a spravedlivého trestu. Odpověď majitele je vlastně stejně absurdní, jako chování vinařů: pošle další posly. A vinaři dále eskalují svou bezostyšnost, krutost, drzost, sprostotu, hloupost i nesmyslnost svého darebáctví. A další odpověď pána vinice je více než nepochopitelná: pošle syna. Běsnění vinařů se nadále už vymykne všemu představitelnému.

Posluchačům Ježíšovým mohlo v prvním dojmu docela dobře připadat, že příběh líčí chování dvou skupin bláznů: na jedné straně vinaři, na straně druhé pán a jeho syn.

Ve chvíli, kdy už se zdá, že spirála násilí a běsnění vinařů na jedné straně, a s ničím nesrovnatelné trpělivosti, vlídnosti, mírnosti pána na straně druhé, se roztočí do nekonečna, a zlo exploduje do bezhraničí, když mu dobrota toho, kdo jediný má moc klást mu meze, vyklidila prostor, - teprve těsně před tím přichází ostrý zásah.

Je jasné, že tento příběh, kreslený Pánem Ježíšem, vypovídá o Bohu a o člověku. Vypráví o tom, jak je situace mezi člověkem a Bohem viděna z Boží perspektivy. V jakém stavu je ve skutečnosti vztah mezi námi a Hospodinem.
Zaslepený pohled ze strany člověka je výstižně popsán na chování těch vinařů: dostali jsme život, tělo a svět, a tudíž je to naše a můžeme si s tím dělat, co chceme. Od koho jsme to vše dostali, nás nezajímá, a znát ho nechceme. A jestli za námi Ten, o kom nechceme nic vědět, někoho pošle, aby nám cosi připomněl, běda mu. To, že žijeme, že svítí slunce, rostou rostliny a k dýchání máme vzduch považujeme za samozřejmost, nad kterou netřeba přemýšlet natož děkovat. A jestli někdo přece jen chce vědět, jak to všechno, co je tady, vzniklo, tak máme nezpochybnitelně moudrou odpověď našich nejvyšších učenců: Vzniklo to samo od sebe! Je to vědecky dokázáno. (Tak nějak to vidí člověk oslepený vášněmi a hříchem.)

To je arogantní postoj materialistického (agnostického) lidstva. Na otázku o původu světa si lidé vymysleli "velký třesk", a už jim vůbec nevadí, že vlastně tato odpověď na nic neodpovídá, a otázku po původu a autorovi (resp. majiteli) vesmíru vůbec neřeší. Před otázkou: a kdo způsobil "velký třesk"?, si zacpou uši. Což nás nezachvátilo stejné šílenství, jako ty vinaře? Odhlédneme-li, že jde jen o podobenství, a budeme-li příběh pojímat jako realistické vyprávění, můžeme spekulovat, že ti vinaři možná měli nějaký "dobrý důvod" prohlásit, že vinice je jejich (třeba to byli komunisti a vinici si znárodnili); nejspíše to měli nějak "zdůvodněné" - a svým pomateným důvodům zřejmě nakonec už sami věřili. Přesto to nic nemění na tom, abychom jejich počínání ohodnotili, jako hloupé a darebné. Bez pochyb stejně je shůry hodnocena i materialistická věda, které se dnešní lidstvo klaní jako zlatému teleti, na němž "vinařský proletářský světonázor" s fanfárami jede světem.

----------------------------------

Intermezzo

Ap. Pavel v Písmu praví:
18 Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.
19 Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich zchytralost´;
20 a jinde: `Hospodin zná úmysly moudrých a ví, že jsou marné.´
(1 Kor 3,18-20, ekumenický překlad)
Pojďme tento biblický text trochu rozebrat. Kralický překlad druhé poloviny 19. verše zní: "Který polapí moudré v chytrosti jejich." Díval jsem se ruského překladu, který je přiléhavější originálu než české převody, a význam tohoto výroku je tam výstižně prohlouben: uloví "moudré" skrze jejich zchytralost. Tedy právě to chytráctví "moudrých" - učenost bez správného duchovního zakotvení čili bohaprázdné mudrlantství je to, co se jim stává osudným. Ve slepotě bezmezné sebedůvěry se domnívají, že našli pravdu a odsunuli Boží zjevení z cesty lidskému rozumu; jenže ve skutečnosti oklamali sami sebe a jejich uvažování zpracovává přeludy. Z několika kamínků faktů se snaží složit velkolepou mozaiku poznání, což bez duchovního poznání vypadá asi tak, jako kdybys chtěl z vystříhaných písmenek sestavit slova a věty v jazyce, který neznáš, a ještě ti polovina potřebných písmen schází. "Pasou vítr a honí stíny," říká jedna svatootcovská sbírka.

A co se týče posledního verše, pak v kralickém překladu trochu výstižněji zní: "Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná." Nejde tu totiž o "úmysly", jak to nedobře překládá ekumenická bible, ale o způsob myšlení. A co se týče toho posledního slova "marná", pak je potřeba tento pojem vykládat v biblickém kontextu; např. v žalmech je hojně užíván, a jeho význam není jen něco zbytečného či prázdného, ale hlavně: cosi zlého. Čeština má ve své archaické vrstvě jedno velice výstižné slovo, které to přesně postihuje: "daremný" (obsahem tohoto pojmu je "zbytečný" či "prázdný", leč se zřetelně nedobrým zabarvením). Takže bychom mohli ten 20. verš přeložit trochu neohrabaně, ale zato výstižně: "Hospodin zná způsob uvažování "moudrých" a ví, že je daremné."

Kdo jsou tito "moudří" tohoto světa, do nichž se Hospodin tak opírá a prohlašuje je za blázny? Šamani západní civilizace mezi svými křivulemi, mikroskopy, dalekohledy, přírodovědnými sbírkami, cyklotrony (teď si ve Švýcarsku jeden zbrusu nový spustili)... Kouzelníci s atomy a čarující s genetikou. To jsou ti, k nimž upírá dnešní svedené lidstvo své naděje a kteří ho vedou dále a dále do klamu pohodlí a od Boha. Slibovali osvobodit člověka, ale přivedli ho otroctví duchovní slepoty, zničili klima, otrávili planetu svými černokněžnickými zplodinami a mysli lidí jedem svého bezbožného učení, aby je umrtvili pro duchovní život.

Když píši tyto řádky, musím se trochu usmívat, protože vím, jak podobnými úvahami některé lidi rozčiluji. Jak je prý možno srovnávat středověkého šarlatána se seriosní vědou! Z hlediska křesťanství však skutečně není podstatný rozdíl mezi alchymistou, čarodějem či šamanem na jedné straně a služebníky materialistické vědy na straně druhé. Hledíme-li na samu ideovou podstatu obojího, pak není zásadní rozdíl mezi alchymistou, který se trápí nad transmutací olova na zlato či nad kamenem mudrců, a vědcem šťourajícím do atomů či luštícím si DNA a koumajícím, jak naklonovat člověka. Jde o to, že obojí počínání stojí těch samých magických základech - je zplozeno a neseno snahou zpřístupnit člověku uzavřená tajemství jsoucna s cílem ovládnout takto získaným poznáním stvoření. Čili magie. Není principiálně důležité, jestli se cesta k tomuto cíli ubírá cestou horoskopů, zaklínání nebo klohněním elixíru života či zda se kráčí cestou přírodovědných výzkumů, exaktních výpočtů a technicky náročných pokusů (snad jen s tím rozdílem, že ta moderní "vědecká" cesta je citelně efektivnějším způsobem k dosažení hrůzného cíle magie - dát člověku do rukou takové možnosti, takovou vládu a takové síly, které nemůže morálně ani duchovně zvládnout, což z něho nakonec učiní démona).

O našich časech, čili o době přicházejícího antikrista, se hovoří v proroctví sv. Nila Myrotočivého (+1651), z něhož vybírám: »Po roce 1900, kolem poloviny 20. století, budou lidé této doby k nepoznání. Až se přiblíží doba antikristova příchodu, zatemní se mysl lidí tělesnými vášněmi a nepravost zesílí. Svět bude k nepoznání. Lidský zevnějšek se změní a nebude možno rozeznat muže od žen kvůli nestydatosti v oblékání a účesu. Tito lidé se klamáním antikristovým stanou krutými a budou jako divá zvěř. ... Lidé zanechají skromnosti. ... Chtíč, cizoložství, homosexualita, tajné skutky a vražda budou vládnout ve společnosti. ... (Antikrist) také dá lidem zkaženou moudrost, takže ti vynaleznou prostředek, jak může jeden člověk vést rozhovor s jiným, z jednoho konce země na druhý. Také budou lidé v té době létat vzduchem jako ptáci a sestupovat na dno moře. A až toho všeho dosáhnou, stráví tito nešťastní lidé svůj život v pohodlí, aniž by věděli, že je to podvod antikristův. A on, bezbožník, bude korunovat lidskou vědu takovou domýšlivostí, že tato povede lidi k tomu, aby zanechali pravé stezky a ztratili víru v existenci Boha ve třech Osobách.«
Já vím, že někomu moje neúcta k materialistické vědě zní příliš středověce. Konec konců něco na tom bude. Hlavní inspiraci k nim čerpám ze starých proroctví - sv. Nila a sv. Kosmy Aitolského (17. a 18. století - to sice už není středověk, ale pár staletí to je a ten rozdíl mezi myšlením svatého proroka a myšlením dnešní doby je citelně znát). Podívejme se tedy na vědu pohledem současné seriosní pravoslavné teologie, která nepoužívá extrémní pojmy a nehovoří vzrušeným jazykem proroků, spíše se vyjadřuje uvážlivým, věcným, většinou vcelku "učesaným" způsobem, který je pro jemnocit dnešního Evropana spíše přijatelný; a tak se uvedu alespoň krátkou úvahu od prof. A. Osipova na téma věda:

"Bůh je láska," to je základní tvrzení křesťanství. Veškerá činnost člověka - podtrhuji: veškerá - nezávisle na jejím smyslu a zacílení - musí být vykonávána se zřetelem na to, aby tím realizoval lásku ve svém životě. Láska to je znamení, pod nímž se musí dít všechna naše činnost, veškerý náš vztah k člověku, ke společnosti, k politice, k umění, k ekonomice, k vědě... Uskutečnění lásky - to je osa všeho.

... Na jedné konferenci jsme posuzovali, jak hodnotit vědeckou činnost. Na takto položenou otázku jsme odvětili: "Neobdivujeme vědu, ani ji nepřehlížíme, hledíme na ni jako na tu stránku života, která je samozřejmě nutná pro náš život a práci v podmínkách této naší dočasné existence. Tímto způsobem hodnotíce vědu, však otevřeně prohlašujeme: musíme ve svém bádání, ve své praktické činnosti i v dosahovaných výsledcích následovat princip lásky k člověku."
Zní to asi trochu dialekticky a ne docela srozumitelně. Tedy: jedna věc je, když řeším problém z vědecké či technické oblasti kvůli tomu, abych (jde tedy o můj psychický stav) pomohl stejným lidem, jako jsem já, při vyřešení nevyhnutelných úkolů - důležitých pro život, vážných úkolů z hlediska života. Zcela jinou věcí je, když se zabývám vědou jen pro vědu samotnou. Známe např. i "umění pro umění". Je to vlastně svého druhu zábava. Věda se může stát něco jako hrát šachy - to je tak zajímavá hra, někdo je tím zcela uchvácen, nemůže myslet na nic jiného, je tím plně zaujat. Stejně tak je možno být uchvácen čímkoliv. "Jakápak láska k člověku, dejte mi s tím pokoj! Já miluji šachy! Nic jiného na světě nepotřebuji." A podobné to může být i s vědou. "Já potřebuji jen své milované vědecké problémy! Jak vyřešit tuhle hádanku. Vůbec nemyslím na to, k čemu se to pak dá použít, co z toho může pocházet! Já musím jen bádat a bádat."

Pro příklad si vezmeme skutečnou událost, když byla vyvíjena atomová bomba. Nikdo s jistotou nevěděl, co se při výbuchu stane. Existovaly velice vážné námitky proti zkoušce atomové bomby, jelikož by tím mohla začít řetězová reakce ve vzduchu a země by se změnila na ohnivou kouli, malé slunce. I přesto, že neměli jistotu, jak to dopadne, stejně se to rozhodli vyzkoušet.
LHC

Large Hadron Collider (LHC). O tomhle se mohlo alchymistům jenom zdát. Takové monstrum by jim císař Rudolf zaplatit nemohl (8 miliard dolarů by na jeho kasu bylo asi moc); a také by asi nemohl vydržovat 6000 kouzelníků, mágů a alchymistů - tolik vědců totiž pracuje kolem LHC. Golem vyšel rabbiho Lowa podstatně levněji. Jenže ta správná kabalistická zaklínání se už zapomněla, a tak se musejí vědcům platit jejich hračky. Jak však praví jedna pověst, Golem byl zlý a napáchal moc škody. Jaké potom asi bude toto monstrum, co všechno napáchá?
Dnes jsme ve velice podobné situaci. Ve Švýcarsku spustili letos v den památky Stětí hlavy Jana Křtitele (v tento den byl proveden v USA útok na dvojčata) obří urychlovač nukleárních částic (CERn v Ženevě, 17 km dlouhý, uložen 100 m pod zemí, vychlazeno na nižší teplotu než je ve vesmíru). Zde chtějí uměle vyvolávat srážky subatomárních částic a napodobit tím některé procesy, které se děly při velkém třesku - tj. vzniku vesmíru. Celý tento projekt má řadu velice pochybných aspektů. Pro kontext vyprávění A. Osipova si zde všimnu jen jednoho - bezpečnosti projektu. Někteří vědci poukazovali na jakousi možnost, že by srážkami mohly vznikat miniaturní černé díry, které by nezanikly, ale nekontrolovatelně by se zvětšovaly a s jejich velikostí by jim rostl apetit, až by pohltily celou zeměkouli (i s lidmi, a nejspíše včetně vědců). Dokonce byly různými občanskými iniciativami podány soudní žaloby, požadující, aby spuštění celého toho monstra bylo odloženo na dobu, kdy budou bezpečně vyvráceny všechny obavy a bude jistota, že celé zařízení je bezpečné. Nehledě na to, že vědecké argumenty, které měly dokázat bezpečnost celého projektu, byly jinými vědci vyvráceny jako irelevantní, soudy žaloby zamítly. Prý zemi pravděpodobně žádné nebezpečí nehrozí. Všimněte si používané terminologie: "pravděpodobně", což lze přeložit i tak, že "to není jisté". Katastrofický scénář je prý vysoce nepravděpodobný - jinými slovy: není vyloučený. Zajímavé je, že v oficiální vědecké zprávě je potvrzeno, že přístroj dokáže vyrobit černé díry, zároveň se však konstatuje: "Očekávaná délka života miniaturní černé díry by byla velmi krátká". Jenže co když délka života vzniklé černé díry bude neočekávaná? Už "v r. 2003 napsal dr. Adrian Kent, teoretický fyzik z Univerzity v Cambridgi, vědecký článek, v němž argumentoval, že vědci dostatečně nepočítají s rizikem možného katastrofického scénáře, který by mohl vzniknout ze "smrtící částice". Také v článku vyjádřil obavu, že základní otázku, totiž jak nepravděpodobná musí být všeobecná katastrofa, aby bylo možno v dobré víře experiment provést, vědci nikdy vážně nezkoumali" (citováno z Britských listů).

Co se od LHC chce? "Očekává se mj. experimentální doložení tzv. Higgsova bosonu (označovaného jako "God’s particle", tj. „Stvořitelova částice“)" (viz zprávu nadšence pro vědu v Britských listech). Ano, stvoření světa chtějí zkoumat - nic menšího. Vědci jsou prostě tak zvědaví na tajemství vzniku vesmíru, že nehledí na žádné nebezpečí. Nemohou si prostě pomoci. Jenže to už není jako před sto lety, kdy zvídavý badatel, který strkal svůj všetečný nos do všelijakých tajemství, riskoval jen svůj život - když si nedal pozor, tak mu ty jeho bublající kotlíky a baňky s lučebninami vylétly do vzduchu i s jeho laboratoří a s vědcem samotným; a bylo po vědátorovi. Dnes všichni obyvatelé Země povinně riskují své životy kvůli nikdy neukojitelné zvědavosti bílých plášťů - a to včetně té většiny lidstva, která živoří v bídě a z tzv. "výdobytků vědy" nemá vůbec nic - jen tu nebývalou bídu (a zničené klima).

Shrňme to - i v tyto dny se přímo vedle nás, ve střední Evropě, opakuje stále ta samá nezodpovědnost, na níž poukazuje Osipov. Nikdo se - ani teoreticky - nezabývá otázkou, jak vysoká musí být pravděpodobnost globální katastrofy, která by eventuálně mohla nastat následkem pokusu, aby se vědec rozhodl, že experiment neprovede. V praxi to pak vypadá úplně opačně: pokud je tu vůbec nějaká naděje, že lidstvo pilnou práci vědců přežije, nic je nezastaví (a peníze na to své šťourání do vosího hnízda vždycky od někoho seženou).

A přihlédněme ještě k tomu, že hlavním motorem a mecenášem vědy je zbrojení. Pak už je jasné, že vědce nikdo nebude brzdit; co kdyby to, co by mohli objevit vědci na naší straně, náhodou objevily dříve vědecké laboratoře našeho nepřítele. Takže jestli vědci jednou objeví zbraň, která může nečekaně a bez možnosti obrany vyhladit celé kontinenty nebo třeba zničit svět, můžeme si být jisti jen jedním: oni tu zbraň postaví a dají mocným k dispozici. Říká se, že "věda dnes postupuje mílovými kroky"; ano, to je pravda. Jenže kam?


Dejme však ještě slovo prof. A. Osipovovi:
Kolik už podobných případů bylo v historii? Před čím stále stojíme? Spousty objevů, o jejichž následcích ani nechceme přemýšlet. Kdyby tak člověk přistupoval k vědecké a technické činnosti jen z jediného úhlu pohledu - jak neuškodit člověku, ale být mu k užitku. Přísaha Hippokratova, kterou skládá každý, kdo ukončuje lékařskou fakultu, má svůj nesmírný význam i zde: neškoď. A křesťanství praví nejen: "Neškoď," ale ještě: "Přinášej svou činností lásku."

Víme, co je dobro a co je zlo. A (jako křesťané) nehodnotíme, co je dobré a co zlé, jen z hlediska momentálních zájmů, ale z pohledu věčnosti hodnotíme, co je pro člověka prospěšné. Tolik objevů a vynálezů by lidé odmítli, mnoho takových by vůbec nebylo, kdyby vědci byli lidé hluboce křesťanského přesvědčení. Jsou prý případy, kdy vědci doslova roztrhali zápisy o svých objevech. Věděli totiž, co by se stalo, kdyby se - nedej, Bože! - jejich objev dostal do rukou lumpa! Lidstvo by dostalo to, co ho zabije. Tak by si počínalo křesťanské vědomí, kdyby vládlo našemu myšlení a našim skutkům. To platí pro veškerou lidskou činnost. Umění, kulturu - kam jsme se dostali? Vedle kultury existuje antikultura, na kterou se dokonce hledí, jako by to byl nějaký zákonitý jev. V co mění člověka? Přímo řečeno: vedle života existuje antiživot. Můžeme si zvolit narození člověka nebo jeho zabití. A to beztrestně. Je-li možná antikultura, je možná i antimorálka. Pak přestáváme rozlišovat dobro a zlo, a takový vývoj je podoben gigantickému hadu, který stále roste a stále více požírá sám sebe, jak se zakusuje do svého vlastního ocasu.

Církev nabízí klíč k ohodnocení jakékoliv lidské činnosti, a tak dává možnost nalézt správný vztah ke všem stránkám života člověka.
K čemu slouží věda? Jediným kritériem, kterým lze ohodnotit, zda je něco správné či nikoliv, je láska. A teď si položte jednoduchou otázku: "Pracuje materialistická věda ve jménu lásky k člověku, lásky k Božímu stvoření, lásky ke světu a konečně - lásky k Bohu?" Nedá příliš práce najít odpověď. V převážné většině: "Nikoliv." Dokonce i mnohé z těch "darů vědy", jež se zprvu zdají být člověku prospěšné, se časem ukazují jako plod s krásnou slupkou ale uvnitř červavý.

Trvám na tom, že jestli člověk pronikl do tajemství vnitřního ustrojení Bohem stvořené hmoty a vyrobil atomovou bombu, aby ji svrhl na dvě města plná lidí, které výbuchem prostě vypaří a zůstanou po nich jen stíny na stěnách trosek domů, pak to není jen útok proti cizímu národu, je to především útok na Boha - nejstrašlivější vzepětí drzosti lidí, kteří uloupí Boží tajemství, jímž Stvořitel vybudoval tento svět jako dobrý a k dobru lidí, a tito lidé obrátí ukradené tajemství, aby dobro proměnili ve zlo, štěstí v neštěstí, světlo v tmu. To, co patří Bohu, použili k uskutečnění svých zlých záměrů. Tady se zdá být i to podobenství o běsnících vinařích příliš slabé. (Jestli máte rychlý internet, pusťte si to přiložené video z You Tube, pak je hned jasnější, o čem tu píši. "Vize pekla," praví se v komentáři filmu. Jak se mohlo něco tak strašného stát? Na otázku: "Proč?" není odpověď.)

------------------------------

Než, vraťme se ještě na závěr k těm našim bídným vinařům, resp. lidem, kteří si "znárodnili" vesmír, a podle toho to s tím naším světem vypadá.

Z perspektivy Boží je chování lidstva, které my považujeme za normální či přirozené, naprosto nesmyslným, zločinným, hulvátským jednáním či dokonce běsněním. Zároveň nám Pán Ježíš v příběhu našeho podobenství představuje způsob, jakým Bůh na hrůznou nehoráznost člověka odpovídá: dobrotou a téměř nekonečnou trpělivostí. Zasahuje teprve tehdy, kdy zloba lidí dospěla už těsně před konečný triumf.

A teď to nejdůležitější. Jednání obou stran v našem evangelijním podobenství - až do okamžiku posluchači toužebně očekávané katarze - působí dojmem, že se obě zbláznily. "Nepochopitelné" je pro takový způsob počínání příliš vybledlý pojem. Pokud toto podobenství opravdu reflektuje lidem skrytou realitu vztahu mezi člověkem a Bohem, musíme se nutně tázat: Co se stalo s člověkem (resp. lidstvem), že se chová tak šíleně? A ještě: Co se to stalo s člověkem, když se natolik vzdálil od Boha, až mu i Jeho postoj připadá jako nepochopitelný? Právě na obrázku těch zlotřilých vinařů, vzbouřivších se proti vzdálenému pánu vinice, vidíme, jaká hrůzná proměna se lidem přihodila a do jakého šílenství jsme to upadli. Jaká strašlivá vzdálenost je mezi lidstvem a Bohem. Není to vzdálenost zeměpisná, ale astronomická vzdálenost nepochopení, svévole a zlomyslnosti, kterou se lidé oddělili od Stvořitele a Spasitele.

Co se to s námi stalo, že pohled našeho Stvořitele se nám jeví jako bláznovství a z Jeho pohledu je naše chování hodnoceno jako šílenství? Vždyť jsme jeho dětmi, jeho stvořením; měla by tedy mezi námi panovat blízkost, neřku-li důvěrnost.

Jakási hradba přetrhla naše dávné společenství a z důvěrné blízkosti učinila nekonečnou vzdálenost. Z Písma svatého i učení svatých Otců víme, že to, co odděluje člověka od Boha, je hřích. Boj proti hříchu je duchovní cestou, po níž se člověk vydává zpět k Bohu. Křesťanu, který se očišťuje od následků hříchů, začnou jeho mysl brzy osvětlovat první záblesky bohomyslnosti. Nesmí se pak leknout toho, že začíná vidět to, co jiní nevidí. Je potřeba, aby podle toho, co spatřuje, začal napravovat svůj život. Z toho však nutně vyplývá, že se ostatním lidem začíná jevit jako blázen. Přestává totiž sdílet jejich hodnoty a jinak užívá života než lidé tohoto světa.
Máme na vybranou, buď budeme pár let našeho života jako rozumní a moudří před očima lidí, ale pak na věčnosti budeme zostuzeni jako blázni před Bohem, nebo budeme zde na zemi před lidmi blázny pro Krista a na věčnosti budeme moudrými před Bohem.

Jak se lidstvo rychle vzdaluje křesťanskému duchu, bude se vzdalovat uvažování a chování světských lidí od způsobu života a myšlení křesťanů - tahle propast tu vždy byla, leč poslední dobou se rychle rozevírá do nebývalých rozměrů. Prorokoval to už sv. Antonín Veliký (4. století), jenž dával radu, která je úplnou antitezí dnešní pokrokovosti, - aby lidé nedůvěřovali sami sobě, ale ve všem se spoléhali na Boha, čímž překonají všechna pokušení.
O našich dobách pravil: "Přijde doba, kdy lidé budou bláznit, a když uvidí někoho, že neblázní, postaví se proti němu, pravíce, že on je blázen, protože není jako oni."
Pozoruhodně výstižný je jeden detail v našem evangelijním úryvku - na závěr vyprávění se Spasitel otázal svých posluchačů - nechal je, aby sami dokončili toto podobenství. Teprve tam, na konci všeho, se Bůh začne chovat "po lidsku" - čili odloží nesmírnou shovívavost a nezměrnou dobrotu a sáhne k ostrému zásahu a trestu. Nejde tu o mstu, ale krajní nutnost zastavit zlo těsně před jeho finálním triumfem.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz