1218


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 434: #

Administrátor --- 20. 10. 2008
Svěřené jmění - ekonomické podobenství o duchovním životě

16. neděle po 50nici: o svěřených hřivnách

Za onoho času pravil Pán toto podobenství:
14  Neb tak se díti bude, jako když člověk jeden, jda na cestu, povolal služebníků svých a poručil jim majetek svůj.
15  I dal jednomu pět hřiven, jinému pak dvě, a jinému jednu, každému podle možnosti jeho, i odšel hned.
16  Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžil jimi, i vydělal dalších pět hřiven.
17  Též i ten, kterýž vzal dvě, získal jiné dvě.
18  Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého.
19  Po mnohém pak času přišel pán služebníků těch, i činil počet s nimi.
20  A přistoupiv ten, kterýž byl pět hřiven vzal, podal jiných pěti hřiven, řka: Pane, pět hřiven dal jsi mi, hle, dalších pět hřiven získal jsem jimi.
21  I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
22  Přistoupiv pak ten, kterýž byl dvě hřivny vzal, dí: Pane, dvě hřivny jsi mi dal, aj, jiné dvě jimi získal jsem.
23  Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.
24  Přistoupiv pak i ten, kterýž vzal jednu hřivnu, řekl: Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal,
25  I bál jsem se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Hle, teď máš, což tvého jest.
26  A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal,
27  Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s úrokem.
28  Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven.
29  (Neboť každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato.)
30  A toho neužitečného služebníka uvrztež do temností vnějších. Tamť bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 25. kap.)

Když Pán Ježíš vypráví svá podobenství, používá obrazy z běžného života, ale poskládá je často takovým způsobem, který musel být pro jeho posluchače značně překvapivý. My si to dnes už neuvědomujeme, protože jsme na příběhy z evangelijních podobenství zvyklí, a krom toho, většina současných věřících pochopitelně nemůže znát reálie Palestiny biblické doby. Je tudíž pro nás zcela samozřejmé, že podnikat se svěřenými hřivnami a těžit jimi je Spasitelem chváleno, kdežto zakopat hřivnu je tady bráno jako počínání odsouzeníhodné. Ne tak to však slyšeli Kristovi posluchači. Podle tehdejších pravidel a zákonů (tradice otců) bylo zakopání jmění svěřeného do úschovy považováno za chvályhodný a poctivý přístup. Kdo svěřené jmění zakopal, nemohl být podle stanovených zvyklostí potrestán za nedbalou péči.

Konec konců, uvažme, jak vypadaly tenkrát domy - např. jejich dveře. To nebyly pancéřované dveře s bezpečnostním kováním s FABkou či dokonce nějakými zabezpečovacími systémy, zasazené ve futrech vylitých betonem. Většinou to byly dveře prkenné, zavírané zevnitř na závoru. Nebylo tak těžké je překonat a vniknout dovnitř. Závora se však používala spíše jen na noc, přes den v domě skoro vždy někdo byl. A potom vchod do domu byl pod dohledem sousedů - vždyť se žilo a řemesla se provozovala prakticky na ulici, před domem. A vybavení domů bylo skromné. Dokonce i u bohatších lidí nebylo toho nábytku a domácího majetku tolik (tehdejší lidé by se nestačili divit, kolik věcí, zařízení a vybavení mají dnes ve svých příbytcích běžní lidé naší civilizace). Kvůli uschovávání cenností či klenotů byly někdy v domech již při jejich stavbě zřizovány speciální skrýše. Jenže vzhledem k malým rozměrům vnitřních prostor domů nebylo nemožné takové skrýše vypátrat. Prostě uschování takové hřivny ve svém bytě nebyla zrovna ta nejpříkladnější péče o její bezpečí.
Jestli někdo odnesl svěřenou cennost v noci na pusté místo, tam ji zakopal a zahladil stopy, bylo to vzhledem k dobovým okolnostem považováno za příkladně odpovědné počínání. Naproti tomu - použít svěřené jmění k podnikání, které je vždy nejisté, nebylo dvakrát bezpečné nakládání se svěřenými penězi ani tenkrát stejně jako dnes. (Pokud člověk není zkušený podnikatel či investor prověřený časem; dnes na to máme investiční fondy a profesionální finančníky, ale - jak se ukazuje právě v poslední době - i tady o naspořené peníze docela bezpečně přijít).

Takže i v případě podobenství o svěřených hřivnách jsou Ježíšova slova ohromující - na ruby obracejí vše, co lidé znají z běžného života. Ježíš si takto počíná, aby ukázal, že v duchovním světě je vše úplně opačné než v pozemském. Lépe řečeno: náš svět je naruby, hřích lidí jej obrátil vzhůru nohama. Skutečné hodnoty zůstávají bez povšimnutí a lidé po nich netouží (pokud jimi rovnou neopovrhují), a ctěno a touženo je zde to, co je z hlediska věčnosti bezcenné či dokonce pokleslé.

Chválí-li Pán Ježíš ty, kteří se dali s hřivnami do podnikání, pak to zřejmě máme chápat jako podobenství o duchovním životě - ano, víra je, stejně jako světské podnikání, nebezpečný a nejistý podnik. Říká se o tom: člověk může vše ztratit a také vše získat. Kdo se do toho nepustí, sice neriskuje ztrátu, ale ani nic nezíská. Duchovní život je jako situace na válečné frontě: v jediném okamžiku můžeš o vše přijít, nebo vše získat. Výsledek duchovního života je vždy do poslední chvíle nejistý. Ovládne-li člověka v okamžiku, kdy se odděluje duše od těla, pýcha, pak je všechno úsilí, které do duchovního života po celý svůj život vkládal, zmařeno. A naopak podaří-li se komu dobrý konec, může v posledním okamžiku získat Království (tomu se říká "last minute"). Jenže zpravidla se na takovém dobrém konci čili "dobré smrti" musí dlouho pracovat... Avšak jsou i výjimky.

Vzpomeňme na toho lotra ukřižovaného Pánu po pravici. Celý život loupil a zabíjel. Dokonce i na kříži se nejprve Spasiteli posmíval. Pak ale slyšel, jak se Ježíš modlí za ty, kteří ho ukřižovali. A pochopil vedle koho visí na kříži: žádný člověk se do té doby takhle nechoval v takovéto situaci. Byl to bystrý zloděj. Na poslední chvíli ještě stihnul ukrást ráj.

Ale ve svém případě na to raději nespoléhejme.

------------------------------

Vraťme se však ještě do příběhu vykresleného podobenstvím a k jeho symbolickému výkladu.

Nejprve něco o té hřivně - co to vlastně je? Hřivna (řecky: talanton) znamenala původně jednotku váhy, a potažmo platidlo, definovanou majetkovou hodnotu - čili odvážené množství zlata, nejčastěji však stříbra (na jiných místech a v jiných dobách se používaly k placení i železné hřivny - to když bylo železo ještě vzácné). Nejčastěji ze všech kovů se však k placení používalo stříbro (odtud staroslověnské slovo pro jednu z hlavních tří vášní: "srebroljubije" - láska ke stříbru, ve smyslu touha po penězích, majetku, zištnost). Slova pro “stříbro” a “peníze” jsou stejná přinejmenším ve 14 jazycích. Ve starověkém Egyptě a středověké Evropě bylo stříbro často cennější než zlato. Hřivny v našem podobenství byly stříbrné (v originálním znění evangelia je to specifikováno). Tehdejší hřivna byla buď půl kilogramu (tzv. lehká hřivna) nebo jeden kilogram (těžká hřivna). Tak si můžeme přibližně představit, jaký to byl majetek. 10 hřiven bylo na tehdejší dobu obrovským jměním (ani dnes není deset kilo stříbra žádný pakatel, ale převádět tuto hodnotu na současné peníze nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, protože platební hodnota stříbra je úplně jiná a daleko cennější než stříbro je v novověku zlato, což dříve nebylo tak jednoznačné).
Ústředním nosným konstrukčním prvkem podobenství je rozpětí mezi odchodem pána a jeho očekávaným návratem, a toto rozpětí vytváří příležitost pro jeho služebníky, aby se osvědčili. Přičemž v ohnisku pozornosti je třetí služebník - tj. ten, který dostal nejméně. On je důvodem vzniku podobenství. Většinou nás nenapadne tázat se, kdo byli ti první dva služebníci, ale nemůžeme se neptat, koho mínil Pán Ježíš, když hovořil o tom třetím.

Klíčem k rozluštění této hádanky je Ježíšova věta: "Každému, kdo má, bude dáno, tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má." Všichni jsme dostali od Stvořitele obrovské bohatství - nejen talenty a nadání (jak bývá ta hřivna často vykládána na úrovni morální exegeze evangelia; samotné české slovo "talent" pochází od řeckého slova pro hřivnu "talanton") - ale především jsme od Něho obdrželi svůj život ("prosili tě o život a tys jim ho daroval" zní v žalmech). Někdo krátký - někdo dlouhý, někdo těžký - jiný lehčí, někdo v nemoci - jiný s ocelovým zdravím, atd. Všichni však máme svůj svěřený život rozhojňovat duchovně. Tj. vyvádět z pozemskosti do věčnosti.

V tomto významu má podle hesychastů být chápáno jedno z prvních Boží přikázání udělené lidem ještě v ráji: "Ploďte se a množte se a naplňte zemi." V době, kdy byli Adam s Evou v ráji, nemělo toto přikázání tělesný význam.

Sv. Jan Damašský o tom praví: "V ráji panovalo panenství. Praví totiž Písmo svaté, že byli nazí Adam a Eva a nestyděli se. Teprve když přestoupili Boží přikázání, poznali, že jsou nazí, a styděli se a zhotovili si zástěry. A teprve po přestoupení přikázání, když člověk uslyšel o sobě rozhodnutí: Prach jsi a v prach se navrátíš, a když poté skrze přestoupení přišla na svět smrt, teprve pak poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila. Tedy jedině proto, aby smrt nesmetla a nezničila lidský rod, bylo ustanoveno manželství. Nadále měl být lidský rod udržován plozením dětí. Ale někdo asi namítne: Proč potom Bůh stvořil „muže a ženu“? A jaký mají smysl slova: Ploďte a množte se? Na to odpovídáme, že to nemusí vždy znamenat rozmnožování manželským obcováním."
Množení - čili "rozhojňování se" má tady význam rozmnožování daru života - což je především duchovní záležitost nikoliv kvantita lidských osob. Jsou lidé, kteří tady na zemi žijí v hříchu, - žijí zde jsou a duchovně mrtví. To jsou ti, kteří zakopali hřivnu - pečlivě ji uschovali sami pro sebe. Pán Ježíš praví: kdo chce svůj život zachránit (tj. užít si jen pro sebe a pro svá potěšení), ten jej ztrácí, avšak ten, kdo ztratí svůj život pro mne (tj. obětuje jej Bohu, zasvětí jej duchovnímu životu), ten jej získá (resp. ten jej rozhojní, rozmnoží - tak bychom mohli vyložit slovo "získá" v kontextu podobenství o hřivnách).

Tedy - rozmnožování hřivny svěřeného života - to je duchovní způsob nakládání se svým životem, chránit jej v čistotě a investovat tuto hřivnu nikoliv do pomíjivých pozemských záležitostí (tj. hezká podoba tomu obrazu zakopání hřivny do země, že?) ale do duchovního života - do služby Bohu modlitbou a půstem, přebýváním v chrámu (tak popisuje evangelium jak Bohu sloužila prorokyně Anna; Luk 2,37) a především vírou.

A tomu, kdo duchovně rozhojňoval svůj dar života, bude na posledním soudu ještě přidáno - dostane věčnou blaženost. A co ten, kdo nic nerozhojnil a vyplýtval dar života jen na svá potěšení a pozemské záležitosti? Tomu se hned po smrti ukáže hrozná pravda, když uvidí, jak se všechny "hodnoty" jeho života propadají do nenávratna a on přichází o vše, čím se domníval býti bohatým. A poslední soud jen pravdivě odzrcadlí, co učinil člověk se svým životem: hřivnu pozemského života nevyužil k získání jiného života, a o tu hřivnu, co měl, člověka nutně musí připravit smrt. To však celý svůj život přece věděl, že to takto musí skončit.

Z toho můžeme vytušit, koho měl na mysli Ježíš, kdy hovořil o tom nejméně obdarovaném služebníkovi. Nejedná se zde nutně o toho, kdo dostal nejméně života a nejméně darů. Spíše běží o to, jak člověk sám ocení ty dary, které od Boha obdržel. Můžeme mít krátký a těžký život, ale cítit se velice obdarovaní a pociťovat hlubokou vděčnost Dárci života. Jiný má dlouhý a snadný život, ale říká si to, co si říkají duchovní zbloudilci:

1  Scestně uvažují ti, kdo si mezi sebou říkají: "Krátký a strastiplný je náš život a proti skonu člověka není léku; neznáme nikoho, kdo by unikl z podsvětí.
2  Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.
3  Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek.
4  I naše jméno bude časem zapomenuto a nikdo nevzpomene na naše činy. Náš život se rozplyne jak stopa po obláčku, rozptýlí se jako mlha zahnaná paprsky slunce, sražená jeho teplem.
5  Neboť náš čas je jako pomíjivý stín, není možno odložit svůj skon, protože je zpečetěn, a nazpět nepřijde nikdo.
6  Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí.
7  Opatřme si hojně vybraného vína a vonných mastí, ať nám neujde žádný květ jara.
8  Ověnčeme se poupaty růží, dříve než zvadnou.
9  Nikdo z nás ať se nestraní našich radovánek, co na tom, když zůstanou následky naší bujnosti, vždyť to je naše právo a takový náš los.
10  Deptejme chudého, i když je spravedlivý, nešetřme vdovy, nemějme ohled na šediny starce ve vysokém věku.
11  Naše síla ať je zákonem spravedlnosti; co je slabé, ukazuje se být bez užitku."
12  "Počíhejme si na spravedlivého, k ničemu nám není, jen se protiví našim činům a vytýká nám prohřešky proti Zákonu, viní nás ze zrady na našem vychování.
(Moudrost 2. kap.)
A tak jsme se zase dostali tam, u čeho jsme skončili v první části: podobenství o investování hřiven je obrazem duchovního života.

------------------------------

Předešlý oddíl sledoval spíše jinotajnou rovinu výkladu, která samozřejmě není jediná. Sv. Jan Zlatoústý se jako dědic antiochijské exegetické školy držel spíše výkladu morálního a hřivny vykládá jako "to, co se nalézá pod mocí každého člověka (neboli v síle každého) - ať už vláda, nebo jmění, nebo učenost, či cokoliv podobného".
Jiní zase v hřivnách viděli duchovní dary, které zmiňuje apoštol v 1. Kor 12. kap.: "jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce."
Dalším exegetům jde o to, aby byl člověk hotov posloužit dílu Kristova Království, než o nějaký konkrétní dar, resp. talant.

Každopádně: všechny dary a talanty jsou člověku dávány Bohem.
A druhé každopádně: dary jsou udělovány lidem v různé míře, avšak odpovědnost všech obdarovaných je stejná. Tudíž nejsme si rovni v obdarování, ale jsme si rovni v odpovědnosti. Je zbytečné obviňovat Boha z nespravedlnosti, když jednomu dal hřiven pět a jinému dvě a dalšímu jednu. Bůh sám ví, co činí, a jeho soudy jsou nám nepostižitelné. S jistotou víme jen jedno, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tim 2,4), což je jediným kritériem, podle něhož s námi zachází.

--------------------------------

Musíme se ještě vypořádat s jedním momentem podobenství. Motivem ke způsobu počínání toho nešťastného třetího služebníka je údajně strach, bázeň z pána. Mohli bychom namítnout, že křesťan má přece mít bázeň Boží. Jak daleko má však to, nač poukazuje třetí služebník, od bázně Boží! Vždyť zbožný "strach z Boha" není děs, neochromuje lidskou činnost, naopak je to cosi aktivního ("Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo" Přísl 8,13). Bázeň neodvrací člověka od Boha, vždyť je to právě uctivá bázeň, skrze niž k Bohu přistupujeme. Bázeň Boží nás spojuje s Bohem a nikoliv odděluje od Něho: "Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali" (Jerem 32,40). Skrze bázeň Boží totiž poznáváme svého Stvořitele a poznání Boha porodí lásku k Bohu. "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem" (Přísl 1,7) a dále: "Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost" (Přísl 9,10). Bázeň Boží je tedy prohlášena Biblí za počátek resp. zdroj moudrosti. Z toho zřetelně vidíme, že strach z pána, o němž hovořil třetí služebník, má nekonečně daleko ke ctnosti křesťanské bázně před Bohem.

Oč se tedy jednalo? Někteří říkají, že slova služebníka o strachu máme chápat jen jako výmluvu, fikaný pokus licoměrnou úctou ospravedlnit svou lenost. Tomu by nasvědčovala i slova pána: "Služebníku zlý a lenivý..." Já si však myslím, že za tímto prvoplánovým výkladem je skryto ještě něco - ano, skutečný strach, tak jak o něm mluví ten služebník: děs ze smrti. Děs toho, kdo nezná Boha, protože ho ani nechce poznat. Je to právě smrt, která bere to, co netvořila, žne to, co nezasela. Příchod pána, aby provedl vyúčtování se služebníky, je pro první dva odměnou za věrnost a začátkem něčeho nového a velkolepého, kdežto pro třetího je koncem - smrtí, za kterou je jen prázdnota, která obere člověka o všechno. Na smrt je možno hledět různě. Někdo vidí (a vyhlíží), co je za hranicí toho pozemského života, a smrt je pro něho jen přechodem k novému životu (smrt pro takového není ztrátou ale obohacením: "Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk" Filip 1,21). Kdo se však nezajímá o nic jiného, než to tělesné a pozemské, tomu je smrt hrozivým koncem, za nímž není nic. Děsné. To, co je pro dobré služebníky toužebně očekávaným setkáním s pánem, je pro jiného jen a pouze hrozivým setkáním se smrtí, která jemu nic nedává, ale vše bere. A co je nejhroznější - tomu, komu je za života blížící se smrt jen děsem, toho smrt je pak skutečně děsivá. Právem se jí bál. Což naznačují přísná slova pána, jimiž se k třetímu služebníku obrací přesně v tomu duchu, v jakém se služebník měl k němu. Na služebníkova slova: "...věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozséval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal..." pán služebníkovi odpovídá: "...věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozséval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal..."

Tato cesta vede do nehlubší temnoty. Tak už to dál snad ani nebudeme rozvíjet.

-------------------------------------

A nyní zkusme pohlédnout na podobenství o hřivnách ještě z jiného úhlu.
Pán Ježíš si několikrát vybral k podobenství o duchovním životě vskutku pozorohodné příměry - a to z oblasti ekonomiky, peněz, kupectví, pokladů, účtování a podobných čistě materiálních okruhů lidského zájmu (bohužel, této řeči lidé rozumějí nejlépe; jak trefné je ironické úsloví: peníze jsou vždy až na prvním místě). Tak tedy pojďme ještě chytnout rozmotávání podobenství o hřivnách za tento konec.

S vírou je to jako s ekonomikou (zrovna podobenství o hřivnách nám dovoluje něco takového vyslovit). Ekonomika když neroste, tak stagnuje - a stagnace je úpadek. Uložené peníze ztrácejí hodnotu - abys je zachránil, musíš je investovat. Co to znamená převedeno do duchovního významu? Víra když není v činnosti, tak zmrtví. Boží dar nesmí zahálet. Nestačí si myslet: "Jsem věřící a to stačí." Buď s tebou víra cloumá a je hybnou silou tvého života, nebo žádnou víru nemáš.

Píše ap. Jakub: Víra bez skutků je mrtvá.

---------------------------------------

Nu, a na závěr - jestliže nás Pán Ježíš tak důtklivě nabádá k něčemu tak nejistému a riskantnímu jako "duchovní podnikání", tak za tímto vybídnutím, hraničícím s příkazem, můžeme zřetelně tušit i přislíbení pomoci. Jinými slovy: jděte do toho, jděte do rizika, nebudete-li si počínat nezodpovědně a svévolně, já vás v tom nenechám samotné, můžete si být jisti mou pomocí.

O tom není potřeba pochybovat. Každý pravoslavný křesťan ví, jakou pomoc dostává od Boha skrze Církev. Jaké dary do ní Spasitel vložil a my z nich čerpáme v hojnosti. Jsou to svaté Tajiny - posvátný pokrm posilující a očišťující lidskou duši, jak můžeme sami pociťovat. A to nemluvím o tolika zázracích, různých uzdraveních z nevyléčitelných nemocí a jiných mimořádných Božích zásazích na pomoc člověku. Přímluvy svatých! Kolik máme svědectví o tom, jak znamení kříže obrací v úprk celé pluky démonů!
Pustí-li se kdo do tak nebezpečného podniku, jakým je duchovní život, přichází mu na pomoc síla shůry.

--------------------------------------

Epilog
A někdy přijde pomoc z míst, odkud bys to opravdu nečekal. Vypráví se o ruských emigrantech v nějakém americkém velkoměstě. Neměli tam chrám, ale toužili po bohoslužbách, a tak si adaptovali jeden byt v činžáku na pravoslavnou domovní kapli. Tam se scházeli a potichu si sloužili svaté liturgie. Žádný problém. Až do té doby než přišla Pascha. Každý pravoslavný určitě již tuší, jakýže problém to nastal. Na Paschu mají pravoslavní ve zvyku sloužit bohoslužbu od půlnoci a je to bohoslužba, kterou prostě není možno vykonat v tichosti. Její součástí je totiž hlasité volání: "Vstal z mrtvých Kristus! Christos voskrese!" A případně i zvonění na zvonky, které si lidé přinesou. Je to prostě radost, kterou nelze zkrotit. Na Paschu musejí všechny ohledy stranou - volá se z plna hrdla, nadšení nezná mezí. Když uvážíme, co se asi tak v té domácí kapličce o paschální noci dělo, je nám jasné, jak na to druhý den reagovali nepřipravení a nic nechápající Američané z vedlejších bytů. Nevyspalí nájemníci hovořili jen o jednom: "Ti Rusové musejí pryč z našeho domu! Žádnou kapli tu už nechceme!" A hned začali podepisovat nějakou petici, kterou chtěli kamsi posílat. Při tom si vzpomněli, že v domě bydlí také starý rabín, a tu si řekli: "To je ctěná osoba; kdyby to podepsal i on, měl by ten náš protest větší váhu. Jistě to podepíše (víme jak židé milují křesťany)." Tak jdou za rabínem, hovoří s ním o tom, co se tu dělo v noci, a podstrkávají mu lejstro k podepsání. Jenže rabín odmítl podepsat. Překvapení nájemníci se ho ptají:
- "Vy jste neslyšel, co se tu v noci dělo?"
- "Slyšel."
- "Vám se snad líbil ten jejich řev?"
- "Ani za mák."
- "Vy jste snad mohl při tom randálu spát?"
- "Ani jsem oka nezamhouřil."
- "Tak proč nechcete podepsat?"
- "Já kdybych si myslel, že přišel mesiáš, tak křičím ještě víc." A zavřel dveře. Nájemníci pak od toho protestu upustili a pravoslavní se tam mohli modlit dál.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz