1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 441: #

Administrátor --- 7. 11. 2008
Zamyšlení nad památkou našeho patrona

Na okraj svátku sv. Václava

V jeho době v naší zemi působilo jak křesťanství východní (dnes bychom řekli: pravoslavné), tak i křesťanství západní (dnes bychom řekli římsko-katolické; v současnosti bývá sice zvykem zdůrazňovat, že i západní křesťanství bylo až do roku 1054 vlastně pravoslavné, takže mluvit o římskokatolickém křesťanství před r. 1054 není korektní, ale je to spíše jen bazírováním na formalitách, protože co se ducha /ba, i učení/ týče, pak už v době cyrilometodějské byl zřetelný duchovní rozchod mezi křesťanským Východem a Západem). V Čechách tedy bylo duchovenstvo z obou křesťanských sfér - bylo tudíž možno srovnávat jejich působení, resp. porovnávat ducha, jehož nositeli byli duchovní ze slovanské (cyrilometodějské) sféry, s duchem, kterého sem přinášeli ti, kteří náleželi do sféry německé (resp. západní, římské).

Sv. Václav (podobně jako před ním Bořivoj s Ludmilou) mohl volit - a vybral si pro svůj duchovní život cyrilometodějské východní křesťanství. Jako panovník zde nechával existovat i franské duchovenstvo, ale sám pro svou osobu zcela zřetelně dával přednost kněžstvu slovanskému. Vybral si víru, která mu ze světského hlediska nepřinášela prospěch - právě naopak, spíše ho jeho příchylnost ke slovanskému východnímu křesťanství dostávala do potíží. Kdyby preferoval západní kněžstvo, neslo by mu to spoustu výhod - za západním duchovenstvem stála celá světská moc západní Evropy - a tu by měl jako panovník na své straně (a to není bez významu; připomeňme si, že to byl panovník malé země). Přesto svůj duchovní život začlenil do slovanského křesťanství, za nímž nestála žádná světská síla, která by mu mohla reálně pomoci. Proč takto volil? Protože to byl především zbožný člověk a až potom panovník (i tahle jeho vlastnost mu způsobila tolik potíží a nakonec se stala záminkou pro jeho zavraždění).

Sv. Václav si vybral východní Pravoslaví jak srdcem tak i rozumem - byl to člověk vzdělaný (byl vyučen v knihách slovanských, latinských i řeckých - a to v době, kdy bylo na Západě běžné, že panovníci tamních států neuměli ani číst). I to byla možná jedna z příčin jeho volby: bylo jasně patrné, že s pravoslavným cyrilometodějstvím přichází vzdělanost, která pozdvihuje národ, v němž je východnímu křesťanství umožněno působit; to byl v té době veliký rozdíl vůči křesťanství západnímu, které tehdy trpělo zaostalostí (Řím mohl jen závistivě hledět na kulturní rozkvět Byzance) a i později pěstovalo vzdělání především v latině, čímž mohlo jen nepřímo pozdvihovat národní kulturu západních států (jaký to rozdíl proti cyrilometodějské byzantské misi, jež jako první své dílo překládala knihy do jazyka Slovanů).

Než, svatý Václav nebyl jediným panovníkem, který měl možnost poznat oba křesťanské proudy, či dokonce různá náboženství, a volit mezi nimi. Jiným takovým byl sv. Vladimír, který vyslal poselstva k okolním monoteistickým náboženstvím, aby se seznámila s islámem, judaismem a křesťanstvím. Ke křesťanství byl nakloněn možná ještě jako pohan i jednou ze svých manželek, která byla bulharskou kněžnou. Jenže k tomu, aby se zřekl pohanského mnohoženství a odmítl nabídky islámu, si muselo křesťanství získat jeho srdce (nelze za vším vidět jen holou politiku). A jeho srdce bylo - podobně jako v případě Václava - získáno pro Pravoslaví především kvůli jeho duchovní síle, která dokázala povznést lidského ducha, aby vytvořil tak vznešenou kulturu, že ti poslové Vladimírovi, kteří byli vysláni seznámit se s křesťanstvím, vyprávěli o své účasti na bohoslužbách v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti: "Nevěděli jsme, jestli jsme ještě na zemi, nebo už jsme v nebi."

Jiným případem byl sv. Alexandr Něvský, jehož se Řád německých rytířů snažil stůj co stůj získat pro římské křesťanství - sliby i hrozbami. A nešlo-li to po dobrém, pokusili se to uskutečnit po zlém. Leč když si Alexandr prohlížel jejich církevní knihy, a viděl v nich zřejmě i obrázky, jak vypadá západní evangelizace křížem a mečem, odvrátil se od vyslanců katolíků s nechutí. Proč? Byl to zbožný panovník. A tak posílali tajné agenty s cílem vyvolat převrat, jindy se pokusili sv. Alexandra otrávit, a když se to vše nepovedlo, vypravili proti němu Švédové (s požehnáním papeže Řehoře IX. táhli na Novgorod v r. 1240) a Němečtí rytíři (1242) válečná tažení. Alexandr vždy zvítězil. "Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papeže, šířit silou panství katolicismu na Rusi. Papež Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály ... přemluvit Alexandra, aby uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně" (Ottův slovník naučný). Alexandr totiž už nabyl přesvědčení, že více náboženské snášenlivosti se dočká od Tatarů než od západních křesťanů. Sv. Alexandr Něvský mohl srovnávat své křesťanství pravoslavné a římsko-katolické, a proto tak důrazně odmítl křesťanský západ; a byl to právě on, kdo definitivně zastavil západokřesťanskou expanzi na Východ (proto je to na Rusi jeden z nejslavnějších podnes nejuctívanějších jejich světců).

Dalším případem je Boris Bulharský. První křesťanský král tohoto národa přijal křesťanství (r. 864) na prosby své sestry, která byla válečnou zajatkyní v Cařihradu a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn v byzantské církvi (kmotrem mu byl císař Michal; ten císař, který vyslal sv. Cyrila a Metoděje na Moravu) a poté do Bulharska přišlo duchovenstvo z Byzance. Papeži se však podařilo intrikami a sliby přesvědčit Borise, že se tím dostane pod řeckou nadvládu. Ten se tedy oficiálně obrátil k papeži s žádostí o vyslání jeho kněžstva do Bulharska a při příchodu latiníků byli byzantští duchovní vyhnáni. Začalo se zde budování odnože Římské církve (dorazil i latinský biskup) a zavádění latinského obřadu, při čemž byla snaha církev konstantinopolskou u Bulharů všemožně diskreditovat.

Např. latiníci prohlašovali o byzantských kněžích, že nejsou vůbec kněžími, protože jsou ženatí, a že pomazání svatým myrem /biřmování/ z Konstantinopole není platné atd. To byl také jeden z důvodů proč sv. patriarcha Fótios (přítel sv. Konstatina - Cyrila Moravského; tento patriarcha spolu s císařem vypravil k nám misii soluňských bratří) svolal konstantinopolský sněm v r. 867, kde celý Východ přerušil společenství s papežem Mikulášem I. (který ostatně sv. Fótia už nějaký čas před tím proklel).
Jenže pak teprve Bulhaři viděli, jak se chová papežské duchovenstvo, a mohli srovnávat. Netrvalo to dlouho (asi v r. 870) a Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a chováním římských biskupů, přišli do Konstantinopole s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Brzy poté papežovo kněžstvo vyhnali.

Už v březnu r. 870 vysvětil konstantinopolský patriarcha pro Bulharsko arcibiskupa Theofylakta, jehož i se všemi, kdo s ním přišli do bulharské země, papež proklel, a patriarchovi třikrát pohrozil vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta; na to však už na Východě nikdo nebral zřetel.
Od té doby už Bulhaři neopustili duchovní sféru byzantského křesťanství. Řím se s tím však nesmířil a stále se intrikami i výhružkami pokoušel přimět konstantinopolského patriarchu, aby "vrátil Bulharsko papeži" (mimochodem, spory o Bulharsko jsou jeden z kořenů velkého církevního rozkolu, kterým se v r. 1054 oddělil západní patriarchát od čtyřech východních patriarchátů a tím i od většiny tehdejšího křesťanstva). I přes veškeré úsilí Říma zůstali Bulhaři už na věky pravoslavní. Zaplatili však za to nesením těžkého osmanského jha a potoky mučednické krve.

Jak to uzavřeme? Osobním vyznáním. Jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo má tu možnost a může kvalifikovaně srovnávat, vybere si Pravoslaví.

Stejně jako není možné poznat Boha a nemilovat ho, tak - jak celým srdcem věřím - není možno poznat duchovní podstatu Pravoslaví a nezamilovat si je.

-----------

Příloha: ruská ikona sv. Václava













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz