1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 448: #

Administrátor --- 24. 11. 2008
Odpuštění člověku a spása hříšníka

19. neděle po 50nici; o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Pán:
31  Jak chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete milost (tj. co za to od Boha obdržíte)? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte milost? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte milost? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se za to nenadějíce, a bude odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

Bůh stvořil člověka jako sobě podobného (nakolik se jen může stvořený podobat Nestvořenému).
Jenom ten, kdo je něčím Bohu podoben, může Boha milovat. Boha nemůže poznat a milovat kámen, rostlina ani zvíře. Jen člověk je nadán touto schopností. Protože jen člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby. Obraz Boží byl člověku nezměnitelně vložen do srdce, podobu Boží člověk hříchem ztrácí. Prvotním hříchem upadl první člověk (spolu s ním celé lidstvo, které bylo v Adamovi obsaženo) do otroctví vášní a hříchu, a potažmo ďábla. Překonáváním hříchu se však této ztracené původní podobě blíží - získává opět schopnost svobody a milování Boha. Na tom je založena spása člověka - aby byla obnovena jeho ztracená podoba a člověk miloval Boha. Bůh miluje i kámen a zvíře, ale jen člověk může na jeho lásku odpovědět - zahořet v srdci svým vlastním plamenem lásky. Ale vzájemná láska je možná jen mezi těmi, mezi nimiž je možné vzájemné pouto, spojení, kdo jsou alespoň v jistým způsobem na stejné či podobné úrovni. Jen rovný může milovat rovného. K tomu tedy Bůh vytvořil člověka podle svého obrazu a podoby, čímž ho vyzdvihl nad všechna ostatní stvoření (a v principu i nad všechny anděly); a k tomu se Bůh sám snížil, sklonil se, sestoupil k člověku, přijav a sjednotiv lidství s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. To vše kvůli tomu, aby se mohla dít láska, abychom mohli milovat svého Pána.

Nikdy nemůžeme milovat zvíře pravou láskou (v plném smyslu toho slova), ani zvíře nemůže takovou láskou milovat člověka (o rostlinách či nerostech ani nemluvě) - čili není schopno lidskou lásku opětovat. Můžeme mít ke zvířeti vroucí vztah a zvíře může projevovat svému pánu příchylnost, ba, oddanost - ale to ještě není láska! Pro zvíře je člověk vždy pánem, a pro člověka je zvíře vždy sluhou (byť v některých případech skutečně věrným), nižší bytostí - a kvůli této zásadní nerovnosti není možná skutečná láska.

Člověk nikdy nemůže milovat zvíře tak jako miluje druhého člověka; a pokouší-li se o to kdo, je to zvrácenost. Už sv. Jan Kronštadtský ostře kritizoval městské lidi chovající všelijaké ty "domácí mazlíčky", kterým se jejich majitelé pokoušejí dávat to, co se náleží dávat jen člověku a Bohu, tj. své srdce.
Aby byla možná oboustranná plná láska mezi člověkem a Bohem, dal Hospodin člověku některé své vlastnosti - především vyšší mysl, vědomí, uvědomění si své osoby, svědomí, svobodu, schopnost poznávat svého Stvořitele. Tím vzniká takový stupeň podobnosti, že můžeme dokonce hovořit o vztahu s pečetí jisté rovnosti, resp. o povolání k synovství - nakolik je to vůbec možné, aby se stvořený člověk mohl přiblížit Nestvořenému a pozemšťan byl synem Nejvyššího.

Podobnost člověka Bohu je vnitřním smyslem citované evangelijní perikopy, jak uvidíme dále.

-------------------

Kristus v našem citovaném biblickém úryvku prostými, každému srozumitelnými slovy zjevuje hluboké tajemství, které se dotýká samotných kořenů lidské spásy. Ukazuje to, po čem lidé od věků toužili, - jak dosáhnout odpuštění hříchů, jak překonat tu bariéru, která odděluje hříšného člověka od bezhříšného Boha. Zjevuje tajemství: Bůh ti odpustí všechny tvé hříchy, ač je jich jako vody v moři a ještě více, když ty dokážeš odpustit svým nepřátelům.

Jak vysvětlíme toto tajemství? Proč člověk vlastně tak nutně potřebuje, aby mu Bůh odpustil hříchy, a proč je získání odpuštění mých hříchů spojeno s tou podmínkou mého odpuštění mým viníkům?
K první otázce: spása člověka je neodlučně spojena s odpuštěním hříchů, protože - jak čteme v Písmu - do Božího království nevejde nic nečistého. (Představme si tu hrůzu, kdybychom byli do světla Božího království uvedeni v hříšném stavu - tj. s duší zohavenou hříchy a vášněmi - a tak bychom tam "strašili" na věky!) Všichni tedy nutně potřebujeme očistit od svých hříchů, abychom mohli (a chtěli) být uvedeni do trvalé Boží blízkosti a neshořeli se svými nečistotami sžíravým duchovním plamenem. Ten duchovní oheň už hoří a neúprosně spaluje vše nečisté a pomíjivé. Jednoho dne bude muset tímto plamenem projít každý z nás - a je jen a jen na člověku, jestli za svého tělesného života s nečistotou spojil své srdce a bude-li pak jeho srdce (tj. i duše) hořet i s ní (to není žádný rozsudek či trest, je to obnažení duchovního stavu, do něhož člověk sám sebe přivedl ve svém životě na zemi).

A k druhé otázce: spása je, jak už bylo zmíněno, spojena s bohopodobností, protože bohopodobnost je základem lásky člověka k Bohu. Nemůže dosáhnout plnosti lásky ten, kdo se Bohu vůbec nepodobá. Proto nás Bůh volá k tomu, abychom ke své spáse použili svou vůli a vyvinuli úsilí k obnovení bohopodobnosti - čili pro odpuštění svých hříchů napodobili Boha a sami odpustili svým viníkům.

... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim... Tento princip nejen vstoupil do každodenní modlitby každého křesťana, ale stal se zároveň jedním z nenahraditelných pilířů našeho křesťanství. Není-li pevný, celá stavba našeho duchovního života se hroutí.

Nyní už jsme u jádra dnes dotýkaného tajemství - odpuštěním nepřátelům člověk napodobuje odpouštějícího Boha. Je to nevyhnutelná a podstatná součást dosahování bohopodobnosti, která je nutným předpokladem lásky a ta je zase silou, bez níž není možná spása.

Všimněte si, jak je učení o spásné síle odpuštění podobné učení o spásonosné moci svatých Tajin - zvláště přijímání Těla a Krve Kristových. Odpuštěním se křesťan stává Bohu podobným v lásce. A co se děje přijímáním? To samé. Stáváme se Bohu podobnými. Vždyť proč přijímáme Tajiny? Pijeme Kristovu Krev, aby se naše lidská krev, spojila s Krví Kristovou, čili abychom po přijímání měli i ve svých žilách Kristovu Krev. Jíme Tělo Kristovo, aby se naše tělo spojilo s Tělem Kristovým. To není jen posvěcení člověka, to je proměna. Uzdravení. Přijímáním se věřící stal Kristem. Až do chvíle, kdy hříšný zvyk, mentální setrvačnost a příchylnost k vášním nezačnou opět nitro člověka drolit a rozkládat získanou vnitřní celistvost.

Podobnost působení odpuštění a působení svatých Tajin je výmluvná. Jsou to totiž dvě spolupůsobící síly - synergie. Ze strany člověka: odpuštění; ze strany Boží: dar svatých Tajin. Uzdravení člověka se děje spojením obou energií: lidské a Boží. To je také důvod, proč podle jasného příkazu Evangelia (Matouš 5,23-24), nikdo z nás nesmí přijímat svaté Tajiny, pokud dříve neodpustil lidem.
-----------------------


Na druhé straně dobře víme, že odsuzování zbavuje člověka Boží blahodati. Svědčí o tom starcové, jimž je dáno vidět Boží blahodať (milost) na člověku. V jednom vyprávění ze Svaté Hory Athos se vypravuje o poustevnících, kteří žili o samotě či po dvou až třech v kalivách. V jedné takové kalivě žili mniši a kousek od nich, o něco výše, poustevník, který měl ve zvyku "zvonit", když začínal svou pobožnost. To jeho "zvonění" znělo dosti nelibě, protože on - nemaje zvon ani simandron - tloukl do nějakého plechového hrnce. Jednou seděl starec dolní kalivy na verandě a kousek před ním poslušník okopával zeleninu na zahrádce. Když se z poustevny opodál ozvalo poustevníkovo "zvonění", poslušník v nelibosti nad těmi zvuky řekl něco nevlídného o tom poustevníkovi a jeho počínání. V ten moment starec viděl svým duchovním zřením, jak jeho poslušníka opustila Boží blahodať a nevrátila se, dokud se nekál a nevyzpovídal.

---------------------------

Řada lidí si naříká: "Já bych mu chtěl odpustit, ale nejde to." Celá desetiletí hoří v některých lidech temný plamen zášti, touhy po pomstě, nebo prostě sžíravá hořkost nad utrpěnou nespravedlností, hořkost, která rozleptala jejich srdce. Člověk při tom sám sebe ospravedlňuje a upadá do bludného kruhu duchovní slepoty a zatrpklosti.

Ano, odpuštění může být velice obtížné - zvláště, když se proti člověku někdo projeví brutálně, úmyslně, zle, a nelituje toho. Vždy je však možné, aby člověk osvobodil z tohoto otroctví: z touhy po pomstě, zlopřejnosti, nenávisti, hořkosti atd. Ke znovunabytí svobody srdce jsou nutné tři věci:       

1.) Je potřeba dobrá vůle. Není-li vůle odpustit, požírá-li člověk masochisticky své vlastní srdce, není mu pomoci. Nemá smysl stále a znovu si v srdci připomínat křivdu, opět a opět si dokazovat svou spravedlnost a nevinu. Musíme v sobě pozdvihnout vůli a vymanit se z tohoto začarovaného kruhu nekončícího sebejitření, odsuzování toho, kdo nám ublížil, a sebeospravedlňování. Ten první krok - mít vůli odpustit - má každý ve své moci a každý to může učinit. Proto také Kristus (a následně Církev) stanovil závažnou podmínku účasti na svatých Tajinách: člověk, který nechce odpustit svým viníkům, nesmí přistoupit k přijímání.

2.) Boží pomoc. Na základě dobré vůle a snahy člověka se sklání nad lidským srdcem sám Bůh, aby tu krvácející ránu v něm vyhojil - to je zkušenost Církve. Když Bůh chce po lidech, aby si odpouštěli (a dobře při tom ví, jak hrozné věci si lidé někdy provádějí), jistě nežádá po nikom cosi nemožného - čili sám tomu pomáhá (blahodatí svatých Tajin). Nejde tu o zapomnění, Bůh nevymaže naši paměť! Blahodať Páně však způsobí, že prožitá hořká minulost ztratí svou moc nad přítomností. Nezapomeneme, ale jsme osvobozeni.

3.) Trpělivost. Znovu a znovu v sobě rozdmychávat touhu a vůli odpustit, vzývat Boha na pomoc, usvědčovat své vlastní hříchy, kát se, zpovídat se, přijímat svaté Tajiny. A modlit se za dobro pro toho, komu chceme odpustit. Možná z počátku není naše touha ryzí, postupně však proroste do srdce a stane se upřímným voláním z celé duše. Pak pocítíme v srdci slzy soucitu s druhým člověkem a přijde pláč z prožitku všeobjímající Boží lásky. Přijde odpuštění.

Stručně shrnuto: starci dávají prostou radu: zpověď a přijímání, a znova zpověď a zase přijímání, a tak stále co nejčastěji opakovat. Usvědčit se při zpovědi, odsoudit sebe a ne svého viníka, dostat léčivé rozhřešení a přijímat Tělo a Krev Kristovy. Po nějaké době i tvrdé srdce změkne, a člověk zjistí, že dokáže odpustit, a začíná současně vidět své vlastní hříchy.

Lidé posléze vyprávějí, jaká je to úleva. (Někdy přicházejí se slzami radosti a díků Bohu, že se něco takového s nimi stalo.) Po letech či desetiletích, co žili s dusnou temnotou v srdci, je jim náhle, jako když po bouři a dešti zmizí mraky, vysvitne slunce a vzduch voní novostí a chvěje se čistotou. Jak lehce se cítí člověk, který odpustil! Má pocit, že se po dlouhé dusivé době opět může svobodně nadechnout.

Jak krásně se pak cítíme po svatém přijímání! Na moment pocítíme, jaké to je být svoboden od vášní. Dotyk nadpozemské čistoty, radosti, štěstí a krásy svatosti.

---------------------------

P.S.

O dobré zpovědi

Jednou z hlavních věcí, kterou se věřící musí naučit, má-li prospívat v duchovním životě, je - naučit se zpovídat. Umění dobré zpovědi - to je neklamný základ duchovního života. Otcové i starci učí, že dobrá zpověď je taková, při níž se kajícník bez milosti obviní ze svých hříchů, sám se usvědčí a bez slitování se odsoudí. Za takto zpovídané hříchy ho už nebude soudit Bůh. Bez dobré zpovědi nejsou člověku odpuštěny jeho hříchy, a takový člověk často pak nedokáže odpustit svým viníkům. Proto kněz, slyší-li, jak kdo říká, že by třeba i chtěl odpustit, ale nedokáže to, zkoumá jako zpovědník především, má-li takový dobrou zpověď. (Nezřídka se zjistí, že se buď nezpovídá, nebo se zpovídá bez opravdového pokání.)

O zpovědi, jako klíči k duchovnímu růstu a k řešení zdánlivě neřešitelných životních problémů, často hovoří starci. Starec Paisios Svatohorec neustále připomínal lidem, že musejí často chodit ke zpovědi, aby vzali ďáblu právo, které nad nimi získal kvůli jejich hříchům, vášním, pokleskům, ledabylosti v křesťanském životě a nevědomosti.

Vybral jsem sem něco z poznámek, které nám zanechala duchovní dítka jasnozřivého starce Lavrentije Černigovského.
Jedna žena vyprávěla, jak chtěla jít na svou první zpověď, ale kvůli množství lidí se jí ten den k otci Lavrentiji nepodařilo nedostat; velice se tím trápila a smutná se vrátila domů. Dála pravila: »Měla jsem té noci sen, jak se zpovídám u báťušky Lavrentije. Sklonila jsem se nad evangeliem a vtom vidím jakousi listinu, která byla celá popsaná mými hříchy. Začala jsem mu vyprávět o svých hříších a vždy, když jsem o hříchu hovořila, zápis o něm ihned zmizel. Na konci zpovědi všechno zapsané bylo pryč, listina zůstala čistá.
Druhý den jsem znovu šla do chrámu... Když jsem se dostala k báťuškovi, říkám, že se chci poprvé vyzpovídat. On nato: "Jak to poprvé? Já jsem tě kvůli tvému soužení už dobře vyzpovídal." ... Nechtěl slyšet moje hříchy a říká, že už mne rozhřešil od hříchů a vše odpustil: "Jenom slož ruce na rozhřešující modlitbu."
Zeptala jsem se báťušky na svůj sen. On pravil, že se to stává, když se člověk kaje s čistým srdcem.«
Na závěr tedy shrneme o zpovědi: činné pokání je lidské dílo, na které Bůh odpoví. Pokání je nakypřená půda, do níž Bůh zaseje, a to, co vyroste, roste neustávající spoluprací člověka a Boha. Podobně jako rostlinu zahradník zalévá a okopává, ale slunce dává světlo a teplo, aby mohla vzrůst a vydat plody. Pokání je nutný předpoklad uzdravení člověka, ale tím, kdo uzdravuje raněné lidské nitro, je Bůh.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz