1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 452: #

Administrátor --- 1. 12. 2008
Srovnání různých pohledů na spásu

Spása a odpuštění hříchů

Tentokrát trochu teologie :-)

Jako volné pokračování příspěvku č. 448 sem vkládám hrst úvah o spáse ve spojitosti se zpovědí a odpuštěním hříchů z oblasti srovnávacího bohosloví.

Minule jsme se dotýkali otázky spásy člověka, resp. otázky přijetí člověka u Boha, nyní si všimneme některých zásadních odlišností v pohledu na spásu mezi různými křesťanskými denominacemi. Tři základní náboženské proudy hlásící se ke křesťanství používají pro spasení člověka tři pojmy: spása, vykoupení a ospravedlnění. Všechny tři termíny jsou biblické a ve své podstatě správné a jejich použití může být oprávněné, jsou-li dobře vykládány. Nicméně je skutečností, že každý ze tří základních církevních proudů si v průběhu historie vybral jeden z těchto tří termínů a ten teologové dané církve chovají ve větší oblibě než ostatní dva pojmy; tato skutečnost mj. vskutku výstižně charakterizuje panující rozdíly v pojetí spásy mezi církvemi. Alespoň v největší stručnosti se o tomto zajímavém tématu zmíníme.

Spása - termín, který preferují pravoslavní. Spása znamená záchrana. Zachránit potřebuje ten, komu hrozí vážné nebezpečí - kdo tone, kdo umírá. Tento pojem nejlépe ze všech postihuje, jak Pravoslaví učí o spáse, která je záchranou umírajícího člověka. V pojmu spása je obsaženo pravoslavné učení o člověku, o jeho duchovním stavu, o jeho zchátralosti, nemocnosti, o tom, že člověk kvůli prvotnímu hříchu hyne a propadá smrti - tělesné i duchovní. Kristus je lékařem lidské duše, je zachráncem, který svým křížem a Vzkříšením zachraňuje člověka pro věčný blažený život. Pro spásu člověka je především potřeba vyléčit smrtelnou nemoc, kterou bylo lidství raněno prvotním hříchem (všimněme si: nejde o odpuštění tohoto hříchu - vždyť to není osobní hřích! - ale o léčení všelidských následků tohoto hříchu). Ve své boholidské Osobě obnovuje a léčí Kristus Pán naše poškozené a nemocné lidství, které Boží Syn oblékl, aby se člověk opět mohl sjednotit s Bohem. Otevírá lidem, kteří se znovu narodí z vody a Ducha a spojí se s Kristem, cestu k dokonalosti. A dokonalý člověk se může sjednotit s dokonalým Bohem - v tom tkví spása člověka. Od člověka se ke spáse žádá, aby poté, co se s vírou a pokáním narodil k nové existenci, svou činností a vůlí spolupracoval s posvěcující Boží energií a pěstoval v sobě to, co do něho bylo zaseto, aby v něm rostl nový člověk, který již nezemře, ale je schopen účasti na věčné blaženosti. (Hovoříme zde na toto téma často, takže se nyní omezím jen na takto povšechnou charakteristiku.)

Vykoupení - pojem, který preferuje římsko-katolická církev, protože dobře koresponduje s jejím pohledem na Kristovo dílo spásy jakožto na "zadostiučinění", které Kristus prý přinesl Otci za naše hříchy. Dle učení římské církve prvotním hříchem, přestoupením, člověk padl do moci ďábla, urazil Boží spravedlnost, a proto musel Boží Syn (měl-li spasit člověka) přinést uražené Boží spravedlnosti svou obětí zadostiučinění (viz nový katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Suma římského učení o spáse tedy spočívá v tezi: svou obětí na kříži Kristus přinesl zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka (všimněme si, že osa tohoto učení prochází křížem a smrtí Božího Syna; Vzkříšení, které je těžištěm pravoslavné reflexe spásy, je na Západě vlastně jen jakýmsi přídavkem, dalším pokračováním, které je sice také důležité, ale kulminace spasitelného díla Kristova se v očích Západu děje na Velký pátek, na kříži).

(Pravda, vzniká tu pak nepříjemná otázka, komuže byla přinesena tato vykupitelská oběť? Ano, bylo za nás zaplaceno. Jenže komu? Cena za vykoupení by totiž měla být zaplacena tomu, u koho je v zajetí otrok, jehož chceš vykoupit. To je velice delikátní situace, před níž katolická teologie stojí. Cožpak by měl Boží Syn platit ďáblu? Je příšerné byť jen pomyslet, že by Bůh obchodoval se satanem. Nebo Otci?, jenž odmítl i krev Izáka, kterou mu z poslušnosti byl připraven přinést Abraham? Vždyť u Otce jsme přece nebyli v zajetí - právě naopak - hříchem jsme se Bohu odcizili! V právnicky orientovaném teologickém systému nemá tato otázka uspokojivé řešení, než jedině za pomoci teorie uraženého Boha, pokud bychom takové řešení však mohli považovat za uspokojivé.)
Kristus tedy dle římskokatolické církve přinesl zadostiučinění Otci za prvotní lidský hřích a každému, kdo je v této církvi pokřtěn, je podle učení Říma tento dědičný hřích odpuštěn (vymazán, zahlazen).

Poukazuji opět na terminologii: prvotní hřích je v římskokatolické církvi každému pokřtěnému odpouštěn; jenže proč je potřeba odpouštět něco, čím se člověk osobně neprovinil? Kde je vina kojence, kterého křtíme? Provinil se snad tím, že se narodil? Nebo je hříšnou vinou už jen být člověkem? Myslím, že je to jinak. Pravoslaví při křtu léčí duchovní nemoc, kterou je lidstvo po prvotním hříchu zasaženo, a odpouští osobní hříchy, jimiž se křtěnec před křtem provinil /to se pochopitelně netýká nemluvňátek/.) Pro Západ je typická jakási nevyjasněnost rozdílu mezi osobním hříchem a dědičným hříchem (Belejkanič: Dogmatická teologie), tedy mezi tím, co je naší vinou, kterou potřebujeme odpustit, a co je nemocí, která je potřeba uzdravit.
Příčina, jež brání římské teologii přijmou pravoslavné učení o léčení lidské přirozenosti v Kristu, spočívá v západním způsobu řešení otázky: "Jakou lidskou přirozenost na sebe vzal Boží Syn při svém vtělení z Panny Marie?" Pravoslaví učí (na rozdíl od Říma), že přijal nemocnou (hříchem poškozenou) lidskou přirozenost, aby ji vyléčil. Kdybychom však přijali teologii Říma, museli bychom konstatovat, že Kristus nemohl uzdravit nemocnou lidskou přirozenost prostě proto, že ji na sebe nevzal, nepřijal ji do své Osoby; římskokatolická církev totiž učí, že Boží Syn přijal nikoliv hříchem raněné lidství, nýbrž lidství takové, jaké bylo před pádem člověka, před prvotním hříchem. A jak už učí dávní otcové - co Kristus na sebe nevzal, to ani nespasil - nemohl tedy podle teologie latiníků Kristus spasit člověka vyléčením jeho nemoci způsobené hříchem. Jediné, co v takovém teologickém systému mohl vtělený Boží Syn pro hříšného člověka vykonat, bylo: přinést svou smrtí zadostiučinění Otci, uraženému hříchem člověka, - a tak provést vykoupení lidstva. (Pro Pravoslaví je učení o "uraženém Bohu" či o "zadostiučinění", které vzniklo na Západě v době po přelomu prvního a druhého tisíciletí a inspirovalo se zřejmě všelijakými rytířskými eposy té doby, na hony vzdáleno a zcela nepřijatelné.)

Ospravedlnění je slovem, které pro svůj pohled na spásu nejraději používají protestanti (evangelíci). I tento pojem je - podobně jako "vykoupení" - vhodný k právnickému chápání spásy. Reformátoři 16. století si položili následující otázku: "Cožpak Kristus měl jen tak málo zásluh, že stačily pouze na vykoupení prvotního hříchu?" A sami si odvětili: "Samozřejmě, že ne! Měl jich daleko více!" A tak prohlásili: "Každý věřící je osvobozen ne toliko od hříchu prvotního, ale ode všech osobních hříchů." A jak? Je z nich ospravedlněn. Čili není od nich očištěn! Jak dodnes hlásají teologové protestantismu: "Bůh ospravedlňuje každého věřícího člověka." V konečném důsledku to vede k: "Věřícímu se hřích již nepočítá za hřích." Patriarcha Sergij (Stragorodskij) ve své knize O spasení hořce zvolal: "Jaká hrůza! Co je nám tu nabízeno jako ideál, jako budoucí život? Zůstávat ve hříchu, a to na celou věčnost! A zároveň být s Bohem!" Jaká absurdita! Proč tedy Kristus vlastně přišel? Ospravedlnění není uzdravením. A jakým způsobem je člověk ospravedlněn? Nikoliv kvůli tomu, že byl shledán nevinným, nýbrž protože Kristus přináší své všemohoucí ospravedlnění provinilému člověku, a lidský hřích je tím nahrazen jeho nad-zásluhami. To je protestantská koncepce, která je ještě hroznější než katolicismus (tam je alespoň to vykoupení - a to umožňuje člověku, aby se osobně namáhal a osobně proti svým hříchům pracoval, a podílel se nějak na svém vykoupení; zde však už ani to nezůstává - Kristus, jak se tu ukazuje, vše učiní za člověka; stačí jen, aby člověk uvěřil v Krista jako svého Spasitele a otázka je uzavřena).

Není možno nezvolat: Co může být hroznějšího, než být s Bohem a při tom zůstat hříšníkem (byť ospravedlněným)?! Člověk věčně zůstane nezbaven svých hříchů; není očištěn a tudíž má setrvat jimi poskvrněn v Boží blízkosti na věky - to je strašné byť si jen představit! Uvažujte: zůstat poskvrněn na věky a to ještě v Božím světle, které bude na věky usvědčovat naši nevěru, zradu, ohavnosti..., jichž můžeme tisíckrát litovat, ale zůstaneme bez milosti očištění. Hříchům je - podle této západní koncepce - sice Kristem vzata síla strhnout člověka do pekla, ale samotný hřích zůstává s hříšníkem na věky.

(Představme si, že bychom přišli do vybrané společnosti ve smradlavých zablácených hadrech, leč všichni by nám tam říkali, že to nevadí a že nás mají rádi, a ukazují nám na nějakou vyhlášku, kterou se stanovuje, že na oděvu tady nezáleží; přesto - jak bychom se cítili ve znečištěných hadrech mezi skvostně oděnými hosty? Kdyby se nám o něčem takovém zdálo ve snu, asi bychom se probudili celí zpocení hrůzou z takové noční můry. Jenže to je podobenství protestantského učení o spáse člověka.)

(Výše v tomto bloku používány citace z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova)
---------------------------

Co znamená Boží odpuštění hříchů našich?

Pokračujme v rozebírání otázky spásy člověka - nyní o významu pokání a odpuštění. Bez odpuštění svých hříchů nemůže člověk dojít spásy (píše se přece ve Zjevení o nebeském království: nevejde tam nic nečistého). Odpuštění hříchů - jak toho dosáhnout? - to je tudíž klíčová otázka v tématu lidské spásy.

Proč nestačí k tomu, aby se dostalo člověku odpuštění jeho hříchů a byla vyléčena jeho duše, jen samo lidské pokání? Takový dotaz míří do samotné podstaty křesťanství, protože je to vlastně otázka po smyslu příchodu Kristova. Vždyť již před Kristem lidé mohli činit pokání ze svých hříchů. Odpouštěl jim už tenkrát Bůh jejich hříchy, když se z nich upřímně káli? Ano. Jistě. Již ve Starém zákoně čteme, že pokání člověka vymaže (vybělí) jeho hříchy; konec konců i sv. Jan Křtitel hlásal "křest na odpuštění hříchů" a křtil tímto křtem ještě před veřejným vystoupení Pána Ježíše. Jenže odpuštění, jehož ta či ona osoba pro sebe pokáním dosáhne, není uzdravením všelidské duchovní nemoci. Konkrétní hřích, z něhož se kdo kaje, je odpuštěn, ale duchovní nemocí raněná lidská podstata, v níž hřích koření a z níž vyrůstá, zůstává i poté beze změny, - čili člověk stále zůstává pod zákonem (vládou) hříchu. Žádný člověk na tom nedokázal nic změnit. To je situace lidstva před Kristem, resp. lidí bez Krista.

Kristovo dílo spásy: ukřižování, smrt, vzkříšení a další události jeho pozemského života. Jak souvisejí s odpuštěním hříchů? O vyléčení umírající lidské podstaty, následku prvotního hříchu, jsme již trochu hovořili výše. Jenže jak se to má s odpuštěním našich vlastních osobních hříchů nám všem, kteří jsme se provinili? Jaký je rozdíl mezi pokáním a následným odpuštěním v době před Kristem a křesťanským pokáním a rozhřešením?

Pokání a odpuštění hříchu člověku bez Krista nepřinese kajícníkovi nápravu nejhlubšího lidského nitra. Je to jako když posečete plevel, jehož kořeny zůstanou v půdě. Na chvíli to vypadá, že je pozemek odplevelený, ale každý zkušený zahrádkář ví, že je to pouhé zdání - jen to tak na chvilku vypadá. Brzy bude zahrádka opět plná bujícího pýru a jiného bejlí. Jinými slovy - pole bylo sice vyčištěno, ale pod povrchem zůstalo stále v moci plevele a tato moc se brzy projeví.

Kristus mění svým dílem spásy stav lidské duše - čili řeší stav té "půdy", ve které hřích koření a z níž čerpá svou sílu a moc nad člověkem. Hřích sice i nadále ještě přichází do života člověka, ale už jakoby zvenku, čili ne zevnitř. Ano, hříšné zvyky, vášně a pokušení od démonů svádějí člověka ke hříchu, jenže u křesťana, který není křesťanem jen podle jména, nemají tyto hříchy kořeny v jeho duši. Hřích se už nespojuje napevno s lidskou duší. Duše nekřesťana je srostlá s hříchem, kdežto duše křesťana je ve své podstatě hříchu odcizena - hřích v ní už není doma. Pokáním vytrháváme z duše hřích, který sice může vegetovat v lidské duši, ale nemůže v křesťanu zapustit kořeny (pokud zůstává křesťan živým křesťanem). V tom vidíme diametrální odlišnost křesťanského pokání od nekřesťanského. A právě tuto možnost odpuštění osobních vin a hříchů Kristus člověku přinesl. Odpuštění, které nezůstává na povrchu, ale jde do hloubi lidské duše, až na její dno. Čili pokání člověka spolu s Boží blahodatí (nejdříve při křtu a později při zpovědi a při svatém přijímání) ničí spáchané hříchy kompletně i s kořeny; není to jen nějaká "kosmetika duše". Kvůli tomu a pro to prolil Kristus na kříži svou krev a přemohl smrt, vstav z mrtvých třetího dne.

Kořeny hříchu Kristus vytrhl z lidské přirozenosti, avšak prázdné místo po nich musí sám člověk (po křtu) zaplnit pěstováním ctností. Zůstane-li místo po hříchu dlouho uprázdněno, pak se kvůli vášním, špatným návykům a pokušení vrací to, co už jednou bylo vyhnáno. Vzpomínáte si na slova Páně: "Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézaje, dí: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť bude i tomuto zlému pokolení." (Mat 12,43-45)
Je pravdou, že neléčený hřích nebo nedbalost v duchovním životě, mají moc postupně ničit dílo křtu a rozleptávat duši křesťana, a tím ji odcizovat Boží blahodati. Pokáním a následným rozhřešením se však duše vrací do uzdraveného stavu, který získala při křtu a který pro ni není už něčím novým nebo cizím, ale je - dalo by se říci - pouze návratem do normálu. Duši křesťana je vlastní posvěcující přebývání blahodati Ducha Svatého, je to pro ni normální stejně, jako je naopak normou pro duši nekřesťana cizost, vzdálenost a nedostupnost tohoto blahodatného stavu.

Starozákonní pokání a odpuštění hříchů nemohlo dát člověku vstup do nebe, do společenství s Bohem, protože lidské nitro zůstávalo ve stavu, do něhož je přivedl Adam. Čili ve stavu neuzdraveném a odcizeném Bohu. Pokáním a následným odpuštěním hříchů a očištěním svědomí mohl starozákonní člověk vzít ďáblu právo nad sebou, ale ani spravedlivý (tj. Boží přikázání dodržující a kající věřící) nemohl vstoupit do Božího království. Jestliže bereme v úvahu některá zjevení, ukazující, že spravedlivý nekřesťan či nepravoslavný nejde do pekla, pak zároveň z těchto zjevení čteme, že nemůže jít ani do ráje. Nezasluhuje mučení, leč není uzdraven a způsobilý účasti na blaženosti.

-------------------------

Vsuvka

Výše popisovaný pohled na Kristovo odpuštění hříchů dává pravoslavným jejich víru ve svaté Tajiny (svátosti) - např. víru v sílu a moc zpovědi, křtu nebo eucharistie. Římská církev má jiný názor na smysl a důsledky Kristova utrpení, a to se odráží v jiné víře katolíků v sílu svátostí, např. v nedokonalou moc zpovědi (viz o tom níže), v rozdělení "trestů za hříchy" na věčné a časné, přičem tu vzniká potřeba řešit časné tresty za pomoci odpustků atd. atd. (Viz např. zde: "Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích," katolický katechismus, par. 1473. Nebo jinde: "...pro /zemřelé/ získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů," katol. katech., par. 1779). Všechny tyto odlišnosti jejich církevní praxe vyrůstají z odchylného učení o Spasiteli.

Římskokatolický názor, že Kristus přijal lidskou přirozenost, jakou měl Adam před hříchem, za sebou vleče dlouhý řetězec nevyhnutelných následných vývodů. Např. i dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (v lůně sv. Anny; někdy je nám, pravoslavným, z nedorozumění podsouváno, že toto - duchu pravoslaví tak cizí - učení zastával i sv. Dimitrij Rostovský) je jedním z důsledků výše uvedeného západního názoru: aby Kristus při svém vtělení mohl přijmout od Panny Marie hříchem nepoznamenanou lidskou přirozenost, musela být Panna Marie při svém početí dle učení Říma předem ochráněna od přenosu dědičného hříchu. (Proto římská teologie i přes počáteční spory o této otázce ve 12. a 13. století učí o Panně Marii, že byla Kristem jaksi předvykoupena, a proto i ona měla lidství jako Adam a Eva před hříchem; je to podobně jako papežská neomylnost jedno z novějších římských dogmat - učení o Neposkvrněném početí Panny Marie v lůně sv. Anny bylo přijato v r. 1854).

»Pro naši spásu bylo tedy nevyhnutelné, aby Kristus přijal naše lidství - lidství Adama po jeho pádu. Bylo to tedy lidství smrtelné, nemocné, postižené tělesnými potřebami spánku, jídla, podrobené hladu, zármutku, bolesti, jimž se Kristus po vtělení již nemohl vyhnout. Od okamžiku, kdy se /dobrovolně/ narodil, už musel jednou umřít. (Katolíci oproti tomu věří, že Kristu trpěl /a to v každém momentu svého života/ hladem, žízní, bolestí i smrtí dobrovolně - v tom smyslu, že kdyby najednou už nechtěl trpět, nemusel by.) Protože Kristus přijal naše lidství od Panny Marie, pak i Panna Marie musela mít své lidství v tom stavu, v jakém ho sdílíme my všichni, - čili zasažené nemocí z prvotního hříchu. Nemohla být tedy neposkvrněně počata.« (A. Osipov)

Proč se tedy o Kristu praví: "Ve všem nám podobný kromě hříchu?" Znamená to, že nemohl mít naprosto nic společného s prvotním hříchem, resp. s jeho následky, jak to učí Řím? »Uvědomme si, že prvotní hřích, resp. jeho následky, jichž jsme všichni účastni, je potřeba chápat jako nemoc, kterou lidství trpí, je to rána, kterou Adam zasadil lidství. Z hlediska viny - tedy na úrovni osoby - je to však osobní hřích Adama a jen Adam za něj nese odpovědnost« (A. Osipov). Tím nechceme svalovat vinu a odpovědnost na někoho jiného (jak to činil Adam a po něm Eva), jen odlišit vinu a nemoc. »Vina je věc osobní. Důsledkem Adamova hříchu je však nemoc, kterou bylo zasaženo jeho lidství. Na úrovni lidské podstaty (přirozenosti) neseme důsledky Adamova hříchu my všichni - avšak tím se nepodílíme (vinou, osobní vůlí) na prvotním Adamově provinění, ale díky svému poškozenému lidství toto provinění opakujeme, pokračujeme v něm - a tím už jsme vinni. To už je náš osobní hřích. Kristus přijal lidství raněné Adamem, ale přemohl jeho vinu tím, že v jeho hříchu nepokračoval, neopakoval je. A proto nemá žádný osobní hřích. Jestliže na sebe vzal hříšnou lidskou přirozenost, pak to ještě nutně neznamenalo stát se hříšným; vytváří tím předpoklad pro hřích, sklon ke hříchu. Tento sklon nebyl schopen žádný člověk po Adamovi přemoci a zvítězit nad hříchem svými vlastními silami (natož pak odstranit samu nemoc lidské přirozenosti!). Až Kristus, druhý Adam, přemohl v sobě tento sklon a zvítězil nad hříchem, a proto přemohl smrt, která je mzdou hříchu.

Kdyby Kristus neměl Adamovo poškozené lidství, pak by nemohl přemoci hřích, protože by nemohl bojovat s hříchem uvnitř. Hřích by pro Krista byl něco odtažitého, teoretického, co nemá žádnou sílu. Proč by ďábel pokoušel Krista na poušti, řka, aby z kamenů učinil chleby, kdyby Kristus neměl opravdový hlad? Adam před hříchem necítil hlad. Kdyby Kristus měl Adamem neporušené lidství, pak by hlad jen předstíral, anebo by si tam na poušti mohl svobodně vybrat, jestli chce cítit "opravdový" hlad anebo nikoliv. Co by to pak bylo za pokušení, kdyby Kristus narozdíl od nás všech nemusel mít hlad? Všechna tři ďáblova pokušení: hlad, skok z věže i pokušení moci, byla založena na tom, že Kristus má lidství podrobené sklonu ke hříchu, a tento sklon musí přemáhat. (A to je teprve začátek jeho díla spásy člověka; pozn. překl.)

Žádný člověk po Adamovi ještě tento sklon nepřemohl, vždyť všichni jsou postiženi následky prvotního hříchu (proto je psáno: "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden" /Řím 3,10-11/ - tím se míní nemoc a rozklad lidské přirozenosti, což způsobil Adamův hřích, pozn. překl.)« (A. Osipov)


Archanděl Gabriel (ikona Zvěstování přesv. Bohorodice)
Panna Marie se sice nikdy nedopustila hříchu, ale sklon ke hříchu z lidské přirozenosti vytrhnout nemohla; před poskvrnou osobním hříchem ji uchránilo Boží řízení působící v celém jejím životě, byl to také výsledek Hospodinova vedení nad mnoha izraelskými generacemi, zbožnosti a svatosti rodičů, navštěvování andělů (nejedla obvyklý pokrm, ale sytili ji andělé, kteří ji zároveň vyučovali); nezapomínejme, že v dětství byla vychovávána při chrámu a od početí Kristova (ve 14 letech) působilo posvěcení sestoupení Svatého Ducha. Nebyl to rozhodně nějaký jednorázový zásah Boží moci, který ji měl ochránil při jejím vlastním početí ve sv. Anně před přenosem dědičného hříchu, jak to učí Řím. Pak by už totiž už nemusela zápasit se sklonem k hříchu. Co by potom ještě měla společného s námi? (A co horšího: co by pak měl Kristus společného s námi, kdyby od ní přijal lidství v jiném stavu, než je máme my?) Jak by mohla rozumět našim pokušením a zkouškám? My věříme, že i ona musela bojovat proti sklonu k hříchu, a proto zná naše zápasy a pomáhá nám svými přímluvami. Je člověk jako my, a tudíž nám je vzorem. A nejen vzorem. Právě kvůli tomu, že byla člověk jako my a při tom porodila nejen člověka ale i Boha, stala se největší mezi svatými, prostřednicí mezi námi a Bohem (jak učí sv. Řehoř Palama, nikdo nemůže přijít k Bohu jinak než prostřednictvím přesv. Bohorodice). Ano, v jejím životě působilo zvláštní jedinečné Boží řízení, které jí pomáhalo uchránit čistotu a zachovat panenství těla a srdce (např. i zasnoubení Josefovi /losem vybraný/ mělo podle sv. Jana Damašského za účel svést ďábla ze stopy; padesátnice, sestoupení Svatého Ducha se jí dostalo o skoro 34 let dříve než svatým apoštolům, a to při početí Spasitele, kdy byla naplněna Duchem Svatým). I my věříme v její celoživotní neposkvrněnost; v pravoslavné církvi není jediné bohoslužby, při které by nebyla vzdávána úcta Matce Boží, a není jediného chrámu, kde by nebyla bohorodičná ikona; nazýváme ji přečistou, nejčistší, nejblahoslavenější, slavnou, neposkvrněnou (osobním hříchem), přesvatou. Její lidství však muselo být v takovém stavu, jako lidství každého člověka, aby toto nemocné lidství mohl od ní přijmout Boží Syn při svém vtělení a s tímto lidstvím nejprve obnovit poslušnost Bohu, přemoci hříšný sklon a nakonec je uzdravit Ukřižováním a Vzkříšením (a nejde jen o uzdravení, nejedná se tu už o "pouhý" návrat lidství do stavu Adama před hříchem, ale zbožštění lidství, které kdysi bylo úkolem dávného Adama, ale uskutečnil je až druhý Adam - Kristus Pán).
»Proto byl potřeba příchod Spasitele. Jenže co by to bylo za spásu, kdyby Kristus přemohl tento sklon jen díky jakési vnitřní rozdvojenosti, kdy si mohl vybrat do jakého ze dvou módů se přepne (trpět či netrpět), když žádný člověk po Adamovi takovou možnost volby neměl? Tím by bylo fatálně oslabeno vítězství nad hříchem na lidské rovině - čili to vítězství, které je přenositelné na nás. Jestli Kristus bojoval s hříchem nikoliv jako my, ale jako Bůh, proč se vůbec vtěloval? To mohl použít nějakého proroka, a na něm demonstrovat svou sílu, když by mu dal schopnost přemoci hřích. Jenže to by právě byla ta spása "zvenku", která by byla na úkor lidské svobody a svěřené odpovědnosti, a kterou by Bůh mohl provést okamžitě po pádu Adama, ale neučinil ji, protože by to bylo násilí na člověku. Spásu člověka bylo potřeba vykonat "zevnitř" lidství, tj. sestoupit za člověkem až na dno jeho poškozeného lidství a tam přemoci hřích. Tedy stát se nositelem tohoto nemocného a hynoucího lidství.« (A. Osipov) A právě to Boží Syn vykonal; proto na kříži volá z hlubin, do nichž člověk padl (a do nichž za člověkem Boží Syn sestoupil) a které jsou takovým oslepením lidské přirozenosti, že nich není vidět Boha: „Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Pokud by bylo Kristovo utrpení jen hra (byť hraná s absolutním nasazením), z níž mohl Spasitel kdykoliv vystoupit (či udělat nějaký ten cimrmanovský "úkrok stranou"), pak by byly stejnou neopravdovou hrou i Tajiny (svátosti). Celé dílo spásy člověka by zůstávalo jen jako herecké představení dotýkající se jen povrchu věcí, nepronikalo by do hloubky, nešlo by až na dřeň, na nejhlubší dno lidské postaty. »... Z celého díla spásy by se stal jakýsi experiment, cosi povrchního, co nezasahuje plnou hloubku lidství, ba dokonce snad i švindl, či jemněji řečeno - jakési divadlo. Jako herec se na chvíli "převtělí" do své role, prožívá ji, trápí se s ní či raduje, ale pak je potlesk a on jde domů, tak asi tak dvojkolejně by vypadala Kristova spása - byla by asi tak opravdová, jako je opravdová role herce na prknech, jež znamenají svět.« (A. Osipov)

A to je právě situace, do níž se dostala víra římské církve, na kterou logicky reagovali reformátoři, kteří akorát popošli po cestě, na niž se vydala latinská teologie, ještě o kus dál, a už rovnou a bez obalu prohlásili svátosti za pouhý symbol či znamení.

Co je však ještě důležitější: mění se tímto pojetím učení o Tajinách (svátostech), které pak už neléčí nemocnou lidskou přirozenost zevnitř, ale spíše jakýmsi magickým způsobem na ni působí zvenku. To je ta "spása zázrakem Boží všemohoucnosti" - "spása zvenku", kterou Bůh mohl učinit okamžitě po selhání Adama a Evy, ale neučinil, protože ve skutečnosti něco takového není možné, nemá-li to ničit lidskou osobu.
-----------------

Nyní pojďme dál k dalšímu ze soteriologických rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem s jeho právnickým chápáním Kristova spásného díla odpuštění hříchů: Kristus přinesl zadostiučinění uražené Boží spravedlivosti (katolický katechismus, paragrafy 615, 616). Hotovo. Bůh se už nemusí (dle diktátu své neoblomné spravedlnosti) na člověka hněvat a může ho opět vpustit do své blízkosti. Proti této právnické koncepci, kterou se Řím jaksi vrací do sféry Starého zákona, staví Pravoslaví svoji víru a zkušenost s uzdravením člověka, který je Kristem opět uschopněn přistoupit k Bohu.

To jsme již probrali dříve, takže teď pojďme dál. Je tu ještě jedna - subtilní ale přesto citelná rozdílnost, která má mocný vliv na celkové zabarvení smýšlení věřících i teologické uvažování církve. V římskokatolické teologii se všechno točí kolem spravedlnosti. Ať už Boží nebo lidské. Pravoslaví však nad spravedlnost klade milosrdenství. Ať už se se jedná o Boha nebo lidi.

Víra v Boží milosrdenství, které nemůže být orámováno žádnou lidskou představou spravedlnosti, je v Pravoslaví tak silná, že i ona se někdy může blížit ke krajnosti, či snad dokonce dojít až do jemné nebo i hrubší hereze. Mám na mysli ta známá vyprávění o lidové víře v Rusku (např. o babičce na ruské vesnici, která staví svíčku před ikonou posledního soudu; na otázku proč to činí, odvětí: "Nikdo se za něho nemodlí." Myslila tím: za ďábla, ale nechtěla vyslovit jeho jméno; byla přesvědčena, že i on může být nakonec přijat). A konec konců, víme přece o dávné heretické koncepci Origenově o spasení všech (i satana), které se říká apokatastase. Variace podobných názorů (ať už artikulované či neartikulované) jsou jako podzemní řeka, která není vidět a nevychází na povrch v podobně církevního kázání, - je však stále skrytě přítomna v myšlení církve jako stálá naděje, že jednou - tam někde, úplně na konci všeho - snad možná kéžby - třeba člověku nepochopitelným Božím zázrakem a proti veškeré logice - dojde všechno spásy, vrátí se k Bohu a Bůh se všech ujme. Dokud zůstávají takové myšlenky tichou nadějí, vyvěrající z duchovního života a poznávání Boží lásky, pokud zůstávají přáním, jež se tají v hlubinách křesťanské duše, církev nic nenamítá. Jakmile se však taková mínění začínají prosazovat, hlásat a učit, je nutno je ostře odmítnout, protože jejich kázání protiřečí Božímu zjevení, kterým jsme naučeni, co máme učit. Tak to učinila církev v 6. století na V. všeobecném sněmu, když sněmovně definitivně odmítla origenismus (církev přece nemá žádné pověření od Boha k tomu, aby mohla učit, že všichni budou spaseni). "Přece však jen málo pravoslavných může klidně a bezpodmínečně přijati myšlenku, že mohou lidé být na věky zavrženi a že přes všecku lásku a milost Boží jest vskutku možný věčný hřích" (S. Cankov: Pravoslavné křesťanství východní).

O Rusech S. Cankov (sám Bulhar) píše: "Pravoslavný křesťan má hluboký soucit s člověkem, především s člověkem hříšným a kleslým. Při pohledu na něj nevidí jen tvář svého bratra a člověka, nýbrž i obraz Boží, a proto prožívá v něm sama sebe jako Boží stvoření... Tento soucit jest skoro vždy podstatně spojen s pocitem spoluviny, to jest s pocitem, že na hříchu, provinění anebo zločinu jednotlivce jsme všichni spoluvinni (viz např. dílo Dostojevského). Z toho rozpoložení mysli vycházejíce, chtějí např. nábožní Rusové jako celek (se svými bratry) býti zachráněni (spaseni) nebo - není-li to možné - raději společně zahynouti. Pro takovéto smýšlení nemohl by nikdy Rus napsati Dantovo »Peklo«." (Berďájev)
V římskokatolické církvi pak stálé hledání hlavenství spravedlnosti, která jakoby vládla i Bohu, vyústilo v učení o zadostiučinění Kristově a to pak bylo následně rozvinuto do dogmatu o odpustcích, které mají čerpat svou sílu z jakési pokladnice nespotřebovaných zásluh, resp. zadostiučinění Krista a svatých (viz nový katolický katechismus, par. 1471); i tady cítíme prohlubující se návrat Říma ke starozákonnímu myšlení: vina byla sice Bohem odpuštěna, ale přesto něco zůstává, co je potřeba řešit - v tomto případě tzv. "časný trest" za hříchy, který mají odpustit právě odpustky rozdělované (dříve i prodávané) dnes církví, ale dříve se zdůrazňovalo že papežem.

Celé západokřesťanské učení je prorostlé zásluhami. Není praktická žádná oblast víry a církevní praxe západní, která by nebyla představou o zásluhách poznamenána. (Připadá mi to jako hypertrofované hledání spravedlnosti - leč nikoliv velkorysé spravedlnosti, ale lidsky přízemní, až kupecké.) Dokonce ani protestanti se tohoto prvku římské teologie nedokázali zbavit, ale naopak - jak bylo ukázáno výše - postavili na něm své učení o ospravedlnění, které je klíčovou součástí protestantské teologie. Toto myšlení (a samotný pojem zásluhy) je natolik vzdálené pravoslavné víře a duchovní zkušenosti, že je v praxi jedním z hlavních (a nepřekonatelných) překážek jakéhokoliv spojení či propojení pravoslavné a západokřesťanské víry.
Stejné starozákonní myšlení nesené pocitem nedostatečnosti působení církevních svátostí je patrné i v případě zpovědi - po uděleném rozhřešení, musí kajícník (kvůli spravedlnosti) přinést ještě nějaké zadostiučinění, protože rozhřešením (které "není lékem na všechno", jak se opravdu doslovně praví v novém katolickém katechismu) nebylo dáno člověku plné uzdravení: »Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "usmířit" své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá "pokání".« (Citováno z nového katolického katechismu, par. 1459)

Zajímavé je sledovat nikoliv bezvýznamné rozdíly, které změna učení a víry vnáší do praktického církevního života na Západě. Zmíníme tentokrát např. problematiku epitimie. Pravoslavní věří, že právě svatými Tajinami (svátostmi) je člověk uzdravován (zpovědí hřích a vina mizí - definitivně a naprosto /a vlastně proč ne, když se pokáním a Tajinou rozhřešení duše vrací do posvěceného stavu, který je pro ni od křtu normální/; zápis o lidském hříchu, který má ďábel na svých listinách, je vymazán); kající skutky předcházejí, skýtají odpuštění a připravují cestu Boží blahodati, která dokoná odpuštění a dává uzdravení shůry tím, že vrátí duši její předešlé posvěcení. Kdežto římská církev věří opačně - svátost předchází a opuštění viny vytváří právní podmínky pro uzdravení, které samo je však vlastně až následným plodem lidských skutků.

Toto (z našeho hlediska nesprávné) západní uvažování však, bohužel, do jisté míry proniklo i do myšlení Pravoslaví (zvláště tam, kde pravoslavné území sousedí s římskokatolickým) - stačí si vzpomenout, jak ukrajinští věřící běžně nazývají epitimii "pokutou", místo aby tyto po zpovědi uložené kající skutky chápali jako impuls k nápravě života, uvedení do nového života po znovuzrození při svaté Tajině pokání, která je někdy nazývána druhým křtem. Ve skutečnosti by uložení epitimie nikdy nemělo zpochybňovat absolutní moc blahodati rozhřešení. Epitimie uložená po rozhřešení má význam hlavně pastýřský a pedagogický. Na udělené rozhřešení nemá tato eptimie žádný vliv; snad jen nepřímý - totiž, že si při této "dodatečné epitimii" má hříšník lépe uvědomit, vážnost dříve spáchaného hříchu, pochopit velikost Boží daru, kterým je Kristova spása, a zároveň si vnitřně duchovně osvojit dar rozhřešení, jehož se mu dostalo. Pokud jsou vyznávané hříchy tak vážné, že je nutné, aby hříšník k jejich vyléčení konal zvláštní skutky pokání, činí se tak v Pravoslaví (shodně se starokřesťanskou tradicí) zásadně před rozhřešením; kajícník tedy nemůže po stanovenou dobu přistupovat k přijímání a jsou mu uloženy kající skutky; činěním tohoto pokáním se hříšník připravuje k přijetí rozhřešení a svatých Tajin Těla a Krve Kristových.
Pravoslavné myšlení dodnes udržuje starokřesťanskou reflexi: hřích odděluje člověka od Církve, pokání (završené udělením rozhřešení ve svaté Tajině) kajícníka opět spojuje s Církví. Dnes už většinou nebývá vnitřní oddělení hříšníka od Církve zviditelňováno a manifestováno vyloučením z bohoslužebného shromáždění, jak tomu bývalo ve starých dobách. Nic to však nemění na duchovní podstatě účinku hříchu - hřích odděluje duši člověka od Boha a vylučuje křesťana z Církve. Proto také v modlitbě rozhřešení čte každý pravoslavný kněz nad každým kajícníkem vždy tato slova modlitby k Bohu: "... sjednoť a spoj ho se svatou Církví svou..." Tato část rozhřešující modlitby podnes zřetelně ukazuje, že před přečtením této modlitby byl hříšník kvůli svému hříchu odděleným a vyloučeným z Církve (třebas nikoliv zjevně, leč v realitě duchovní).

Ohledně kající praxe se ve staré církvi postupovalo následovně: vyznal-li kajícník vážný hřích, bylo mu uloženo pokání, po čas něhož se nesměl účastnit svatého přijímání (trvalo často mnoho let, za skutečně vážný hřích je stanovena epitimie např. 15 let). Doba konání pokání byla zhruba rovnoměrně rozdělena do několika (většinou čtyř) stupňů (první a poslední stupeň byly však nezřídka kratší než prostřední dva). Na prvním stupni se kajícímu hříšníkovi zakazovalo vstupovat do chrámu, stával u vchodu do chrámu a se slzami měl vyznávat své provinění a prosit ty, kteří vstupovali dovnitř, aby se tam za něj pomodlili (kajícníkům na tomto stupni se říkalo plačící). Druhý stupeň spočíval v tom, že kajícník mohl vstupovat do chrámu, ale stál spolu s katechumeny v chrámové předsíni a spolu s nimi musel v polovině bohoslužby (před konáním Eucharistie) odejít z chrámu; mohl tedy s katechumeny naslouchat čtení z Písma a kázání (těmto se říkalo naslouchající). Třetí stupeň tkvěl v tom, že kajícník již nemusel opouštět liturgii, směl zůstat až do konce, ale klečel v předsíni (to byli tzv. klečící; jinde se jim říkalo padající - konali poklony, tj. padali na tvář před Bohem, vycházeli z chrámu o něco později než katechumeni). Čtvrtý stupeň dovoloval stát v chrámu s věrnými křesťany po celou bohoslužbu, leč nesměl kajícník ještě přijímat svaté Tajiny (tito se nazývali stojící). Kromě toho musel kajícník konat skutky hodné obrácení, podrobovat se různé askezi a vést bezúhonný kající křesťanský život (někdy se na důkaz pokání zřekli úspěšné kariéry). Přísným půstem a horlivými činy pokání mohl někdy dobu pokání zkrátit.

Pro názornost: za vraždu církev udělovala desetiletou epitimii, která byla rozdělena do čtyřech zmíněných stupňů v trvání: 2, 3, 4 a 1 rok; podle sv. Basila Velikého má být epitimie dvacetiletá, rozdělená na stupně trvající: 4, 5, 7, 4 roky; podle kánonu sv. Řehoře to však mělo být skoro 30 let, rozdělených do třech devítiletých stupňů; čtvrtý se vynechává. Podle ancyrského sněmu zůstávají vrazi až do konce života na stupni klečících a do úplného církevního společenství jsou navráceni až ke konci života. Sv. Basil však k tomu podotýká, že náprava hříšníka se má měřit nikoliv dobou, nýbrž způsobem pokání. Nejde tu přece o trestání hříchů, ale o uzdravení člověka.

Dnes se už odpovídající pokání neukládá a léčení duše pokáním po hříchu se nevěnuje taková pozornost, jak by se náleželo, a proto jsme tak často svědky, že lidé trpí následky hříchu po celý život. Ani vojákům po návratu z války se nevěnuje v církvi odpovídající duchovní péče (dříve tři roky po návratu z bojů nesměli k přijímání a duchovně se očišťovali od toho, čeho se museli účastnit), a proto známe všelijaké ty vitnamské či afghánské syndromy, jimiž váleční veteráni trpí po zbytek života atd.
Jistě chápeme, jakým nejen duchovním, ale i psychologickým procesem musel projít kajícník, který z touhy po plné účasti na církevním společenství absolvoval celý ten dlouhodobý (a veřejnosti zjevný) proces. Tenkrát bylo možná více než dnes zjevné, že cílem křesťanského života je učinit člověka svatým. Odpadl-li člověk od tohoto cíle, pak pokání mělo takovou podobu, aby vyvedlo člověka z padlého stavu, zcela ho očistilo od následků hříchu a vyneslo ho k cíli křesťanského života - ke svatosti.

Kajícníci byli po uplynutí lhůty jejich pokání přijímáni do plného církevního společenství většinou před Paschou. Rozhřešení se udělovalo pomazáním svatým olejem. Na památku této události se např. v Ruské pravoslavné církvi zachoval zvyk svěcení oleje a pomazání všech věřících každoročně před Paschou.
Na závěr už jen připojím krátké konstatování, že bez pokání je spása člověka nemyslitelná. Samotný život v Církvi je ve svém nejvnitřnějším principu pokáním. Už přivtělení člověka k Církvi se děje křtem, který je "na odpuštění hříchů", jak hlásá symbol pravoslavné víry. Jan Zlatoústý říká, že křesťan je člověk, který pokání činí. Zatímco se moderní lidstvo opájí svým biologickým zařazením: "člověk rozumný", tak člen Církve sám sebe duchovně zařazuje do jiného druhu: "člověk kající".


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz