Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 472: #
Administrátor
--- 7. 1. 2009
Svátky Narození Páně
Narození Kristovo - předvečer
Kristus se rodí! Oslavujme Ho!
Ve svátku Kristova narození si připomínáme naplnění tisíciletých proroctví, jimiž bylo židům a potažmo všem lidem zaslíbeno vysvobození od hříchů, čili od toho, co člověka odděluje od Boha, od věčné blaženosti, od nesmrtelného života.
Podle Otců přišel Kristus, když byla noc lidstva nejtemnější, tedy duchovní tma světa nejhlubší. Když bylo lidstvo přesyceno tragickým poznáním své bezmocnosti vůči hříchu, kdy lidské mysli přetékaly pochopením, že člověk ve stavu, v jakém je, nemůže vlastními silami dosáhnout věčného života a společenství s Bohem. Tehdy přišel Boží Syn, protože to byl dějinný moment, kdy bylo lidstvo připraveno. A v nejhlubší noci nastal obrat lidských dějin, duchovní rozbřesk - vyšlo Slunce spravedlnosti.
A nedosáhli toho poznání jen židé, vedení Hospodinem. Svými vlastními klikatými cestičkami přišli k podobnému poznání i pohané. Z historických svědectví doby prvokřesťanské víme, že v této době pohané přestávali věřit ve své kulty a modly; vyznávání příslušnosti k pohanskému náboženství se stále více stávalo pouhou společenskou konvencí, projevem občanské loajality k pohanskému státu. Leč na duchovní rovině od přinášení obětí Apollónovi či Jupiterovi stále mohutnějící zástup pohanů již pranic neočekával. Dokonce v samotných náboženských strukturách pohanských začaly lavinovitě vznikat podivuhodné kulty, utvářet se různá tajemná mysteria slibující hlubší poznání a zasvěcení do tajné duchovní praxe, která měla řešit bezvýchodnost lidského života; objevovala se všelijaká učení o jediném Bohu, který je nade všechny jiné bohy, či mlhavé představy o Bohu, který nechce krvavé oběti, ale přináší lásku apod.
A tehdejší filosofie? Jedni filosofové dospěli k chápání nutnosti a smysluplnosti nekompromisní mravnosti a dobrovolné askeze, jiní propadali nad probíhajícími změnami ve světě do skepticismu: obojí svým způsobem otevírá dveře příchodu křesťanství.
A židé, v jejichž lůně se měl Mesiáš objevit? Ti už nikoliv jen toužili a prosili o příchod Mesiáše, nýbrž přímo křičeli k Bohu, aby už neotálel. Byli totiž v postavení bezvýchodném a nekonečně ponižujícím, znechucujícím a všechno jejich náboženské i národnostní cítění urážející. Okupováni pohanskými Římany. V jejich zaslíbené zemi, která byla Božím darem, se usadila hnusná soldateska rouhačů, kteří tam prolévali židovskou krev dle libosti. Každému židu bylo jasné, že z téhle situace nevede žádná cesta, nestane-li se zázrak, nepovstane-li Hospodin. A kromě toho: všichni dobře znali proroctví Danielovo, kde je přesně vypočítána doba příchodu Mesiáše, všichni věděli, že ta doba je tady. Čekali Mesiáše každým dnem. Mesiánská proroctví znal každý žid zpaměti a připomínal si je denně (každopádně vždy, když spatřil římského vojáka); proto mohli židé bez přemýšlení či učených exegetických debat okamžitě odpovědět na Herodovu otázku, kde se má Kristus naroditi (Mat 2,4-6). Věděli to všichni - kromě Heroda. To očekávání bylo ve společnosti tak silné, že kdejaký fanatik či člověk s labilní psychikou se prohlašoval za mesiáše a jistě se našel někdo naslouchající jeho "kázání". Samozvanými proroky a mesiáši se Palestina té doby jenom hemžila.
A tak byl svět před dvěma tisícovkami let skutečně nakypřenou půdou pro příchod náboženství lásky a spásy Kristovy.
A proroctví se naplnila. V skrytu, a tak, jak to nikdo nečekal - jak to ostatně bývá s naplňováním většiny proroctví (včetně těch apokalyptických). Kristus se sice opravdu narodil z královského rodu, jak se čekalo, jenže ze zchudlé větve tohoto rodu, takže nikoliv paláci, ale ve chlévě. Narodil se vskutku v Betlémě, jak bylo prorokováno, avšak žádnému obyvateli Betléma, ale panně, která tam Božím řízením zrovna připutovala kvůli jakýmsi státním úředním formalitám. Takhle to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že Mesiáš vyjde z paláce (Herodova paranoia odráží tento obvyklý názor). Nikdo nečekal chudého Mesiáše, po takovém zachránci ponižovaní židé netoužili. Kdo by si totiž dokázal představit, k čemu by izraelskému lidu byl na jeho cestě ke světovládě takovýto chudý král, který místo na koni pojede na oslátku? Hrůza! Tu chudobu mu židé (zvláště ti bohatí a nacionalističtí, žíznící po vládě nad pohany, - dnes bychom je nazvali "sionističtí židé") nikdy neodpustí. A když jim nedal světovládu Kristus, vezmou ji od antikrista. Po židech šel o tisíc let později podobnou cestou papežský Řím.
Světsky uvažující lidé nikdy nepochopí, že v Boží plánech spásy lidstva se s tímto starým světem nepočítá, a že spása Kristova začíná současně se začátkem nového světa. Naplňuje se zde Boží slovo: "Hle, vše tvořím nové." (Zjev 21,5)
Všimněme si dvou pozoruhodností svátku Narození. Jedním je zjevení nové hvězdy a druhým je takový liturgický detail - církev vybrala jako začátek starozákonních čtení při večerní bohoslužbě na svatvečer Narození Kristova biblickou zprávu o stvoření světa. Stejně jako zjevení nového nebeského tělesa tak liturgická připomínka stvoření mají hovořit srozumitelnou řečí - Kristovým narozením začíná nové stvoření. Podobně jako příchod Božího Syna, tak i začátek nového kosmu se děje v skrytu, není vidět tělesnýma očima, není měřitelný vědeckými přístroji, nelze jej najít mikroskopem ani vypátrat v hlubinách vesmíru Hubblovým teleskopem. Marně se Herodes pokoušel toto dílo překazit, zbytečně se o to pokoušeli vladaři pronásledující křesťany, marně se o to pokouší ateistická věda. Místo, kde vzniká, roste a buduje se nový svět, je jim nedostupné. Kde se to tedy děje? V lidských srdcích. A z nich to nemůže nikdo vyrvat. Ve věřících lidských srdcí se stále utváří, šíří a mohutní nový svět, který jednou - po zániku vezdejšího světa zkaženého - bude jedinou naší realitou. To je ten nebeský Jerusalem. Nebude tam svítit slunce, protože světlem tam pro všechny bude Kristus. (Zjev 21,23)
Otcové říkají, že Narození Kristovo si připomínáme nejen jako historickou událost, ale jako skutečnost, která se od těch dob stále děje v Církvi Boží. Duchovně je zde tato událost stále přítomna, stále se děje v církevním čase-nečase. Církev totiž balancuje na hranici věčnosti, žije současně ve dvou světech, či na hraně dvou světů: časnosti a věčnosti. Vyjádřením této církevní reality je i liturgie - při každé liturgii se děje Kristovo Narození, Ukřižování i Vzkříšení.
Důležité však především je, aby se Kristus narodil v tvém srdci. Totiž jedině když se narodí v lidském srdci, tak v takovém srdci může být i ukřižován - a člověk s ním, a pak v takovém srdci může vstát z mrtvých - a člověk s ním. To je naše spása. A všechno to začíná tím, že se Kristus narodí v srdci člověka.
Je to vůbec možné? Pomozme si přirovnáním. Vyložme si reálie Narození Páně jako podobenství. Jestliže se Ježíš Kristus mohl narodit v jeskyni, čili ve skále, pak se může narodit i v lidském srdci, které je ztvrdlé hříchy a vášněmi. Jenže, aby se mohl v kameni narodit, musela mu skála v sobě vytvořit prostor - jeskyni. Podobně i zkamenělé lidské srdce může v sobě utvořit prostor, aby do sebe pojalo Nepojmutelného. Jak? Při pohledu na ikonu Kristova Narození, při naslouchání svátečnímu biblickému čtení a posvátným hymnům si uvědomujeme, že se vtělila Boží láska a že naprosto přirozenou odpovědí našeho srdce na dar lásky je hluboká vděčnost a dojetí. Máme na paměti, co pro nás Bůh učinil, když se jako Nesmrtelný stal smrtelným. Vždyť (jak učí Pravoslaví narozdíl od jiných vyznání) od okamžiku, kdy se Kristus narodil, už musel nutně a nevyhnutelně jednou zemřít. Kvůli tomu se Věčný Bůh narodil, aby zde mezi námi zemřel. Existuje lidské srdce, které poté, co do sebe vpustí takovou myšlenku, a poté, co si uvědomí tuto neskonalou Boží dobrotu, neodpoví vděčností? Tato prostá odpověď srdce na nevyjádřitelnou lásku Boží vytvoří v kameni srdce onu jeskyni, v níž se může narodit Pán Ježíš do našeho života.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.