1158


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 473:

Administrátor --- 8. 1. 2009
Svátek Narození Páně a poklonění tří mudrců

NAROZENÍ PÁNA NAŠEHO JEŽÍŠE KRISTA.
Poklonění tří mágů: Melchiora, Gaspara a Baltasara

Z biblického čtení na svátek Narození Páně:
4,4       Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
4,5       aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
4,6       Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
4,7       A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
(Z epištoly apoštola Pavla Galaťanům)


Freska Narození Kristova, RuskoJežíš Kristus přišel, abychom byli adoptováni za syny Boží. Člověk přivtělený do mystického Těla Kristova již není otrokem, není pouhým služebníkem, ale je synem Božím. Není Synem Božím kvůli své přirozenosti, jako Pán Ježíš, ale stává se synem Božím kvůli blahodati, milosti Boží, kterou skrze Krista dostává.

Jestliže jsme se stali syny Božími, znamená to z druhé strany, že Bůh se tím stal naším Otcem. To je nesmírné privilegium křesťanské - Bůh je jim Otcem! Nic podobného nemůže odůvodněně prohlásit žádný příslušník jiného náboženství. Pokud i o muslimovi, buddhistovi nebo hinduistovi někdo řekne, že i jim je Bůh Otcem (jak to např. prohlašují různé moderní vatikánské dekrety), můžeme opáčit: "A odkud pak to? Jak se to stalo? Jak to lze dokázat a zdůvodnit? Kdy je Bůh přijal za syny?" A odpovědí bude buď mlčení nebo zmatené teorie, které ve světle Bible neobstojí. A co židé? Jim Bůh v předkřesťanských proroctvích slibuje, že jim bude Otcem - čili, že skrze Mesiáše budou jednou přijati (ti, kteří Mesiáše rozpoznali).

Toto křesťanské privilegium samozřejmě nezakládá žádné právo, aby se křesťan povyšoval nad jiné lidi či dokonce proti nim povstal nebo se domníval, že by jim měl vládnout. To by bylo zcela absurdní uchopení tohoto privilegia už proto, že být synem Božím neznamená získat tím nějaké pozice v tomto světě, ale právě naopak: umřít pro tento svět, nepatřit tomuto světu, mít občanství v nebesích, náležet přicházejícímu světu. Krásně se zpívá v jedné české koledě o narozeném Kristu, že je "Otec budoucího věka".
Nu, a co dále znamená, že jsme syny Otce? Jak nás to odlišuje od těch, kteří nejsou Jeho syny? Především tím, že jsme jiného ducha než oni. Byl do nás seslán Duch volající v našem srdci k Bohu: "Otče!" Tento Duch přerodil našeho ducha podle obrazu svého (ano, je to v jistém slova smyslu znovustvoření člověka). Abychom dobře rozuměli tomu výroku o Duchu volajícím v nás: "Otče!" - to není nějaké podobenství, přísloví či obrazné vyjádření jakého skrytého tušeného pouta s Bohem. Nic takového! Je to realisticky popsaná každodenní niterná křesťanská zkušenost. Takové je bezprostřední prožívání skutečně do hloubi lidské bytosti vrostlého příbuzenství se Stvořitelem, důvěrná blízkost, která vytváří v celém průřezu lidské duše a ve všech jejích vrstvách předpoklad ke sjednocení s Bohem a ke zbožštění člověka.

Nemá však smysl se opájet tím, že jsme syny Božími, pokud máme ducha světských lidí. Jsme syny toho, jehož ducha máme. Kdo má ducha světa, je synem světa a spolu se světem hyne. Kdo má ducha Otce nebeského, je synem Božím a je už nyní vzat z tohoto hynoucího světa. Přechází ze smrti do života.

Dávejte dobrý pozor na to, jakého jste ducha. Starec Lavrentij Černigovskij hovoří právě o tomto, když nabádá, že je důležité být zapsán v knize života. Když se ho někdo tázal, jak má poznat, je-li zapsán v knize života, odvětil otec Lavrentij: "Poznáš to podle toho, jestli tě to táhne na bohoslužby. Blažení jsou ti, kteří jsou zapsáni v knize života."

Nezřídka zvláště dnes právě tudy probíhá ta fronta, na které se vede lítá bitva o spásu člověka. Současní křesťané mají veliké problémy se svým vztahem k bohoslužbám. Je to jedno z výrazných znamení naší doby. Příliš mnoho lidí má k bohoslužbám skutečně vlažný vztah, přijdou jen občas, nebo chodí formálně, či v rámci svého domorodého folklóru. Na jejich chování v chrámu lze během chvilky poznat jejich světského ducha. Bohoslužba je jako "duchovní zrcadlo", v němž se ukazuje pravý duchovní stav člověka. To je v Pravoslavném světě známý jev. Na lidech jsou při bohoslužbě vidět jejich duchovní nemoci - nikdo to není schopen utajit, neschová se to pod žádnou přetvářkou. A je na nich patrný jejich duchovní stav - tedy jak těžkosti tak i svatost. Světský duch člověka se snad nikde neprojevuje tak zřetelně, jako při liturgii. Bohužel, opravdu málo je dnes lidí, kteří jsou schopni pokojně vrůst do bohoslužby a něco do ní přinášet; takových lidí, kteří nemají ducha převážně světského, je dnes tragicky poskrovnu. Pro naprostou většinu našich současníků je bohoslužba takovým i onakým problémem.
Jak konkrétně se v člověku děje jeho znovustvoření a obnovení jeho ducha? Je to důsledek působení svatých Tajin, které nás spojují s Kristem a s jeho dílem spásy: Narozením, Křížem, Vzkříšením. Vladyka Antonij Surožský o tom hovoří: "(Narození Páně) to není jen soucit, není to jen příznivý vztah Boha k nám, je to láska Boha, který za námi přišel v těle právě narozeného Krista. Je to On, který učinil z lásky tento svět, stvořil svět, aby s ním sdílel ten jásající a slavící život, který se nazývá láskou a který dostupuje takové energie, takové plnosti, že překonává všechny hranice a všechna omezení. Tato láska dává sama sebe, zapomínaje na vše, kromě milovaného; dává sama sebe jakoby v nechráněné křehkosti, v bezbranném tělíčku nemluvněte narozeného v Betlémě. A Bůh k nám volá: Odpovězte na to...!"

Jeden z našich velikých současných duchovních otců, Sofronij píše: »Bůh je láska, Bůh je světlo a není v něm žádné tmy; jak je však pro lidi těžké přijmout taková slova! Je to obtížné, protože náš osobní život a život současného okolního světa svědčí spíše o opaku.«

Otec Sofronij o starci Siluanovi: »Žil na zemi člověk, muž gigantické síly ducha, dlouho se modlil s nezadržovaným pláčem: "Smiluj se nade mnou...!" Leč neslyšel ho Bůh. Uplynulo mnoho měsíců takovéto modlitby a jeho duševní síly se vyčerpaly; dobral se až k zoufalství a vykřikl: "Ty neuprositelný...!" A vtom se v jeho duši ztrápené zoufalstvím cosi prolomilo a náhle - na okamžik uviděl živého Krista. Jeho srdce a celé tělo naplnil oheň v takové síle, že kdyby vidění ještě na chvilku pokračovalo, umřel by. Poté už nedokázal zapomenout na nevýslovně mírný a nekonečně milující, radostný a plný nepostižitelného pokoje výraz Kristův a po všechny následující mnohé roky svého života neustále svědčil, že Bůh je láska, láska bez hranic a nepostižitelná, nevýslovná...«

Za všemi tragédiemi, které se dějí v tomto světě a jsou důsledkem zvráceně užívané lidské svobody a lidského hříchu, není bohapustá prázdnota; i když se našim osleplým očím někdy zdá, že tam, kde nic nevidí, tam prostě nic není. Za tímto světem je jako za oponou jiný svět, bezbřehý oceán Boží lásky. Svatý starec Siluan Athonský ji uzřel, my ji můžeme tušit, můžeme ji spatřit alespoň v jejím odlesku, který se ve chvilkách duchovního zření zatřpytí v našem srdci. A můžeme ji všichni jasně vidět v okamžicích, kdy tato láska - sama pohnuta vlastním milosrdenstvím - vstupuje do našeho stínového světa. Jako při Narození Dítěte Ježíše.
Jak odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky! (Dle kázání na svátek Narození Páně vl. Antonije Surožského; 2006)

Známý veliký ruský starec naší doby, archimandrita Kyrill (Pavlov) ve svém kázání na tento svátek nabádá, abychom odpověděli na zázrak Narození Kristova tím, že se oblékneme v lásku, která je souhrnem a plností veškeré dokonalosti; že překonáme všechny neshody, nedůvěru, vzájemný hněv a zklamání či zlobu, zvítězíme nad zlem tím, že je budeme odplácet dobrem, a necháme se přemoci láskou, kterou nám Bůh v Betlémě zjevil.

Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!



Ilustrace: Detail fresky ikony Narození Kristova. Chrám Sretenija Vladimirskoj ikony Božijej Materi. Moskevský Sretenskij monastyr. (Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz