1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 490: #

Administrátor --- 29. 1. 2009
Naplní nový patriarcha očekávání Západu?

Patriarcha Kyrill bude muset navázat na veliké dílo předchozího patriarchy

V českých sdělovacích prostředcích se v souvislosti se zvolením vl. Kyrilla píše o "změně kursu", o "začínající modernizaci církve", o "nacházejících reformách" apod. Sám Kyrill však už před svým zvolením důrazně odmítl, že by chystal nějaké reformy. Ti, kteří očekávají nějaké dramatické změny, neznají poměry v Ruské pravoslavné církvi ani obecné reálie vnitřního života Pravoslaví. Loď Ruské církve je obrovská, její setrvačnost přesahuje hranice funkčního období jednoho patriarchy, ba možná i celého lidského života. Nějaká prudká změna kursu prostě není možná; náhlé "zacloumání s kormidlem" by také mohlo tuto loď rozlomit - myslím, že nikdo si to neuvědomuje lépe, než ten, kdo sedí na patriarším trůnu. Takže výroky, které porodilo nadšení západních komentátorů z nástupu "Kyrilla reformátora a modernisty", jsou spíše případem, kdy je přání otcem myšlenky.

Jak vysvětluje evangelium - duchovní pastýř nesklízí, co zasel, neužívá výsledků své práce, ale jako on vstupuje do díla svých předchůdců, tak podobně až jeho následovníci přijmou plody jeho práce. "Jiní pracovali, vy jste do jejich práce vstoupili."

Vl. Kyrill bude v realitě především stavět na započatém díle patriarchy Alexije, stejně tak nemůže v dohledné době nic moc udělat s kursem, kterým církevní koráb už pluje. Alexij II. byl v Rusku nesmírně oblíbená osobnost (byl celou řadu let opakovaně zvolen osobností roku), žádný jeho nástupce si nemůže dovolit ignorovat jeho odkaz.

Pokusme se tedy o jakýsi přehled základních rysů díla jeho velkého předchůdce, abychom lépe pochopili, do jakého díla nový patriarcha vstupuje, neboť to bude mít naprosto určující význam pro kontury jeho vlastní práce.

----------------------

Patriarchu Alexiovi II. bylo dáno vést Ruskou církev ve velice komplikované historické situaci. V době, kdy církev a národ setřásly jho totalitního režimu a vstoupily do svobody - do svobody vnější, politické a společenské. Této svobody hbitě zneužily síly nepřátelské ruskému pravoslaví a jeho jednotě, a potažmo i ruskému národu. Ruský národ, zesláblý a dezorientovaný, se stal zaskočenou a snadno ulovitelnou obětí celé smečky dravců - vskutku rozmanitého spektra sektářských, politicko-ekonomických, náboženských, mafiánských aj. subjektů, které se vrhly Rusko, začaly rozhlodávat jeho tělo i duši - zvenku i zevnitř. Za této situace, s níž tam nikdo nemohl mít zkušenost, vést tak obrovskou církev - to byl úkol, jehož problematiku si tady na Západě zřejmě málokdo dokáže alespoň v hrubých rysech představit.

Co to konkrétně obnášelo?


Patriarcha Alexij připravuje chléb a víno pro liturgii (tzv. obřad proskomidie)

1.) Jednak to znamenalo budovat církev, jejíž duchovenské struktury, pastýřsko-teologická rovina praktického života i materiální vybavení byly silně narušené, chatrné, na hranici samotného existování či dokonce v troskách (o materiálně-pastýřském zázemí církve ten výrok o troskách platil doslovně). Prioritně potřebný byl tedy mnohonásobný nárůst duchovenstva a spolu se zajištěním jejich nejlepšího teologického vzdělání, aby toto duchovenstvo mohlo obstát v konfrontaci s materialistickým světonázorem i západními vlivy. Jenom takové duchovenstvo mohlo zdárně konat vnitřní misii v ruském národě.

2.) Bylo důležité zajistit znovu vybudování církve, která bude mít takový morální profil, aby rostla její (komunistickou ideologií zdevastovaná) prestiž a obnovila se úcta i láska Rusů ke své tradiční národní církvi. Nešlo však jen o utváření nového vztahu společnosti a církve, ale i najít nový model vztahu státu a církve (v posledním jsou stále patrny nějaké ty šrámy na kráse, ale vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku závislou na personáliích, je hlavním faktorem jejího řešení čas, a nutná je trpělivost; myslím, že to chápe i značná část ruských věřících). Mějme však na paměti, že ruský model pozice církve ve státě bude vždy jiný než na Západě, kde je ideálem církev odstavená na někde okraji společnosti a zabývající se charitou, hospici a pomocí hendikepovaným a bezdomovcům. (Možná odtud plyne západní kritika hraničící s nevraživostí a těžko skrývanou závistí vůči Ruské církvi, která má pevné místo ve středu života národa a udržuje i kontakt s politickým vedením země.)

3.) Krajně delikátním úkolem se ukázalo být zachování jednoty ruského pravoslaví a jeho tradičního postavení v Rusku. Po pádu "železné opony", který vypadal zprvu tak nadějně, se ukázalo, že Západ nejenže není ochoten pomoci ruskému pravoslaví při přechodu společnosti od totality ke svobodě, ale zhusta právě naopak. Západní aktivita v pokusech roztrhat stát, národ i věřící stádce na kusy byla vskutku pozoruhodná (viz pozn. pod odstavcem). A ještě delikátnější postup vyžadovalo zvládnutí některých odstředivých sil, které vyšly přímo ze samotného ruského pravoslaví (rozkoly, schismatické skupiny atd.).

Solženicyn vypráví kolik času, energie a práce věnovala americká rozhlasová stanice Svoboda, vysílající do Ruska, na vyvolání lidového hnutí za odtržení Sibiře od Moskvy; není-li někomu jasné proč, tak napovím poukázáním na nesmírné sibiřské nerostné bohatství. Dodnes si USA nenechaly zajít chuť na Sibiř. Český komentátor J. Petránek nedávno pravil v Českém rozhlasu: „V každém měsíci minulého roku jeden nebo dva ruské sdělovací prostředky citovaly s hořkostí výrok M. Albrightové, že Rusko má příliš mnoho surovin na to, než aby měly po právu patřit jenom jemu.“ To samozřejmě není možné chápat jinak než jako vyhlašování koloniální doktríny dobývání Ruska. Je potřeba si uvědomit, že to neřekl nějaký člověk z ulice, ale bývalá americká ministryně zahraničí, o níž je jasné, že je doposavad zapojena do zákulisní politiky. Minulý rok prý strávila tím, že v Kosovu nakupovala po Američany vše, co tam mělo nějakou hodnotu (lze si snadno domyslet, že Albánci tam zřejmě nemají podniky s high technologií na výrobu mikroprocesorů, ale jedná se o značné nerostné bohatství, které tam takřka netknuté čeká na vytěžení) (je to informace ze zveřejněného odposlechnutého telefonního hovoru dvou vysokých západních politiků.) Roztrhávání Ruské federace včetně dělení církevního patří k prioritním zájmům Západu (starořímské: "rozděl a panuj" je dosud nepřekonanou politickou doktrínou).
4.) Nejednoduché a mnohými vášněmi a představami zmítáno je v Rusku hodnocení minulosti, doby po bolševické revoluci. Po velice složitých vnitřních pnutích církev nakonec v r. 2000 dospěla ke kanonizaci posledního ruského cara svatého Nikolaje a jeho rodiny a ostatních desetitisíců ruských novomučedníků. V nové sociální koncepci vyřešila svůj vztah ke světské moci (problematika tzv. sergiánství). Pečeť zázraku na sobě nese i znovusjednocení obou větví ruského pravoslaví (Moskvy a zahraniční církve). Nedořešené zůstaly zatím otázky ekumenismu a v neposlední řadě projevů globalizace v Rusku (nové ruské pasy, osobní čísla občanů INN apod.) To je stále zdrojem napětí v církvi.

K tomu ještě pár poznámek:

Při hodnocení patriarchova díla nikdo nemůže upřít Alexiovi II., že v prvních třech bodech se podařilo to, co se v některých chvílích zdálo nemožné. Ruská církev vstala z popela. Obnovil se církevní život v takovém rozmachu a na takové úrovni, že je to nemožné vysvětlit bez poukázání na Boží zázrak, který se za Alexiovy éry v Rusku děl. (Není vše jistě jen osobní zásluha patriarchy, biskupů, kněží a věřících, a jejich kvalit; co se na Rusi událo je skutečně Bohem učiněný div; leč na straně duchovenstva bývá v některých situacích hlavní kvalitou a zásluhou: nepřekážet Božímu dílu, nekazit, co Bůh právě koná, - a to není kvalita a zásluha zas až tak samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát; někdy ono "nepřekážet Bohu" může být velikou ctností, ba svatostí).

Ad 1. Obnoveno bylo církevní školství - semináře a akademie, a to na takové úrovni, která je řadí mezi světovou špičku. Byly opraveny, zrekonstruovány či znovu postaveny chrámy a monastýry. Na stavbách pracují někde firmy ale často prostí věřící. Prudce stále roste početnost mnišstva. (Vznik některých monastýrů mohl patriarcha povolit jen za podmínky, že po něm nebudou chtít kněze.) V církvi nastala exploze vydavatelské činnosti. Dnes je na internetu k dispozici tolik ruské duchovní literatury, že to snad nemá nikde obdoby. Vysílají pravoslavné rozhlasové i televizní stanice. Vznikají pořady vysoké hodnoty. Obnovily se nejlepší ikonopisecké tradice (navázáno bylo na rublevovskou školu) na tak vysoké úrovni, že na planetě je možno srovnávat novodobou ruskou ikonografii jedině s ikonopisci řecké církevní sféry.

Ad 2. Po posledních dvou desetiletích má Ruská církev ve svém národě prakticky neotřesitelné postavení a takovou lásku a úctu (nejen od svých duchovních oveček, ale respekt i od masy nevěřících), že se o tom může západním církvím ve většině států jenom zdát (u nás, kde jsou vrchní preláti nejpočetnější zdejší církve skutečnými "miláčky národa", bychom o tom mohli něco vědět). Vztahy církve a státu jsou ve stálém vývoji a zásadní vliv na ně má probíhající obměna na duchovenských a hierarchických postech, a z druhé strany vývoj politický. Jak se zdá, tak Rusové sami ve své většině v tomto bodě nevidí žádný zvláště bolestný problém ruského pravoslaví; kritika ohledně tohoto tématu je převážně trvale importována do Ruska ze zahraničí. Jiní kritikové pak zmiňují i znaky komercionalizace církevního života (věřím, že i to je pouhé pokušení doby /průnik západní komercionalizace společnosti/, s nímž se církev v tichosti vypořádá především silou vlastního duchovního života). Samozřejmě, stále je hodně co zlepšovat a věřme, že se bude.

Ad 3. I zde se podařilo, co se zdálo nemožným. Západním církvím se podařilo přetáhnout jen malé množství bývalých pravoslavných věřících a Rusů vůbec. Bezesporu patriarchovou zásluhou je, že se římský papež doposavad nedostal na svatou Rus (za to si Alexij získal mnoho lásky především u zástupů prostých věřících, kteří stejně jako řečtí pravoslavní na své zemi papeže nechtějí; v Řecku však zvítězila církevní politika nad přáním lidu, takže i přes masové demonstrace papež do Athén přicestoval; jak to bude v Rusku, ukáže čas). Rozkolné skupiny, pseudopravoslavné jurisdikce, všelijaké disidentské církve, jejichž základní ideou je prozápadní orientace a protikremelské naladění, to vše jsou jen skupinky bez zvláštního významu v ruském národě.

Ad 4. Snad právě tady je možno konstatovat, že patriarcha Alexij II. byl odvolán od nedokončené práce. Svatořečení ruských novomučedníků v čele s carem Nikolajem a sjednocení s Ruskou zahraniční církví bylo sice velikým vítězstvím Pravoslaví, ale členství v SRC a nevytříbený poměr ke globalismu jsou znepokojující. V Rusku na tato témata probíhá aktivní vnitrocírkevní diskuse. Ve zmíněných nedořešených otázkách také tkví výtky některých kritiků patriarchy. Nu což, snad se podaří jeho následníkovi učinit další kroky a nadále pokračovat správným směrem.



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz