Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 494: #
Administrátor
--- 4. 2. 2009
Podobenství a proroctví, jinotajné poselství
Evangelium o milosrdném Samaritánu
Za onoho času...
25 ...jeden zákoník vstal, pokoušeje (Pána Ježíše), a řka: Mistře, co mám činit, abych život věčný dědičně obdržel?
26 A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Co tam čteš?
27 A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a z celé duše své, a z celé síly své, i veškerou myslí svou, a bližního svého jako sebe samého.
28 I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš.
29 On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?
30 I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericha, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, zpola živého nechavše.
31 I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou, a uzřev jej, pominul.
32 Též i levita až k tomu místu přišed, a uzřev jej, pominul.
33 Samaritán pak jeden, cestou se bera, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím pohnut jest.
34 A přistoupiv, obvázal rány jeho, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na hovádko své, vedl do hospody, a péči o něj měl.
35 Druhého pak dne, odejíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě.
36 Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?
37 A on řekl: Ten, kterýž učinil milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.
(Lukáš 10. kap.)
Bylo to jedno z nejmilovanějších čtení staré církve. Snad skoro každý starokřesťanský spisovatel se nějak zmiňuje o milosrdném Samaritánu. Tento pojem dokonce vstoupil do modliteb církve, která nikdy nepochybovala, že tímto "milosrdným Samaritánem" míní Pán Ježíš sám sebe.
Je tu několik důvodů k oblíbenosti tohoto podobenství. Nejdříve zmíníme jeho jinotajný výklad. Chápat slova podobenství nejen v jejich prvoplánovém výkladu, ale i v hlubším (tajemném, skrytém) smyslu, nebylo v církvi nic neobvyklého. A starodávný alegorický výklad našeho podobenství, jak se odkrýval vidění prvokřesťanské církve, je skutečně pozoruhodný, jak jistě hned uvidíme.
Nejdříve však ještě něco k úvodu do tohoto podobenství, resp. k evangelijnímu vyprávění o tom, co předcházelo. Přišel jeden zákoník, aby Ježíše Krista pokoušel. Vcelku obvyklá situace. Učenci zahledění sami do sebe a opájející se svou učeností a představou, kolik toho už vědí, se přece většinou stavějí k Bohu vyzývavě (stejně tenkrát jako dnes). Zákoník byl vzdělanec, dnes bychom řekli specialista na Písmo svaté. On dobře věděl, jak to či ono zaonačit, aby se zdálo, že si Písmo odporuje, kde jsou tam všelijaké kličky, a co a jak se kde musí sofisticky seskládat, aby se z toho zamotala hlava tomu, kdo není v tomto "umění" zběhlý. A tak si řekl, že toho Ježíše Nazaretského dostane. A jde hned přímo k jádru věci: jak zdědit život věčný? Do ničeho jiného se v biblickém zákoníku s jeho stovkami všelijakých pravidel, jak se Bohu líbit, a předpisů zbožnosti nemůžeš tak snadno zamotat, jako právě při řešení této klíčové otázky. Pánu Ježíši, který viděl do lidských srdcí, bylo bezpochyby zcela jasné, že tento člověk netouží po poučení ani po vyřešení své palčivé životní otázky, nýbrž že se mu jedná jen o jedno - vyvolat jalový spor a hašteřit se tam třeba až do večera. A tak na tuto hru nepřistupuje a opáčí protiotázkou: "V Zákoně co je psáno?" A když se právě zákoníka ptá, co je psáno v zákoně, nemůže si zákoník dosti dobře dovolit nějakou neprofesionální odpověď. Je hned na počátku přimáčknut ke zdi, a tak ze sebe vysouká jedinou správnou odpověď. A tím si sám odpověděl, načež Pán Ježíš uzavírá tuto scénku slovy: "To čiň a živ budeš." Čímž mu skrytě (ale laskavě) sděluje, že doposavad tak nečinil a nezmění-li se, pak věčně žít nebude. To však zákoník pochopí až později. Nyní se cítí být ponížen, doběhnut (stalo se to na veřejnosti) a mozek mu rychle pracuje s hledáním řešení, jak z toho vycouvat se ctí. No, nic moc nápaditého se mu takhle narychlo vymyslet nepodařilo. Tak alespoň vyhrkne poněkud trapnou otázku: "É... a kdo je to vlastně ten bližní, he?" V první chvíli by se zdálo, že tuto nedůstojnou frašku Ježíš už rázně ukončí, ale Spasitel překvapí (jako skoro vždycky). Tentokrát se kupodivu rozhodne, že tuto hru s ním začne hrát, a na otázku, která snad ani nebyla myšlena doopravdy, začne rozsáhle odpovídat. A nebo se rozhovořil, protože nepřehlédl, že se v zákoníkovi náhle začal probouzet upřímný zájem? Tak či onak, právě tento zákoníkův trapas se stal podnětem pro vznik jednoho z nejkrásnějších a nejhlubších podobenství, jaké v Bibli máme.
Takže nyní už ten starokřesťanský výklad slov Páně.
Člověk jdoucí z Jerusalema do Jericha. To je Adam, který opustil ráj. Obrátil se k Bohu zády a kráčí do světa - ke hříchu, k vášním. Inu, ať žije svoboda!
Na cestě ho přepadnou lotři. Logický důsledek této nebezpečné cesty. Démoni se nedočkavě vrhnou na člověka, který opustil Bohem chráněný ráj a pyšně se sebe setřese Boží záštitu.
Oloupili jej, zmlátili a odešli, zanechavše ho tam polomrtvého. Démoni člověka obrali o všechny dary, jimiž byl člověk při svém stvoření od Boha obdařen, obrali ho o všechnu vznešenost, moc a krásu. Vydrancovali srdce člověka. Při tom poničili jeho duši, v níž ledva zůstal nějaký život. To je stav, v němž je dnes člověk, - duchovně více mrtvý než živý, oloupený s krvácející duší. Taková je ďáblova "péče" o člověka.
Kněz jeden šel tou cestou, viděl ho, ale šel si dál svou cestou. Také levita dorazil k tomu místu, koukl na něj, a pak spěchal za svými záležitostmi. To je obraz nekřesťanských náboženství, které ve skutečnosti nemohou člověku pomoci. Mohou přijít k člověku a pohledět na něho - to znamená utěšovat člověka, dát mu morální oporu a třeba i soucit, možná i duchovní diagnózu - ale nemohou ho uzdravit, ba nemohou ho ani léčit, ani sebeméně zlepšit jeho duchovní stav. Jdou kolem, ale člověk v tom zůstává sám. Terapii nejsou schopna nekřesťanská náboženství poskytnout.
Samaritán jeden kráčel tou cestou... Samaritán je nejen jméno příslušníka sousedního národa, či lépe řečeno: etnické židovské skupiny a zároveň příslušníka schismatického náboženství, ale především je to synonymum pro někoho opovrhovaného. Žid se nesměl Samaritána ani dotknout, aby se kulticky neznečistil. Jiným slovy: tou cestou kolem zmírajícího člověka se nyní ubírá někdo, do něhož bys zprvu žádné naděje nevkládal. Právě od toho Samaritána nečekali posluchači Ježíšova podobenství vůbec nic.
... přišel až k němu, a uviděv jej, byl pohnut milosrdenstvím a přistoupil... Samaritánem Ježíš míní sám sebe. Sám se tedy prezentuje jako někdo, kdo je lidstvu odporný (viz Isaiášův znectěný muž bolesti /Isai 53,1-12/) a od koho lidstvo nic nečeká a nežádá. Jenže právě tento malý, přezíraný a "nečistý" Samaritán je tím jediným, kdo nejen projeví soucitný pohled, ale i prokáže skutečné milosrdenství, a nejen to! On chce, a co je nejdůležitější: jako jediný i může, něco pro člověka učinit - pomoci mu, ujmout se ho. On přistupuje ke zbědovanému člověku, shýbá se k němu, dotýká se ho, objímá ho, on bere polomrtvou lidskou duši do svých léčivých rukou.
Obvázal jeho rány, naliv na ně olej a víno... Čili léčí zraněnou a krvácející lidskou duši. Zastavuje krvácení a zaceluje rány. A jak? Hojivý obvaz, olej a víno - to byl od pradávna obraz svatých Tajin: křtu, svatých olejů a Krve Kristovy - svatého přijímání, a potažmo všech svatých Tajin - protože všechny Tajiny (křesťanská mysteria) mají jediný smysl a účel - léčit člověka pro věčný život.
Naložil člověka na zvířátko své... Obraz vtělení Božího Syna - přijetí padlé lidské - živočišné - přirozenosti. Tím, že se Bůh Syn stal člověkem, naložil si člověka na sebe, na svá záda, aby ho nesl k záchraně. Jako pastýř nese na své šíji ztracenou ovečku zpět do ovčince (jak je to v jiném proslulém podobenství o Kristu, viz Luk 15,2-7). Stal se jakoby oslátkem, které nese zraněnce do nemocnice. (Koresponduje to skrytě s obrazem ve chlévě narozeného Ježíška, položeného do jeslí určených pro krmení zvířat.)
Dovezl ho do hostince a měl o něj péči. Zpodobení Církve. Místo, kde je o člověka postaráno. Je to duchovní nemocnice - raději než nemocnice používáme staročeské: léčebnice. Tedy místo, kde je člověk léčen a kde získává zpět ztracené zdraví. Prostor, kde může být uzdravena lidská duše, aby byla schopna věčné blaženosti. A kdo nás zde léčí? Sám milosrdný Samaritán. Samotný Boží Syn, Ježíš Kristus osobně - on je zde lékařem, a nejen jakýmsi vrchním primářem této nemocnice, nejen tím, kdo vede léčení, ale On sám je každému lékařem i lékem.
Druhého dne pak musel odejít... Podobenství odchodu Pána Ježíše z této země při Nanebevstoupení.
Dal hostinskému dva peníze a řekl mu: Měj o něj péči... Hostinský - to je církevní hierarchie, duchovenstvo, které dostalo od Pána pověření, prostředky a léky na pokračování léčby lidstva (služebnictvo církevní má mít o člověka péči - použit je stejný slovní obrat, jako v případě péče samotného Samaritána; tím se naznačuje, že péče Církve o člověka je ve skutečností péčí Krista samotného).
Dva peníze - v řečtině "denáry". Denár to je mzda za jeden den práce. Čili Církev dostala prostředky (a pověření) k léčbě na dva dny. Podle symbolického biblického počítání se chápe jeden den u Boha jako tisíc let u lidí. Někteří vykladači Evangelia zde odedávna viděli proroctví, že Církev bude existovat dva tisíce let po odchodu Pána Ježíše; pak se Kristus vrátí. Nu, nebude to trvat dlouho, a přesvědčíme se, je-li to správný výklad.
...A cokoliv více vynaložíš, já až se vrátím, zaplatím tobě. Hovoří se zde o odměně církevním služebníkům. Nejsou to jen bezduší pracovníci, najatí dělníci či dokonce otroci, mechaničtí plnitelé rozkazu, vojáci, kteří nemají myslet, ale jen splnit zadaný úkol (jak bolestně často se v církvi setkáváme s tímto pojetím "armády" duchovenstva - zvláště na Západě). Nikoliv, biskup, kněz, diákon, každý duchovní, má vlastní iniciativu a má nasadit do církevní služby vše - a za vše, co do toho dal ze svého, bude jednou odměněn. Kdy? Při druhém Samaritánově příchodu. Ano, jasně se zde zvěstuje, že Kristův odchod není definitivní; On se vrátí. Podobenství o Samaritánu vysvětluje, že čas vymezený jeho odchodem a opětovným příchodem je dobou léčby lidstva v církvi. Tedy tato léčebnice zde nebude věčně - církev v této podobě zde nebude k dispozici na nekonečné věky. O návratu Samaritána je zde činěna zmínka ve smyslu vyúčtování s hostinským, a tím je naznačeno ukončení pověření hostinského a zároveň ukončení celé té záležitosti s léčením člověka, která začala tam někde v příkopu, kde se Samaritán ujal umírajícího pocestného.
----------------
Nyní se podíváme na dnešní podobenství ještě z jiné strany, abychom pochopili, proč je toto čtení tak důležitou součástí křesťanství. V našem podobenství se totiž skrývají dva momenty, které mají klíčové postavení v křesťanském myšlení.
1.) Lineární chápání času, resp. dějin. Dějiny křesťanství (a potažmo světa) jsou zde chápány jako něco, co má svůj začátek a svůj konec. Spějí od stvoření k druhému příchodu Páně. Zejména druhý příchod Samaritána zřetelně vypovídá o blížícím se konci světa - čili o druhém příchodu Kristově. A má-li mít svět konec, je zřejmé, že není věčný. A není-li věčný, musel mít i svůj počátek. O tom není sporu.
Tím se křesťanství zcela zásadně liší od pohanství, kterému není dáno vidět, co bylo před stvořením a není mu dáno vidět, co bude po konci světa. Pohled pohanských náboženství je takto zásadně omezen, a proto se zaměřil na sledování cyklicky se opakujících dějů: kruh dne, či ročních období, let a případně i dalších periodicky se opakujících delších cyklů - ať již reálných či mýtických (v hinduismu např. jugy). Tedy chápání času a dějin v pohanství je cyklické, a protože z jejich pozice pohledu není vidět nic, co bylo před stvořením, a co bude po konci, tak jsou pohani přesvědčeni, že svět je věčný (to přejal i Marx, který tvrdil, že hmota je věčná), jen se cyklicky opakují různá dlouhá období, vesmír pulzuje, a stále se obnovuje v nekonečném kruhu vzniků a zániků. Odtud potom zkreslený pohled na existenci člověka a na lidskou duši, kterou např. indičtí pohané vidí stále klokotat v kruhu věčných odchodů a návratů (tzv. reinkarnace).
Někomu by se mohlo zdát, že je to jen jakási filosofická jemnůstka, drobná odlišnost v myšlení, která nemá zásadní vliv na praktickou víru a život. Pravý opak je pravdou! Právě lineární pojetí ubíhajícího času, a necyklický pohled na dějiny světa, mají zásadní vliv na křesťanský světonázor a na křesťanské myšlení v jeho každodenních projevech. I pohanovi se jeho cyklické pojetí dějin promítá do praktické víry tím, že se cítí být navždy nějak spojen s tímto světem.
Jak jsme již zmínili, cyklické pojetí času a dějin je nepochybnou inspirací pro např. hinduistickou ideu reinkarnace, koloběh převtělování, - což je v jádru vlastně neschopnost transcendence, resp. připustit představu či ideu věčné existence zcela odlišné od pozemské. Takže pohan si nedokáže připustit lidskou existenci zcela oproštěnou od tohoto světa. Buď vidí člověka jako stále se opakovaně vracejícího na zemi, anebo se drží téměř materiálního muslimského pojetí ráje, či např. staroegyptských představ záhrobního života, - tam všude vidíme záhrobí jako pouhý otisk matrice pozemského života (k tomu nemají daleko ani katolické představy ráje). S tím paradoxně souvisí také idea buddhistické nirvány - materialistickou podobu života ve věčnosti buddhista sice zavrhuje, jenže život lidské osoby na zcela jiné úrovni, než je cokoliv připomínající zemi, není pro buddhistu připustitelný, a proto může být jediným ideovým východiskem z této situace: "blažené" ukončení nejen tělesné ale i duchovní existence lidské osoby, nirvána, vyvanutí; konečným cílem buddhistovy náboženské snahy je rozplynutí jeho osobní existence v neosobním božství čili konec lidské osoby - konec problémů (to je vskutku osobité řešení duchovní situace člověka; je to jako byste chtěli léčit bolest hlavy gilotinou). Mimo sféru křesťanského zjevení a křesťanské duchovní zkušenosti není žádné ponětí o Bohem daném smyslu věčné existence každé lidské osoby.
Nu, a konečně má neschopnost pohanů oprostit svou duchovní nauku od světa zásadní a určující vliv na představu o Bohu či bozích, resp. na ponětí o Božství. Bohové v pohanství - to jsou jacísi nadlidé (nejlépe je to samozřejmě vidět na starořeckých bájích o Olympu: tam se bohové hádají, intrikují proti sobě, řeší všelijaké manželské problémy atd.). V jiných pohanských systémech to nemusí být tak naturalistické, ale nějaké lidské vlastnosti jsou Bohu či bohům přisuzovány prakticky všude, a nejsou-li to přímo lidské vlastnosti, pak je to nějaká jiná návaznost na náš svět: buď se klaněli bohu v podobě člověka, nebo zvířete, nebo v podobě toho, kdo může trestat či se smilovat, jehož si lze naklonit oběťmi. (Zase bychom mohli poukázat, jak tato pohanská přízemnost pronikla i do křesťanství - stačí připomenout katolické obrázky zpodobující Boha jako dědečka na obláčku, ideu odpustků apod.) A co se týče vztahu těchto bohů k člověku - je to vztah jako k hračce - činí s ním, co je jim libo.
A pokud pohan pocítí neuspokojivost takovýchto antropomorfních představ o Bohu či bozích, pak nevyhnutelně upadá v opačný extrém - a tím je neosobní božství či filosofické kategorie, ideje, reprezentující božskou sféru. Nebo si Boha představovali jako všudypřítomnou sílu či spravedlnost. A vztah takového božství k člověku? Naprostá oddělenost, indiference, lhostejnost. V nejlepším případě se setkáme s pojetím Boha jako "univerzální mysli"- dále už mimo křesťanství lidské uvažování není schopno jít. Pohanské náboženství zůstává stále uvázané jako na řetězu u tohoto stvořeného světa. Skutečná transcendence je mu cizí.
Docela zajímavé srovnání: pohanství se snaží učinit člověka nezávislým na tělu, ale zároveň ho připoutává k tomuto světu (v tom tkví skutečná tragédie pohana). Naproti tomu křesťanství zachovává (ba upevňuje) celistvost lidské - psychosomatické - bytosti, tělo je očišťováno, ale není přezíráno ani odhazováno či zavrhováno; údělem těla je po vzkříšení a proměně věčnost stejně, jako je věčnost perspektivou duše; spojení duše a těla míří do věčnosti. Je to právě tento padlý svět, od čeho křesťanství člověka odděluje, resp. osvobozuje.
Aby to nebylo tak teoretické, co jsem tu zrovna psal o té lhostejnosti boha vůči člověku v pohanství, uvedu dva literární příklady, jako miniaturní ilustraci.
Naproti tomu autentické křesťanství přichází s něčím, co tu ještě nebylo: "Bůh je láska" a "Bůh je Trojice". Trojiční dogma je vyjádřením prvotního křesťanského dogmatu: Bůh je láska. Tři Osoby dokonale sjednocené v Jedno. Čím jsou sjednoceny? Jenom láska má tu moc sjednocovat naprosto. Podle věrouky jsou sjednoceny jediným Božstvím. Jestliže jedno Božství sjednocuje tři Boží Osoby, pak toto Božství je láska. Tedy Bůh, čili ten, kdo je pramenem veškeré existence, není nic jiného než láska. - To je v rámci pohanského náboženství nepochopitelné, nepředstavitelné. Pohan by se mohl otázat: "Pardon, Bůh je přece bytost, ne? Ale co je to láska? To je přece stav. Nebo cit." "Bůh = láska, absurdní představa!" Bůh jako dokonalá Mysl - to je ještě pochopitelné. Jednalo by se o jakéhosi beztělesného nadčlověka. To lze pochopit. Jenže říci, že Bůh je láska - to je rozumu naprosto nestravitelné. S druhé strany: pohleďme jak mocně trvá křesťanství právě na tomto prvotním dogmatu. Veškerou svou silou na něm lpí. A v souladu s tím ještě křesťanství tvrdí, že Bůh je jeden, co se podstaty týče, ale ve třech Osobách. Jeden a zároveň tři. Teprve na tom je vidět Boží láska. Kdo viděl Boha, viděl lásku. Kdo poznal lásku v její podstatě, ten poznal Boha. Něco takového předkřesťanský svět neznal. A něco takového nenapsal žádný učenec, žádný koncil mudrců, ale apoštolé - rybáři. A tito neučení rybáři říkají takové věci, které dávají lidem všech následujících staletí poznat smysl života. (V odstavci použity výroky prof. A. Osipova)
Henry David Thoreau zaznamenal tuto pohanskou zkušenost s divočinou: "Jasně bylo cítit přítomnost síly, která neměla žádný důvod projevovat jakoukoliv lítost nad člověkem. Bylo to místo neorané půdy a pohanských rituálů. Bylo předurčeno být obydleno muži, kteří jsou blízcí příbuzní se skalami a divou zvěří..."
Pohan jak dělo, Don Juan z Mexika, kaktusový mág, indiánský čaroděj, popisuje svou zkušenost s bohem, o němž mluvil jako o "primární síle": "...stát tváří v tvář nekonečnu, to není pro slabochy. Nebude to (tj. tato síla) odpovídat na vaše snažné prosby - vychčí se to na vás zvysoka. Jste tomu šumafuk." Při tom však vyzýval ty, kteří se chtějí stát čaroději, aby s touto sílou nahlas hovořili. V podobném duchu se nese zkušenost sibiřských šamanů. (Může být poučné něco o tom zvědět. Křesťané už namnoze zapomněli, co je to pohanství. Od čeho nás Kristus přišel vysvobodit.)
Toto zjevení Boha, jak je podávají apoštolé, nám ukazuje Stvořitele, který je zcela nezávislý na jakýchkoliv kategoriích tohoto světa, a co více, který činí takto nezávislými a svobodnými i ty, kteří se s Ním sjednocují. To je spojení absolutní Boží transcendence s absolutní láskou Stvořitele ke Stvoření - a je to právě tato láska, co překonává propast mezi stvořeným a Nestvořeným, mezi světem a Bohem. Náboženské učení, vně křesťanství - zcela neznámé a nepochopitelné.
Až sem tedy vedou nitky souvislostí odvíjející se od různého pojetí času - otevřeného lineárního nebo do sebe uzavřeného zacykleného.
Křesťan pak je svým světonázorem veden k tomu, aby vnímal perspektivu své existence nezávislou na tomto světě, oddělenou od něj. Tento svět jednou - v určitém prvním okamžiku dějin - vzniknul a jednou také zahyne. Někdy nebyl a jednou zase nebude. Netrvá věčně. Avšak my jsme přece povoláni k věčnosti. Máme sice svůj počátek (nejsme a nikdy nebudeme věční jako Bůh, ve smyslu: bezpočáteční), ale Bůh chce, abychom už neměli konec (a ve smyslu bezkonečnosti byli věční). Což samosebou znamená, že náš osud nemůže být spojen s tímto rychle pomíjejícím světem. Takový přístup ke světu se promítá do křesťanského myšlení i praxe. To je smysl křesťanské askeze, o níž hovoří ap. Pavel jako o cvičení; ano, cvičíme v oddělenosti od materiálního světa, abychom se naučili svobodě pro věčnost. Oproti tomu např. hinduistická askeze má za svůj cíl dosáhnout nějakých nadpřirozených schopností a sil. Nic takového pro křesťana! Po celý svůj život se křesťan učí hledět na svět jako na dočasný příbytek, který dříve či později opustíme a vydáme se na cestu a už jej nikdy neuvidíme a nebude se nám po něm stýskat, protože budeme na velikolepějších místech.
Tady se střetáváme s jedním z problematických bodů dnešního ducha ekologie. Samozřejmě ochrana Božího stvoření - to zní krásně a nelze těmto třem slovům ničeho vytknout. Jenže duch, který v ekologických kruzích vane, je v principu pohanský - vidí svět jako věčný a jako cíl lidského myšlení, a jako takový je tento svět zbožšťován (ať už výslovně - bohyně Země, Gaya apod. - nebo skrytě, kdy se to sice neřekne naplno, ale v podstatě se podle toho uvažuje a jedná). Není náhodné, že se při ekologických akcích mohou tak krásně domluvit křesťané a pohani. Duch ekologie v tichosti a nenápadně odsunuje Ježíše Krista skrze změnu způsobu myšlení křesťanů - ekologů. A při tom je to úplně zbytečné, protože samo křesťanství, ve svém duchovním principu i každodenní náboženské praxi, je tím nejekologičtějším, co si lze vůbec představit. Křesťanské myšlení zacílené mimo tento svět je nejlepší zbraní proti exploataci přírodních zdrojů, křesťanská askeze, sebeomezení, je tím nejlepším lékem na zhoubné bujení průmyslu, které je rakovinou světa, a na stále se roztáčející kolotoč spotřeby, který dříve či později přivede lidskou civilizaci k infarktu a kolapsu. Stačí jen věřit, myslet a žít jako křesťan, a nepokažené křesťanství nabídnout lidstvu jako lék na všechny nemoci. Ber nebo nech. Žij nebo zemři.
-----------
2. Ještě jeden zásadní křesťanský moment je v podobenství o milosrdném Samaritánu obsažen. To je zásadní křesťanská idea, že poslání Církve, smysl její existence, spočívá v léčení člověka. Lidstvo je smrtelně raněno a leží krvácející v příkopu u cesty, a nikdo jiný mu nemůže pomoci než Ježíš Kristus. A on to chce učinit a nechá-li se člověk naložit a odvést do Církve, pak ho tam Sám Pán, osobně, léčí svatými Tajinami. Často to zde opakujeme: podstata křesťanství je terapeutická - tj. tkví v uzdravení člověka od smrti.
V tomto podobenství se odrážejí všechny principy křesťanství, jako se ve vybroušeném křišťálu odráží v jeho ploškách celé nebe.
------------
Závěr celého příběhu už je možno nechat bez dlouhých komentářů. Pán Ježíš, který se nejprve představí jako milosrdný Samaritán, na konec vyzve zákoníka a potažmo všechny, aby ho napodobili. Aby uskutečnili lásku, soucit a milosrdenství, protože uskutečňovat lásku znamená spojovat se s Bohem, a tím vstupovat do věčného života. Aby se snažili o lidskou dokonalost, jejíž vzor ukazuje slovem i skutky Ježíš Kristus.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.