1218


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 509: #

Administrátor --- 4. 3. 2009
Třetí přípravná neděle k Velkému půstu

Čtení o strašném soudu

Za onoho času pravil Pán:
31  Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;
32  a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,
33  ovce postaví po pravici a kozly po levici.
34  Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
35  Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
36  byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´
37  Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
38  Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
39  Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´
40  Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´
41  Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
42  Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
43  byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
44  Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
45  On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
46  A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
(Matouš 25. kap.)

Ještě než začneme s nějakými úvahami, předešleme, že toto čtení je jednou z největších záhad, jaké v Písmu jsou. Vlastně není ani jasné, jestli je to podobenství nebo proroctví. Máme Ježíšem vykreslený obraz chápat doslovně či symbolicky - jako morální příklad? Někteří exegeté si z úcty k tomuto tajemství vůbec netroufali tuto řeč Kristovu vykládat. Většina běžně známých výkladů se raději nepokouší vysvětlovat každý detail tohoto čtení, spíše si vybírá jen některé jeho rysy. Níže se pokusím odpoutat od nejobvyklejšího výkladu a přinést méně známou možnost exegeze Kristových slov.

Ikona posledního soudu, Polsko, 12. stoletíPodobenství je vlastně velkolepou freskou, obrazem nepřehledných zástupů, bezpočtu osob lidských shromážděných k dramatické osudové události (vděčný námět fresky na chrámových stěnách). Především je pak obrazem ukazujícím, že na konci lidských dějin stojí Kristus a soud. To je základní poselství tohoto evangelia. Dále: soud bude znamenat třídění. Věčné rozdělení lidstva. Je to hrozné poselství, ale je od Evangelia neoddělitelné. To je osa celého evangelijního úryvku a zároveň také to jediné, na čem se všechny výklady nepochybně shodnou.

Nuže, tedy. Ve vykreslení posledního soudu jsou zajímavé nejasnosti, které se odvíjejí od dvou momentů:

1.) od otázky, co je míněno "všemi národy" (jsou to jen křesťané či i pohané?, žijící lidé nebo i vzkříšení mrtví?, jsou v tom i židé?, jsou tam nejhorší zatvrzelí hříšníci i svatí?, a jsou tam i apoštolé a učedníci? - to by pak neladilo se slovy Ježíšovými, jimiž slibuje apoštolům, že nebudou souzeni, ale budou soudit dvanáctero pokolení izraelské; Mat 19,28; takže vidíme hned zpočátku, že odpověď je potřeba hledat). O tom níže.

2.) od rozlišení "Syna člověka", který přijde ve své slávě a s anděly, od "Krále", který bude vykonávat vlastní soud. A tady začneme.

Není pochyb, že Králem je Ježíš Kristus. Kdo je pak však "Synem člověka"? Je to jen synonymum pro Krále? Evangelijní jazyk podobné řeč zpestřující střídání synonym v rámci jedné jednoho podobenství (či proroctví) nepoužívá. Existuje názor, že "Synem člověka" je míněn svatý lid, lid svatých Nejvyššího, o němž hovoří prorok Daniel (7,27), prostě Kristovi svatí. Ježíš přichází vykonat soud nikoliv sám, ale se svými svatými. To je obraz veskrze biblický (mnoho míst v Písmu takto vykresluje soud; apoštolům Pán říká, že budou soudit Izrael (Mat 19,27-28), jinde: "přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými", 1. Soluň 3,13; viz též Didaché: Přijde Pán a všichni svatí s ním). Svatí vytvářejí s Kristem jedno tělo a on je jeho hlavou. Je-li Církev mystické Tělo Kristovo (např. 1.Kor 12,27; Kol 1,24), můžeme přijmout, že "Synem člověka" je i zde míněna Církev.

Čili to jsou ti, o nichž Pán praví, že "na soud nepřijdou", protože přešli ze smrti do života (Jan 5,24) (pokud to nechápeme doslovně, že by u soudu vůbec nebyli přítomni, ale vykládáme to: nebudou souzeni, soud se jich netýká). Podobně, ale s opačným znaménkem, existují dle biblické a církevní tradice lidé, kteří na soud nepřijdou a nebudou souzeni, protože už jsou dopředu odsouzeni.

„A protož nevstanou bezbožní ani na soud...“ (Žalm 1,5) Tj. nebudou vzkříšeni pro soud..., jak to chápe např. sv. Kyrill Alexandrijský, blaž. Theodorit, Eusebij Caesarejský.
To, že se pod Synem člověka mají na mysli svatí Církve, vysvětluje, na koho Král při soudu ukazuje, když říká: "...cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (verš 40., resp. 45.) Z formulace věty je zřejmé, že při těch slovech Hovořící na někoho ukazuje. Král při tom nemůže ukazovat ani napravo ani nalevo, to by nedávalo smysl, ale jedině na "Syna člověka", tj. na svaté, čili např. apoštoly. Nikdo jiný už tam není.

Pro takový výklad napovídá i 11. kapitola 2. listu Korintským, kde apoštol Pavel na sebe vztahuje všechny ty úděly, o nichž hovoří Kristus v našem podobenství. Včetně toho "být cizincem" (xenos), který je odkázán na pohostinství a přístřeší, které mu poskytují ti, kdo přijímají jeho slovo.

Národy jsou tedy jako celek souzeny podle svého vztahu k misionářům, ke Kristem poslaným. Čas mezi Kristovým odchodem a jeho druhým příchodem, je časem Církve. Evangelium musí být hlásáno po celé zemi, než Kristus podruhé přijde (myslí se tím pravoslavné kázání Evangelia; jak vysvětlují světitelé Nikolaj Japonský či Joann Maximovič). Každý národ tedy bude mít svou dějinnou příležitost ukázat, jaký vztah zaujme vůči vyslancům Církve: přijme je, či bude lhostejný? Tak často slýcháváme v chrámu prokimen: Po celé zemi zní hlas jejich, až na kraj světa slova jejich (Ž 19.)

Kdo přijímá Kristovy učedníky, přijímá Pána Ježíše samotného (Mat 10,40). "Kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu" (Mat 10,42). "Kdo vás poslouchá, mne poslouchá, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá" (Luk 10,16). Každý apoštol, který k vám přijde, nechť je přijat jako samotný Pán (Didaché). Když se Kristus zjevil Pavlovi na cestě do Damašku, táže se ho: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul však nepronásledoval Ježíše, o němž přece věděl, že byl ukřižován, zemřel a pohřben byl, ale pronásledoval Církev (viz Skut 26,14). Konec konců, už ve Starém zákoně měl posel autoritu toho, kdo ho poslal. Špatné zacházení s prorokem je celou Biblí ukazováno jako špatné chování vůči Bohu samotnému. Dnešní čtení tedy v podstatě odpovídá na dotaz: Jakou cenu má Ježíšův posel, a potažmo jakou cenu má v Božích očích Kristova Církev a její svatí?
A nikoliv nepodstatný význam pro luštění naší hádanky má odpověď na otázku, jaký význam má vlastně slovo "bratr", resp. bratři, které Král použil ("...cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili"). U Matouše je slovo "bratr" (adelfos) používáno nikoliv pro každého bližního, ale pro učedníky Páně, pro věřící v Krista, pro členy křesťanské obce.

Podobný význam má i druhé slůvko - adjektivum "nepatrný", užívané též v souvislosti s apoštoly (viz k tomu i jejich hádku, kdo z nich je největší, a Kristovu odpověď). Je to časté téma v Novém zákoně, které Kristus řeší jednoznačně: kdo z vás chce být velkým, ať je služebníkem všech. Kdo se povyšuje bude ponížen. Kdo je pokorný jako dítě, bude největší v Božím království. V tomto smyslu viz i již citované: "kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník". Tedy adjektivum "nepatrný" je titulem Kristových učedníků. A čím významnější učedník, tím nepatrnější. "Nepatrný" tedy není v našem čtení někdo kdokoliv, nýbrž je to apoštol, vyslanec Páně. Nepatrný je v očích světa, nepatrným má být i ve svých vlastních očích.

Tudíž můžeme vyvodit, že "nepatrnými bratry" míní Král apoštoly, a potažmo svůj svatý lid, a ukazuje při tom na "Syna člověka" - čili na svou Církev. Tito nepatrní jsou povýšeni nad všechny národy země.

Dalším důvodem k zamyšlení je verš 32.: „budou před něho shromážděny všechny národy“. Jedná se tedy o soud nad národy. Pojem, který je v Novém zákoně použit: "národy" (ethné), bývá používán takřka výlučně pro pohany a to většinou pro odlišení Izraele, lidu Božího, od pohanů (viz známý chvalozpěv starce Simeona Bohopříjemce: "Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji... světlo k osvícení pohanů"; zpívá se při každé večerní bohoslužbě; překlad, který je uveden v Gorazdově sborníku: "světlo k osvícení národů" je skutečně nesprávný, protože nezapadá do kontextu Bible). Tedy těmi "národy" jsou v podobenství míněny pohanské národy.

Mimochodem, uvědomují si ti, kdo dnes přijímají od Izraelského státu vyznamenání "Spravedlivý mezi národy", že ve skutečnosti tu žid míní: spravedlivý mezi pohany? Křesťan, který přijímá takové ocenění (např. Solovjov), tím vlastně nevědomky přijímá označení za pohana... (Nálepka "goim", je v židovském prostředí pro křesťany běžně používána.)
A aby mohly být všechny pohanské národy takto souzeny, musí být před posledním soudem nejprve hlásáno Evangelium všem národům, jak už o tom byla řeč výše. Otázka soudu nad židovským lidem je zřejmě tajemstvím, které je v tomto vyprávění ponecháváno stranou. Zde se řeší otázka pohanských národů (ve smyslu: nežidovských).

Zdali tu běží o soud skutečně nad národy v hromadném a doslovném výkladu slova Kristova a nikoliv v přeneseném slova smyslu - nad všemi jednotlivci, se ukazuje už na výše připomenuté skutečnosti, že ne všichni jednotlivci budou souzeni: nebudou souzeni apoštolé a svatí a nebudou souzeni bezbožníci. Co se týče těch prvních, pak Apokalypsa praví, že vítězným mučedníkům druhá smrt neublíží (Zjev 2,11), mučedníci (volají pod Božím trůnem) mají účast na prvním vzkříšení a tisíciletém kralování s Kristem (kdežto ostatní mrtví nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší); „to je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let“ (Zjev 20,4-6).

Mozaika posledního soudu, katedrála v Torcello, 12. století„Druhá smrt“ to je hořící jezero, věčné zavržení „kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera“ (Zjev 20,15). „Zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt“ (Zjev 21,8).
A další zajímavá otázka: budou souzeni ti, které Kristus vyvedl z podsvětí při svém vzkříšení? A co Abraham a ti, kteří jsou "v náruči Abrahamově"? Na ikonách posledního soudu jsou zobrazováni stranou - v ráji, spolu s lotrem ukřižovaným po pravici; tudíž nejsou mezi souzenými. Leč zpátky k těm národům.

Jedná se tedy o soud, který začíná jako soud nadindividuální, čili kolektivní. Asi namítnete, že pak by se vlastně jednalo o biblické přijetí principu kolektivní viny. To je pro dnešního člověka s jeho představou o spravedlnosti obtížně akceptovatelné. Samozřejmě, musíme odmítnout princip kolektivní viny, když jde o právo a soud tady na zemi. Nikdo by zde na světě neměl být nikým odsuzován a potažmo exekutivně trestán za pouhou příslušnost k nějaké skupině (zvláště, když se jedná o příslušnost, kterou si nezvolil: např. barva kůže, národnost apod.) Na úrovni morální se však principu jakési kolektivní viny asi těžko lze vyhnout.

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když byl někdo v období fašismu Němcem, tak na něj do jisté míry vždy dopadala jakási morální spoluzodpovědnost za to, jak se tento národ ve své většině choval. Chtěl-li se kdo této odpovědnosti zříci, musel se nějakým výrazným způsobem od svého národa distancovat - např. emigrovat, měl-li možnost, či se zapojit do ilegálního odboje atd. Jsme-li součástí nějakého kolektivu, většinou sdílíme jeho osud.
Jak vést nějakou přesnou čáru mezi jedincem a jeho společenstvím? A dále: na úrovni biblické se soud nad městy a národy vyskytuje; za všechny takové případy citujeme slova Pána Ježíše: "Běda tobě, Korozaim. Běda tobě, Bethsaiso... A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sstrčeno budeš" (Mat 11,21-23).

A nebo pohleďme na kolektivní vinu z této strany. Bomby ve válce snad dopadají jen na největší hříšníky? A Turkové či Tataři zabíjeli jen nespravedlivé? A bolševici povraždili jen špatné křesťany? Nikoliv. I spravedliví nesli osud, který městu či zemi připravily hříchy nekajících se spoluobčanů, spolubratří. Čím se tedy liší osud spravedlivého od osudu hříšníka? Je-li zabit zbožný, počítá se mu to jako mučednictví, které smyje mnohé hříchy. Násilná smrt nespravedlivého či pokrytce mu nic nepřinese žádnou odměnu pro jeho věčný úděl; takové zabití je jen spravedlivým trestem pro bezbožného. Už v Písmu se píše, že se musíme snažit, abychom trpěli nespravedlivě (např. 1. Petr 2,19-20). Starec Paisij vyprávěl, že za první světové války viděli někteří, jak andělé chodí po bitevním poli a berou duše padlých; za druhé světové války už nic takového nebylo, protože vojáci byli nevěřící.

Cosi jako kolektivní vina se tedy ve sféře morální na světě běžně a přirozeně vyskytuje. Spravedlnost v hříšném světě těžko očekávat. Avšak - jak všichni cítíme - Boží soud, tam na věčnosti, musí být spravedlivý. Jakkoliv je soud prováděn nad národy, tak ospravedlnění či odsouzení musí být osobní. Jde tu o to, že každý člověk se svým osobním životem aktivně připojí buď k těm, kteří posloužili Pánu, nebo špatnou aktivitou či pasivitou k druhým, kteří neposloužili Pánu. I z národa, který nepřijal Evangelium, mohou vycházet jednotlivci, kteří svým postojem rozhodli o sobě, že na věčnosti nebudou sdílet osud svého národa. Vždy můžeme ze sebe svléci kolektivní vinu svého lidu a zprostit se kolektivního odsouzení.

Konec konců samotná příslušnost k Církvi, je-li nelicoměrná, stává se vlastně takovým protipólem kolektivní viny - je to kolektivní spravedlnost, či kolektivní svatost nebo posvěcení; příslušnost ke Kristovým svatým, či to, že jsme jim sloužili, nás zachraňuje, sdílíme s nimi jejich dobrý věčný úděl. Na druhé straně slyšíme v Písmu výzvy: `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´ (2. Kor 6,17-18). Proč se asi máme oddělit od nečistých, s nimiž jsme v jedné skupině? Abychom nesdíleli jejich osud. A co se týče těch odsouzených národů - vina nespočívá vždy jen v konání zla, ale až příliš často také v opomíjení dobra, ve lhostejnosti - a ta se kolektivně sdílí dosti snadno, pohodlně a s jakousi lehkostí samospádu (stačí se rozhlédnout kolem). Nu, kápli jsme na složité téma. Pojďme se vrátit k dalším úvahám nad proroctvím posledního soudu.

---------------------------

Zvláště na Západě bývá tato Kristova řeč vytrhávána z kontextu Evangelia a používána jako teologická základna pro sociální a charitativní činnost církve. To má ale dvě základní vady - jednak bývá toto proroctví využíváno k nadřazení sociální práce církve nad modlitbou, ba i nad vírou (což je jednoznačně falešný výklad, protože evangelium jako celek staví hierarchii ctností úplně jinak), a vedle toho uveďme, že toto čtení v principu není o sociální činnosti církve (obecné výzvy k pomoci chudým, trpícím a opuštěným v Novém zákoně jsou, ale toto čtení k nim ve své podstatě nepatří). Jak jsme dokazovali výše, jedná se totiž o soud nad národy a to podle jejich vztahu k "bratřím". Je to tedy vztah národů k Církvi. Samy národy se budou soudit - čili bude je soudit jejich vlastní vztah k církvi. Kdo otevře srdce apoštolům (a potažmo jejich dílu a zvěsti), otevírá ho tím samotnému Pánu, slouží tím samotnému Kristu, zapojuje se do křesťanské služby Bohu. Tahle provázanost je zřejmě jedním z hlavních poselství našeho dnešního čtení.

Proto mají skutky jmenované v Kristově podobenství takový osudový dopad - vyjadřují vztah k Církvi, resp. k církevnímu bratrstvu, a takto projevené skutky vztahuje Ježíš Kristus sám na sebe. Vždyť Církev je jeho "mystické tělo". Ukazuje se zde, že to, co ničí poslední naděje člověka na spásu, je lhostejnost k Pánu Ježíši, resp. k jeho Církvi, či odvrácení se od ní.

Tak tedy koho máme vidět v těch, co stanuli po pravici Krále, čili v těch ospravedlněných na posledním soudu? Jsou to ti, kteří otevřeli svá srdce apoštolům a následně Církvi. Jsou to ti, kteří se bohužel za svého života nestali svatými, jejich duchovní život byl zřejmě kolísavý a příliš problematický, ale nebyli vůči Bohu a Církvi lhostejní. A to je na samotném konci všeho zachránilo - ač už to vůbec nečekali; proto takové překvapení.

Nuže, to je výklad, který tu nabízím k úvaze, aniž bych si troufal ho jakkoliv prosazovat jako jediný správný, protože - jak už jsem psal na počátku - toto Kristovo vyprávění je velikým tajemstvím. Stejně jako tajemstvím, do něhož je nám zde umožněno vždy jenom částečně nahlédnout, Boží soud a konec lidských dějin.
---------------------------

Vzpomínám si na jeden příběh z Athosu, který se zde pokusím převyprávět. Jeden poustevník se trápil pochybnostmi a řešil otázku: Proč my se tu vlastně podrobujeme veškeré askezi, vzdali jsme se manželství a tolika jiných věcí, vysušujeme tělo a mnohé hodiny trávíme modlitbami, když podle učení Církve spaseni mohou být i obyčejní světští křesťané, kteří žijí v manželství, těší se ze svých rodin, požívají radostí života, modlí se pár chvil denně a do chrámu na bohoslužby přijdou sotva párkrát v týdnu? Ta otázka a pochyby ho dlouho trápily. Až jednou se mu zjevil Kristus a odpověděl mu: „Vy, kteří jste se kvůli mně vzdali všeho tady na zemi, budeme mými nejbližšími přáteli v příštím životě.“ „Znamená to, že věřící žijící ve světě a v manželství nebudou spaseni?“ polekal se poustevník. Pán Ježíš mu odvětil: „Nad každým, kdo mě ve svém životě prosil o smilování, se smiluji.“ Poustevník nechápal: „Takže jakou cenu má, abychom žili jako mniši a v askezi?“ Ježíš Kristus uzavřel hovor slovy: „Ti, kteří jsou dobrými mnichy, budou mými nejbližšími přáteli. Nad ostatními se jenom smiluji.“

Třeba se mýlím, leč domnívám se, že právě tento příběh (převzatý z vyprávění o Siluanu Athonském) by mohl postihovat právě ten rozdíl mezi těmi, kteří jako apoštolé a mučedníci (a mnichům se jejich askeze započítává jako nekrvavé mučednictví) nebudou souzeni, ale přijdou na soud jako "Syn člověka, a na druhé straně těmi, jež budou souzeni a získají Boží smilování.

--------------------------

P.S.

Teprve v druhém plánu je možno vykládat toto podobenství ve smyslu obecného vztahu ke všem potřebným a trpícím. Skutečně, v každém trpícím (a vlastně v každém bližním) máme vidět samotného Pána. Pokud při tomto výkladu nevytrháváme podobenství o strašném soudu z kontextu hierarchie evangelijních ctností, pak není důvod takový výklad zamítat.

Nikdy však nesmíme zapomínat, co často podotýkají starci: Všechny dobročinné skutky, altruismus a milosrdenství nemohou z hlediska získávání věčné spásy nahradit křesťanskou víru. Módní názor tak široce dnes hlásaný, že dosáhl autority jakéhosi podivného nadnáboženského dogmatu, učí: "budoucnost lidské duše po smrti (ať už na Božím soudu či při její reinkarnaci) se odvíjí výlučně od toho, jestli byl člověk ve vztahu k druhým lidem dobrý či zlý; byl-li věřící či nikoliv, anebo jaké byl víry, nemá v tomto světle žádný význam; náboženství jsou všechna v jádru stejná a jsou zde pouze od toho, aby lidi inspirovala lidi k dobrému životu." Toto nové pseudo-náboženské dogma je ve skutečnosti zřejmě jednou z nejzhoubnějších herezí současnosti. Někdy se vyjadřuje i formulí: "Bůh je jenom jeden" (ve smyslu: není důležité k jaké víře patříš, jakého jsi náboženství, na jaké bohoslužby chodíš... S touto hroznou herezí bojoval už sv. vladyka Gorazd ve svém katechismu před třemi čtvrtěmi století, když už se tento dušehubný názor začínal šířit).

Křesťané, kteří propadli této herezi 20. století, zapomněli na samotnou podstatu křesťanství. Čili - proč vlastně přišel Kristus. Proč byl jeho příchod naprosto nutný pro spásu člověka. A v jakém stavu je duše člověka, jenž není přivtělen do mystického Těla Kristova, kterým je Církev. (O umrtveném vnitřním stavu člověka, syna starého Adama, který už nemůže sám sebe uzdravit pro život věčný, jsme zde už mnohokrát psali, a jsou o tom zmínky i v tomto článku.)

---------------------------------

Kéž by nám Bůh dal moudrost a zření, abychom dokázali ocenit vzácnost toho daru, že jsme křesťané, a neotřesitelně vždy chápat, že křesťanská cesta je jediná spásonosná; leč zároveň v sobě neustále udržovat pevné vnitřní přesvědčení: "Služebníci neužiteční jsme, nic dobrého jsme neučinili, přesto, Pane, smiluj se nad námi, hříšnými." Zdá se, že bránu do nebeského království otevírá právě tento jemný balanc. Umění provazochodce tkví v zachovávání rovnováhy při chůzi na tenkém laně. Umění udržet se na úzké křesťanské stezce je vlastně velmi podobné.






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz