1165


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 518:

Administrátor --- 13. 5. 2009
Problematika nemoci člověka - část 1.

4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o mrtvicí raněném

Za onoho času...
5,1 ... byl svátek Židovský, i šel Ježíš do Jeruzaléma.
5,2 Byla pak v Jeruzalémě koupel ovčí, kteráž slove židovsky Bethesda, patero přístřeší maje.
5,3 Kdež leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, vyschlých, očekávajících hnutí vody.
5,4 Nebo anděl jistým časem sestupoval do rybníka, a vzdul vodu. Protož kdož nejprvé sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoliv nemoci trápen byl.
5,5 I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třidceti let nemocen byl.
5,6 Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno [nemocen], dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
5,7 Odpověděl mu ten nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se vzduje voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sestupuje.
5,8 Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a jdi.
5,9 A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil. Byla pak sobota v ten den.
5,10 Tedy řekli Židé tomu uzdravenému: Sobota jest, nesluší tobě lože nositi.
5,11 Odpověděl jim: Ten, kterýž mne uzdravil, onť mi řekl: Vezmi lože své a jdi.
5,12 I otázali se ho: Kdo jest ten člověk, kterýž tobě řekl: Vezmi lože své a jdi?
5,13 Ten pak uzdravený nevěděl, kdo to byl. Nebo Ježíš byl poodešel od zástupu shromážděného na tom místě.
5,14 Potom pak nalezl jej Ježíš v chrámě, a řekl jemu: Hle, zdravým jsi učiněn; nikoli víc nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo.
5,15 Odešel ten člověk, a pověděl Židům, že Ježíš byl ten, kterýž ho zdravým učinil.

Dnešní čtení Evangelia otevírá dvě témata. První vyvěrá z doslovného a morálního výkladu Písma; druhé se odvíjí od výkladu alegorického.

Začneme prvním: otázka nemoci člověka. Dnes máme na stole čtení o člověku, který byl dlouho a dlouho těžce nemocen (38 let). Ve svých úvahách se budeme dotýkat nemoci člověka. Vážných lidských chorob.

To je vážné a těžké téma. Nejdříve je nutno předeslat, že otázky nemoci jsou tajemstvím. Stejně jako je tajemstvím, které se plně rozkrývá jen Bohu, každá jednotlivá lidská osoba, tak zůstává většinou tajemstvím i nemoc člověka. Jen v některých případech je víceméně jasné, proč nemoc přišla a jaké je její řešení. V řadě případů můžeme jen tušit či zůstáváme zcela bez odpovědi.

Zároveň je však nutno připomenout, že od nejstarších dob Církev (a to i starozákonní církev) spojovala nemoc člověka s hříchem. Jednak kvůli tomu, že hřích prvních lidí pokazil vnitřní ustrojení člověka, z jehož prvotní krásy a dokonalosti zůstaly jen trosky, a následně do člověka vstoupila nemoc a smrt. Příchod nemocí do světa je tedy docela průhledně spojen výhradně s prvotním hříchem a potažmo hříšností lidí. Stejně tak od nejstarších dob chápali lidé, že nemoc může být (a bývá) spojena s konkrétními hříchy lidských osob - buď nemocného člověka samotného, nebo (a to bývá hlavně v případě nemoci dětí) s hříchy rodičů. Podrobně a naprostou určitostí se tyto souvislosti někdy odkrývají duchovnímu zření starců a svatých.

Můžeme tedy obecně uvést, že nejlepším bojem proti nemocem je snaha o svatý život. Starci (myslím, že starec Paisij o tom někde hovoří) praví, že dnes je tolik nemocí, protože lidé nesvětí neděli a málo přistupují ke zpovědi.

Kdysi uvažovali lidé duchovněji a osvíceněji než dnes. Pokud někoho sklátila náhlá život ohrožující nemoc, pak se stejným spěchem, jako dnes voláme rychlou lékařskou pomoc, naši předkové volali kněze. Měli na paměti, že nemoc může být důsledkem hříchu, a svou lásku k nemocnému projevovali starostí o to, aby se ještě před smrtí stihl vyzpovídat a přijmout svaté Tajiny. Chápali tenkrát, že věčný život je tím nejdůležitějším, co je potřeba zachránit. Dnes chvátáme hlavně pro lékaře a nemocní často umírají bez duchovního zaopatření ke své cestě na věčnost. Jakýsi běs prý někde v Rusku při vymítání křičel: "To my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc."

Ve vyprávění o životě jasnozřivého báťušky Lavrentije Černigovského nacházíme důraz kladený na uzdravení především duchovních nemocí, z nichž berou počátek tělesné choroby: »Chtěli lékaři amputovat nohu jedné dívce - prý byla zasažena kost, amputace je nutná, aby zachránili dívce život. Báťuška pravil: "Ano, lékaři mají ostré nože, ale nemají blahodať. Ona se uzdraví. Do nemocnice ji nedávej, ať žije týden tady v monastýru." Každý večer i ráno ji nosili do chrámu. Báťuška k ní po bohoslužbě přicházel a svou blahodatnou rukou jí žehnal křížem a hladil. Za dva týdny se uzdravila a sama přišla do chrámu. Starec tenkrát poznamenal: "Chtěl jsem, aby se nejen tělesně ale i duchovně uzdravila."«
Nemoci dětí. To by mohla být samostatná kapitola. Jednak souvisejí s hříchy rodičů (proto je v Pravoslaví zvykem: onemocní-li dítě, jdou rodiče ke zpovědi a ke svatému přijímání), někdy i s dědičným hříchem - tj. s hříchem, který zdědily po svých rodinných předcích, prarodičích nebo praprarodičích. Hodně dětí má dnes zdravotní problémy, protože se už i v Církvi zapomíná, že zvláště děti musejí být každou neděli u svatého přijímání; u dětí - od nejranějšího věku - je to naprostá nutnost (zvláště dnes!). Starci naší doby nezřídka vyprávějí, že vidí dokonce i na malých dětech takové duchovní poskvrnění, s nímž by vzhledem ke svému věku ještě neměli mít vůbec žádnou zkušenost. Duch moderní doby vynakládá zvláštní úsilí na to, aby se zachytil v duších dětí od útlého věku. Není málo docela malých dětí, které už jsou evidentně posedlé běsem. Duchovní stav dětí je dobře vidět na jejich chování v chrámu. Není pak divu, že některé děti jdou doslova od nemoci k nemoci.

Jistě, nutno brát v úvahu, že zdraví dětí je dnes podlamováno ze všech stran. Již v těhotenství chybami rodičů. Po narození pak hned očkováním (z něhož se některé děti už nevzpamatují po celý život - viz alergie). Následně vlivem znečištěného životního prostředí a chemikálií obsažených snad ve všem, s čím přijdou do styku. Nezdravými potravinami. Stresem ve školách atd. Většinu z toho, co jsme vzpomenuli, nemáme možnost výrazněji ovlivnit. Základem ochrany dětí před nemocemi však zůstává: zbožnost rodičů, snaha ochránit je (jak jen je to možné) před duchovním vlivem současného světa, odpovídající náboženská výuka a především pečlivě dbát o udržování stálého kontaktu dětí s bohoslužbami a svatými Tajinami. Je-li dítě skrze zbožnost rodičů včleněno do duchovního života Církve, může je Bůh nadpřirozeně ochránit před různými zdraví škodlivými vlivy, které sami nemáme ve své moci ovlivnit.

---------------------------------

Kromě duchovního léčení, které je prvořadé, protože přesahuje hranice tohoto světa i hranice pozemského života člověka, se pochopitelně můžeme léčit i u lékařů. Je však nutné, aby medicínská léčba byla spojena s duchovní církevní terapií, tj. zpovědí, eucharistikým přijímáním, svatou Tajinou svěcení oleje. Zároveň je potřebné sloužit pobožnosti ke světci, jehož jméno nemocný nosí a hlavně ke světci, který je znám tím, že léčí nemocné (např. sv. Pantelejmonovi). Pobožnosti ke svatým sloužíme, aby nám mohli více pomáhat. Pomoc shůry je totiž vždy spoluprací s dílem člověka. Větší modlitba otevírá světci dveře k větší pomoci. A svatí léčí duši - uzdravují rány, nádory a vředy na lidských duších - a tím v důsledku léčí i tělo. (Více o tom v článku Náboženský rozměr chirurgické operace.)

Při jakékoliv necírkevní léčbě však nutno dávat bedlivý pozor, aby toto léčení nebylo dalším hříchem, např. kvůli nečistým duchovním souvislostem či magii, která někdy bývá spojována např. s bylinkařením. Magie, okultismus, psychotronika a podobné prostředky mohou poskytnout nemocnému úlevu, dočasnou. Jenže uzdravení bývá jen zdánlivé a konce jsou pak horší než počátky. S takovými se nakonec setkává kněz. Přicházejí celí zbědovaní, s duševními poruchami a v hrozném tělesném stavu. Říkají všichni to samé: »Měl jsem ty a ty problémy. Šel jsem za léčitelem, který kyvadélkem určil charakter nemoci (někdo používá virguli). Kladl na mne ruce, cítil jsem uzdravující energii. Říkal, že mne spojuje s vesmírnou silou a čistí nemocná místa, odvádí z nich negativní energii a naplňuje je kladnou energii z kosmu. (Někdo přitom zase používal horoskop, jiný vyvolával nějakého ducha, třetí něco kutil s jakýmisi magickými předměty nebo s kartami atd. Dokonce v jistých případech používají tito šamani i pravoslavné ikony nebo církevní modlitby.) Pak mi dal nějaké léky, které před tím nabíjel svou silou. Ulevilo se mi. Opravdu mě uzdravil. Jenže po nějaké (kratší či delší) době mi začalo být zle. A už nic nepomáhalo. Zdají se mi hrozné sny, nemohu spát, děsím se všeho, mám bolesti po celém těle. Slyším hlasy (nebo: cítím něčí přítomnost). Nemohu se soustředit. Mám poruchy vidění (nebo poruchy v ženském cyklu). Přepadají mne záchvaty strašné zloby nebo mám deprese. Uvažuji o sebevraždě. Poslali mne k psychiatrovi, beru spoustu léků a nic nepomáhá. Lékaři nevědí, co se mnou je. Nevím, co si počít. Atd.« A v tomhle stavu se najednou rozvzpomenou, že jsou křesťani, a jdou za knězem, aby s tím něco udělal. Náprava stavu, kdy nečisté duchovní síly už získaly mnoho práv nad nemocným člověkem, však bývá zdlouhavá.

Starec Lavrentij Černigovskij řekl jedné nemocné: "Jdi k lékařům a léč se bylinami. Lékař, je-li věřící, je jako apoštol. K zaříkávačům (psychotronikům, léčitelům) nechoď, je to ďábelské dílo. Kvůli nim lidé přicházejí o blahodať. K modlitbám přidávají ještě svoje slovo. Jestli do soudku medu dáš lžičku petroleje, nebude to k jídlu."

A ještě další radu dával otec Lavrentij, která také souvisí s duchovním zdravím: "Nepřátel se s nevěřícími. Když budeš chodit vedle sudu s petrolejem, načichneš. Podobně - budeš-li se přátelit s nevěřícím, zhřešíš. Hospodin praví: S vyvoleným i ty vyvolen budeš."
---------------------------------

Dbejme na zdraví duše, vždyť její stav se otiskuje do stavu těla. A hlavně proto, že ve stavu, do něhož ji zde uvedeme, bude naše duše odcházet do věčnosti. Tělesná nemoc je tudíž někdy posledním vážným varováním, které má posloužit člověku jako výzva, aby před odchodem z tohoto tělesného života napravil chorobný stav své duše. Vždyť o tom přece je peklo - je to zvěčnělý pekelný stav duše člověka; stav, do něhož ji člověk svým způsobem života a myšlení sám uvedl zde, v tomto životě na zemi.

Na některých lidech jsou deformace duše a následně jejich psychiky a potažmo chování zřetelně viditelné už při letmém setkání. Když vidíme hypertrofie některých součástí duše u dnešních lidí, nedivíme se tomu obrovskému nárůstu rakovin. Vyprávěl mi nedávno jeden bratr, který už řadu let pracuje v nemocnici na lůžkovém oddělení, jak v posledních několika letech strmě stoupá výskyt rakoviny. V porovnání se stavem v době před deseti lety je nyní na jejich oddělení počet pacientů s touto diagnózou více než dvojnásobný.

Mnoho dnešních nemocí (včetně epidemie moru AIDS) je evidentně přímočaře spojeno s nemravným počínáním, čili s nepochybným hříchem. I nemoc člověka z dnešní evangelijní perikopy byla spojena s hříchem. To je patrné ze slov Ježíše Krista: "Hle, učiněn jsi zdravým, jdi a více nehřeš, aby se ti něco horšího nepřihodilo." Možná byl tento člověk příliš čilým a aktivním ve špatnostech, možná jeho nohy pospíchaly konat zlo, a proto ochrnul. Nevíme. Bůh ví.

Dnešní lidstvo čím dále tím hlouběji propadá zvířecímu způsobu života - živočišné pudy, vášně a hříchy jsou stále vehementněji veřejně (a vědecky) ospravedlňovány jako "přirozené" a potažmo nutné. Prý na nich není naprosto nic špatného. Zápas s nimi je odmítán, vysmíván a spojován s temným středověkem a nevědomostí či s pokryteckou morálkou. Vášním se moderní civilizace už nejen neprotiví, ale naopak je mediálně rozdmychává. Na lidi je (skrze média i skrze školní výchovu) vyvíjen úžasný tlak, který z nich má učinit pouhé inteligentní živočichy. Zotročení člověka pudy a vášněmi je prohlašováno za přirozený důsledek evoluce člověka ze zvířecích předků. Jedno z proklamovaných hesel moderní doby by mohlo znít: "Vrátit člověka zpět do přírody" (myslí se tím: mezi zvířata). Takový pád zvířecího způsobu života a smýšlení s sebou nese i následky na zdraví. Člověk, který se stává na mravní úrovni zvířetem, začíná trpět zvířecími chorobami. Poté, co se skrze zvrácené a vskutku zvířecí chování přenesnesl virus HIV ze zvířat na člověka a vzniklo AIDS, nám dnes hrozí, že nás zdecimuje nemoc šílených krav, nebo ptačí chřipka či současný prasečí mor.
Nemoci mohou mít různé příčiny; známe celé spektrum důvodů. Od prostého následku konkrétního hříchu či kvůli porušování Božích přikázání, přes nesprávný, neduchovní či vášnivý způsob života a myšlení, až k tajemným Božím úradkům, jimiž je člověk přiváděn ke spáse, když už není naděje, že vlastními silami, vůlí a rozumem na cestě spásy dostatečně pokročí; a nakonec až k některým mimořádným úkazům, které patří do sféry svatých (někteří ze starců totiž na sebe berou nemoci svých duchovních dítek, a tak jim pomáhají nést jejich kříž). Obecně se však radí každému nemocnému, aby přemýšlel nad svou nemocí a hledal její význam a sdělení, které mu jeho ochoření má předat. Nemoc může být duchovním učitelem člověka.

Ještě k tomu případu, kdy sám Bůh svým tajemným úradkem přivádí nemoc na člověka, aby mu pomohl pokročit na cestě ke spáse. Jak se zmiňují ti, kteří mají do těchto záležitostí vhled, někdy Bůh sesílá nemoc či dokonce smrt i v případě, kdy chce ochránit člověka před zlem, jemuž by jinak neunikl. V některých případech Bůh bere dokonce i děti z tohoto života, když ve své prozřetelnosti vidí, že kvůli okolnostem by se nedokázaly vyhnout hříchu, a tak je odsud odvolává, dokud jsou čisté a mohou mít účast na nebeském životě. Paisij Svatohorec se zmiňuje o tom, že Bůh bedlivě sleduje život člověka, který kolísá mezi hříchem a pokáním, a čeká na nejvhodnější okamžik; tehdy náhle odvolává některé lidi ze světa, právě ve chvíli, která je nejlepší pro jeho duchovní záchranu.

Starec Lavrentij Černigovský prorokuje o posledních dobách: před příchodem krutovlády antikristovy Bůh shlédne na ty věrné, kteří jsou příliš slabí, než aby vydrželi toto pronásledování, jaké ještě nikdy na světě nebylo a nic tak hrozného už ani nebude; takovým věřícím dobrotivý Bůh pošle lehké nemoci, na které budou umírat, a tím je zachrání před odpadnutím od Krista; pouze ty nejsilnější si zde Hospodin ponechá a ti ho budou vítat při jeho druhém příchodu na oblacích.

A jsou ještě tajemnější nemoci a úmrtí - např. dětí. Starec Lavrentij, který byl jasnozřivý, jednou zvolal o dcerce jedné věřící ženy: "Koho jsi to ke mně přinesla? Ano, je to anděl. Jeho místo je na nebi!" A dal jí velikou prosforu. ... Za tři roky dívka zemřela.

I na některých dalších dětech viděl (otec Lavrentij), že jsou to andělé, a viděl přesně jejich místo na nebi. Všechny tyto děti během krátké doby zemřely.
-------------------------

Nemoci někdy přicházejí na ty, kteří nechtějí sloužit Bohu. Mají své záměry s životem, který jim byl darován, a modlitba či bohoslužba jim připadá jako plýtvání časem nebo silami či dokonce jako pošetilost. Dodržování přikázání se jim zdá být v rozporu s lidskou svobodou. Mají své vlastní plány, co všechno chtějí stihnout, a svůj vlastní rozum, co mají a smějí konat. Pak je nenadálá nemoc připraví o ten čas, který nechtěli dávat Bohu, a někdy o část toho rozumu (či duševních sil a schopností), který nechtěl chápat moudrost Božích zákonů.

O případech, kdy nemoc přichází jako důsledek nesprávné lidské vůle, neochoty sloužit Bohu, nepřímo hovoří věta z modlitby, kterou Církev čte při léčení nemocných: "Vládce všemohoucí a svatý Králi náš, ... navštiv milostí svou služebníka svého a odpusť mu všeliké provinění úmyslné i neúmyslné. Hospodine, sešli s nebe svoji uzdravující moc, dotkni se těla... Buď lékařem služebníka svého, pozdvihni ho z lože a navrať ho zdravého církvi své svaté, aby plnil vůli tvou." Zřetelně je vidět, v čem Církev vidí smysl uzdravení člověka: aby byl navrácen službě Bohu v Církvi a začal plnit vůli Boží. Vyléčení člověka jde tedy ruku v ruce se změnou způsobu života a myšlení. Jestliže nemoc byla způsobena odklonem od služby Bohu a odpadnutím od Boží vůle, pak opětné získání zdraví je neodlučně spojeno s nápravou této chyby.

Když jsou lidé už natolik pohlceni svým životním během, a nemají prakticky možnost vymanit se sami z víru světského shonu, pak může přijít choroba, která má přimět člověka, aby poodstoupil od této duši drancující kvapnosti a přerovnal si příčky na svém žebříčku hodnot. Člověk onemocní, ulehne a najednou má dost času na přemýšlení.

Někdy však nepomůže ani zpověď, ani změna života a způsobu smýšlení. Těžká nemoc trvá dál.

Pamatujme na to, že Bůh utváří všechny okolnosti v našem životě tak, abychom měli nejlepší podmínky ku poznání sebe sama, svého skutečného vnitřního stavu. Aby člověk v hloubi své duše poznal jak zoufale nutně potřebuje spásu Kristovu. Aby se mu duchovní uzdravení jeho duše pro věčnou blaženost stalo tou nejnaléhavější touhou v jeho životě.

Nemoc je potřeba přijímat s trpělivostí. V takovém případě je trpělivé snášení nemoci liturgií, kterou sloužíme Bohu. Právě trpělivé snášení nemoci v takových případech spojuje člověka s Ježíšem Kristem. V tom tkví duchovní užitek, který může každý nemocný ze své nemoci vyzískat.

------------------

Ikona zázraku u ovčí koupele

„Vezmi své lože a choď.“
Ikona této evangelijní události
(kliknutím si ji zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Obraťme nyní svou pozornost k obrázku, jak jej vykresluje dnešní evangelijní úryvek.

Bethesda (v překladu: dům milosti, resp. milosrdenství) - nádrž, původně reservoár vody pro chrám, s pověstí o léčivosti svých vod. Byly to vlastně dva bazény, kolem nichž byla jakási kolonáda, skýtající rozlehlá přístřeší pro mnoho nemocných, kteří tam pobývali. Čtyři kolonády byly kolem obou bazénů a pátá byla na hrázi mezi nádržemi (to je těch "patero přístřeší", o nichž píše ap. Jan v Evangeliu.) Vodami z této nádrže se očišťují ovce před tím, než jsou obětovány v chrámu. (O historii těchto míst, fotografie vykopávek - viz anglická stránka)

V Jerusalemě se děje zázrak, o němž tam všichni vědí. Každý rok je zázračně uzdraven jeden nemocný. Náhle totiž neviditelně sestoupí anděl na vodu v nádrži. Projeví se to tak, že se voda v ovčí koupeli vzedme - a kdo jako první seběhne do této vody naplněné andělskou silou, je uzdraven z jakékoliv nemoci.

Ten mrtvicí raněný člověk je pozoruhodným úkazem. Jak sám správně říká, prakticky nemá nikdy šanci dostat do zázračné vody včas. Vzhledem k jeho ochrnutí po mrtvici je situace zcela jasná: vždycky ho předběhne někdo, kdo má zdravé nohy - nemocí lidských a různých postižení je mnoho druhů a nemusejí pokaždé omezovat schopnost pohybu. Proč tam tedy ten "náš nemocný" vlastně je? Nač čeká? Možná si říká: "Mám být tady nebo někde jinde... Je to přece jedno. Nikde mne nic lepšího nečeká. Tady mám alespoň nějakou nepatrnou naději." A nebo ten člověk cítí, že tady je na místě posvátném. A vnímá svoje setrvávání na tomto místě, kde sestupuje anděl a které je blízko Božího chrámu, jako svou bohoslužbu. Nic jiného Bohu dát nemůže. Jen to, že se drží na posvátném místě. Svoji nemoc, utrpení, ochrnutí, přináší Bohu jako svou oběť.

Otcové, vykládající dnešní evangelium, si všímají pokory a trpělivosti onoho chromého nemocného u jerusalemské ovčí koupele. Právě pokora a trpělivost mu otevřely cestu k Ježíšovu uzdravení. Přečtěme si pozorně ty řádky z Evangelia. Pán Ježíš přistupuje k tomu ochrnulému, o němž svým pronikavým duchovním zřením ihned přesně ví, proč tam je, jak dlouho tam je a jakou nemocí trpí. A přesto mu klade (až provokující) otázku: "Chceš být zdráv?" Nemocný mu pokorně vysvětluje, jaký je stav věcí. Celá situace se však mohla vyvíjet úplně jinak. Kdyby ten churavý neměl trpělivost a pokoru, mohl by se cítit dotčen a rozhořčen tou otázkou, jež mu mohla připadat tak absurdně!, a mohl třeba zlostně odseknout: "To je mi otázka, jestli chci být zdráv! A proč tu asi jsem, he? To je snad jasné, že se chci uzdravit! Nezdržuj, čekám, jestli se nepohne voda v nádrži...! Zacláníš mi výhled!" To se však nestalo.
Díky své pokoře a trpělivosti, kterými ho jeho nemoc naplnila, však získal uzdravení i bez andělské vody. Nemoc ho vyučila v trpělivosti, a ta mu zprostředkovala odpuštění jeho hříchu, kvůli němuž onemocněl. Poslední verš našeho biblického úryvku je sice trochu znepokojivý: Uzdravený šel k židům a řekl jim, že to byl Ježíš, kdo ho uzdravil. Doufejme však, že to nemyslel zle. Snad opět - ihned po svém uzdravení - nespěchaly jeho nohy konat zlo a udat Ježíše, že to byl on, kdo ho navedl k narušení zákona o sobotním klidu. Snad mu jeho nemoc, která ho přivedla k takové trpělivosti a pokoře, přinesla i poznání, jak se nadále vyvarovat zlého konání.

-----------------------------------

Co tedy říci člověku trpícímu a nemocnému? Jistě by bylo bezohledné a hrubé vmést mu do obličeje: "Můžeš si za to sám! Neměl jsi hřešit." To by bylo nejen necitlivé (a přinejmenším v některých případech i nepravdivé), ale hlavně to psychologicky uzavírá cestu k nápravě. Nemocný se po takových slovech buď jenom zatvrdí nebo propadne skleslosti. Důležité je napomáhat dosáhnout pravého opaku, aby se nemocný otevřel chápání, poznání a jistému "přijetí" své nemoci a byl povzbuzen svou nemoc zpracovávat - tj. léčit její příčinu.

Přečtěme si pár slov z církevní modlitby nad nemocným. Hovoří se v nich o Božím milosrdenství nad hříšníkem. O tom, že Bůh "neusmrcuje, že posiluje klesající a pozdvihuje svržené". A jinde, že "nechce smrti hříšníků, ale aby se obrátili a živi byli". Zvláště se pozastavíme nad slovy modlitby: "Lékaři duší a těl... zhoj nemoci a uzdrav utrpení duše i těla služebníka svého a odpusť mu jako dobrotivý veškerá provinění úmyslná i neúmyslná..." Na této modlitbě vidíme, že Bůh je Církví poznáván jako lékař a že léčí nejen nemoci tělesné ale i (především) nemoci duše - čili duchovní nemoci. Dále můžeme ze znění této modlitby vydedukovat, že léčení tělesných nemocí je neodlučně spojeno s léčením duchovním - čili že nemoc těla jde ruku v ruce s nemocí duše, jak jsme o tom již hovořili výše. A dále slyšíme v této modlitbě víru Církve: uzdravení nemoci je přímo spojené s odpuštěním všech (známých i neznámých) provinění. Čili očištění od hříchu je předpokladem k uzdravení. Proto je předpokladem vyléčení zpověď a následné přijímání Těla a Krve Kristových, které jsou nám Bohem dávány "na odpuštění hříchů a k životu věčnému".

Jsou však i případy, kdy jsou příčinou nemoci zapomenuté hříchy nebo hříchy, které neznáme (např. kvůli tomu, že o některých svých skutcích nevíme, že se jedná o hřích). Jsou přece hříchy "úmyslné i neúmyslné, vědomé i nevědomé". Zvláště o mnoha duševních hříších, vášních a špatnostech, které parazitují v mysli člověka, skryty v propletenci duševního života, si lidé nepokročilí v duchovním životě vůbec neuvědomují, že jsou to hříchy a že jimi poskvrňují svou mysl. K léčení následků těchto nevědomých hříchů, které člověk nemůže vyznávat při zpovědi prostě proto, že je nezná, resp. si je neuvědomuje, slouží svatá Tajina svěcení oleje - pomazání nemocných. Tato Tajina se např. v Řecku koná každý měsíc za hojné účasti věřících, kteří tam mají bohaté zkušenosti s jejím léčivým působením.
Pečovatelé o churavějící se mají dle možností přičinit, aby duchovní užitek, který může ze své nemoci získat, nemocný nezablokoval tím, že pokládá svou nemoc za křivdu, nespravedlnost, neřku-li dokonce za Boží krutost. Podaří-li se mu nad svou nemocí tvořivě přemýšlet a hledat poselství této nemoci, které je mu adresováno, zkoumat, co mu chce nemoc sdělit, pak už je v půli cesty k řešení svého problému. Je potřeba vytěžit z nemoci hlubší sebepoznání, spatřit v nemoci jako v zrcadle chyby svého života. A je-li nemoc výsledkem okolností, které přímo nesouvisejí s hříchem člověka, dosahuje ten, kdo ji trpělivě snáší, touto cestou svatosti a započítává se mu trpělivé snášení bolestí choroby jako nekrvavé mučednictví.

Starci a zřeci hovoří o případech, kdy Bůh utrpením nemoci očišťuje člověka, který by jinak nedosáhl spásy, anebo bolestí nemoci očišťuje hříchy. A konečně, někdy dává Hospodin krutou nemoc dokonce i lidem ctnostným na konci jejich zbožného života, aby jejich ctnosti byly korunovány ještě mučednictvím; takovým Pán chystá zvláštní odměnu v nebeském království.

Stav vážné nemoci je jednou z nejtěžších situací, která člověka na tomto světě může potkat. Dokáže-li člověk i v tak těžké situaci plně důvěřovat Boží prozřetelnosti, pak se mu i takové hrozné neštěstí, jakým je těžká choroba, změní na dar a na požehnání. Nezapomínejme na dnešní evangelijní čtení o nemocném, jemuž jeho choroba přinesla setkání s Kristem. Starec Paisij, který byl jedním z největších duchonosných starců, zřel Boží světlo, viděl do srdce každého člověka, v kelii ho navštěvovala přesvatá Bohorodice, mohl hledět na anděly a viděl i démony, trpěl na sklonku svého pozemského života rakovinou, na niž nakonec také umřel. Před samotným odchodem z tohoto světa pravil, že mu celá ta desetiletí asketického života strávená na Svaté Hoře Athos nedala tolik, jako několik posledních let jeho nemoci.



P.S.
Ještě nám zbývá otevřít druhé téma našeho evangelijního úryvku, jak jsem se o tom zmínil na začátku. Ale to by dnes už bylo příliš dlouhé, a tak to učiním až v dalším příspěvku.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz