1415
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 522: #
Administrátor
--- 22. 5. 2009
Problematika nemoci člověka - část 2.
4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; o mrtvicí raněném - pokračování
Pokračování předchozí kapitoly
Ještě nám zbývá otevřít druhé téma, které souvisí s jinotajným (alegorickým) výkladem evangelia o uzdravení mrtvicí raněného muže u ovčí koupele Bethesdy.
Stav toho nemocného je obvykle vykládán jako obraz obecného stavu duše člověka (tedy stavu lidství, tj. nejde zde jen o toho nemocného u koupele, ale o stav duše, s jakým se všichni lidé rodí na tento svět). Již jsme zde o něčem podobném několikrát psali. Zvěst o tom, jaká je pravda o stavu lidské duše, patří k základním pilířům křesťanského zjevení. Je to bod, v němž se křesťanství zásadně rozchází se všemi nekřesťanskými náboženstvími. A zároveň možno si povšimnout, že se zde Pravoslaví rozchází i nepravoslavnými vyznáními, protože jak do římského katolicismu tak do všech větví a větviček protestantismu už pronikly podstatné prvky nekřesťanských náboženství, jak jsme již o tom zde psali (proto nemají ani protestanti ani katolíci žádný zvláštní problém účastnit se sbližování světových religií a vytváření jednoho společného "náboženství budoucnosti"). Dlužno však podotknout, že tento rozklad křesťanského zjevení již místy vstupuje i do Pravoslaví... (O tom více níže.)
Tedy k tomu stavu lidské duše po pádu prvních lidí do hříchu. Výstižným podobenstvím tohoto stavu je smutný stav člověka po celkové mrtvici. Takový člověk na první pohled nevypadá zle. Má všechny údy. Může mít dobrou barvu. Dýchá, žije. Avšak jakmile se měl hýbat, v tu chvíli se teprve děsivě odhaluje, jak na tom ve skutečnosti je. Nemůže se pohnout. Nemůže chodit. Někdy ani nemůže hovořit. Tedy sice nikoliv na první ale až na druhý pohled uvidíme celou hrůzu této nemoci. S lidskou duší to není nepodobné. Na první pohled se mohlo zdát, že to není zas až tak špatné. Teprve při podrobnějším nahlížení na svou duši a porovnání sebe se vzorem lidskosti, který ukázal Ježíš Kristus, spatříme celou tu hloubku pádu člověka, vidíme propastný rozdíl, hledíme, jak nesmírně jsme vzdálili kvůli hříchu.
Nahlédneme-li do vlastního nitra (či rozhlédneme-li se po světě), s bolestí si uvědomujeme tu neschopnost lidské duše setrvat v dobru. Všichni chtějí dobro, všichni touží po míru a po štěstí, ale tak či onak konají pravý opak. Každý chce spokojenost pro všechny, ale při tom jsme všichni v celém průřezu svého srdce i mysli zasaženi egoismem, který spokojenost a pokoj znemožňuje. Základní vlastnosti a schopnosti lidské duše, které ji spojovaly s Bohem, s pramenem míru a štěstí, jsou ochromeny. Síly, jimiž se lidská duše pohybovala na cestě dobra, jsou ochrnulé, a lidská duše je téměř bezmocně vláčena silami zla po cestách vášní a hříchu.
------------------------------
Dnes už jenom Pravoslaví udržuje základní povědomí o této pravdě a pěstuje ho ve své spiritualitě. Pravoslavná duchovnost je založena na pokoře, skutečné pokoře, skrze niž člověk nejen rozumem uznává, ale sám svou vnitřní zkušeností vidí, že v něm není nic, co by nebylo nakaženo hříchem, že neučinil nic opravdu cele dobrého, že nemá nejmenší důvod ke spokojenosti se sebou samým. Jaký to rozdíl např. od katolických "svatých", tedy od římskokatolických mystiků (na nichž je postavená novodobá duchovnost této západní církve), z jejichž výroků čiší tolik pýchy a spokojenosti s sebou, resp. tolik démonických klamů (např. František z Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Avily). Zatímco pravoslavný, který je napojen na duchovnost svatých pouštních Otců prvního tisíciletí, to zřetelně vidí, katolík, který je omámen duchovností Západu druhého tisíciletí, tu nadutost západních "svatých" a jejich oklamání už není schopen spatřit.---------------------------------
Jsou dvě věci, které dnes v naší době a v naší společnosti musí pochopit ten, komu se má otevřít chápání Pravoslaví. Jednou z těchto dvou věcí je pravoslavné učení o člověku. Druhou věcí, která s tím jde ruku v ruce, pak je pochopit, čím se Pravoslaví liší od ostatních věrovyznání a náboženství. Žijeme v době informací a na místě, které je křižovatkou kultur, vlivů, názorů, učení, idejí. Člověk žijící tady a dnes je zahlcen tolika různými názory na náboženství a duchovní život, že má-li vstoupit do pravoslavného duchovního života, musí nejprve začít dobře chápat, v čem je tu rozdíl; jinak nemůže pokročit ani jeden krok správným směrem po pravoslavné duchovní cestě.Musím zde tudíž o těchto věcech něco napsat, aby zde byly informace, jak odlišit Pravoslaví od jiných věr, a jak rozeznat klamnou duchovnost od skutečného duchovního života přinášejícího pravdivé Bohopoznání. Vyberu sem něco z přednášky prof. A. Osipova o římskokatolické duchovnosti, jak se jeví z pravoslavného pohledu a jak dopadne při srovnání s autentickou křesťanskou spiritualitou, kterou představují např. pouštní Otcové (3. až 6. století). Podívejme se na moderní západní spiritualitu - resp. na její projevy u těch osob, které jsou jejími všeobecně uznávanými a oficiálně schválenými a tím verifikovanými vzory.
Bylo by pochopitelně zhola zbytečné vykládat o pokažené západní spiritualitě někomu, kdo žije třeba na Sibiři nebo v Tibetu a kdo v životě nepřišel do styku se západokřesťanským vlivem. Na takových místech je nutno vysvětlovat odlišnost křesťanství od šamanismu, uctívání démonů, představ o znovuzrozování atd. V Evropě se však ani ateista nemůže vyhnout duchovnímu působení pokaženého křesťanství - je to zakleto v západní kultuře, společenské morálce (např. rasismus je typickým zplozencem západního křesťanství), ve státních ideologiích (demokracie i fašismus; dokonce marxismus-leninismus není v jádru ničím ruským, ale je profesionálními filosofy vykládán jako součást tzv. "německé filosofie"), v životní filosofii západních lidí (expansionismus je následkem starozákonních prvků proniklých do myšlení římské církve; konsumismus je důsledkem vlivu západní sentimentální duchovnosti, která se honí za prožitky a zážitky) a v celém západním myšlení, jehož vlivu se žádný příslušník západoevropské civilizace nemůže vyhnout.
František z Assisi prohlásil, že si přeje stejně trpět jako trpěl Kristus. A že si přeje pocítit veškerou tu lásku, kterou cítil Kristus. Kromě toho uvedl, že se cítí být už zcela proměněn v Krista. Před smrtí vyjádřil svou spokojenost nad tím, že vyplnil vše, co měl vyplnit. Ani náznak vnímání vlastní hříšnosti! To je úplný opak toho smýšlení, které vidíme u vzorů autentické křesťanské spirituality, pouštních otců, kteří přes všechny zázraky, které vykonali, až do své poslední chvíle hovořili o sobě jako o hříšném člověku, který ještě potřebuje pokání. František se modlí, aby mu Pán dal prožívat veškerou lásku, kterou měl Kristus, a zjevně vůbec nechápe základní křesťanskou pravdu, že právě hřích nám brání milovat Boha.
Jiný zajímavý rys Františkovy spirituality: nemůžeme nepřipomenout, že byl prvním, u koho se objevila tzv. "stigmata". Žádný svatý prvního tisíciletí netrpěl ničím podobným. Katolický autor knihy o Františkovi tvrdí, že byl větším svatým než sv. Antonín Veliký. Nad tím asi každý pravoslavný jen zakroutí hlavou. Pokud by však tento spisovatel hlásal, že František je otcem římskokatolické spirituality, pak bychom jistě nemohli nesouhlasit. Stigmata vznikají silným roznícením duševní obrazotvornosti, a nesprávnou orientaci zbožnosti na akcentaci Kristova lidství. Mezi výše uvedenými znepokojivými rysy Františkova duchovního života jsou dva jevy typické pro chybnou římskokatolickou spiritualitu.
Nejprve k té druhé: připomeňme si západní zobrazování Krista na kříži - muže zkrouceného bolestí s výrazem strašlivého utrpení. Snad u každého kláštera a mnoha kostelíků a v interiéru snad většiny západních chrámů se vyskytuje tzv. "křížová cesta". Jednotlivá zastavení se týkají zvláště pohnutých pašijových výjevů. Dle výkladu západních autorů je smyslem zpodobení křížové cesty vzbudit v křesťanech spolutrpění s mučeným Kristem. Místo úsilí na vykořenění hříchu se přenáší na Západě akcent jinam. A na toto spoluprožívání Kristova mučení se tam hledí jako na askezi, na duchovní zápas, který produchovňuje člověka, činí ho vyšším, povzneseným, duchovnějším, osvěcuje ho a činí svatým!
Už samo soustředění většiny zbožné pozornosti na Velký pátek, který na Západě až do druhého Vatikánského koncilu zastiňoval Paschu, Vzkříšení, je typickým projevem této duchovnosti po oddělení od pravoslavného Východu. Cožpak Kristus nepřemohl smrt, nepřekonal všechno svoje utrpení svým Vzkříšením?, což neodešel i se svým lidstvím na nebesa právě kvůli tomu, aby soustrast s jeho zmučeným lidstvím nezastiňovala jeho Vzkříšení? Veškeré smrtelné a hříchem raněné lidství, které Kristus přijal při svém narození, tedy lidství Kristovo před Paschou bylo Vzkříšením proměněno, a tedy toto "staré lidství" nemá být adorováno - než jedině ve světle Vzkříšení - a to nikoliv kvůli spolutrpění ale kvůli vděčnosti.
Jenže celá křesťanská duchovnost je na Západě nahrazena tím, čemu svatí Otcové říkají "duševnost" - což znamená sentimentalitu a prožitky. Varují před duševností, protože ta neřeší základní problém člověka, jímž je uzdravení od hříchu. Navíc tato duševnost, je-li mylně považována za duchovnost, spojuje člověka s démony.
A co se týče prvně zmíněné obrazotvornosti spojované na Západě s mystikou? Mnohokrát jsme již zde připomínali, že je cokoliv takového přísně zakazováno všemi mistry autentické křesťanské duchovnosti, protože zapojí-li se bazírování na obrazotvorných fantaziích do duchovního života, nelze se už pak vyvarovat klamu (oklamání démony). Tuto prvokřesťanskou moudrost udržují i dnes všichni pravoslavní duchovní učitelé. Právě na představách a obrazotvornosti je založena veškerá mystika dalšího pilíře moderní západní spirituality, Ignáce z Loyoly. A právě jeho mystika je dodnes neodlučnou součástí základů duchovnosti římsko-katolické církve. Duchovní exercicie, sestavené Ignácem, se i dnes hojně používají jako duchovní cvičení pro západní duchovní i laiky. Všimněme si, jak často se v nich používá pokyn: "Představuj si..." Člověk si má představit - jako by to viděl před svýma očima -, jak se předvěčná Trojice rozhoduje spasit člověka. Celé dějiny a všechny události naší spásy si má věřící v rámci těchto cvičení představovat ve své fantasii jako obrazy. Do nejmenších detailů. Má si dokonce vysnít, jaký byl výraz obličeje Panny Marie při zvěstování. Má se v duchu dotýkat i čichat... A co je nejhorší - je dále veden, aby se v těchto fantazijních obrazech emocionálně angažoval, prožíval je. Hrůza! To je zaručená vstupenka do světa démonických klamů.
Nu a další opora nové západní duchovnosti? Tereza z Avily, kterou papež Pavel VI. vyhlásil za učitelku církve! O Kristu hovořila jako o "svém pánu a manželovi" (a toho manžela myslela doslova). Při svých duchovních zážitcích prožívala tělesné slasti a zřejmě i sexuální vzrušení. (Propadla jevu, který je dobře znám v oblasti nečisté démonické duchovnosti. Posedlá roztoužená žena prožívá sexuální spojení s démonem zvaným "inkubus"; je to mnohokrát doloženo z různých pramenů a dob, takže není potřeba o možnosti něčeho takového pochybovat.) Taková nemravnost je vydávána za svatost a předkládána jako vzor. Náboženství je v tomto pojetí představováno jako nekonečný milostný flirt. Erotická spiritualita. Není divu, že Západ zpracovaný katolickou "duchovností" projevuje dnes takové nadšení pro tzv. "východní tantrické nauky".
To je současná římskokatolická spiritualita: zbožňované vášně (místo umrtvování nečistých vášní jsou tyto zjemňovány a prohlašovány za něco svatého), fantasie a běsovské klamy, uctívání ještě neproměněného lidství Kristova, pýcha a přehlížení svých hříchů. V důsledku toho pocit bohorovnosti.
Moderní západní spiritualita se zakládá na třech typech pokažené mystiky: 1.) spolutrpění (názorně ilustruje František); 2.) "manželství s bohem" (Terezie z Ávily, tzv. "učitelka církve"); 3.) představivost (fantasie, snění) (Ignác z Loyoly).
Pravoslavní svatí (starší i nedávné doby) demaskují stav osob, reprezentujících západní duchovnost, jako stav démonického klamu. V tomto stavu nesprávného duchovního zápasu všechny síly, které římský katolík vkládá do askeze, jen posilují oklamání. Na vzorech moderní západní spirituality jsou patrné známky stavu rozpálených vášní, zjitřené obrazotvornosti, démonických vidění, ctibažnosti, snění a v posledku i nemravnosti a fanatismu.
A jiná varianta západní duchovnosti - protestantská duchovnost? Zatímco římští katolíci pokazili základní pilíře křesťanské duchovnosti, tak u protestantů tyto pilíře už dočista chybějí. Oni nic nevědí o očišťování od vášní, neuznávají neustávající modlitbu. A vidění vlastních hříchů? Když se to nenaučili od katolíků, od nichž se oddělili, kde o tom měli dozvědět? V důsledku toho není možná ani skutečná pokora ani pravá křesťanská láska. Jejich duchovnost se scvrkla na obecně křesťanskou, či spíše všeobecně lidskou, mravnost.
Základní ideje Evangelia jsou tam už zcela zapomenuty: Blahoslavení čistého srdce. Jak mohou protestanti pochopit, co je to čistota srdce, když neví nic o boji s vášněmi a o bezvášnivosti?
A tzv. "charismatické proudy" v evangelických církvích? Už delší dobu se po celém pravoslavném světě otevřeně odmítá tento novodobý jev, jako stav evidentní posedlosti duchem, který je všechno možné, jen ne svatý.
Koho by zajímala celá přednáška A. Osipova na toto téma, tak český překlad podstatné části audio záznamu přednášky je zde. (Doporučuji k nahlédnutí.)Katolická mystika je ve své podstatě tím pokušením, které Paisij Svatohorec nazývá "cucáním bonbónku": "když máš stále otevřenou pusu, ďábel přichází a dává ti do pusy bonbónek a ty ho pak cucáš; cítíš jeho chuť, a později je už pro tebe těžké jej vyplivnout." Čili démoni vsouvají člověku, který má hlavu otevřenou fantaziím, do mysli myšlenky a představy a člověk je v mysli rozvíjí a čerpá z toho jakousi slast. Mysl se tím poskvrňuje a zatemňuje.
A důležité varování. Na formě "obrazotvorné zbožnosti" se věřící může stát tak závislým jako na droze. Zbožné představy se pro něho stávají takovou rozkoší, že se cele oddává jejich iluzornímu světu, a není už posléze schopen se jich vlastní vůlí vzdát. Je neuvěřitelné, jak se člověk může stát závislým na fantasijních představách; a na zbožných představách se může stát závislým desetinásobně a to kvůli zcela mimořádné jemné rozkoši, kterou ďábel dává člověku propadlému zbožnému snění a "rozjímání". Je to hrozná past nastražená na každého, kdo se pustí do duchovního života.
Klamná duchovnost, která nejde k cíli křesťanství, ale bloudí, je zároveň zdrojem fanatismu, který byl tak typickým jevem pro římskokatolickou církev v průběhu druhého tisíciletí po Kristu. O tom však někdy jindy.
Máme-li zde v Evropě udržet a dále předávat autentické křesťanské učení o člověku, jak se ho dotýká jinotajný výklad našeho evangelijního čtení, nutno jasně chápat a předávat vědomost o zásadním rozchodu západního křesťanství s prvokřesťanskou spiritualitou. Jinak budeme my i ti, které vedeme, hledět na křesťanský duchovní život zašpiněnými brýlemi západních omylů a klamů, a nepochopíme podstatu ani význam Kristovy terapie člověka.
A nyní se už vraťme k našem původnímu tématu. Je ještě o čem hovořit.
Evangelium o Bethesdě totiž na své jinotajné rovině zjevuje i další skutečnosti týkající se nitra člověka. Ten náš nemocný přebýval u vody, kde sestupovala andělská uzdravující síla. Byl kousíček od této božské síly a přesto nebyl s to na ni dosáhnout. Jen pár kroků vzdálenosti, leč jeho tělesné ochromení učinilo z těchto několika kroků vzdálenost mezi nebem a zemí. Tak blízko, a přece tak daleko. I to je výstižné podobenství o vnitřním stavu člověka. V souladu se svatootcovským trichotomickým náhledem na niterné ustrojení lidské vidíme uprostřed člověka Božího ducha, Božskou jiskru, jak o tom hovoří sv. Řehoř. Jenže hřích obrátil lidskou duši "vzhůru nohama". Odvrátil ji od napojení na ducha a přivrátil ji k tělu, a tím se rozvířily nečisté vášně (původně to byly dobré síly v duši). Vůči duchu se lidská duše uzavírá a otevírá se tělu a naplňuje se jeho energií. Tím bylo přerušeno oživující proudění energie od Boha, která má skrze lidského ducha napájet lidskou duši, a přes ni lidské tělo. Přerušením (nebo seškrcením) tohoto duchovního toku, se stalo lidské tělo smrtelným, strádajícím nemocemi a lidská duše zmírající a duchovně vysychající. Přímo ve svém středu, uprostřed svého nitra má člověk oživující Božskou sílu, jenže je mu nedostupná. Tak blízko, a přece tak daleko. Kvůli pokaženému vnitřnímu lidskému uspořádání, kvůli mrtvici duše, se k ní člověk nemůže dostat. Síly duše jsou totiž ochromeny, orgány duše ochrnuty.
K tomu člověku u Bethesdy přišel Ježíš Kristus, a pak už chorý nepotřeboval andělskou vodu. To je vskutku výstižný obrázek podstaty křesťanství: k nemocnému lidstvu, které kvůli ochrnutí duše není schopno si samo pomoci, přichází Spasitel a dává mu to uzdravení, na které člověk sám vlastními silami už není schopen dosáhnout.
----------------------------
Když mám úkol někomu vyložit křesťanství, vždy začínám od křesťanského pohledu na člověka. Teprve objasní-li se člověku stav, v jakém je jeho lidství, stává se jasným, k čemu vlastně potřebujeme Kristovo díla spásy, resp. Ježíše Krista samotného. Skrze pravoslavnou antropologii lze najít klíč k pochopení christologie. Zároveň pak začíná být zřejmé, čím se - tam, v hlubině - liší křesťanství od pohanství, a není pak ani nutno podrobně bod za bodem rozebírat neslučitelnost křesťanství se všemi nekřesťanskými náboženstvími, co jich po světě je.
Kdyby byl člověk vnitřně zdráv, pak by mu vskutku stačilo ke spáse plnit Boží přikázání a vést dobrý život, a tím se stát dokonalým. Takovému člověku by mělo ke spáse dostačovat pečlivé plnění náboženských předpisů a obřadů starozákonního náboženství. Jenže nestačilo. Pohledu do starozákonní předkřesťanské éry se zřetelně odkrývá, jak lidé zůstávali i po celých tisíciletích působnosti Starého zákona zoufale nezměněni, jak tvrdost jejich srdcí přetrvávala, ba spíše se zhoršovala: vyvolený národ zabíjel proroky, které k němu Hospodin posílal, a nakonec židé zcela propadli hrubě materialistickému výkladu Božího zaslíbení a zavraždili svého vlastního Mesiáše i přesto, že se všemi svými zázraky a mocnými skutky prokázal jako Boží Syn, jenže jim nezapadal do jejich představ o židovské světovládě. Duchovní záchrana je záležitostí lidského nitra, a na ně mělo starozákonní náboženství jen nepatrný vliv - narozdíl od křesťanství (jako důkaz řečeného stačí poukázání na ty nepřeberné zástupy svatých, které křesťanství dalo světu). Člověku tedy ke spáse nestačí žádný duchovní učitel, žádný prorok. Potřebuje Spasitele. Toho, kdo provede tak hluboký zásah do člověka, uzdravení v samotném kořeni lidství, že to už není jen náprava, ale spíše znovustvoření člověka. Proto je křest nazýván znovuzrozením.
Někomu se možná zdá, že o tom zde píši dosti často a že snad až zbytečně zdůrazňuji tu špatnost, která je v člověku. Nebylo by lepší hledět na člověka spíše z té lepší stránky? To by bylo jako říci těžce nemocnému člověku: "Nu, všechno zlé je jistě i pro něco dobré, dívej se na to pozitivně." Co je lepší: klamat ho falešnými nadějemi (neboj, nic to není, zítra ti už bude lépe), a nebo mu tvrdě leč pravdivě říci: "Máš smrtelnou chorobu, ale neboj se, jsou na to léky, můžeš se uzdravit, když podstoupíš léčbu"?-----------------------------
Zvěst o nemoci člověka patří k tomu klíčovému, co křesťanství přináší: pravdu o člověku. Křesťanství je pravda o Bohu a pravda o člověku.
Já vím, poslouchá se to těžko. Proto mají takový úspěch východní pohanská náboženství se svým kázáním a božské podstatě člověka. Když vidím, jak lidé stále obtížněji nesou křesťanské zjevení Pravdy a jak je pro ně stále těžší vyrovnat se s pravdou o člověku, napadá mne, jak by asi vypadalo křesťanství budoucnosti, kdyby měl tento způsob světa trvat ještě nějakých tisíc let. Možná by se utvořily jakési dvě vrstvy křesťanství. Jedna verze by byla veřejná - to by bylo prakticky pohanství (resp. jakési pohanství jednoho boha), v němž by byl Ježíš jen jakousi ozdobou a mravní autoritou, zázračným mužem a velkým učitelem (třeba podobně jako už dnes pro muslimy). Druhá verze křesťanství, která by udržovala původní křesťanské zjevení, by se zřejmě musela stát jakýmsi tajným učením, o němž se na veřejnosti nemluví a které se nehlásá lidem bez dlouhodobé důkladné přípravy. Zřejmě by byla tato katakombní "tajná verze" pronásledovaná, či alespoň potlačovaná, a její vyznavači by museli své náboženské přesvědčení skrývat. Asi by toto křesťanství začalo být osočováno jako nějaká depresivní nauka, jako něco, co bere lidem radost ze života, možná by se něj svalovala všechna možná neštěstí, společenské krize, války a kdesicosi.
Když už jsem se zmínil o tom, v čem vidím klíč k pochopení křesťanství (tj. v antropologii a potažmo v odlišnosti Pravoslaví ode všech jiných věr, vyznání a náboženství), rád bych to nyní ještě maličko rozvinul a dodal, že v naší synkretismem zasažené době je pro zdárný vstup do oblasti křesťanského myšlení důležité uvědomit si, kde vede hranice mezi křesťanstvím a magií. Zatímco křesťan se modlí k Bohu: "Buď vůle tvá," (a jak se modlíme, tak i myslíme a učíme a věříme) , tak naproti tomu magicky uvažující člověk si modlí: "Buď vůle má." Základní rozdělení těchto dvou sfér si každý věřící musí ujasnit při svém vstupu do oblasti duchovního života. Detailní uskutečnění a hledání, kudy přesně ta dělící čára vede a co konkrétně je na jaké straně této hranice, se odehrává v průběhu celého křesťanova života. Jistě každý, kdo přišel někdy do kontaktu s pravoslavným učením o duchovním životě, ví, že jeho základem je odsekávání vlastní vůle. Hledání, nalézání a uskutečňování Boží vůle je středobodem křesťanské duchovní praxe. "Ne má vůle, ale tvá se staň," naučil pro všechny časy Ježíš Kristus myslet své učedníky.
Pravoslavný křesťan nerozlišuje bílou a černou magii, ale "hází to vše do jednoho pytle" jako duchovní nečistotu, protože všechna magie - byť prováděná i s dobrými úmysly - je vnitřně infikována egoismem a zakládá se na nepřijímání vůle Boží.
To se vztahuje i na téma léčení nemocí. Křesťanu není zakázáno užívat hmotné léky (jak bylinky tak i chemická léčiva nebo chirurgické zákroky), ale především má hledat Boží vůli o sobě a podřizovat se jí. To vyjadřuje především tím, že sice přijímá léky, ale vkládá svou naději především do duchovní léčby. Jak jsme už psali minule: léčí se svatými Tajinami, odstraňováním hříchu a vášní, což jsou prameny nemocí. V oblasti léčení nemocí se princip odseknutí vlastní vůle a podřízení Boží vůli projevuje mj. tím, že křesťan má striktně zakázáno přijímat jakoukoliv duchovní léčbu z nekřesťanské, resp. necírkevní oblasti či od necírkevních osob (tím je určen vztah pravoslaví k alternativní medicíně). To tedy v praxi znamená, že přijímá duchovní léky jen od pravoslavných duchovních, kteří mu podávají svaté Tajiny, nebo z pramene léčivého působení pravoslavných starců, kteří jsou skutečně ověřenými starci - v duchovním významu toho slova (tj. jsou to osoby v církvi dlouhodobě známé svým zbožným životem a častou účastí na svatých Tajinách, ví se o nich, že ovoce jejich duchovního díla je dlouhodobě blahodárné a pomáhá lidem ke spáse, a jsou uznáváni duchovenstvem). K takovým starcům je možno jít se poradit, vyzpovídat se, přijmout požehnání a jejich modlitbu za zdraví. Z praxe víme, že starci neléčí nějakou kosmickou energií jako psychotronikové ani se jejich léčení nepodobá tomu, co konají všelijací mágové. Starec se pomodlí a požehná. To bývá vše. A je-li to Boží vůle, tak člověk odchází zdravý nebo se uzdraví v brzké době. Samostatnou kapitolou je uzdravující Boží působení na svatých místech, resp. u svatých ostatků či k divotvorných ikon. U ostatků sv. Rafafela, Nikolaose a Iríny, na místě jejich umučení (ostrov Mitiliny) je u zdi hromada berlí, které tam zanechali uzdravení lidé (čtení o životě těchto svatých, kteří jsou dnes v Řecku jedni z nejuctívanějších; nyní tam bylo přidáno i video o nalezení jejich ostatků, o celé té historii a chrámu na místě, kde byly nalezeny jejich svaté ostatky; jsou tam vidět i berle, které tam odkládají vyléčení lidé.).
Jasnou řečí nás musí varovat, žádá-li si léčitel či duchovní učitel za svou péči peníze. Kde se duchovno kupuje, tam se pravidelně děje dílo ďáblovo. Pravý blahodatný starec nikdy nepřijímá peníze. Bible nás učí: "Nelze zároveň sloužit Bohu i mamonu" (Mat 6,24). A dále je znám biblický pokyn pravým Božím poslům: "Darmo jste dostali, darmo dávejte"(Mat 10,8). Pravoslavná církevní tradice zná svaté léčitele, a pojem "léčitel" v tomto případě vždy ještě spojuje s jiným slovem: nezištník. Všichni tito svatí lékaři duší i těl, uzdravovali jedině zadarmo. Nikdy se neodvážili vzít peněžní odměnu, protože by to bylo prodávání Božího daru; tomuto hříchu (jednomu z nejstrašnějších) se říká "simonie" (od kouzelníka Šimona, mága, který si chtěl koupit duchovní dar od apoštolů).Bohužel, na některých místech pronikají i do pravoslaví (mám na mysli jeho laickou rovinu) pověry, čáry a magické uvažování. Dlouhodobě (už celá staletí) je tím známa především maloruská oblast Ruské pravoslavné církve - čili dnešní Ukrajina. Již z církevních knih vydávaných za cara nacházíme v poznámkách pro kněze výzvy, aby nepodporovali tu či onu maloruskou pověru. Dnes obecně však jsou pověry spíše upevňovány, protože se z nich stal folklór, který je v současnosti všude ceněn jako součást identity každého národa (pod stejným folklórním a národnostním pláštíkem je obnovováno průhledně démonické šamanství místy na Sibiři, kde místní "obrozenci" před deseti lety vytáhli z místních muzeí všelijaké magické předměty a v den nějakého pohanského svátku obnovili starou "kmenovou tradici" uctívání "ducha povětří"; druhého dne přišel uragán). S různými ukrajinskými pověrami se jako kněz setkávám poměrně často; pokouším se to věřícím vymluvit, ale zatím většinou marně. Nedávno zde byli lidé z Ukrajiny kvůli křtu - chtěli pokřtít docela maličké dítě. Říkám jim, že není-li děťátko nemocné, je zvykem křtít až po uplynutí 40 dní po porodu (zároveň se koná očišťovací obřad nad maminkou, aby mohla zase chodit do chrámu). Oni odporují a že chtějí dítě pokřtít hned, protože s ním odjíždějí na Ukrajinu, a bojí se, že jim ho tam někdo "uhrane" (je to docela zajímavé uvažování: v ateistickém Česku se cítí být v bezpečí, ale v duchovní džungli na Ukrajině hrozí taková nebezpečí, že si tam nikdo netroufne nechat dítě nepokřtěné). Snažím se vysvětlit, že se jako křesťané nesmějí nechat řídit pověrami a magií. Stačí vykonáme-li modlitbu po narození dítěte a modlitbu udělení jména. Oni trvají na tom, že dítě musím ihned pokřtít. Říkám jim, že ne a basta fidli. Dítě chrání Bůh, a žádné pověry a podléhání magii podporovat nebudu. Tak si nechali dítě pokřtít u jiného kněze. Jindy mne zase někdo z Ukrajiny hodlal vyučovat magii prováděné nějakým čarováním s otčenášem. Hrůza. A podobných pověrečných či magických praktik tam mezi lidmi žije spousta. Případem na celou kapitolu by mohly být celé houfy různých lidových čarodějnic (tam se jim říká "bábky"), které tam věřící lid v hojnosti navštěvuje. Doma má "bábka" svíčky, ikony a všelijaký církevní inventář, ale provozuje magii. Říká pravoslavné modlitby, ale k nim přidává všelijaké mumlání různých magických formulí, aby "to lépe fungovalo". Vysledoval jsem, že prakticky všichni Ukrajinci, kteří přicházejí s nějakým vážným duchovním problémem, byli v dětství odvedeni rodiči k "bábce", aby je "vyléčila". Po návštěvě "bábky" se nemoc skutečně jakoby ztratila. Po čase se však vždy ozve znovu, a v daleko větší síle. Často se projevuje duševními poruchami, mučivými nočními můrami a děsy; přicházejí různá a hrůzná zjevení, a někdy to končí alkoholismem či drogami nebo ještě hůře. Měl jsem zde před časem jednoho ukrajinského muže, který s sebou při své návštěvě stále škubal, všelijak se kroutil. V noci se probouzel zpocený hrůzou. Když už nemohl dál, začal chodit po lékařích, skončil na psychiatrii, bere hromadu léků, a není to nic platné. Tak přišel za knězem. Jen ho spatřil zdálky dvaceti metrů, ovládla ho náhle taková nenávist a zloba, že se zapotácel a jen s obtížemi mohl jít dál. To, co činí na Ukrajině "bábky", u nás provozuji psychotronikové, okultisté, věštci a léčitelé. (Něco o tom je v článku O škole psychoenergetiky Dr. A. D. K.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.