1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 533: #

Administrátor --- 25. 6. 2009
První neděle po Padesátnici

Svátek všech svatých

Umístění svátku všech svatých hned první neděli po Padesátnici hovoří samo o sobě jasnou řečí: svatost je darem a dílem Ducha Svatého. Smyslem sestoupení Ducha Svatého, resp. daru Ducha Svatého, je posvěcení člověka. Posvěcení je jediným způsobem, jak může být člověk spojen s Bohem, který je svatý. Se Svatým se přece může sjednotit jen to, co je svaté. Proto je prvním dílem Ducha Svatého, které s námi činí, očištění. Sv. Řehoř Theolog píše: „Každá duchovní nečistota v člověku je zřejmou překážkou pro bohosloví, brání mít účast na neviditelném a nehmotném Bohu. Zřít Ho v mysli.“ Odmítnout posvěcení tudíž znamená odmítnout Boha. Odmítat dar Ducha Svatého značí zavrhovat Krista, který Ho posílá. A bez Krista se s člověkem po smrti může stát cokoliv...

Duch Svatý je tedy dárcem svatosti. On činí lidi svatými. Pohleďme do dějin a snadno spatříme práci, kterou třetí Osoba Boží Trojice začala konat na lidech ihned po svém sestoupení v padesátý den po Pasše.

To, co vidíme na začátku křesťanských dějin, je skutečná „exploze svatosti“ (odpusťte mi to vyjádření). Nemám na mysli jen ty tisíce lidí, kteří stali křesťany hned v prvních dnech po sestoupení Svatého Ducha, ani ten dar jazyků, který měl zajímavé pokračování: když se apoštolé rozešli do celého světa (daleko na Západ, do Afriky i daleko na Východ, až do Indie), na každém místě, kam se dostali, hovořili místním jazykem a všichni jim rozuměli. Myslím teď spíše na ten nesčíslný zástup mučedníků, kteří dosvědčili víru v Krista svou krví. Kde k tomu vzali tu obrovskou odvahu a morální sílu? Jak to, že se nezalekli hrozné smrti? (Mějme na paměti, že se nejedná o nějaký hlouček zfanatizovaných věřících, který by se našel v každém náboženství; nikoliv, éra mučedníků je něco, co se svými rozměry - počtem, rozsáhlostí území a dobou trvání - zcela vymyká všemu, co země a dějiny doposavad poznaly.) Jejich chování svědčí o tom, že chovali ve svém nitru něco, co jim stálo za to, aby kvůli tomu prolili svou krev; nosili ve svých srdcích něco, co považovali za lepší, než je cokoliv z tohoto světa. (Viz báseň: sv. Marcela, nebo umučení sv. Polykarpa)

Dalším charakteristickým rysem nového křesťanského náboženství byla vysoká mravnost věřících. Nejen nějaká sekta zasvěcenců, ale celé církevní společenství v celkovém svém průřezu se vyznačovalo takovým stupněm čistoty života, že to bylo v tehdejším prostředí všeobecného mravního rozkladu jako nebeské zjevení. Právě nepokryteckou mravností zapůsobili křesťané mocně na své okolí - to byl hlavní prostředek jejich misie. Pohané se tázali: Co je důvodem tak vznešeného života, kde mají křesťané pramen, z něhož k němu čerpají sílu?

Pak přišla éra nekrvavého mučednictví - rozmachu mnišství. Pouště byly plné mnichů. Kde braly takové zástupy lidí inspiraci a morální sílu k tomu, aby odešly ze světa, vzdaly se peněz, rozkoší, útěchy manželského života a rodiny, kariéry atd. a žily dobrovolně v krajní chudobě, askezi a poslušnosti někde v pustině? Je zcela zřejmé, že ti lidé museli chápat a vnímat, že získávají něco daleko cennějšího, než je cokoliv z tohoto světa. (Viz život sv. Onufria nebo sv. Marie Egyptské)

Pak se zopakovala éra mučedníků, když Turci přemohli Byzanc a vtrhli na Balkán... A nakonec (aby nikdo nepochyboval, že Ten, kdo dával víru, inspiraci a morální sílu křesťanům celá dvě tisíciletí, v ničem neoslabil své působení ani v moderní době) vidíme poslední velké pronásledování Církve v Rusku ve 20. století - a byla to éra nového mučednictví, která svými rozměry ještě převyšuje mučednictví prvních třech křesťanských staletí. (Ani dnes není církev bez mučednického svědectví nejbližších; např. viz voják Jevgenij.)

Dnes není v Rusku výjimkou, že má křesťanská rodina ve svém příbuzenstvu svatého mučedníka, jehož ikonu má mezi ostatními na domácím oltáři a modlí se k němu. Tato bezprostřední zkušenost s pronásledováním a s mučednictvím v okruhu těch nejbližších a rodných, dává ruským pravoslavným křesťanům velkou morální sílu a hloubku víry. Podobné je to v Řecké církvi (která dobře pamatuje na nedávné turecké pronásledování a stále má před očima osud pravoslavných svatyň na okupované části Kypru) a vlastně na celém Balkáně. Domnívám se, že právě tento „dotyk martyria“ citelně schází duchovnímu životu západních křesťanů. Ano, vím, že i západní církve mají dnes někde na druhém konci světa své mučedníky, ale to je velmi velmi daleko a jsou to neznámí lidé - není tu ten těsný kontakt s mučednictvím, schází zde bezprostřední dotyk (lidská psychika je bohužel už taková, že když přijde zpráva, že zemřel za víru v čínské věznici nějaký Čhu Šen Chuian, jehož jméno ani nedokážeme vyslovit, je to pro nás něco jiného, než když vím, že mi bolševici zabili mého dědečka, na něhož vzpomíná celé příbuzenstvo a ve skříni máme klobouk, který nosil, a v šuplíku je dopis, který napsal babičce ve vězení, a za sklem máme na zdi zarámovánu jeho fotografii). Tohle současný Západ téměř nezná. Po středověké éře mocenského vzestupu papežství a dobývání světa nastoupila dnešní doba poměrně komfortního dožívání západních církví uprostřed bohaté civilizace okcidentu. Proto je západní křesťanství takové snivé, teoretické, „nedělní“, vyžívá se v různých umělých jevech (jako je např. ekumenismus, ekologie, různá křesťanská „hnutí“ a zájmová společenství).

V Jerusalemě jsme byli navštívit kněze, který uprostřed nenávistné místní židovské populace udržuje pravoslavný chrám, který už byl zbořen a on ho obnovil a znovu pomalu buduje. Policie židovského státu mu odepřela ochranu. Ukazoval nám díru ve stropě chrámu nad žertveníkem - od granátu, který mu na chrám hodili. Nikdy neví, jestli se dožije příštího dne. Neví, která liturgie je jeho poslední. Žila tam s ním při chrámu i jeho maminka, kterou fundamentalističtí židé nedávno zabili. Kněz ji uctívá jako svatou mučednici. Nemohl ji nikde pohřbít, protože by její hrob určitě znesvětili. Rakev se svou svatou maminkou má v boční kapli při chrámu, který chrání vlastním tělem před zničením. Její ostatky se nerozkládají.
Pouhý tento letmý pohled do křesťanských dějin vyjadřuje zcela srozumitelně dílo Ducha Svatého, který sestoupil v den padesátý, a tak vznikla z učedníků Církev. Nic podobného nespatříte v žádném jiném náboženství. Je to skutečná záplava světců, kterou Církev zavlažila svět.

Duch Svatý je sice neviditelný, ale jeho dílo je nepřehlédnutelné. Právě toto dílo svatosti nám dává nahlédnout, kdo je Duch Svatý. Nepotřebujeme Ho vidět, stačí mít oči k vidění a pohledět na jeho působení, a ihned se pro nás stává stejně skutečný jako kdokoliv, na koho si můžeme sáhnout, vidět ho či slyšet jej.

---------------------

Svatí vydávají svědectví o Duchu Svatém. Jednou rovinou tohoto svědectví je zbožný a vysoce mravný život. Jinou rovinou je krvavé mučednictví, další pak mučednictví nekrvavé. Svědectví vydávají svatí jak svým životem tak i tím, co říkají. Jak pravil jeden svatohorský starec: všichni svatí hovořili o tom samém, hovořili o Svatém Duchu.

Někdy máme sklon redukovat svatost na „pouhé“ konání zázraků. To je vlastnost dnešních lidí - jistá povrchnost, která se nevyhýbá ani pravoslavným věřícím. Zvláště dnes vyvolává stupňující se hon za zázraky jisté znepokojení. Nic proti zázrakům, nic proti tomu, když lidé ctí zázrak. Jen to, že přílišné soustředění na tyto vnější projevy snadno odvrací pozornost od toho, co je podstatné, - od stavu lidského nitra. A to je to přesně to, co začíná být v poslední době místy patrné.

Negativně se zde projevuje vliv moderních komunikačních prostředků. Jakmile se stane zázrak, je ihned vytrubován do celého světa. Má to svou kladnou stránku - může to povzbudit víru, upevnit křesťanský život (vedle masivní ateistické propagandy materialistické vědy to působí jako jistá protiváha) u mnoha lidí, kteří se o tom těmito kanály dozvědí. Na druhé straně se tím však ztrácí jakási intimnost zázraku, který by přímo ze svého principu měl být ctěn mlčením, zahalen tichem a zachováván jako tajemství (stejně tak bylo v prvních staletí zachováváno tajemství Eucharistie a dalších mysterií, a podobně i tajemství úcty k přesvaté Bohorodici). Stává-li se ze zázraku senzace, o které píší noviny, pak se musíme začít zamýšlet, je-li to Boží vůlí. Vždyť kdyby si přál Bůh senzaci a kdyby chtěl zázraky, které by nikomu neunikly, mohl by je konat přes celé nebe.

Dále je nutno mít na paměti, že takovéto žízni po zázracích zcela nepochybně široce využije (či možná už využívá) ďábel k tomu, aby oklamal lidi. Vždyť ne nadarmo někteří svatí kárali věřící za to, že uvěřili v nějaký zázrak a bez rozmýšlení jej přijali jako dílo Boží; za takový bezhlavě otevřený přístup někteří udělovali epitimii a oddělovali na určitou dobu od účasti na svatém Přijímání.
Věřící se dnes ženou za zázraky a úplně se při tom zapomíná na rady svatých Otců, jak se chovat v případě zázraku. Nepopírat jej, ani se tím nenechat unést. Prostě jedním slovem ze svatootcovského slovníku: duchovní střízlivost (niptin; všimněte si, že střízlivost duše je tím prvním, zač se Církev skrze kněze modlí bezprostředně po proměně svatých Darů při liturgii). V radách pouštních Otců nalezneme výrok naznačující, že důležitější než vidět anděly je vidět své hříchy. A právě tuto bdělost a pozornost vůči stavu svého srdce by nic nemělo rozptylovat. Dokonce ani zázraky. Nezapomínejme, zázraky bývají často také falešné; nejednou jsou to klamy pocházející od duchovně dezorientovaných lidí, a často jsou lživé zázraky přímým dílem démonů, a právě takových „zázraků“ má podle proroctví nyní rychle přibývat. Zvláště v době antikristově bude mnoho „zázraků“.

Ti, kteří došli dokonce až tak daleko, že stavějí svou víru na zázracích, dostávají do přímého protikladu vůči působení Svatého Ducha, který je dárcem víry, jež nepotřebuje důkazů.

Zapomínáme na to, že dílo Svatého Ducha se projevuje především v nitru člověka, a projevuje se hlavně vírou, morální pevností, vysokou mravností. Jak suše a nezajímavě zní taková věta dnešnímu uchu, že? A jak šťavnatě a přitažlivě nám zní každá zvěst o zázračném nadpřirozeném úkazu... To je veliký rozdíl oproti způsobu myšlení svatých Otců, jimž připadaly právě zázraky jako nezajímavé a nedůležité úkazy, k nimž se stavěli prakticky s lhostejností (a někdy i se zármutkem).

Nedopusťme, aby se těžiště našeho duchovního života a naší víry přeneslo na cokoliv vnějšího.

------------------------------------------

Poslední část úvah k letošnímu svátku všech svatých bych využil k tomu, abych ještě jednou podtrhl, že svatí se stali svatými blahodatí Ducha Svatého. Jinými slovy: získali Ducha Svatého - čili ten je svatým, kdo získal Ducha. To je nejvnitřnější podstata a osa křesťanství.

Nyní bych rád ocitoval něco z klasiky duchovní literatury. Připojím pár výpisků z besedy se sv. Serafímem Sarovským, kterou sepsal Motovilov, přímý účastník této besedy. (To by měla být povinná četba na všech našich církevních školách.)

Vybral jsem z ní nejprve důležité sdělení sv. Serafíma pro praktický křesťanský život: pro víru je důležitá prostota. Bez ní se ztrácí víra, ztrácí se chápání duchovních věcí a smělost (před Bohem).

Dále se v besedě hovoří o tom, že dnes už křesťané namnoze nechápou, v čem tkví podstata křesťanství. Sv. Serafím vysvětluje: »Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje.«

Povšimněme si, že o úplně stejných věcech hovořil k našim současníkům starec Paisij Svatohorec na Athosu. Často to zde připomínáme. Je potřebná snaha o prostý život. Komplikovaný život dnešních lidí je hrobem víry a rakví duchovního života. Stejně tak přemíra vědění a poznání materiálního a intelektuálního charakteru bere lidské mysli některé její duchovní schopnosti. Mysl je jednostranně orientována na světskou vzdělanost a její duchovní orgány zakrňují. Chlubíme se všemi našimi vědeckými poznatky, ale „ve skutečnosti se utápíme v temnotách nevědomosti“. Jsme přesvědčeni, že jsme v poznání předstihli všechny předchozí generace, jenže realita je taková, že „věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné“.

Leč vraťme se k besedě sv. Serafíma, z níž zde na závěr ocituji delší pasáž:
»Podobně je možné se vyjádřit též o získání Ducha Svatého. Pro některé lidi je cílem života získávání peněz, přijímání poct, pocit vlastní výjimečnosti. Získávání Ducha Svatého je také ziskem, ale ziskem věčným. Pán Ježíš přirovnává náš život k obchodování, a to, co v životě vytvoříme, ke koupi. Cožpak neřekl: „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato vyzkoušené v ohni, abys zbohatl...“ (Zj 3,18) A také: „Vykupujte čas, protože dny jsou zlé.“ (Ef 5,16) Jedinou hodnotou této země jsou dobré skutku konané z lásky ke Kristu. Díky nim získáváme blahodať Ducha Svatého. Dobré skutky jsou účinné jen tehdy, jestliže je konáme v tomto duchu. Sám Pán Ježíš řekl: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje." (Luk 11,23) Pošetilým pannám z podobenství, které si s sebou nevzaly olej do lamp, bylo řečeno, aby šly k prodavačům a koupily si jej. ...

Zásadní věc je mít Ducha Svatého jako nevyčerpatelný poklad, a ne konat dobro pro dobro. Proto olej, kterého měly nedostatek, symbolizuje blahodať Ducha Svatého, ovoce veškerých ctností, bez kterého nemůže být řeči o spáse. Cožpak nečteme v církevních hodinkách, že každá duše znovuzrozená skrze Ducha Svatého nabývá čistoty a osvěcuje ji tajemství Boha jediného a trojjediného?

Všemohoucí Duch Svatý je nám dán pod podmínkou, že ho dokážeme získávat. Tehdy v našich duších začíná jeho činnost, a on tak připravuje duše i těla na Otcovo přebývání v nich v souladu se slovy proroka: „Budu přebývat s nimi... a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“

Za každý dobrý skutek konaný z lásky ke Kristu dostáváme blahodať Svatého Ducha, ale nejvíce ze všeho nám dává modlitba, protože ji máme stále v rukou jako zbraň k získávání Ducha. Možná že chceš jít do chrámu, ale žádný se v blízkosti nenachází. Anebo toužíš pomoci chudému, ale chybějí ti potřebné prostředky anebo ho jednoduše nepotkáš. Toužíš zachovat čistotu, ale slabost přirozenosti tě svádí k tomu, abys podlehl pokušení. Modlitba je však přístupná všem a každý se jí může věnovat, bohatý i chudý, učený i prostý, silný nebo slabý, zdravý i nemocný, hříšník stejně jako spravedlivý člověk. Její účinnost je nesmírná a více než jiné věci nám přináší blahodať Ducha Svatého. Musíme se tedy modlit tak dlouho, až nám bude udělen Duch Svatý a nepřestávat, dokud tento Božský Utěšitel nebude s námi a v nás.“

„Otče,“ přerušil jsem jej, „stále mi vykládáš o blahodati Ducha Svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak si mohu já sám představit, co je ta blahodať? Dobré skutky jsou viditelné, ale jak je možné vidět Ducha Svatého? Podle čeho poznám, že ve mně je nebo není?“ Starec mi odpověděl: „V našich časech už víra lidí tak ochladla a zabírá tak málo místa v jejich životě, že se lidé úplně vzdálili od Krista. Proto je jim zcela cizí obsah Písma Svatého, jako např. tato věta: „Adam slyšel kroky Boha, který se za denního vánku procházel po zahradě“ (Gen 3,8), anebo verš ze Skutků svatých apoštolů, že Svatý Duch zabránil Pavlovi hlásat slovo Boží v Asii a nasměroval ho do Makedonie (srov. Sk 16,6-10). Na mnoha jiných místech se v Písmu Svatém připomíná toto Boží zjevení Někteří říkají, že tyto texty jsou nepochopitelné, anebo je popírají, jako by vidět Boha tělesnýma očima bylo nemožné. Důvodem tohoto neporozumění je ztráta prvotní křesťanské prostoty. S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné. Mluvím o chápání toho, jak se Bůh zjevuje. Bylo řečeno o Abrahámovi a Jakubovi, že viděli Boha, že k nim mluvil a Jakub dokonce s Bohem bojoval. Mojžíš viděl spolu se vším lidem Boha zahaleného rouškou oblaku, který byl vlastně blahodatí Svatého Ducha, provázející Izrael přes poušť. To nebyl sen ani extáze anebo chorobná představivost. Ne, to byla ta nejpravdivější skutečnost.

Stali jsme se lhostejnými vůči dílu naší spásy, a proto nevnímáme tak, jak je to potřebné, smysl Božích slov. Neusilujeme o Boží blahodať a naše pýcha ji nepropouští do naší duše. Proto nám chybí Boží světlo, které uděluje Bůh těm, kdo ho očekávají horlivě a s touhou po pravdě.«
Malá vsuvka: používá-li taková slova sv. Serafím o lidech v 19. století, co by asi řekl o současných křesťanech? Jestli už tenkrát křesťanům scházelo Boží světlo, v jaké tmě asi žijeme my?

»Když náš Pán Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání ráčil dokonat dílo našeho vykoupení, seslal na apoštoly dech života, který Adam ztratil, a vrátil jim blahodať Ducha. V den Letnic (sv. Padesátnice) je obdaroval mocí Svatého Ducha, která je pronikla v podobě vichru a ohnivých jazyků. Tak byli věřící naplněni mocí jeho blahodati. Stejné ohnivé vdechnutí dostávají věřící při křtu. To se stává jakoby charismatickou pečetí na údech jejich těla, činíc je vnímavými ke vlivu Boží blahodati. Proto při pomazání myrem říká kněz slova: „Pečeť daru Ducha Svatého.“ Tato blahodať je tak velká, tak nevyhnutelná, tak oživující, že nemůže být nikomu odebrána. Dokonce i odpadlík si ji zachovává až do smrti. To ti pomůže porozumět tomu, že kdybychom po křtu nehřešili, byli bychom svatí, osvobození od každé poskvrny těla a duše, jako spravedliví v nebi. Naneštěstí s přibývajícími léty nerosteme v blahodati a moudrosti, ale naopak, z důvodu své zvrácenosti se vzdalujeme od blahodati Ducha Svatého a stáváme se velkými hříšníky.

Boží milosrdenství je veliké! Boží moudrost stále usiluje o naši spásu. Když je člověk pohnut Boží moudrostí a jde za jejím hlasem a rozhodne se z lásky k ní trpět, když koná dobré skutky a dochází k pravdivé zkušenosti, tehdy v něm působí Duch Svatý a umístí do jeho duše Boží království. Blahodať Ducha Svatého, která byla dána nám všem věřícím v Krista v tajině svatého křtu, je zpečetěná tajinou myropomazání. Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo i přes naše pády a temnotu v naší duši. Ona v nás volá k Otci: „Abba, Otče!“ Ona oblékla duši do nezničitelného oděvu, který nám utkal Duch Svatý.«
Dále se v besedě popisuje, jak sv. Serafím ukázal svému příteli projev této blahodati, takže i on jej mohl spatřit. Jeho tvář začala svítit jako slunce... (Dále viz v besedě.)


Použit text besedy sv. Serafíma s Motovilovem, který do češtiny přeložila Alexandra Bílková a byl otištěn v brněnském pravoslavném časopise Dobrý pastýř. (K přečtení v PDF čísla: 10 / 2005 a 11 / 2006.)














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz