1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 536: #

Administrátor --- 7. 7. 2009
Na okraj občanského svátku Mistra Jana Husa

Pravoslavní svatí Jeroným a Jan, mučedníci kostničtí

Pravoslavná církev v Československé republice byla v plnosti obnovena tím, že povstal po tisíci letech na české půdě první nástupce sv. Gorazda, učedníka sv. Metoděje (po jehož smrti byl záhy vyhnán zlořečeným knížetem Svatoplukem). Tím nástupcem byl Gorazd II. (Pavlík; + 1942). Při svém obnovení místní pravoslavná církev reflektovala sebe jako církev cyrilometodějská a husitská. Hus byl považován za "neoficiálního" pravoslavného svatého. Po celou meziválečnou dobu (podle vzpomínek starých věřících, pamětníků na prvorepublikové poměry) byla nějaká forma úcty k Janu Husovi neoddělitelná od života zdejší pravoslavné církve, ba, lze říci, byla vedle cyrilometodějství jedním z charakteristických rysů tehdejší tváře českého pravoslaví. Tento prvek české pravoslavné zbožnosti však postupně slábne po 2. světové válce, což souvisí s celkovým potlačováním zbožnosti (např. bylo zakázáno zapalování slavnostních hranic v den památky upálení Husova) a jistě spolupůsobila i komunistická propaganda, která v očích lidu diskreditovala Husa i husitství tím, že z nich učinila "první naše revolucionáře" (kdo jste absolvovali komunistické školství, jistě vám zůstal v paměti slogan "husitské revoluční hnutí"). S následky komunistické "ideologické masáže" se potýkáme dodnes (a nejen co se pohledu na husitství týče).

Jeroným Pražský a Jan Hus

Ikona svatých mučedníků kostnických Jeronýma a Jana (stránky autora ikony)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Dnes je však už jasné, že vztah České pravoslavné církve k Husovi v době první republiky rozhodně nebyl jen dobovou záležitostí (ovlivněnou společenským klimatem tehdejší společnosti). Vidíme totiž, že myšlenka Husovy svatosti stále žije a znovu a znovu v každé generaci pravoslavných Čechů si nachází své stoupence. Právě tento jev, kdy památka muže Božího nezapadá, ale sama si povolává v každém pokolení nové své vyznavače, je v Pravoslaví považován za neklamný příznak svatosti. Podobně se v Rusku nedařilo potlačit svatou památku cara mučedníka Nikolaje II. Tak i u nás si kostničtí mučedníci Jeroným a Jan volají stále další pravoslavné ctitele - přes všechny nepříznivé okolnosti, přes zamlžování otázky Husovy z nejrůznějších stran, přes nepochopení některých pravoslavných, kteří vidí v Janu Husovi protestanta a památku Jeronýma Pražského prostě ignorují.

Právě skutečnost, že si Husa přivlastnily reformační církve (či novodobá ultraliberální Československá církev), vytváří pro pravoslavného křesťana mimoděk jistou překážku ve vztahu k Husovi a působí pochopitelně značně odrazujícím dojmem. Proto se tito pravoslavní často neuvědoměle stavějí na pozice kostnického koncilu.

Obnovení Pravoslaví v Čechách, celé dílo sv. mučedníka Gorazda a jeho myslitelský odkaz si bez úcty k Janu Husovi vůbec nelze představit. Osobně se domnívám, že obnovení českého pravoslaví je vlastně zázrak, který kromě sv. Cyrilu a Metodějovi můžeme přičítat i svatým mučedníkům kostnickým. Zvláště sv. vladyku Gorazda nepochybně posilovala právě památka Mistra Jana v těch nejtěžších dobách, kdy se zdálo, že udržet pravdu Pravoslaví v našich podmínkách je prostě nadlidský úkol... To byly ty chvíle, kdy vladyka Gorazd stál se svou věrností Pravoslaví - podobně jako mučedník Jan - téměř proti všem.

Ze strany skeptických pravoslavných bývá Husovi vytýkána neuchopitelnost jeho díla a mučednického svědectví na rovině dogmatické (v nejužším významu toho slova - tj. nevidí u něho plnost pravoslavných věroučných formulací, resp. vyvracení papežských herezí z pozice explicitní pravoslavné dogmatiky). Jenže takové dogmatické uvědomění rozhodně nenalezneme ani u mnoha prvokřesťanských mučedníků! O Husovi se píše: "On neumřel za nějaké dogma, ani za princip svobody - jak se obyčejně praví - ale za křesťanskou pravdu." My pravoslavní přece víme, že "křesťanská pravda" je vlastně tajemným souhrnem všech dogmat, je to vyznávání Krista, který o sobě pravil: "Já jsem pravda."

Husova cesta k poznání této pravdy (a k rozpoznání, kde tato pravda není) vedla skrze mravní vědomí. To zcela odpovídá pravoslavnému chápání, které ví, že nemůže být pravda hlásána nemravníky. Stání v pravdě jde vždy ruku v ruce s vysokou mravností (a naopak - hereze bývají pravidelně spojeny s mravním úpadkem či s vyloženou nemravností: o tom se přesvědčila Církev na prvním všeobecném sněmu na příkladu Áriově, podobně i na příkladu dalších heretiků, a v neposlední řadě i na příkladu papežství). Proto je možno o Husovi napsat: "On nebyl s to dokázati dogmaticky neplatnost papežských nároků, ale jej přesvědčila jejich mravní nemožnost." "Zastával práva křesťanské mravnosti, a nikoli nějaká dogmata."

A co se týče vztahu Husa k východní církvi: "znal nebo cítil, že její velicí biskupové vyznávali pravou víru; pociťoval lehkou možnost spojiti se s ní (tj. neměl vůči tomu zábrany; pozn. red.), poznávaje, že jeho vlastní víra jen málo kde "ve slovích", ale ne "v úmyslu" se různí od vyznání východní církve." Právě "příkladem řecké církve Hus dokazoval, že papežská moc nemá božského původu".

Zamítal bludy Viklefovy, přebíral však od něho argumenty proti papežství. V některých ohledech (např. učení o očistci) se nedokázal oprostit od toho, v čem byl vychován v římské církvi a co mu bylo klamně předkládáno jako víra starokřesťanská. Tyto nedostatky však nepochybně napravuje jeho boj proti Římu jakožto "lůnu herezí" a především jeho krvavý křest, kterým přijímá plně pravoslavnou a dokonalou víru jako první mučedníci, kteří mnozí nebyli vzděláni ve víře, ale obětovali své životy z lásky ke Kristu.

Kdybychom chtěli odmítat Husovo napojení na Pravoslaví z důvodu infikovanosti jeho víry nějakými římskými dogmaty, pak bychom snad měli žádat dodatečné anathemovaní řady ruských pravoslavných biskupů, kteří žili v 19. a začátkem 20. století, kdy měla Ruská církev veliký problém s pronikáním západních dogmatických vlivů do svého učení (viz např. synodální schválení učení o stvořených energiích). Někteří z biskupů, jejichž víra mohla být infikována nepravoslavnými vlivy, se po bolševické revoluci stali mučedníky. Bude jim snad někdo soudný upírat svatost?
Považovat Husa za reformátora, či zakladatele reformace, je liché. Reformační církve si Husa přivlastňují zcela neprávem. Mistr Jan je totiž od nich oddělen v samotném eklesiologickém principu - čili v přímo v základním pohledu na Církev. Jan Hus "sám nebyl reformátorem v tom smyslu, jak byli zakladatelé protestantských a jiných sekt. On nezamýšlel založit novou církev, ale věře v posloupné trvání jediné pravé církve obecné, naléhal pouze na očištění katolické církve od zlořádů a lživých učení, hlavně od papežství, které odsuzoval ne následkem dogmatických vývodů, nýbrž jakožto založení nemravné. Husův osobní směr činil jeho pohledy v základech příbuznými s učením pravoslavné církve." (Str. 48) Husovo "naléhání na očištění římsko-katolické církve od zlořádů a lživých učení", je vlastně totéž, jako bychom řekli, že naléhal, aby se západní církev vrátila k Pravoslaví.

Husovo učení v krátkosti:
- věřil v proměnu chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy
- přičítal velmi velkou působnost orodování svatých
- ačkoliv napsal traktát proti klanění se (adoration) obrazům, uznával v něm, že můžeme kolena ohýbati, s prosbami se obraceti, podávati dary a rozsvěcovati svíčky před obrazy Ježíše Krista a kteréhokoliv svatého, jen když to nečiníme obrazu samému, nýbrž tomu, koho představuje" (to zcela ve shodě s pravoslavným uctíváním ikon dle formulace VII. všeobecného sněmu; pozn. red.)
- byl přesvědčen o potřebě zpovědi (odmítl jen zpověď v hodinu popravy)
- uznával sedmero svátostí
- ani ohledně právoplatnosti ústní tradice neměl pochybnosti, protože se jí dovolával.
(Dokonce i protestant Lenfant, + 1728, ve své Historii koncilu kostnického, nevidí jiný důvod jeho odsouzení pro kacířství v Kostnici než odmítání římského papismu; a sám při tom Husa dává do souvislosti s tou "velikou částí křesťanstva", od níž se odtrhl západ, tj. západní církev.) (Zdroj: A. F. Hilferding; viz níže)
Jeroným Pražský se sjednotil s pravoslavnou církví, o tom nelze pochybovat. Lze si představit, že by se s tímto jeho krokem Hus neztotožňoval? Jak by se pak tito dva nejbližší přátelé a spolubojovníci za křesťanskou pravdu mohli spolu modlit či spolu přijímat Eucharistii? O žádné roztržce mezi nimi nemáme ani náznaku. Naopak - o Jeronýmově kroku Hus věděl a velice tvrdě jej hájil před útoky vídeňského profesora Sybartha. Je zcela logické domnívat se, že Hus se chystal ke stejnému praktickému kroku, jako učinil Jeroným, ale okolnosti jeho uvěznění a umučení již mu to nedovolily.

O Husově víře a smýšlení vydává názorné svědectví další vývin událostí a počínání jeho následovníků - Husitů, kteří zahájili kroky ke sjednocení své církve s Pravoslavím a vyslali za tím účelem poselstvo do Konstantinopole (viz Husité a pravoslaví). Pravoslavnost husitské víry pak byla uznána na synodě v Konstantinopoli (viz článku Husité a pravoslaví List Konstantinopolské církve Čechům).
-----------------------------------

Základní rys příbuzenství Jana Husa s pravoslavnou církví je v jeho mravním důrazu na trvání v křesťanské pravdě - to je přece mravní základ Pravoslaví! Jaký jiný důvod má pravoslavné oddělení od Říma či od protestantů, než trvání v pravdě? Co odlišuje křesťanství od ostatních náboženství? Křesťanství je Bohem zjevená pravda. K čemu vede pravoslavná církev svá dítka? K vyznávání pravdy, k přání pravdě k hájení pravdy. Do čeho nás Církev uvádí? Do poznání pravdy. Pravdy o Bohu a pravdy o člověku (to je jádro celého křesťanského učení). S čím nás Pravoslaví sjednocuje? S pravdou - s vtělenou Pravdou, kterou je Pán Ježíš Kristus.


(Použity citáty z knihy A. F. Hilferdinga: Hus a jeho poměr k pravoslaví; 1923)

Některé starší zdejší články s touto tématikou: z r. 2007 a z r. 2008

























Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz