1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 537: #

Administrátor --- 15. 7. 2009
Znát se svatými žijícími na zemi, abychom se znali se svatými v nebi

Neděle svatých Otců hory Athos

Svatí na Athosu
Svatí žijící na Athosu (I. M. Esfygmen)

 
Druhá neděle po svátku Všech svatých je věnována svatým té země, v níž žijeme, a také ctihodným Svatohorcům.

Téma této neděle tedy obrací naše zraky na sbor všech svatých mnichů Svaté Hory Athonské. A vzpomínáme-li na svaté Athonity, kteří již zemřeli, nemůžeme nevidět svaté athonské starce, kteří ještě žijí na této zemi. A tak se námětem na dnešní rozmýšlení přirozeně stává "starcovství". Nuž, načrtněme zde tedy několik poznámek na tuto bytostně pravoslavnou tématiku.

Nejprve k pojmu "starec".

Uvádíme zde úmyslně nikoliv jeho českou slovní podobu "stařec", ale tu, již zná velká část pravoslavného světa z pravoslavného esperanta, jímž pro oblast celého severního Pravoslaví je moravská staroslověnština. Chceme tím pro českého čtenáře odlišit "starého muže" od "duchovní osobnosti". Stařec je každý, kdo zestárne. Starec je však titul. Jeho užívání není v pravoslavné světě zcela jednotné, ale vždy se tím myslí duchovní vůdce, ten, kdo vede lidské duše po cestě spásy. V nejužším slova smyslu je míněna taková duchovní osobnost, která je Bohem disponována a obdařena duchovními dary k tomu, aby pomáhala lidem mimo rámec přirozených lidských možností.
Tito starci mají většinou dar duchovně nazřít stav duše člověka a pomoci mu překonávat překážky, které mu brání postupovat na jeho cestě. Mají schopnost neviditelně sáhnout člověku do srdce a uskutečnit tam tu duchovní operaci. Od těch mnichům, které přijme starec za své duchovní syny, se žádá naprostá poslušnost a dokonalá oddanost; jejich duše pak bere starec do své duše a na sebe přijímá odpovědnost za jejich spásu (ta odpovědnost jde pak až za hrob). Tento vztah učedníka s duchovně zkušeným starcem umožní nesmírně rychlý pohyb na cestě ke sjednocení s Bohem.

Důležitá součást starcovství je zkušenost. Starec disponuje hlubokou vlastní zkušeností i zkušenostmi druhých; v jeho duchovním vedení je vlastně přítomna celá duchovní zkušenost církve. To je vskutku nutno připomenout - zvláště v dnešní době, kdy vidíme, jak do duchovního vedení (především to platí pro nepravoslavný svět) vstupují zcela nezkušení lidé, nebo lidé duchovně dezorientovaní či nemocní, kteří tím jen duplikují svou duchovní nemoc v těch důvěřivých lidech, kteří se jim odevzdají do rukou (a lze se s tím občas setkat i v pravoslavné církvi). Starec je vždy tím, kdo vyléčil nejprve sám sebe (nemůže nikdy dobře duchovně vést jiné ten, kdo např. má mravní problémy nebo kouří, opíjí se alkoholem atd. - to jsme zmínili jen ty nejkřiklavější jevy - takovému "duchovnímu vedení" je potřeba se vyhnout; rozumějte mi správně: netvrdím, že ten, kdo např. kouří, by měl být špatným člověkem nebo že by nemohl být zbožný; nic takového neříkám; je však očividné, že nemůže nikoho vyvést z vězení vášní ten, kdo je jimi sám spoután; a zároveň je jasné, že pomáhat lidem vymotat se z pavučiny vášní je jednou ze základních funkcí duchovního vedení; to však neznamená, že by člověk, který se ještě nezbavil vášní, ale bojuje s nimi, nesměl být např. knězem). A dále - skutečný starec není žádný pokusník, ale ve svém duchovním vedení vždy přesně ví, co dělá. Zná zákonitosti duchovního života.
Dokonce i pro světské křesťany má spojení se starcem nesmírný význam. Působení starce není v žádném případě omezeno jen na monastýr a na jeho okruh mnišských poslušníků. V životopisech snad všech velikých starců čteme, že buď za nimi jezdilo veliké množství jejich duchovních dítek ze světa, nebo vedli rozsáhlou korespondenci, kterou pomáhali v duchovním životě lidem na druhém konci světa. A nejednalo se jen o "pouhé" rady, ale zároveň a hlavně o přímou duchovní pomoc.

Dříve to lidé chápali lépe než dnes, a skutečně hromadně jezdili do monastýru za zkušenými mnichy či přímo za "svým starcem" pro radu, na zpověď, na pravidelnou konsultaci v rámci duchovního vedení, či prostě pro inspiraci a posílení svého duchovního zápasu, který může přebýváním ve světě umdlévat. I dnes je v pravoslavných zemích běžným zvykem, že lidé jezdí do "svého monastýru" za "svým starcem" např. na víkendy. Řada zbožných křesťanů jezdí do monastýru strávit svou dovolenou - v monastýru se po dobu svého pobytu účastní všech bohoslužeb, bydlí zde, jedí, a na oplátku pomáhají svou prací.

V Rusku i na Ukrajině je obvyklým jevem vidět v monastýru mnoho návštěvníků, kteří zde přebývají na delší dobu, modlí se, pracují, očišťují své myšlení a svou duši od světského ducha. Různá hospodářství zřízená při monastýrech jsou útočištěm bezdomovců, kteří zde nacházejí bydlení a stravu, jakož i práci a hlavně duchovní i morální orientaci (jak bolestně nám tato funkce pravoslavných monastýrů schází na Západě!) Zcela zvláštní skupinou jsou tzv. "palomníci" - zbožní poutníci, jejichž životem je putovat od monastýru k monastýru, od jednoho svatého místa k druhému; všude na nějaký čas pobudou, účastní se bohoslužeb, pracují; a po čase jdou zase dále (v některých monastýrech mají speciálně pro palomníky zřízené vyhrazené ubytovací prostory, kde poutníci žijí; komfort tu nikdo nečeká, ale o ten tu ani nejde - stačí: teplo, jídlo, postel, voda). I v Řecku jsem viděl, že se na víkend v monastýru objeví lidé, kteří ihned zapadnou do života monastýru, chopí se práce, pomáhají mnichům apod., z čehož bylo lze vytušit, že sem jezdí pravidelně a vědí i bez ptaní co a jak.
Tento vnější okruh lidí kolem monastýru souvisí se starcovstvím. I když se někteří tito palomníci či poutníci se starcem přímo nesetkají, to, oč zde běží, je duch monastýru, který lidi unavené ze světa přitahuje, posiluje srdce a léčí duši. A tento duch monastýru je do značné míry výsledkem působení starce. Spoluvytvářejí ho mniši, kteří jsou starcem přímo vedeni. Do duchovní atmosféry monastýru otiskuje každý starec svou nezaměnitelnou pečeť.

-------------------------------

Dnes už lidé přijíždějí méně než v dobách včerejších. Ptát se, zdali je to proto, že je jejich duchovní život slabší, nebo zdali slábne proto, že méně jezdí, by bylo jako ptát se, jestli byla dříve slepice nebo vejce.

V souladu s dávnými proroctvími starců ubývá. Lidé už je nejsou schopni najít, vyhledat, netouží po nich, vlastně je nepotřebují. A podle toho to s lidmi také vypadá.

Starců je přesně tolik, kolik si lidé zaslouží a kolik potřebují. Vždy v dějinách zůstala veliká část svatých skrytá - Bůh je nezjevil a jejich svatost zůstala utajena očím světa. Skutečný svatý sám sebe nikdy nezjevuje. Jedním z úkazů, podle něhož poznáváme pravého starce, je, že na něho ukáže Bůh - sám starec pro svou známost nejenže nehne ani prstem (natož aby utrousil slovo), ale právě naopak.

Dnes lidé už po starcích netouží tak, jako dříve, a tak je Bůh ponechává v skrytu, což je přesně to, co si každý svatý přeje. Zjevený starec je Božím darem lidstvu.

Mnišství je krví církve. Bez mnichů je církev neduživá. A bez starců není mnišstva. Monach bez starce nemůže vést v principu mnišský život. Mniši žijící ve světě, uprostřed světských lidí - to bývá specifický případ některých, kteří mají zvláštní poslání v církevních světských institucích (např. na biskupství, církevních školách apod.), ale i v takovém případě mají někde v dosahu v blízkém monastýru svého starce a mívají poblíž chrám, kde se mohou každodenně zúčastňovat bohoslužeb. Působení mnicha ve světských institucích lze jen obtížně ospravedlnit, stejně jako jeho trvalé bydlení mezi světskými lidmi. Proč se takový člověk vlastně stával mnichem? Nezřídka jde o lidi oklamané, ctižádostivé a hnané touhou vést a poučovat (což je v příkrém rozporu s mnišským slibem pokory a poslušnosti) a zbožný pravoslavný křesťan se takovým nemocným duším vyhýbá.

Starec Paisij často říkal takovým "mnichům": »Proč jste vlastně odcházeli ze světa? Jaký dáváte příklad světským lidem?« Zesvětštění pronikající do mnišstva je jeden z nejstrašlivějších jevů právě vrcholícího věku apostase.

K tomto tématu viz článek: O důležitosti i nebezpečí poslušnosti, kde se připomíná, že ne každému máme a můžeme přinášet dokonalou poslušnost v duchovním životě.
-------------------------

Jev odpadání světských křesťanů od napojení na starce začal již na sklonku devatenáctého století. Zdá se, že prvopočátkem tohoto katastrofálního procesu v Rusku byl stav samotné církve. Na jedné straně měla Ruská církev té doby mnoho svatých, zástupy vynikajících mnichů a moře upřímně věřících křesťanů. Na straně druhé však v tomto církevním organismu již do značné míry hlodal rozklad. Pod nepředstavitelně vysokým počtem monastýrů a mnichů se skrývala skutečnost, že čím dále tím méně z nich byli skuteční mniši; pod zbožným povrchem se skrývalo již dosti formalismu a dalších úpadkových jevů. Není tajemstvím, že se tento rozklad odvíjel od duchovního stavu vrcholků církevní hierarchie. V oficiální školské teologii už působil tak silný vliv Západu, že místy se pod některými názory prolamuje již tak tenký led a objevuje propad do herezí (to není jen pronikání takových názorů jako transsubstanciace; četl jsem někde, že krátce před revolucí přijal ruský synod v podstatě západní učení o stvořených energiích). V tomto světle již asi nepřekvapí poměr nejvyššího duchovenstva ke sv. Serafímu Sarovskému, o jehož svatosti by dnes nikoho ani nenapadlo pochybovat, ale veškeré Pravoslaví (a dokonce i nepravoslavní věřící) v něm vidí vzor svatosti. Když byla publikována proslulá beseda sv. Serafíma s Motovilovem, která dnes slouží jako učebnice duchovnosti, tak proti jejímu obsahu ruský synod protestoval. A když měl být sv. Serafím svatořečen, tak právě nejvyšší duchovenstvo bylo rozhodně proti tomuto záměru. Nakonec prosadil svatořečení car a to za použití síly a proti celému synodu. To byl stav Ruské církve na přelomu 19. a 20. století, a v něm vidí mnozí dnešní teologové (např. prof. Osipov) přímou příčinu ruské revoluce a následného bolševického teroru, který současný ruský patriarcha Kyrill prohlásil za Boží trest.

Církev v tomto stavu ztrácela úctu společnosti, a zvláště vzdělaní lidé reagovali neadekvátně. Církev jim svým špatným stavem otevřela dveře k pochybám o křesťanství a k pýše. Rozklad a formalismus církve mohou sice částečně vysvětlit odtržení inteligence od křesťanství, ale nemohou je omluvit, protože démonem hýbajícím se vzdělanci byla pýcha a svévole. Úpadkové jevy církevního života jen pomáhaly odvázat tohoto apokalyptického démona ze řetězu. Kdo měl dobrou vůli, mohl i v této době najít v Ruské církvi mnoho skutečných světců a nepřeberné množství dobrých příkladů a duchovně inspirujících jevů.

A tak se stávalo, že když nějaký vzdělaný člověk jezdil i v této době do monastýru za starcem, stával se pro své přátele a spolupracovníky terčem posměchu. V vrchních vrstvách společnosti stačila dokonce i upřímná láska k modlitbě a k bohoslužbám k projevům nechápavosti či ironie. Formálně sice všichni přišli v neděli do chrámu na liturgii, ale aby někdo z vyšší společnosti chodil v sobotu večer na všenoční bdění...? Mezi bohatými a vzdělanými lidmi byl hluboce věřící křesťan, pocházející z vyšších vrstev, považován za podivína (viz za všechny mládí sv. Ignatije Brjančaninova v 19. stol.). To byly kořínky, z nichž rašil plevel anarchie a všeobecně se šířící spory jakési podivné, neurčité ale naléhavé touhy po změně všeho, a že staré je zatuchlé a musí být zničeno jakýmikoliv prostředky (jak o této náladě společnosti vyprávějí dobová svědectví); to bylo podhoubí, z něhož vyrůstaly prašivky volnomyšlenkářství, bujely lysohlávky nekritického obdivu k západu, aby tento vývoj nakonec vydal i smrtelně jedovatou houbu revoluce, která otrávila miliony lidí a zamořila Rusko svými jedovatými výpary ateismu na sedmdesát let.
----------------------

Pro duchovní život není nic důležitějšího než najít si dobrého starce (viz Kallistos Ware).

Dnes se tak často říká, že už nejsou starci. Ano, je pravda, že starců už není tolik jako v minulosti, a že jich stále ubývá. Leč stále je jich ještě dosti. To ďábel rozšiřuje lživou fámu, že už dnes nejsou bohavidoucí starci, že už není ke komu jít na radu a komu přinášet svou poslušnost.

Starci jsou a jsou to i dnes skuteční blahodatní starci, kteří nejsou o nic méně duchovně obdarovaní než starci v minulosti. Mezi námi se však šíří podivná zaslepenost - lidé starce už nechtějí vidět, nechtějí se radit, nechtějí nikoho poslouchat. A tak sami zavírají oči, aby je neviděli, a při tom tvrdí, že dnes už skuteční starci nejsou. I dnes jsou na Athosu i jinde velikáni ducha, ale my je už nechceme nebo nejsme schopni nalézat a vidět.

Tomu, co jsem právě napsal, bych sám nejspíše nevěřil, kdybych neměl osobní zkušenost. Před několika lety se nám otevřela možnost jezdit do jednoho řeckého pravoslavného monastýru, který je vedený skutečně známým a uznávaným starcem. Ten nám dal požehnání, že můžeme k nim do monastýru přijíždět. Pokaždé si najde nějaký čas, kdy se hostům věnuje. Od té doby se zpráva o této - pro nás zcela jedinečné - možnosti rozšířila v okruhu pravoslavných Čechů, o nichž bylo lze předpokládat, že chápou, jak zásadně důležité je pro pravoslavný duchovní život být v kontaktu se starcem, a že jsou připraveni shůry seslanou nabídku využít. Nečekal jsem, že zareagují všichni, neočekával jsem však ani, že takovou možnost, o které se nám dříve ani nesnilo, využije jen asi tak jeden z deseti. Připadá mi to jako v tom příběhu z Evangelia o pozvaných na hostinu: nikdo najednou nemá čas - jeden říká, že koupil pole, druhý volské spřežení, třetí má ženu... Za ta léta to pozvání využilo jen pár lidí. Dnes si myslím, že by většině z nás nic nepomohlo, ani kdyby nějaký starec přišel do naší země. Je to smutné poznání, ale na druhé straně není nic cennější než zjevení pravdy. Potvrzuje se tím jen to, co jsem psal výše: duchovní úpadek se neodvíjí od toho, že by ubývalo starců, ale od toho, že lidé už nechtějí starce, nestojí o duchovní vedení...
A jestli nejsme schopni vytvářet si vztah, lásku a poslušnost vůči svatým, kteří žijí a které můžeme vidět přirozeným zřením, jak bychom mohli mít skutečně hluboký vztah vůči svatým, kteří již zemřeli, a které fyzickýma očima už nevidíme? Nejsme-li schopni upevnit duchovní kontakt s žijícími světci, s nimiž můžeme hovořit a jichž se můžeme dotknout, jak potom asi může vypadat náš vztah a pouto s Bohem, jehož se dotknout nemůže a jehož hlas tělesnýma ušima neslyšíme?

A dále, máme-li tak slabé pouto se svatými, nemohou nám tolik pomáhat, jako pomáhali lidem v předchozích generacích, kteří měli se svatými stejně mocné a reálné vztahy jako s živými. Odtud se odvíjí příběh naší duchovní bídy. Nemiluješ-li člověka, jehož vidíš, jak bys mohl milovat Boha, kterého nevidíš?

--------------------

Nuže, načrtli jsme trojí službu, kterou blahodatní starci slouží v Církvi. Jednak díky darům, které od Boha dostali, pomáhají svou modlitbou a nadpřirozenou zkušeností; dále díky svému duchovnímu poznání a zkušenosti pomáhají svou radou. A v neposlední řadě pomáhají svým příkladem, prostě tím, že jsou a že na nich můžeme vidět svatý život, vtělenou svatost. Setkání se svatým člověkem je vždy zážitek - je to pokaždé dotyk z jiného světa, kde platí jiné zákony, kde jsou jiné hodnoty a jinak se posuzují věci, než jak jsme zvyklí zde. Leč zapomeňte na to, že setkání se svatým člověkem je vždy zážitek snadno pochopitelný a ihned příjemný (když se po letech vypráví o tom, co svatí všechno činili, to se pěkně poslouchá; jenže pro ty, kteří jsou u toho, to bývá často šokující chování, a nezřídka i nesnadno "stravitelné").

A tak bych chtěl ještě na samotný závěr jen letmo zmínit i druhou tvář svatosti, která je (a byla ve všech dobách) pro současníky svatých poněkud obtížně akceptovatelná. A jestliže dnes lidé ztrácejí smysl už i pro starcovství, k němuž se stávají lhostejnými, pak fenomén jiných forem a podob svatosti jim mnohdy může připadat dokonce poněkud odpudivý.

Zvláště s jurodivými bývá za jejich života těžké pořízení. Mám na paměti příklad sv. Symeona, blázna pro Krista, který míval ve zvyku zdravit počestné křesťany slovy: "Jak se máš, hlupáku?", podrážel nohy tomu, kdo pospíchal, a na Velký pátek chodil městem s omotaným věncem buřtů kolem krku. Pak zase posílal démony na ty, kdo žili v hříchu. Jindy způsobil, že dívky, které se posmívaly mnichům, začaly šilhat. Zároveň však léčil nemocné lidi, a při tom jim oznamoval, kvůli jakému hříchu se jim přihodila jejich nemoc, aby si příště dávali pozor. Jednou nějakému židovskému skláři pokřižoval sklenice, které vyráběl, a každá pokřižovaná sklenice praskla; a praskaly mu pak všechny, dokud se nestal křesťanem. Vysmíval se lidem, ale mnoho jich odvedl od hříchu a přivedl ke spáse. Lidem se zkazila nálada, sotva ho jen uviděli na cestě. Při tom však byl požehnáním celému městu.
Starec Stefan na Karulii

Starec Stefan Svatohorec na Karulii (poznáte, který z těch dvou mnichů je jurodivý?)

 
Na Athosu žil donedávna jurodivý srbský otec Stefan. Někteří Svatohorci ho neměli v oblibě. U jurodivých často nevíš: je to svatost nebo oklamání ďáblem? (Něco se o něm dočtete v knížce Zázraky naší doby, Athos a konec světa, na str. 21 - v PDF zde; klad listů pro vytištění brožurky je zde; obojí na stránce pravoslavného downloadu.) Žil na místech nejtvrdšího zápasu - na skalách Karulie (něco o ní se dočtete ve vzpomínané knížce od str. 19). Jeho kelie před časem za záhadných okolností shořela, otec Stefan přežil a dožil poslední své dny v srbském monastýru na Athosu. Při pohledu na starce Stefana byste si mohli pomyslet, že je to nějaký vagabund; není tam vidět nic z toho, co jsme zvyklí mít za atributy důstojnosti; třeba si někdo řekne: "Co je za šupáka?" Jenže - jak se zdá - to právě jsou ti maličcí, kteří se zalíbili Bohu; to jsou ti, kteří sebe učinili dětmi bez viny a bez poct, k nimiž se Pán sklání a hovoří s nimi...

Jistě dobře ví, o čem zde píši, každý, kdo zná nějaké detaily ze života jednoho z největších světců 20. století - sv. Joanna Šanghajského a Sanfranciského, velikého divotvorce a muže Božího. Kolik nemocných lidí uzdravil za svého života i po odchodu z tohoto světa! Ze všech podivných historek mi nyní vytanula jedna příhoda z jeho působení v Západní Evropě. Jestli si to správně pamatuji, tak to bylo v Paříži, kde přišel sv. Joann jednoho krásného dne na místo, na němž je nyní uprostřed města mnohoproudá magistrála, a rovnou se postavil někam doprostřed té obrovské široké autostrády, a tam mezi jízdními pruhy, kterými jezdilo jedno auto za druhým, mezi těmi kličkujícími a troubícími vozy začal sloužit panychidu, protože se právě dozvěděl, že přesně na tomto místě kdysi dávno zemřelo mnoho lidí. Byl z toho veřejný skandál, psaly o tom dokonce noviny (a to, že biskupa Joanna, a potažmo pravoslavné, v nich nikdo nechválil, snad nemusím rozvádět).

Četl jsem jednou paměti nějaké hraběnky z ruské emigrace, jak vzpomínala na působení sv. biskupa Joanna tenkrát v církvi a povzdychla si při tom, že to byla těžká doba. Na závěr svých vzpomínek parafrázovala známou pravoslavnou modlitbu ze zádušní bohoslužby („se svatými upokoj“ - což je prosba, aby Bůh daroval duši zesnulého věčný pokoj spolu se svatými v Království Božím). Ta důstojná paní ukončila své vzpomínání na jurodivého biskupa Joanna obtížně přeložitelnou slovní hříčkou: „Se svatými žít - nedej, Bože. Se svatými upokoj - to je ono!“

P.S.

Nu, a úplně na konec - starší video s natočenou návštěvou u jurodivého starce Stefana na Athosu, kde zpívá svým "dětským hlasem". Můžete tam vidět jeho kelii před tím, než lehla popelem (viděl jsem záběry jejího současného stavu, není tam už nic, než pár ohořelých zbytků, okouřené trosky a plamenem zčernalé místo; nyní se jeden mnich snaží o postavení nové kelie na tomto památném místě).

(Přehrává se videosoubor z našeho serveru; můžete si od nás stáhnout soubor FLV. Zdroj: You Tube














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz