Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 541: #
Administrátor
--- 23. 7. 2009
Radikální povel evangelia v apokalyptickém kontextu
3. neděle - nemějte starost o pozemské věci
Za onoho času pravil Pán Ježíš:
22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou -
29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.
30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(Matouš 6. kap.)
Náš Spasitel nás naléhavě nabádá, abychom odvrátili své zraky od věcí vezdejšího světa a tohoto těla k duchovnímu, ke službě Bohu. Naléhavost jeho výzvy je umocněna tím, že jde k samotným kořenům, tedy k tomu, co se dotýká principů naší pozemské světské existence, k tomu nejdůležitějšímu, co potřebuje k zachování naše přebývání na tomto světě. Tedy k jídlu a oděvu. Obojí člověk naprosto nutně potřebuje. A právě obě tyto nevyhnutelnosti si Pán Ježíš vybral, aby nás bez jakýchkoliv změkčení žádal: nedbejte o to, neusilujte, nestarejte se. Tím projevíte důvěru k Bohu.
Křesťanství je radikální. Od slova „radix“, což znamená kořen (to znají ze svých učebnic zahradníci a zahrádkáři). Čili jde ke kořenům, do hloubky, k základu, fundamentu. Dále jeho radikálnost spočívá v tom, že se nepohybuje, je stále na místě, je dobře zakořeněno ve svém základu. Křesťanství vytržené z kořenů se stává plevou, kterou honí vítr, kam se mu zamane. Pro dnešní společnost, jejíž myšlení je prohnětené lepkavou ideologií humanismu, je „radikálnost“ téměř neslušným slovem. Nejradikálněji znějící místa evangelia jsou v tichosti obcházena po špičkách; tváříme se, jakoby tam některé skutečně tvrdě radikální výroky ani nebyly (co např. jiné takové provolání: „běda vám nasyceným (tj. bohatým), běda vám, kteří se teď smějete“...? Luk 6,25).
Dnešní čtení je jedním z míst v Bibli, kde na nás poněkud neodbytně doléhá absolutní požadavek Evangelia. Toto je jeden z těch výroků Spasitelův, kde jde Bůh se svou výzvou člověku pod kůži, až na dřeň; nespokojuje se s čímkoliv vnějším, s odváděním přebytků, s tím, že mu věnujeme jakousi část svého času; ba, dokonce ani s tím, že se zřekneme zlých skutků; dotýká se toho, co je opravdu nevyhnutelné pro zachování života. Není to nepodobné situaci, kdy žádal Hospodin po Abrahamovi: „Obětuj mi svého syna.“ Syn, tělo z mého těla, krev mé krve, duše z mé duše, nejmilovanější a zároveň dědic, pokračovatel rodu, prodloužení mé vlastní smrtelné existence. Čili to nejcennější, to, co pro mne znamená vše.
Všimněte si, jak si mainstreamové křesťanství establišmentu s dnešním evangelijním úryvkem prakticky neví rady; jak neradi na toto evangelium kazatelé káží, a když už, tak většinou svá promluvy začínají slovy, že tato Ježíšova slova nesmíme chápat doslovně (což v praxi znamená totéž, jako říci, že je nemáme brát vážně). Ve skutečnosti však je evangelium jako celek tou nejradikálnější výzvou člověku: zřekni se světa pro Království Boží. To už našim zjemnělým uším zní do té míry neuvěřitelně tvrdě, takže ochotně věříme výmyslu, že to platí jen pro mnichy (a to pouze pro velkoschimníky, a jen na Athosu). Na duši člověka vlastní touze následovat právě to radikální, čím Evangelium je, pak stavějí svoje působení sekty. Místo toho jsou moderní křesťané z Říma nabádáni, aby se zapojili do politiky (mají na to dokonce svou lidově-klerikální středo-pravo-levou konzervativně-demokraticko-liberální gumovou stranu) atd.
Asketové říkají, že každého, kdo chce sjednotit s Bohem a kráčí rychlou mnišskou cestou krajní askeze, Bůh v jednu chvíli přivede na hranici života a smrti. Jít dále na setkání s Bohem znamená zároveň rozhodnout se pro smrt těla. Tuto volbu musí asketa učinit. Zůstane-li i poté naživu, je to jen a jen Božím zázrakem, kterým byla překonána křehkost lidské přirozenosti. „Každý si musí obětovat svého Izáka,“ říkají asketové. Po každém, kdo usiluje o zbožnost, Bůh bude chtít oběť, velkou oběť. Vždy je to nějaká forma oběti sebe sama. Jistá forma přezíravosti ke své pozemské existenci je nutná. K tomu míří požadavek Ježíšův: „Nestarejte se, co bude jísti a co budete píti.“ Pokračuje to bojem s vášněmi. Člověk stále přináší na oltář, co je mu nejmilejší. Vždy je to živý kus jeho těla. Asketičtí otcové říkají, že člověk má dát Bohu svou krev; vyjadřují tím, že nejvzácnější obětí je to, co přinášíme Bohu s bolestí.
------------------------------------------
A nyní se podíváme na tento princip křesťanského smýšlení o světě, o věcech tělesných a o vášních z apokalyptického hlediska.
 |
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Přeložím sem teď kratičký úryvek z jednoho sborníku, v němž jsou shromážděny pravoslavné výklady biblické knihy Zjevení sv. Jana, čili Apokalypsy. Nalistoval jsem kapitolu, kde se rozebírá proroctví o trestech, které jsou seslány shůry na lidstvo (kap. 9, v. 1-19):
1 Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;Tak tímto střípkem z rozsáhlého Zjevení sv. Jana se budeme trochu zabývat. K ocitovanému úryvku Apokalypsy je ve zmíněném sborníku poznamenáno:
2 otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
3 Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
4 Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
5 Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
6 V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
7 Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé,
8 hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.
9 Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje.
10 A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.
11 Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.
(Zjevení Janovo 9. kap.)
»Lidé nejsou stvořeni jako ctižádostivci, pomstychtiví, rozkošníci, náfukové, ziskuchtiví, pomlouvači, křivopřísežníci, opovrhující Božími i lidskými ustanoveními, leč stávají se takovými, když zapomínajíce na duchovní oblast své bytosti, jsou náruživě zaujati tímto světem, světskými potěšeními a libostmi, které laskají smysly člověka vábivými vjemy. Co se stane, začnou-li se starat jen o uspokojení své živočišné přirozenosti?; odvracejí-li se od pravdy a ctnosti, jež jsou vždy v příkrém rozporu se světskými myšlenkami, zálibami, sklony a pudy?; zapomínají-li na své povinnosti vůči Bohu a poté i na povinnosti vůči bližnímu, podřizujíce je své zištnosti, chamtivosti, prospěchářství? Takový způsob života pochopitelně vyvolává hněv shůry. Hospodin Bůh však lituje a šetří viníky, očekávaje od nich pokání. Proto zprvu jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn. Posléze, uvidí-li Bůh nevšímavost k velikosti jeho milosrdenství a zatvrzelost i ukrutnost, pak odtáhne od nich svou ochrannou ruku zcela a ponechá je (jak praví apoštol) "na pospas nečistým vášním jejich srdcí" - i „dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší“ (Řím 1,21-32).«
Zde je pár výňatků z těchto biblických veršů:Dejme však ještě slovo našemu sborníku: »To je ten stav, kdy vášně začínají vládnout nad lidmi násilně a nezkrotně; neustále se znovu rozdmychávají, rozpalují, hoří stále více, aby zničily všechny vznešené city a vyšší nutkání v člověku. To jsou přesně ta zhoubná sarančata (kobylky, o nichž se vypráví v apokalypse), které vyvrhlo peklo na lidskou společnost. "Vyjde dým ze země, jako dým z veliké pece, zatmí slunce a zatemní se vzduch tímto kouřem." Je to přesně tak; pohleďte na houfy lidí ovládaných vášněmi: zahaluje je jakoby nějaký čmoud, který jejich myšlení zaclání před světlem Božím, víry v Boha a pravdy. Neustále vdechují atmosféru emocí, které si zamilovali, uvažují dle svých vlastních principů, konají dle sil, které s nimi hýbají a táhnou je, podobny koním připraveným do boje („podoba těch kobylek podobna byla koním připraveným k boji“; Zjev 9,7, pravosl. překl.)«
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství ... vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli ... Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti ... Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost ... Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.
(Vyplatí se přečíst si ten úryvek z Pavlova listu Římanům celý.)
Podle některých výkladů je dým podobenstvím falešného náboženství, lživé víry, která poskytuje ospravedlnění lidským vášním a brání lidem uvidět pravdu o Bohu.To jsou věty napsané pravoslavným teologem F. Jakovlevem před více než sto lety (ze sborníku sestaveného insp. Simbirského duchovního semináře M. Barsovem v r. 1894; budeme z něj citovat i níže). Zní to jako neuvěřitelně přesné, výstižné a hluboké postihnutí dnešního stavu současného lidstva, jeho zatemnělosti a bloudění.
---------------------------
Výše uvedený úryvek se dotýká i ekologické tématiky. Píše se v něm o prvním stupni trestu, jenž Bůh dopouští na lidstvo, které se vymklo svému účelu a vydalo se cestou zla: „... nejprve (Bůh) jen dopouští různá neštěstí a katastrofy, které pocházejí z nepřátelských a násilných přírodních změn.“ V tom je zachycen autenticky křesťanský způsob myšlení o člověku a o světě. Osvětluje se tu i problematika např. klimatických změn.
Čili - pokud se zdvihají hladiny oceánů, zahřívá se planeta, přicházejí uragány, povodně a další přírodní katastrofy, které trápí lidstvo, pak by v tom křesťan neměl povrchně spatřovat pouhý důsledek průmyslu a jiné neekologické lidské činnosti. Vždyť pak by takový křesťan nebyl o nic prozíravější než světský člověk a neuvažoval by o světě o nic více křesťansky než pohan. Křesťanské smýšlení se však liší od jiného způsobu uvažování, protože křesťanství přináší lidskému myšlení hlubší poznání principů a zákonitostí, jimiž se řídí náš svět a všehomír vůbec. Tudíž by měl křesťan chápat znepokojivý stav světa jako zrcadlo duchovně zhroucených duší stále větší části lidstva. A od toho se odvíjí i cesta k řešení.Všechno to ekologické bláznění a zelené myšlení, může být docela dobře jen nástrojem ďábla, který se snaží, aby lidé nenašli správnou cestu. Svými klamy se vždy pokoušel zmást člověka, a nyní uzavírá uvažování lidstva do kruhu, z něhož není cesta ven, nepoučí-li se člověk v křesťanském zjevení, jak má myslet a osvobodit zakletou mysl.
Připomeňme si v této souvislosti znovu slova evangelia, která jsou dnes naším tématem:
Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.Ve vzduchu se vznáší několik otázek, které před nás Kristova slova kladou: Přísluší křesťanu zamotat své srdce do znepokojení o příští světa a mysl opřádat starostmi o materiální věci zítřka? Neměli bychom ekologii nechat pohanům? Můžeme opravdu sloužit duchovnímu i materiálnímu, Bohu i mamonu? Starat se o spásu i o stav světa?
Neměli bychom řešit duchovní problémy místo zabředávání do materiálních nesnází? Není ekologie jako současná medicína, která neřeší příčiny nemocí, ale zabývá se až jejich projevy?
Nenaznačují slova Pána Ježíše: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno,“ že věnovat se duchovnímu životu a soustředit se na hledání Božího království není uhýbání před problémy světa, nýbrž jejich řešením? Jediným pravým řešením bolestí a nemocí tohoto churavého světa...
Kniha apokalypsy hovoří srozumitelným jazykem - až uvidíme celosvětovou zkázu přírody máme si uvědomit dvě věci: 1.) příčina této pohromy je v hříchu a nekajícnosti lidí (nikoliv ve špatných technologiích, spalování fosilních paliv a malém využívání obnovitelných zdrojů); 2.) reagovat na to máme pokáním, hledáním Božího království (dokud je ještě k nalezení) a přípravou na finální zápas dobra a zla; upevněním se ve víře a vztahu s Bohem proti příchodu antikrista (zřejmě tedy nikoliv zkoumáním své „ekostopy“, recyklací domovního odpadu a výměnou žárovek za úsporné zářivky).
----------------------------------------
A nyní ještě zpět ke knize Zjevení a k démonickým potvorám, které jsou tam popisovány. Nabídneme výklad tohoto proroctví slovo za slovem. O kobylkách jsme si již řekli, že je to jinotajné zpodobení hříšných vášní. A nyní k popisované podobě těch kobylek.
Sarančata, kobylky - odporný hmyz jakoby s lidskou tváří. Tak se vášně tváří jako něco lidského, přirozeného, ve skutečnosti je to však jen démonický vynález, který je pravému originálnímu lidství zcela cizí. Sama vášeň je cosi odtažitého, co není osobou, zosobňuje ji v tomto světě až člověk, který vášni propadl, - to on dává tomu „hmyzu“ zdánlivě lidskou tvář. (Ta zvláštní podobnost vášní, které se usídlily v lidské duši, s hmyzem, je zajímavě ilustrovaná ve vyprávění o operaci provedené sv. Panteleimonem: Náboženský rozměr chirurgické operace.)
Na hlavách mají věnce jakoby zlaté. Tyto věnce - čili královské koruny - to je další falsifikát. Znamená lživou korunovaci - lidé vášně už nemají v nenávisti, ani s nimi nezápasí, nýbrž ospravedlňují si je a podřizují se jim. Dobrovolně se jimi nechávají zotročit a učinili z nich své sveřepé krále. Tato krutovláda falešných králů, přicházejících z pekla do světa vládnout lidem, je charakteristickým rysem posledních časů.
»Také může falešné zlato korun na hlavách kobylek vyjadřovat klamnou hodnotu vášní, hodnotu, která zdálky dráždí člověka a vzbuzuje v něm žádostivost. Zdánlivě zlatý lesk ošidí lidskou duši a člověk získá dojem, že vášní něco vzácného získává, že je šťastlivcem a že bude ještě šťastnějším a blaženějším, když si toho „zlata“ nahrabe co nejvíce. Jenže po čase zjistí, že byl oklamán a že je šťastným méně a méně a cítí se stále hůř. Zrodí se v něm zloba a touha ničit. Každá vášnivá touha, jak o ní sníme a představujeme si ji, ozdobí předmět vášně lesklými korunami. Jejich lesk však zmatní hořkou zkušeností a rozčarováním.
A měly vlasy jako vlasy ženské. Vlasy jsou krása a ozdoba ženy. Žena s krásnými vlasy je přitažlivá (to platilo kdysi a platí to jistě i dnes). Každá vášeň se maskuje příjemným zevnějškem, jímž chce oklamat zrak a vzbudit nečisté touhy. (Zde se naznačuje stav, kdy dochází k těsnému sbližování srdce člověka s vášní, která skrze „něžné laskající dotyky“, jimiž skýtá klamné blaho člověku, proniká dovnitř, do srdce.)
... zuby jejich byly jako lví. Nešťastník, kdo je uloven vášní, kolik zla a utrpení je mu snésti. Kolik špatností provede bližním. Jeho srdce je rozerváno - jednou nedůvěřivostí, pak žárlivostí nebo závistí, nebo pomstychtivostí a zlobou ke všemu, co překáží nebo se příčí vášnivému puzení. Ať už sžíravá touha samotná nebo hněv, nenávist, výbuchy zuřivosti zaženou pokoj daleko od jeho duše. Neúnavná krutost ničí pokoj jiných lidí. (A tuto krutost člověka „naučí“ vášeň sama, resp. duch, který skrze ni působí. Když se v tomto stádiu sbližování lidského srdce s vášní pokusíme vášně se zbavit, tehdy nám samotným ukáže své zuby. Námluvy srdce s vášní už skončily, toto již není stav něžných dotyků a „líbánek“; nyní je vášeň svými lvími zuby pevně zakouslá do lidského srdce a odtrhnout ji lze jen s velkou bolestí - a s kusem masa v čelistech.)
Měly také pancíře jako pancíře železné. Srdce, které je dušeno vášní, soustředí všechno cítění pouze na samotnou vášeň a cele se k ní připoutá. Je chladné ke všem druhému, nic zvenku do něho nepronikne, jako by bylo pod pancířem, který ho „chrání“ před každým dobrým a svatým dotykem. Stává se krutým a dokonce nelidským, neschopným soucitu. (Jistě se nám všem vybaví, jak vypadá vojenské brnění - pancíř je především na hrudi - čili na srdci.)
... a zvuk křídel jejich jako zvuk vozů, když množství koní cválá do boje. Dychtivost vášní je příšerná. Hrozné je toužebné úsilí lidí bažících po uspokojení vášně, která jimi vládne. Pospíchají rozházet své prostředky, mrhají silami, jen aby co nejrychleji dosáhli svého cíle. Chovají se prudce, vznětlivě, hlučně či násilnicky. Jsou jak vojsko valící se plenit a drancovat.
A měly ocasy podobné štírům, a žihadla v ocasech jejich byla... Nic necharakterizuje působení protipřirozených vášní tak výstižně, jako tento jinotaj. Konec (čili chvost) hříšných prožitků, připoutaností a bloudění je tak smrtelný jako žihadlo škorpióna. Kdo je oklamán vášní, už nerozlišuje dobro a zlo, pije číši hříchu až do dna a hyne. Ap. Jakub vykresluje postup vášně několika silnými slovy. Je-li člověk zaujat a oklamán svými vášnivými tužbami, pak - jak praví - „žádost počne a porodí hřích, spáchaný hřích pak porodí smrt“ (Jakub 1,14-15).«
Ty příšerné kobylky „měly nad sebou krále, anděla propasti, jemuž jméno Židovsky Abaddon, a řecky Apollon“ (Zjev 9,11) - obojí znamená: hubitel. Výstižněji toho, kdo vládne vášněmi, už pojmenovat nelze.
Takže, shrnuto:
Na průběhu líčení té zrůdné kobylky vidíme jinotajně vykreslený postup působení vášně: nejprve zdálky viditelné mihotání přitažlivého lesku koruny na hlavě „hmyzu“, aby tyto pablesky zprvu zaujaly pozornost a následně uchvátily srdce člověka; pak přijímaná vášeň dostává lidskou tvář tím, že nabude určité podoby, jak může být pokoušeným člověkem konkrétně uskutečněna; následně vlasy ženy (symbol ženské krásy) naznačuje, že ze vzdálené přitažlivosti se skrze přijetí a vstup do mysli stává blízké laskající potěšení, s nímž se „mazlí“ lidská duše. Potom však vášeň ukáže zuby kruté šelmy, která jde neúprosně za úlovkem, a obalí srdce, jehož se zmocnila, pancířem. Život takového člověka se stává podobným plenícímu tažení vojska, které jde bezohledně jen za dobýváním dalšího zisku. Tady už se vášeň definitivně změnila na hřích, na vtělený hřích, jímž se nešťastný člověk v jistém smyslu stává. A na konci všeho je chvost zakončený žihadlem. Hříchem, k němuž vášeň vede, je na těle „hmyzu“ symbolizován chvostem. Na konci hříchu, na špici chvostu, je žihadlo - umrtvení lidské duše - ne zabití, protože duši nelze zabít, ale palčivé umrtvení, které je pro nesmrtelnou lidskou duši největším utrpením. Chce žít a nemůže; přála by si třeba i umřít, ani to však nemůže.
A opět udělíme slovo citovanému sborníku: »Nešťastné jsou ty společnosti, národy či státy, v nichž zkáza mravů dojde až k tomu, že místo pravidel čestnosti a ctnosti, místo zákonů Božích se lidé budou řídit zákony svých vášní, výmysly lživého mudrování a bloudění rozumu. Nešťastný je lid, u něhož poklesky vášní proniknou do všech vrstev, v němž uhasne světlo víry, pravdu nebudou považovat za hodnotu...«
---------------------------------
Tak, tady jsem chtěl pro dnešek skončit. Nedá mi to však, a připíšu ještě něco jako přídavek k řečenému.
Když přemýšlím nad apokalyptickým proroctvím, napadá mne myšlenka, kterou tu jen nabízím k úvaze. Na začátku deváté kapitoly Zjevení sv. Jana, v níž se pak píše o těch kobylkách, je zmiňován pátý anděl, který zatroubil, a nato byl dán hvězdě, která předtím spadla s nebe, klíč od propasti. Ta hvězda už spadla s nebe, když zatroubil třetí anděl, a její jméno bylo „Pelyněk“. Je všeobecně známo, že bylině Pelyněk se také říká Černobýl, což nápadně připomíná název místa, kde v polovině osmdesátých let vybuchla atomová elektrárna (je možné, že jméno Černobyl dali této oblasti Volyňští Češi, kteří tam od 19. století sídlili). O této zvláštní shodě se obecně ví, a je to předmětem různých spekulací a dohadů, k nimž bych si tu dovolil přidat jeden další.
25.-26. dubna 1986 - havárie 4. bloku černobylského reaktoru. 25. odpoledne a večer došlo k řetězci závažných chyb ze strany obsluhy a k odpojení havarijních systémů v rámci provádění nějakého experimentu. Před půlnocí se reaktor dostal do nestabilního stavu, štěpná reakce lavinovitě vzrůstá a explozi v tuto chvíli už nebylo možno zabránit. Krátce po půlnoci dva mohutné výbuchy odsunuly 400 tun těžkou horní betonovou desku reaktoru. Následující výbuch rozmetal aktivní zónu včetně paliva a hořícího grafitu do okolí. Smrtonosný mrak obsahující 50 tun radioaktivních látek (10 hirošimských pum) se vznesl do výše a postupně více méně zamořil tři čtvrtiny Evropy. Zamoření blízkého Kyjeva a smrti dalších statisíců lidí zabránila blažená jurodivá Alypie (považovaná již mnoha pravoslavnými za svatou), která svou modlitbou obrátila vítr, a ten odnesl radioaktivní mrak na západ, kde se cestou postupně rozptyloval.
Četa lidí obětovala své životy, aby zabránila tomu nejhoršímu, co bylo ve scénáři katastrofy: místo pěti procent radiace, která byla v reaktoru, se totiž mohlo uvolnit devadesát procent. To kdyby se horké trosky protavily skrze betonovou desku a spadly do zásobníků vody pod reaktorem. Pak by mohla být zamořena třetina světa. Atomová hvězda pojmenovaná podle hořké byliny Pelyněk mohla způsobit, že by zhořkla třetina světa.
Tato hvězda otevřela jícen propasti, z níž se pak vyvalil pekelný dým, který všechno zatemnil, a z dýmu se na zemi vyrojily ony kobylky. Nesouvisí opravdu výbuch atomové elektrárny s dalším vzestupem zla a pokušení na světě? Není umělé uvolňování atomová energie mimořádným hříchem před Bohem? (Vždyť se při atomové reakci zasahuje už do samotného ustrojení materie, přímo do podstaty Bohem stvořené hmoty, která se tím ničí a mění na energii.) Je to náhoda, že nedlouho po známé havárii v Černobylu došlo ve světě k tolika změnám, společenským i politickým i technologickým, a jejich nepopiratelnou součástí je dosud naprosto nebývalý mravní úpadek naší civilizace?
A dále: nejsou tím Pelyňkem potažmo míněny všechny atomové výbuchy - bomb či elektráren? Slovo „Černobyl“ se stalo v povědomí lidstva přece pojmem - synonymem pro všechny atomové katastrofy (a to i když se nejednalo o zdaleka první historickou havárii jaderné elektrárny). A kromě toho - ač nejsem žádný přívrženec numerologie či jiného kouzlení s čísly - zarážející náhodou je následující číselná hříčka: obrátíme-li pořadí čísel v datumu havárie elektrárny 25. 4. (19)86, pak dostaneme jiné datum 6. 8. (19)45 (2) - toho dne byla svržena první atomová bomba na Hiroshimu. Takovou nápadnou shodu lze obtížně ignorovat. Opravdu zvláštní „spřízněnost“ těchto dvou případů. Není Černobyl Hirošimou číslo 2? Jakoby se tím naznačovalo těm, kdo mají ještě oči k vidění a uši k slyšení: bomba nebo elektrárna - je to stejná ohavnost před Hospodinem. Neotvírají se „atomovým zlem“ opravdu brány nebývalému zlu, aby vstoupilo do světa? (To připodobnění atomové reakce k hvězdě je vskutku výstižné, vždyť ve vesmíru probíhá termonukleární reakce právě na hvězdách!) Nedošlo v naší „atomové době“ ke skutečnému zatmění duchovního slunce a k příchodu takového duchovního dýmu do světa, že většina lidí už přestává být schopna se v této temnotě orientovat?
A ještě dále: není štěpení atomu dílem inspirovaným ďáblem, který tak nenávidí Boha, že si přeje zničit veškeré jeho stvoření - živé i neživé? Když mu není dovoleno vztáhnout pařáty na stvoření přímo, natož zaútočit na podstatu všeho stvořeného, činí to prostřednictvím člověka, jehož naučil jak zasáhnout do podstaty živého i neživého stvoření - podstatu neživé hmoty rozkládá štěpením atomu, podstatu biologického života mění genetickým inženýrstvím. Není důležité kolik tun hmoty člověk zničí; podstatné je tu duchovní rozměr toho svatokrádežného díla - tj. že vztáhl ruce k něčemu nedotknutelnému, pozdvihl se proti Stvořiteli a tím se člověk připodobnil ďáblu, jemuž tím dal dosud nevídaná práva nad světem a nad člověkem (máme-li použít způsobu vyjadřování starce Paisije Svatohorce). Je to člověk, kdo vpouští ďábla do světa a kdo způsobuje, že svět se čím dále tím více podobá peklu. A zdá se, že duchovním klíčem otevírajícím propast jsou právě uměle spouštěné hvězdné jaderné reakce, které nepatří na Zemi a které zde Bůh nechce.
Winston Churchill kdysi prohlásil, že atomová bomba je druhým vtělením Krista. První tři atomové pumy nazvali výzkumníci v Los Alamos „Svatá trojice“. Atomová bomba svržená na Hirošimu se jmenovala Little boy - malý chlapec, chcete-li jezulátko... (Z článku na Britských listech)Jsou to samozřejmě jen volné úvahy nad knihou Zjevení, která je knihou tajemnou a mnohoznačnou. Námět na přemýšlení. Každá doba si vykládala tato proroctví po svém. To by nás však nemělo vést k relativizaci Apokalypsy. Jak se blíží konec, jeho kontury se postupně vynořují z mlhy budoucnosti a ledacos dříve nesrozumitelně tajemného nabývá konkrétní podoby.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.