1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 552: #

Administrátor --- 23. 8. 2009
Svátky duchovního světla a osvícení

Proměnění Páně. Ježíš Kristus na hoře Tábor

Za onoho času...
17,1 ... pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou soukromí,
17,2 A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo.
17,3 A aj, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
17,4 A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, uděláme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
17,5 Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A aj, hlas z toho oblaku řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
17,6 To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
17,7 A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se.
17,8 Pozdvihše pak očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
17,9 Když pak sestupovali s té hory, přikázal jim Ježíš, řka: Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn člověka nevstal z mrtvých.
(Evangelium podle Matouše)

Ikona Proměnění Páně na hoře TáborJak je všeobecně známo z výkladu svatých Otců, světlo vyzařující z postavy Spasitele je světlem Božství. Je to nestvořená energie Boží blahodati (milosti, chcete-li). Ježíš Kristus tu viditelně zjevuje, že není jen člověk, ale i Bůh. Vyjevuje svou Božskou slávu, své Božství. Už jsme o tom psali loni.

Nyní bych rád ubíral dnešní zamyšlení trošku jiným směrem. V posvátných hymnech tohoto svátku se praví, že Kristus svým proměněním na hoře Tábor ukázal krásu (resp. záři) a slávu původní lidské podoby. Touto božskou září blahodati byli obdařeni první lidé po svém stvoření.

Ano, první lidé svítili. A bylo to pro ně zcela přirozené. Stejně jako pro nás je přirozené, že svítí ve dne Slunce a v noci Luna, a máme pro to dokonce vědecké vysvětlení, tak bylo pro Adama a Evu samozřejmé, že vydávali záři.

Zatímco Kristus na Hoře zářil jako Slunce, které má světlo samo ze sebe, tak první lidé zářili jako Luna, která odráží světlo sluneční, ale sama své vlastní světlo nemá. (Nejde tu o kvantitu toho světla, ale jeho původ, resp. o princip této záře).
Když pak lidé přestoupili Boží přikázání, zahnali od sebe blahodať, projevilo se to ihned - tím, že zhasli. Jaký to byl pro ně šok, naznačují slova Bible, podle nichž náhle spatřili, že jsou nazí a skryli se. Styděli se za tu nevábnou proměnu své podoby - náhle byli tmaví, nesvítící...

Zatímco před hříchem byli "oděni světlem jako řízou" (variace na výrok žalmu 103./104.), po hříchu už nic takového nebylo, a proto se začali stydět. Tak to vykládá sv. Simeon Nový Theolog pravící: "Vysvlečen byl Adam z nepomíjejícího toho oděvu a slávy..."

Sv. Nil Athonský (Myrotočivý) přemýšlí: "Jak by mohl Adam hovořit se Stvořitelem, stvořivším blesky a zářivším s ničím nesrovnatelným světlem, kdyby sám (Adam) nebyl oblečen do světla?"

Sv. Serafím Sarovský

Rozhovor sv. Serafíma Sarovského s Motovilovem

 
Vzpomeňme také na Mojžíše, jemuž zářila tvář po rozhovoru s Bohem takovým světlem, že na něj jeho lidé nemohli pohledět. V neposlední řadě jistě můžeme za všechny křesťanské svaté uvést i případ sv. Serafíma Sarovského, který oslnivě zářil jako slunce. Mnoho dalších křesťanských svatých obnovilo na své duchovní cestě tento dar; známo je to u poustevníků a asketů na poušti, v posledních letech to byl např. starec Lavrentij Černigovský, v jehož tváři někteří spatřili oheň, když se modlil.

Podle sv. Nila tedy nejen duše, ale i těla prvních lidí byla obdařena blahodatným darem a vyzařovala oslnivé duchovní světlo blahodati.

Ve stichirách (litijních a na stichovně) večerní bohoslužby svátku Proměnění se zpívá:

Na (horu Tábor) jsi vyvedl pouze tři vybrané učedníky: Petra, Jakuba a Jana, částečně skryl přijaté tělo a proměnil se před nimi, zjevil nádheru původní krásy...

Ten, který kdysi mluvil s Mojžíšem na Sinajské hoře v obrazech a řekl: "Já jsem, který jsem", přijal lidskou bytnost, a když se dnes proměnil před učedníky na táborské hoře, ukázal prvotní krásu (lidské) podoby.

Dnes Kristus na táborské hoře proměnil zatemnělou (zčernalou) Adamovu přirozenost.


Ve 3. písni kánonu sváteční jitřní bohoslužby se praví: "Celého Adama jsi oblékl, Kriste, proměnil a osvítil jsi zčernalou starou přirozenost."

Z toho vyplývá, že tato zčernalá (tmavá) přirozenost byla dříve světlá, svítící.
----------------------

Část toho prvotního světla však lidem i po hříchu zbyla. Jakýsi odlesk. Zůstal v lidské mysli. Je to zářivá podstata lidské mysli. Narazí na ni ten, kdo se ponoří sám do sebe, obrátí se do svého nitra, k podstatě svého vědomí. (Nebudeme zde nyní rozebírat, jaká jsou v nitru člověka různá světla a že nesmíme přirozené světlo mysli zaměňovat s nadpřirozeným nestvořeným světlem.)

To je jeden z rozdílů, který stojí mezi člověkem a zvířetem. Zajímavé je, že tuto zkušenost s vnitřním světlem mysli v sobě odráží i lidová řeč. Jak často se říká, když někoho něco napadne nebo mu něco "dojde", že se mu "rozsvítilo".
Čistý a ctnostný život posiluje toto světlo v člověku. Hřích a vášně je zhasínají. Úměrně síle toho vnitřního světla je člověk chápavý duchovním věcem. Vnímá např. sílu víry, význam pokání, má smysl pro pravdu, pro duchovní poznání a pro věčný život. To vše je člověku s vnitřním světlem přirozeně pochopitelné, ba, zcela zjevné, nepochybné. Naproti tomu - marně se to snaží vysvětlit vnitřně zatemnělému člověku, jehož mysl se nedostatkem vnitřního světla blíží zvířecí. Všechny tyto duchovní předměty pro něho budou znít jako pouhé fráze, nesmysly, "výmysly, jimiž se církev snaží oklamat své ovečky, aby je mohla ovládat"...

Existuje však jedna okolnost, která jakoby přebíjí tu rovnici: ctnost = světlo; hřích = tma. Jedna věc totiž způsobí, že se ctnostný věřící člověk zatemní, a naopak jedna jiná věc dokáže i velkému hříšníkovi "rozsvítit". Tou hrůznou věcí, která je schopna zmařit plody všech ctností a asketických snah, je pýcha. A naopak - pokora dokáže napravit to, co s lidskou myslí napáchal hřích. (Známe to z Evangelia - podobenství o celníku a farizeovi - hříšný a mravně povadlý lump se dostává k Bohu blíže, než ctnostný a v duchovní praxi pečlivý farizej. Pokora osvítila celníka, kdežto pýcha zatemnila mysl farizeje.)

----------------------

Bůh stvořil člověka jako světlonosnou osobu.

Osoba - to je tak uspořádané vědomí, jemuž je dáno vědět o sobě, uvědomovat si sebe - čili být nikoliv něčím ale někým. Lidská osoba je obrazem Boží Osoby, a proto je každá lidská osoba jedinečný dar Boží. V židovském, antickém a starokřesťanském chápání znamená osoba: mít tvář. V daru osoby je obsaženo žít ve vztahu; osoba je schopna zaujímat svobodný uvědomělý vztah k někomu. Ve starozákonním chápání je osoba název pro tu část člověka, kterou se obracíme k tomu, s kým hovoříme, - čili tvář.
Hřích však znetvoří krásu osobního sebeuvědomění na temný egoismus. Egoismus je ďábelskou karikaturou osoby. Do tmy egoismu je potřeba vnášet světlo - pokáním a pokorou - a tím se očišťuje lidská osoba, její vědomí se opět naplňuje světlem a potažmo duchovním poznáním.

Svátky duchovního světla, jimiž je Proměnění Páně, jsou tudíž zároveň oslavou lidské osoby (tj. toho, že jsme stvořeni jakožto osoby, nikoliv jako nějaké neosobní bytí uvězněné v člověku, jak to hlásá buddhismus či hinduismus, které neuznávají lidskou osobu v našem smyslu toho slova; víru v osobu považují za mylnou, snovou či iluzorní; proklamovaným cílem duchovní praxe těchto náboženství je zničit vědomí osoby). Bůh si přeje mít nás blaženými osobami, ďábel z nás však činí sebetrýznící se egoisty.

Uvěznění lidské duše ve tmě - to je totiž trýzeň. Jedině uvedení do světla ji může učinit blaženou.

Překážkou tohoto procesu je mj. to, čemu se ve svatootcovské teologii říká "tělesné myšlení" (nebo světské uvažování - tak např. Paisij Svatohorec). To souvisí s působením vášní v člověku, které infikují srdce a kloní mysl k tělesnému uvažování, což je v niptické teologii vlastně synonymum pro veškerou lidskou špatnost. Tělesné myšlení je zdrojem všeho zla, které člověk páchá. Je to příčina sobectví, uskutečňování vášní (touhy po slasti, po bohatství a majetku a po slávě). A především - tělesný způsob uvažování činí lidi neschopnými pravdivé víry. Přibližuje je zvířatům. Tvorům bez tváře.

Tělesnému myšlení propadl Adam ihned po pádu (říká sv. Nil Myrotočivý). Tento pokažený neduchovní způsob myšlení nejenže je spojen s lidskou smrtí, ale navíc je spojen s nevírou. Dále tento způsob myšlení rodí lstivost a v posledku nerozum a bláznovství, z něhož se pak zatemněný člověk už není schopen vymanit. V pateriku je tělesné myšlení dáváno do souvislosti s démonickým klamem.

"Ti, kteří žijí podle těla, tělesně uvažují; a ti, kteří podle ducha, uvažují duchovně. Tělesné myšlení je smrt. Duchovní myšlení však je život a pokoj. Tělesné myšlení je totiž nepřátelstvím vůči Bohu, Božímu zákonu se nepodřizuje a nemůže podřizovat" (Řím 8,5-7; pravosl. znění), cituje ap. Pavla sv. Jan Zlatoústý.

(Připadá vám, že jste takové věci v Bibli ještě nečetli? Inu, není divu. Pro zajímavost, podívejte se, jak toto známé místo z listu apoštola Pavla, na které se odvolává tolik svatých Otců, předkládá ekumenický překlad; myslím, že by tento úryvek v ekumenickém překladu svatí Otcové vůbec nepoznali. Příčina je zřejmá - překladatelé neměli ani páru o svatootcovských výkladech Písma, o tom, jak Bibli četla celá Církev v prvních staletích, resp. prvním tisíciletí. To je problém našich českých biblických překladů, které odtrhávají české čtenáře Bible od svatootcovské starokřesťanské duchovnosti.)
To není nepřátelství vůči tělu (zdůrazňuje sv. Jan Zlatoústý). Pokud zaujímá tělo místo (resp. význam), které je mu vyhrazeno, neděje se nic nevhodného. Když mu však povolíme cokoliv, překročí všechny hranice a povstane proti duši; pak začne vše hubit a ničit - ale nikoliv ze své podstaty, leč jako následek neuměřenosti a porušování řádu, které z toho pochází. Apoštol nehovoří o podstatě těla, ale o tělesném myšlení, to je potřeba zničit a myšlení napravit. Tělo samozřejmě nemá své vlastní myšlenky. Apoštol poukazuje na něco hlubšího - na zacílení myšlenek, jemuž dává jméno podle té horší (nižší) části člověka (tj. podle těla; pozn. překl.). Tělem se v důsledku myslí tělesný a světský způsob života, plný rozkoší a nespoutanosti, který činí celého člověka tělesným.

Když pak apoštol hovoří o "duchovním myšlení", přihlédněme k tomu, co sám píše v téže kapitole ve 27. verši: "Ten, kdo zkoumá (své) srdce, ví, jaké jsou myšlenky Ducha." Apoštol poukazuje na mnohá dobra, pocházející z duchovního uvažování pro tento i příští život. Tato dobra jsou opakem k tomu, co pochází z tělesného myšlení: oproti smrti - život; oproti nepřátelství vůči Bohu - pokoj. Apoštol svými slovy naznačuje, že nepřátelství k Bohu je horší než smrt. A proč se tělesné myšlení nemůže podrobit Božímu zákonu? Protože toto myšlení je zemské, hrubé, žádostivé toho, co náleží tělesnému životu a špatným skutkům. Jaká může být naděje na spásu, když se zlý člověk nedokáže stát dobrým? Zde se netvrdí, že by se zlý člověk nemohl stát dobrým (známe řadu takových příkladů), nýbrž to, že není možno zůstat pokleslým a zároveň se podrobovat Bohu. Zlý skutek se nemůže stát dobrým. Ten, kdo se změní, může se samozřejmě stát dobrým a začít Bohu sloužit.

To, co jsi nemohl činit, když jsi byl pod Zákonem (říká nám v podstatě apoštol), to můžeš dělat nyní - můžeš chodit přímo a spravedlivě, získáš-li pomoc od Ducha. Nestačí jen nechodit podle těla, ale je potřeba chodit podle Ducha, protože pro spásu je nutno nejen nečinit zlo, ale konat dobro. A to se stane, jestli duši poručíme Duchu a tělo přimějeme, aby znalo, kde je jeho místo. Tímto způsobem činíme tělo duchovním, podobně jako duši děláme tělesnou, když se odevzdáváme nedbalosti. Okřídlíme-li se Duchem, pak se i samo tělo stane duchovním. Neslužme břichu a zábavám, abychom se nevzdalovali od Ducha a nečinili dokonce i samu duši tělem (to samozřejmě neznamená, že bychom změnili její podstatu, ale hubíme její vznešenost). (Z myšlenek sv. Jana Zlatoústého; výklad listu ap. Pavla Římanům)

Encyklopedické definice praví, že "tělesné myšlení" je způsob uvažování, který vznikl ze stavu, do něhož se lidé dostali hříšným pádem. Je to porobenost vášněmi. Jeho důsledkem je zapomínání na Boha a na věčnost. Tato pozemská "moudrost" (je to opak duchovní moudrosti) je nepřátelstvím Bohu. Tělesné uvažování je smrtí duše - je to příznak toho, že duše umírá. Duchovní myšlení je však příznakem vzkříšení. Ti, kteří se oddávají tělesnému životu, mají tělesný způsob myšlení - nepamatují na věčný život a nezajímají se o něj. Pro mrtvé je přirozené, že nevnímají svou mrtvost; stejně tak je "tělesnému myšlení" vlastní, že nevnímá svou mrtvolnost. Proto necítí žádnou potřebu nechat se oživit. Kvůli falešnému chápání života zavrhlo a zavrhuje pravý Život - tj. Boha. Ty, kteří jsou zapečetěni "tělesným myšlením" a úporně se ho drží, jsou nevyléčitelně nemocní a Bůh je ponechává sobě samým, aby podlehli smrti, kterou si dobrovolně zvolili a dobrovolně se jí drží.

Evangelium nás učí, že pádem lidé získali falešný rozum (dosl.: rozum, který si nezasluhuje takového názvu). Rozum naší padlé přirozenosti, i kdyby měl jakoukoliv hodnotu z hlediska přírody, i kdyby byl jakkoliv zdokonalen, vycvičen a vytříben učeností světa, zachovává si vlastnosti padlého rozumu a zůstává lži-rozumem. Nepři se ani nediskutuj s pochybnostmi, které rodí falešný rozum, mečem víry stínej hlavy těchto hadů, jakmile je vystrčí ze svého doupěte.

Mimochodem, obligátní poznámka: nepřipadají vám, že tyto výroky z pravoslavné Encyklopedie přesně postihují právě ten způsob myšlení, kterému dnes většina naší civilizace zcela podlehla? Míním tím hlavně omámení lidských rozumů tzv. "vědeckým myšlením", proti němuž už jen málokdo má morální síly se postavit.
Kristovo učení stojí nad přirozeným, protože je Božské. Nerozumné pokusy objasnit nadpřirozené pomocí racionálního lidského mudrování se motají v kruhu a tento kruh obecného, obvyklého a přirozeného nemohou opustiti. (Právě vybrané citace z Encyklopedie jsou většinou z díla sv. Ignatije Brjančaninova, který své práce zakládal na spisech svatých Otců.)

V bohoslužbě ke cti sv. Sergije Radoněžského se výstižně pěje: "Uslyšev hlas evangelia, tělesné myšlení jsi opustil, otče, bohatství a slávu jsi za prach měl, vášně jsi přemohl, jako bys beztělesným byl, a hodným učiněn jsi oslavovat Boha spolu s anděly. Přijal jsi dar rozumu..." (Ikos kánonu; jitřní bohoslužba) "Když na tě sestoupilo Boží povolání, všechno tělesné myšlení jsi Duchu podrobil, posty a utrpením ses upevnil, a jako zlato tavením zkoušené jsi vypadal" (stichiry na Chvalte; jitřní).
Jaký význam má duchovní uvažování, naznačují i slova ct. Marka Askety: "Kdo opustí duchovní způsob přemýšlení, zakusí utrpení." To znamená, že naše duševní trápení (včetně sklíčenosti) vznikají z toho, že se nestaráme o získání duchovního chápání (tj. pojímání věcí) - nehledíme na události svého života duchovně. Ve všech událostech je potřeba hledat duchovní smysl toho, co se děje, - a pak chlad ztrácí sílu a sklíčenost odstupuje. Duchovnější člověk dokáže postřehnout příčinu, proč ho postihla sklíčenost. Kdo ještě nemá duchovní zkušenost, musí prostě vzpomenout na svaté Otce, kteří říkají, že za boj proti sklíčenosti a zoufalství dává Bůh největší koruny (tj. za vítězství dává největší odměnu). Kdo se i ve stavu momentálního morálního rozkladu donutí splnit to, co se líbí Bohu, ač se mu v tomto stavu nic takového činit nechce, o takovém platí slova Evangelia (Mat 11,12): "Ti, kteří vynakládají úsilí (tj. přinutí se), uchvacují Království nebeské." (Z knihy Besedy s kavkazským poustevníkem) Neduchovní uvažování však přivádí lidskou mysl buď do tuposti nebo do zoufalství.

Celý křesťanský život je vlastně neustálým léčením té strašné duševní nemoci člověka, která se nazývá "tělesné myšlení". Křesťanství bychom mohli v krátkosti charakterizovat jako uvádění člověka do světla. První křesťané měli zvláštní smysl pro symboliku světla. Sami sebe nazývali "syny světla a syny dne" (zachovalo se dodnes v liturgii sv. Basila: učiň nás syny světla a syny dne). Pán Ježíš vyzývá své učedníky, aby se stali syny světla (Jan 12,36). V listech apoštola Pavla se často objevují podobné výzvy: "Odložme skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla" (Řím 13,12);  "žijte proto jako děti světla" (Efez 5,9). A tento vřelý vztah k symbolice světla pokračoval i nadále. Přesvatou Bohorodici nazývá jitřní bohoslužba Matkou Světla. Po svatém přijímání zpíváme svatodušní hymnus: "Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského..."

Ruská věřícíProč dávní křesťané tak silně prožívali symboliku světla? Zřejmě si uvědomovali lépe než my podstatu křesťanství, kterou je skutečné duchovní osvícení člověka. Ve starokřesťanských bohoslužbách byly různé obřady osvěcování, např. katechumenů (dodnes se nám jeden takový zachoval v liturgii předem posvěcených Darů: kněz vychází s rozžehnutou svící z oltáře, žehná věřící svící se zvoláním: "Světlo Kristovo osvěcuje všechny"; kdysi chodil kněz se svící do chrámové předsíně, kde se shromažďovali katechumeni, a tam se konalo osvěcování těch, kdo se hotoví ke křtu, který je v liturgické mluvě taktéž nazýván "svatým osvícením").

Podobná symbolika se stala pevnou součástí pravoslavného křtu - oblékání novokřtěnce do bílého roucha za zpěvu troparu: "Řízu dej mi světlou, ty, jenž se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš"; v křestním obřadu je voda křtu při jejím posvěcování nazývána "vodou osvícení ... prosvícením duše ... šatem neporušitelnosti (nehynoucnosti)", při myropomazání po křtu se zpívá: "Hospodin jest světlo mé..." a dále viz řadu dalších zmínek o světlu v modlitbách. Duchovní síla všech těchto symbolických úkonů a každého slova modlitby, z nichž se sestává pravoslavný obřad, se otiskují do duše pravoslavného křesťana, spoluutvářejí pak jeho život, a on je v sobě a na sobě ponese až za hranici smrti.

Dodnes je mnichům při postřižení na závěr oblékání do mnišských říz předáván kříž, komboskiny a speciální dlouhá mnišská svíce (kterou starec před odevzdáním novému mnichovi rozžehne). Stejně tak po křtu dostává novokřtěnec rozžatou svíci.

Veškerá symbolika a všechny pozemské jevy a obrazy světla nás odkazují k předobrazu toho všeho - k nestvořenému Světlu Božímu. Při večerní bohoslužbě, když se křesťané scházejí při zapadajícím slunci zpívat posvátné hymny, zaujímá centrální místo bohoslužby zvláštní modlitba: "Světlo tiché, svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského, svatého, blaženého..." Krásný přírodní jev, poslední sluneční paprsky rudě šlehající na obzoru jsou hymnicky uchopeny jako ikona Božího světla. Podobné je to při slunce východu v jitřní bohoslužbě, kde kněz volá vstříc první slunečním paprskům modlitbu k Bohu: "Sláva tobě, který jsi nám zjevil světlo!" (A tím začíná jedna z nejslavnostnějších částí jitřní služby - slavosloví.) Jitro je zde použito jako obraz duchovního rozbřesku.
V křesťanství je člověku Ježíšem Kristem otevřena cesta k získávání ztraceného světla. Kdybychom se měli křesťanský duchovní život pokusit shrnout do jednoho hesla, možná by mohlo znít: "Více světla." Se slovy "vzhůru ke světlu," prý zemřel sv. Řehoř Palama.

A na samotný závěr hymnus - tropar svátku Proměnění:

Tys proměnil se na hoře, Kriste Bože,
a ukázal jsi učedníkům slávu svou nakolik ji snésti mohli.
Na přímluvy Bohorodice ať zasvitne též nám hříšným světlo tvoje věčné.
Dárce světla, sláva tobě!


P. S.
Půst, kterým právě procházíme, působí (je-li správně prováděn) proti vášním, resp. proti poutům, jimiž vášně zotročují lidskou mysl. Tím pomáhá půst osvobodit mysl od tělesného myšlení. Následkem toho začíná člověk chápat význam pokání a čistoty. V důsledku pokání se v něm posiluje vnitřní světlo a člověku se otevře mysl duchovnímu poznání. To je cesta ke smyslu a cíli křesťanského života, tj. ke spojení a sjednocení s Bohem. Cesta do "království Božího, kde spravedliví budou zářit jako slunce" (Mat 13,43).



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz