1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 567: #

Administrátor --- 23. 10. 2009
O hesychasmu v USA

Arizonská poušť, významné centrum pravoslavného mnišství

Starec Efrem z FilotheuV mnohých z nás Amerika vyvolává asociaci duchovně pusté země, ponořené do hlubiny bezbožnosti a mravní pustoty. Většina zřejmě netuší, že v té samé Americe se nachází  jedno z nejvýznamnějších současných center obnovy pravoslavného mnišství, jímž je řecký monastýr sv. Antonia, ukrytý hluboko v poušti státu Arizona, a od něj se odvíjející síť mužských i ženských hesychastických monastýrů se svatohorským typikonem, nacházejících se pod duchovním dohledem starce Efréma z Filotheu (Filotheu je jeden z monastýrů na Svaté Hoře Athos).

Pravoslavní v Americe říkají: „Nyní již nemusíme cestovat daleko na Athos, neboť Svatá Hora přišla k nám!“ A mají pravdu.

Starec Efrém Filotejský postupně založil v USA a Kanadě síť sedmnácti pravoslavných mužských i ženských monastýrů s athonským typikonem. Říká se, že až počet těchto monastýrů vroste na dvacet, bude mít starec splněn svůj úkol (tzv. poslušenství - diakonima) od Boha a jeho pozemská pouť zde skončí.

Historie založení prvního monastýru (monastýru svatého Antonia) je unikátní.

Před dávnými lety na Athos dorazil mladý člověk, budoucí archimandrita Efrém. Na přístavišti na něj již čekal spolubratr slavného starce Josefa Hesychasty (+1959), monach Arsenij, a oslovil udiveného mladíka jeho jménem s vysvětlením, že starec Josef se dozvěděl o jeho příjezdu od svatého Jana Křtitele, který se starci zjevil a řekl mu: „Posílám k tobě jednu ovečku. Přijmi ji do své ohrady.“ Tak Ioannis (původní civilní jméno starce Efréma) vstoupil do bratrstva starce Josefa Hesychasty, novodobého obnovitele hesychasmu na Svaté Hoře. Postupem času se otec Efrém stal archimandritou. Hospodinem mu bylo zjeveno, že je přizván k šíření Pravoslaví na americkém kontinentu. Ke konci roku 1994 se vydává spolu se šesti monachy ze Svaté Hory na dalekou pouť.

V Americe začal otec Efrém hledat místo pro monastýr. Když jednou jeli autem po dálnici v Arizonské poušti směrem k městu Phoenix, poprosil náhle na jednom místě starec zastavit auto. Zde, uprostřed rozlehlých neúrodných dálav arizonské polopouště, porostlé kaktusy a trním, starec jakoby čemusi naslouchal. „Slyšíte,“ zeptal se po chvíli, „zpěv monachů?“ Nikdo nic neslyšel. „Zde bude monastýr.“ Ostatní spolupoutníci zapochybovali: Toto je státní pozemek, jak zde budovat monastýr? Později se však na podrobnější mapě zjistilo, že právě tudy prochází hranice s pozemkem, který je na prodej. Časem se našly peníze na zakoupení půdy i na stavbu.

Bylo potřeba najít vodu. Pracovníci firmy najaté na tento úkol se po dlouhém a marném hledání chtěli vzdát dalšího hledání vody, neboť jejich drahé moderní přístroje ukazovaly, že zde voda není. Starec přišel, ukázal na jedno místo, a hle, voda se našla.

Nyní stojí uprostřed vyprahlé pouště velkolepá lávra s desítkami mladých monachů, převážně rodilých Američanů z řeckých rodin, skutečná duchovní oáza. Srdce všech starcem založených monastýrů. Duchovní centrum pravoslavné Ameriky.

Síla modlitby starce Efréma je známa daleko za hranicemi monastýru, proto je tu vždy množství poutníků, jež jsou laskavě přijímáni. Jsou to lidé různých národností: Řekové, Srbové, Američani, Rusové, Ukrajinci... K samotnému starci není snadné se dostat, neboť na něj čekají na konci bohoslužby zástupy lidí. Starec Efrém vychází po bohoslužbě z chrámu a rovnou odpovídá některým lidem na jejich problémy, - aniž by se jich na cokoliv tázal. Kristus, jenž zná hlubiny našich srdcí, mu odhaluje již předem odpověď na problém každého věřícího.

Pouhá existence takovéhoto pravoslavného monastýru v protestantské Americe je Božím požehnáním tamnímu obyvatelstvu.

Monastýr žije podle ustanoveného řádu, typikonu. Vše je zde přizpůsobeno hlavnímu dílu – Ježíšově modlitbě. Vše se koná v tichosti, dokonce i případné rozhovory se vedou potichu. Celý areál je jedna velká zahrada protkaná malými cestičkami se spoustou zákoutí a skrytých míst, kam si může monach sednout a nerušeně se zabývat modlitbou. Poutníci hovoří často o jednom zvláštním zážitku:

„Probudím se takhle vprostřed noci a slyším podivné bzučení. Jakoby hukot včelího roje. Přijdu k okénku (budova pro hosty má okna směřující do části monastýrské zahrady poutníkům nepřístupné) a v jasném měsíčním světle zřetelně vidím temné obrysy postav monachů – celé bratrstvo je na zahradě a polohlasně pronáší slova - Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, - každý zvlášť, sám pro sebe, vlastním tempem, sedě na malé stoličce. Při odříkávání modlitby desítkami mnichů splývá zvuk modlitby v jedno zvláštní bzučení!“
Je to praxe, jež byla předána svatým starcem Josefem Hesychastou na Athosu jeho duchovním dítkám a jež se rozšířila díky své efektivnosti po celé Svaté Hoře Athos a následně daleko za její hranice. Hlavní chrám (tzv. katholikon) je zasvěcen svatému Antoniovi Velikému a svatému Nektáriovi Eginskému; nachází se tam také divotvorná ikona Bohorodice Arizonské. Bohoslužebný kruh dne začíná jitřní službou, pak pokračuje svatou liturgií (která je zde sloužena každý den). Večer se koná večerní bohoslužba a akathist. U vchodu do chrámu je umístěno oznámení, jež taktně prosí nepravoslavné návštěvníky nevstupovat do chrámové lodi, ale zůstat v předsíni chrámové.

V monastýru se každodenně slouží speciální modlitby za nepravoslavné lidi, věřící mají ve zvyku psát jména svých blízkých na lístečky, jež pak mniši čtou v průběhu speciálního akathistu, při němž se všichni modlí za své nepravoslavné známé, blízké i vzdálené, aby je Hospodin osvítil svatou Tajinou křtu.

Monastýr se stále rozrůstá, budují se nové stavby, přicházejí další noví mladí adepti, toužící přijmout mnišství...

Veliké apoštolské dílo v Americe se děje tiše, bez pompézních oslav a zvláštní pozornosti vyšší církevní hierarchie; vladykové samozřejmě tomuto dílu žehnají (monastýr je pod omoforem cařihradského patriarchy Bartoloměje). Kvůli skrytosti tohoto díla zůstává nám, zde v evropské části Církve, mimoděk tak trochu utajeno.

Mnohá a blahá léta starci Efrémovi Filotejskému, apoštolu Ameriky!

Jeho modlitbu kéž bychom měli!

S využitím internetu a vyprávění poutníků a duchovních dítek starce Efréma připravil

m. K.
(Původně psáno pro oficiální časopis Hlas Pravoslaví, který však tento článek nepřijal k uveřejnění.)

-----------

P.S.

V monastýru se udržují poměrně přísné svatohorské typikonální zvyklosti vůči návštěvníkům s cílem, aby přítomnost hostů co nejméně narušovala kontemplativní život mnichů. Díky těmto opatřením je možné, aby monastýr byl otevřen návštěvníkům, kteří zde mohou – za předpokladu striktního dodržování stanovených pokynů – načerpat duchovní užitek z pobytu na tak duchovním místě a radit se zde s těmi, kdo dosáhli duchovního poznání.

Pro zajímavost uvádím některé z formálních pokynů pro návštěvníky. (Možná jsou tyto pokyny užitečné i pro návštěvy jiných pravoslavných monastýrů či všeobecně pro účast na pravoslavných bohoslužbách; je to vypsáno z internetové stránky monastýru sv. Antonia.)

Předně je důležité zachovávat náležité oblečení pro vstup do monastýru a pobyt zde. Muži musejí mít dlouhé kalhoty a košile či trička s dlouhými rukávy. Ženy zde musejí nosit sukně, halenky či blůzy s dlouhými rukávy a na hlavě šátek (není jim tu dovoleno chodit v kalhotách, v přiléhavě střiženém oblečení, v sukni s rozparky, v klobouku, hluboce rozhalených blůzách nebo s průhledným či maličkým šátkem na hlavě). Pokud návštěvník chodí v sandálech, musí mít vždy ponožky. Pravoslavní duchovní, kteří zde přebývají na návštěvě, musejí být samozřejmě neustále oděni v tradičním duchovenském šatu.

Návštěvníci musejí zachovávat monastýrské ticho, chovat se nehlučně. Hlasitý hovor či smích se považují za nevhodné. Děti musejí být neustále pod dohledem rodičů. Všude na území monastýru je striktně zakázáno kouřit.

V monastýru je povoleno fotografovat (či natáčet na video), s výjimkou fotografování při bohoslužbách. Při úmyslu vyfotografovat si mnicha či jiného návštěvníka monastýru je vhodné vyžádat si nejprve od dotyčného souhlas. Fotografování (či natáčení) při bohoslužbách vyžaduje souhlas představeného.

Když si návštěvník bere od starce Efréma či starce Paisije požehnání, nečiní při tom na sobě znamení kříže ani před nimi nekoná zemní poklonu, prostě se jen ukloní a políbí mu ruku.

Muži stojí v chrámu na pravé straně a ženy vlevo. Nepravoslavní zůstávají v předsíni (nartexu). Také katechumeni odcházejí při bohoslužbě z chrámu v určený čas. V průběhu čtení tzv. „šestižalmí“ (na jitřní bohoslužbě) se mají všichni vystříhat jakéhokoliv pohybu, který není nutný, - včetně uctívání ikon i pokřižování se.

Pokyny pro návštěvu trapezy (jídelny). Pouze pravoslavní křesťané (a katechumeni) mohou usednout v trapeze, když se koná oficiální stolování. Všichni ostatní hosté budou obslouženi po ukončení jídla, až mniši odejdou z trapezy. Hosté jsou prošeni, aby přijímali pokrm potichu, protože v průběhu stolování je čteno z duchovní literatury, aby se nasytila i duše. Monastýrským zvykem je čekat, až představený nebo jeromonach cinkne na zvonek a tím je dáváno požehnání začít pít nápoj při jídle. (Hosté se mohou i po ukončení stolování případně vrátit do trapezy, aby dojedli, co nestihli při oficiálním stolování.)

(Dodatek redakce Ambonu)




Jeden záběr z monastýru sv. Antonia v Arizoně



(Z You Tube)

Nebo fotografie z monastýru na You Tube zde.
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz