1415
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 570: #
Administrátor
--- 29. 10. 2009
Na okraj památky velikého moravského světce a otce našeho
Svátek sv. Rostislava
Letos jsme 28. října oslavovali 15. výročí svatořečení knížete Rostislava Moravského. K této kanonizaci se tenkrát s radostí připojila i řada dalších místních pravoslavných církví: po církvi Ruské a Konstantinopolské to byly církve: Bulharská, Srbská a Polská s účastí biskupů na kanonisaci (viz o tom zde a zde).
 |
Kníže má v rukách kříž jako mučedník a je opásán mečem jako vladař (kliknutím si zobrazíte větší) |
Cituji ThDr. Pavla Alše: "Svatý Rostislav jistě hmotně podporoval i stavebnictví – vznikaly chrámy a kaple, vyzdobené freskami a ikonami – to byl základ malířského umění. Při chrámech – je to doloženo archeologickými nálezy – se přistavovaly prostory školní, v monastýrech vznikala skriptoria, v nichž se nejen přepisovala starší díla, ale rodila se zde i nová literární tvorba. Na Rostislavovu žádost sestavili svatí Cyril s Metodějem zákony světské i církevní… to byla duchovní klenotnice i duchovní výzbroj národa, který nestrpěl ponižování a porobu. To byly hodnoty, které od nás rádi přejímaly i sousední národy." (Celý článek, kde se mj. objasňují pravoslavné principy svatořečení.)A jakou památku na sebe zanechal v národním povědomí a lidovém podání, které se doneslo až do Čech? Před tisícem let je zachytil mnich Kristián, který Rostislava (ač ho k tomu nic nenutí) chválí a nazývá jej "knížetem či králem nábožným, který celé křesťanství a náboženství do země uvedl a spravoval".
"Blahověrný kníže Rostislav pracoval spolu se svatým Cyrilem, trpěl spolu se svatým Metodějem a nakonec zemřel pro svůj lid a pravé učení Kristovo. Ti, kteří později ovládli velkomoravské území, usilovali, aby Rostislavův svatý život a apoštolské dílo Rostislavem pozvaných soluňských bratří bylo zde navždy zapomenuto," píše Roman Juriga.
--------------------
Kdo má trochu vhled do křesťanství, může být právem přesvědčen, že Rostislavovi se nemohlo jednat o to, aby si ze soluňských bratří učinil nástroj své mocenské politiky a pragmaticky při tom sledoval jen uskutečnění svých ambicí. Celkový obraz složený ze skutků, myšlení a plodů této mise na Moravě nás opravňuje nejen odmítnout, že by moravský panovník byl veden výlučně přízemními či dokonce egoistickými pohnutkami, ale můžeme jít ještě dál a s plnou jistotou zamítnout i takový názor, že Rostislav za pomoci byzantských věrozvěstů sledoval pouho-pouhé dosažení státnických cílů - zajištění státní nezávislosti své državy na svých (i našich) západních sousedech (to by z něj činilo sice moudrého vladaře, ušlechtile sledujícího národní zájmy, ale stále by to zakovávalo jeho myšlení do řetězu pouhých vladařských cílů, politiky a pozemských zájmů). Pokud bychom přezírali duchovní cíle a omezili se jen na pozemskou sféru, asi bychom uvažovali stejně jako nekřesťanský historik, který kvůli své nevíře nemůže chápat motivy vycházející ze sféry duchovní (mimochodem, to je běžné u současných historiků, když hodnotí jednání a myšlení dějinných osobností: za vším vidí jen pragmatismus, moc, peníze, slávu atd. A pokud v některých případech nelze náboženské motivy ignorovat, označují to za fanatismus. Proto dnešní lidé, kteří myslí úplně jinak než naši předkové a hlavně nemají jejich víru, tak špatně rozumějí dějinám). Z toho, co čteme v historických pramenech a z prosté dedukce (o níž bude ještě řeč níže), můžeme usoudit, že sv. Rostislav měl k tomuto misijnímu dílu skutečnou lásku a že bylo vyjádřením jeho zbožnosti, ba, že byl s ním vnitřně spojen a účastnil se ho vlastní modlitbou, nejen vnější záštitou a pomocí. Jistě se rád účastnil cyrilometodějských bohoslužeb, jistě se i on sám nechával od svatých bratří poučovat o víře.
Vladyka Gorazd ve své knize „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ vysvětluje všechny politické a státnické motivy, které mohly vést Rostislava k napsání žádosti byzantskému císaři Michalu III. o vyslání misionářů. Avšak neopomene připomenout duchovní důvody: „Uvažoval stále (Rostislav), jak by bylo možno odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.“
Těm, kteří chtějí hledět na Rostislavovo dílo jako na něco pohříchu pouze politického, připomeneme, že stejným způsobem se pokusili ve své době nepřátelé Krista zredukovat - či lépe řečeno shodit - dílo Spasitelovo. Prakticky všichni pronásledovatelé raného křesťanství se snažili interpretovat Evangelium jako politikum. Někteří současní protestantští teologové vykládají dějiny rané církve a případné spory mezi apoštoly jako boj o moc nad křesťanskou církví (např. Jakubovi stoupenci versus ap. Pavel). Podobná snaha o dezinterpretaci je v naší "osvícené" době vyvíjena z některých okruhů vůči všeobecným sněmům, které jsou představovány jako koncert, při němž hrají biskupové pod taktovkou císařů hymnu caesaropapismu (sv. vladyka Gorazd musel v dobách první republiky neustále vyvracet kýmsi stále šířenou pomluvu, že hlavou Ruské církve je car, a v Cařihradě že vládne v pravoslavné církvi sultán, a ti Čechové, kteří se stanou pravoslavnými, budou je muset poslouchat).-------------------
Tím, co Rostislav učinil pro osvícení svého národa světlem z Východu, na sebe uvalil skutečnou nenávist západních mocných: jednak papeže, který požehnal válečnému tažení proti Rostislavovi, ale především Němců - církve i krále. Již následující rok po příchodu byzantských věrozvěstů vyslal německý král Ludvík proti Rostislavovi vojenskou výpravu.
Tuto výpravu požehnal ve svém listě i papež Mikuláš I., který píše: „Když oznamuješ, že věrný král (myslí se – Ludvík) pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s ním (s Ludvíkem) a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu, aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“ (z listu papeže Mikuláše I. z r. 864).A co je hlavní příčinou této spalující nenávisti, nikdo z nich netají - je to prostá skutečnost, že Rostislav otevřel dveře cyrilometodějské misi a dal jí prostor zde působit. A nedosti na tom! Později fenomenální úspěch díla dvou svatých Byzantinců rozběsnil Zápaďany do nepříčetnosti. Tam, kde se oni dříve snažili marně, nyní misie z Východu slaví takový úspěch! Tam, kde dříve pod péčí německého duchovenstva nedařilo se nikterak zúrodnit moravskou pustinu, nyní takový rozkvět křesťanství mezi Moravany!
Jednou z příčin žalostných výsledků západních misií na Moravě bylo, - pro západní církev typické - spojování křesťanství s politickými zájmy, tedy v praxi: na šíření křesťanství bylo navázováno mocenské porobení pokřesťanštěných národů. Spojení církve se světskou mocí a s politikou se nakonec stalo jedním ze stěžejních prvků západního papismu. Moravu se Němci chystali (se souhlasným kynutím papeže) slupnout jako malinu. Záminkou mělo být šíření křesťanství z Bavor. A to jim Rostilavem pozvaní Cyril s Metodějem překazili. Ne, že by to byl důvod jejich misie (určitě sem nepřišli zasahovat do mocnářské politické hry), ale byl to jakýsi její vedlejší produkt. Dobrý pro nás, špatný pro německé zájmy.
Výstižně pravil vladyka metropolita Dorotej při kanonizaci v r. 1994: "...Nebýt svatého knížete Rostislava a jeho duchovního díla, dávno již by nás spolkli Němci;" jaký osud by nás býval byl čekal je možno vidět na osudu polabských Slovanů, kteří byli uprostřed německého živlu úplně poněmčeni. Knížeti Rostislavovi vděčíme tedy za samotnou naši národní existenci!Nejde tu však jen o moc, čili nezávislost Moravy na Západu, či o politický vliv, který v centru Evropy může získat Byzanc. Tak jednoduché to není. Především se tu projevila duchovní i morální převaha Východu nad Západem. A projevila se tak oslnivě, že to Zápaďany prostě urazilo; chápali to jako morální políček západní hrdosti, byla zřejmě raněna římsko-franská ješitnost a sebestřednost. Ti dva vzdělaní a při tom hluboce duchovní misionáři ukázali celému Západu jeho barbarství, zaostalost a hlavně zoufalou nedostatečnost proniknutí křesťanského ducha do západní mysli. Solunští bratři sem přinesli skutečné světlo, které osvítilo Moravany a západní duchovenstvo usvědčovalo z herezí, polopohanství, zaostalosti a kořistnictví. A kdo za to může? Ten Rostislav!
Jak si Západ představoval budoucnost Moravanů, je zjevné z toho, jak psávali němečtí biskupové v r. 900: „Ať již Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (tj. německému) království podrobeni.“ (Viz o tom zde.)
O tom, kam již v Rostislavově době spěla západní církev, resp. papežství, vypovídá právě osobnost papeže Mikuláše I.: „...to byl první papež římský, který se dal po způsobu světských panovníků korunovat. Jeho programem hned od začátku bylo, zdefinitivnit církevní pravomoc římského biskupského stolce nad celou západní Evropou, jak se od století V. a VI. z původního svého území rozšířila, pokusit se o její rozšíření na východní Evropu a prosadit vůbec velmocenské postavení papežů i v ohledu politickém. Dobře vystihl osobnost jeho kronikář Regino Pruemský (+ 915) slovy, že rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa.“ (Citace z díla vl. Gorazda: Sv. Cyril a Metoděj a jejich poměr k Římu a Cařihradu.)
-------------------
Konec Rostislavova panovaní a života je neslavný z hlediska světského, avšak (podobně jako Kristův kříž) slavný v očích křesťanů. Rostislav byl (podobně jako Kristus) zrazen - a to ze strany svých nejbližších, své rodiny. Ďábel si nakonec našel způsob, jak se Rostislavovi pomstít, - nalezl si člověka mezi jeho rodnými. Tím Jidášem se stal Rostislavův synovec Svatopluk, který zcela primitivně prahnul po moci. Nejprve se pokusil Rostislava otrávit, ale svatý kníže zázrakem přežil bez úhony (podle Kristianovy legendy). Tak se mocichtivý Svatopluk zbavil svého strýce jinak.
"Kníže Rostislav byl proradným Svatoplukem vylákán do nastražené léčky. Spoutaného knížete vydal Svatopluk Němcům. Rostislav byl odvlečen do bavorského Řezna, kam na podzim r. 870 přijel i král Ludvík, aby osobně moravského knížete soudil. Sv. Rostislava odsoudili k trestu smrti. Z "královy milosti" nebyl však ihned zabit, nýbrž nejprve mu byly vypáleny oči a ponechán v mukách ve vězení. Bohabojný kníže, svatý Rostislav, zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, zajisté po velkém strádání." (Z knihy Svatý kníže Rostislav)
Podobně hanebně se zachoval lstivý Svatopluk i ke sv. Metoději, jehož "se nezastal, když ho při návratu z Říma zajali a mučili Němci a když ho rovněž v přítomnosti krále Ludvíka němečtí biskupové bili, soudili a uvrhli do žaláře". (Citace z téhož zdroje)Rostislav byl tedy zrazen, mučen, nakonec mu byly vypáleny oči a byl zavřen do vězení, kde ho nechali shnít zaživa. To byla západokřesťanská odplata za jeho dopis byzantskému císaři a za přijetí sv. Cyrila a Metoděje onoho požehnaného jara roku 863 na Moravě. Tak obludnou nenávist u německých biskupů Rostislavův počin vzbudil, že mu to nedokázali nikdy zapomenout.
------------------
Knížete Rostislava kanonizovala naše místní pravoslavná církev v r. 1994.Rád bych nyní vypsal některé důvody, které vidím jako zvláštní argumenty pro světecké uctívání knížete Rostislava. Obávám se, že i po patnácti letech od svatořečení je potřeba o tom ještě hovořit. (Leč to není jen případ sv. Rostislava; Češi mají ke své nesmírné škodě vlažný přístup i k ostatním svým svatým, na to si stýskal už před tisícem let mnich Kristián.)
Kníže (někteří říkají, že bychom ho mohli považovat i za krále) Rostislav jakožto panovník nad moravským národem použil světskou moc, která mu byla shůry dána, k tomu, aby uvedl svůj lid do Pravoslaví. Činil to cestou nenásilnou - tj. vytvořil všechny podmínky pro to, aby Moravané mohli poznat Pána Ježíše, seznámit se s evangeliem spásy, uvěřit a stát se pravými křesťany. Našim slavným misionářům zjednal příchod, přijal je a podpořil. Tím otevřel svému lidu cestu do nebe. To je tak veliká věc, že ani dohlédnout nemůžeme. Plodem cyrilometodějství, kterého by bez Rostislava nebylo, je celá řada našich moravských a českých svatých. Plodem jeho díla je i svatý vladyka mučedník Gorazd a novodobá místní pravoslavná církev (čili od r. 1921 na území tehdejšího Československa plně obnovená cyrilometodějská církev).
Kníže Rostislav Moravský je tím zařazen do společnosti sv. Konstantina a Heleny, sv. Olgy a Vladimíra, sv. Borise Bulharského, sv. Václava a Ludmily a mnoha dalších panovníků. Ne všichni ze svatých vladařů, které církev ve světě ctí jako svaté, prosluli bezproblémovým životem, a přece je uctíváme jako svaté a církev má zkušenost s jejich pomocí shůry. Jak je to možné? Zdá se, že dovolí-li Bůh někomu, aby učinil něco tak velikého, svatého a dalekosáhlého, jako je pokřtění národa (nebo se na tom významnou mírou podílel), je to zvláštní Jeho oblíbenec. Ne každému, kdo chtěl pro Boha učinit něco mimořádného, to Bůh dovolil. Ač měl k tomu ten dotyčný všechnu moc, prostředky i dobrý úmysl, dílo se nedařilo, hroutilo a nakonec zapadlo; z toho lze tušit, že Bůh je nepřijal. Dopřeje-li Bůh komu zasadit se zvláštním způsobem za pokřtění celého národa a potažmo za otevření spásy celému zástupu lidí táhnoucímu se napříč dějinami, pak je to taková přízeň a požehnání, že pro ně budou odpuštěny mnohé hříchy a takový je Bohem přijat jako svatý. Církev je dokonce reflektuje jako "apoštolům rovné".
"V životě nově proslaveného moravského světce vidíme především moudré Boží dílo, které patří celému slovanskému světu," píše nezapomenutelný ruský patriarcha Alexij II. k Rostislavově svatořečení. "Vzory upevňovatelů víry Kristovy a těch, kteří jsou příkladem života moudrého a zbožného, celým svým životem i po mučednické smrti uchovávají vliv na náboženské vědomí věřících. Věřící proto zachovávají tradici a paměť jejich svatosti a připočítávají je do řádu svatých. Svatá Kristova Veliká Církev s veškerou úctou a z různých pohledů na ně nahlíží, shledává, že stále působí jejich svatost..." píše ke svatořečení Konstantinopolský patriarchát (obojí zde).A navíc - o životě Rostislavově nemáme žádné údaje, které by vyvolávaly o něm jakékoliv pochybnosti, naopak! Citovali jsme slova dávného mnicha Kristiana, v nichž můžeme cítit obdiv k Rostislavovi a úctu k jeho dílu i životu. Nedochovalo se nám sice moc detailů o jeho životě, ale víme o vroucím vztahu ke křesťanství a misionářům, a nakonec i o jeho konci - slavném tím, že mu bylo dovoleno trpět za cyrilometodějskou misii a tím se pro ni obětovat, a to znamená dát jí ještě více, než je materiální zabezpečení a vladařská přízeň... Ne každému se podaří završit svůj život kristovským utrpením.
Tedy, shrnuto dosavad vyslovené, jeho zařazení mezi slavné císaře, krále a panovníky, kteří se zasloužili o zavedení či rozšíření křesťanství ve své zemi, je už samo dostatečným důvodem ke vzdávání světecké úcty. A jeho vyznavačsky, ba mučednicky, slavný konec je dalším důvodem.
A tím už přecházíme k dalšímu svědectví o svatosti Rostislavova životního díla a potažmo jeho osoby. Tím, kdo vydává toto svědectví, je ďábel, resp. pozemské projevy jeho činosti.
Není to nic neobvyklého, že ďábel (ač sám rozhodně nemá nic takového v úmyslu) vydává nedobrovolně svědectví o Bohu. O jiné známé postavě, tentokrát z 20. století, otci Serafímu Rose je známo, že uvěřil v Boha ve chvíli, kdy se pevně přesvědčil, že existuje ďábel. Z toho, co se stalo v dějinách, zvláště dvacátého století, a z dalších stop, vyčetl otec Serafím, že existence ďábla je nepochybná. A tím mu bylo jasné, že v takovém případě musí existovat i Bůh.A v případě Rostislavově? Jeho zásluhy o cyrilometodějskou misii, kterou zde tento moravský kníže zasadil a jejíž odnože se západním nepřátelům už nikdy nepodařilo zcela vyrvat a vyhladit z povrchu zemského (naopak rozšířily se a napájely duchovní mízou nesčíslné zástupy pravoslavných Slovanů na Rusi a na Balkáně) a jejíž důsledky pokračují celou následující historii východní Evropy, - to mu ďábel nemohl zapomenout. Jeho hněv a zuřivost byly hrozné. To on inspiroval papeže a Němce proti Rostislavovi a vléval jim do srdcí neumdlévající zášť proti němu. Z toho všeho můžeme nazřít, jak citelně, bolestně a hluboko byl satan Rostislavovou iniciativou zasažen. Takže, mj. i z tak nevídaně vzteklé reakce ďábla, kterou pozorujeme na lidech držených v jeho spárech, je nám umožněno odhadovat skutečný duchovní rozměr a svatost toho všeho, co Rostislav představuje.
Usuzovat na svatost člověka podle toho, jak na něj reaguje Boží odpůrce, není to pohledem nikterak neobvyklým. Známe z Písma svatého, že ten, kdo skutečně slouží Bohu, bude pronásledován (2. Tim 3,12). Víme přece, že křesťan, jehož duchovní život je na vzestupu, setká se problémy - většinou od lidí v okolí, které ďábel poštve proti zbožnému. V životech mnoha dávných i novodobých svatých shledáváme, že jejich život poznamenán nepřátelstvím a zlobou od okolních lidí (za všechny bych jmenoval novodobé světce: sv. Gorazda Českého a Moravskoslezského, jehož dvacetileté biskupování bylo nepřetržitým bojem, sv. Nektária Aiginského, kterého pomlouvali a šikanovali neuvěřitelným způsobem, sv. Ioanna Sanfranciského, kterého jeho vlastní věřící vláčeli po soudech, a nejspíš bychom mohli jmenovat snad všechny známé svaté). Takže tyto nepříjemné okolnosti mohou vydávat výmluvné svědectví o skutečném duchovním stavu, resp. můžeme z nich dedukovat něco o zbožnosti či dokonce svatosti dotyčného.Sv. Rostislavovi se tedy ďábel skutečně hrozivě pomstil za jeho účast na dílu sv. Cyrila a Metoděje. A tím nechtěně zjevil jeho svatost; vyjevil, že je to Boží přítel a že je Kristem přijat a oslaven na nebesích. Spolu se životností jeho díla, na němž je po tisíci letech zřetelně patrno, jakým oplývá požehnáním, jsou to "do očí bijící" doklady svatosti Rostislavovy.
Jsem přesvědčen, že svatořečení Rostislavovo bylo ve svém kořeni zjevením shůry, že je to nesmírný dar, kterým je místním pravoslavným křesťanům vložena do rukou veliká duchovní síla a pomoc: vzývání sv. Rostislava a modlitby k němu, na něž odpovídá svými přímluvami.
P.S.------------------
Ve výše citovaných slovech Kristiánovy legendy slyšíme vzpomínku na Rostislava, svědčící o obdivu a vroucí úctě, kterých ještě mnoho let po své smrti v sousedních Čechách požíval. Kristian zachytil památku na Rostislava: „»slavného, zbožného a dobrotivého vůdce všeho našeho křesťanství a náboženství«. Velkomoravský kníže z Boží milosti pravdu Kristovu poznal, pro ni se sv. Cyrilem spolupracoval, spolu se sv. Metodějem trpěl a se všemi svatými mučedníky, vyznavači v Kristu umíral. Mnich Kristián nás hned po svých slovech o Rostislavovi varuje, abychom nepodléhali pýše a zpupnosti Svatoplukově, abychom Svatopluka a jeho družinu nenásledovali v pohrdání (dílem byzantských věrozvěstů) a nezapomínali na »jako med plynoucího kázání biskupa Metoděje« a dbali jeho přesvatých napomínání“ (citováno z knihy Svatý kníže Rostislav). Svatopluk totiž částečně Kristu a částečně ďáblu sloužil (jak píše Kristian). Varujme se způsobů Svatoplukových, aby i na nás nedopadla kletba sv. Metoděje, o níž se zmiňuje Kristiánova legenda.
Kniha Svatý kníže Rostislav, obsahující život a službu sv. Rostislavu (vyšla v Pravoslavném vydavatelství v r. 1994).
Kristianova legenda k nahlédnutí zde.
Znojemská ikona sv. Rostislava převzata z webu Pravoslavné církevní obce ve Znojmě.
Vladyka Gorazd: „Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu“ - kniha je v elektronické podobě.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.