1205


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 583:

Administrátor --- 26. 11. 2009
Nad přenosem pohřbu srbského patriarchy

Zamyšlení jednoho mého spolubratra v kněžské službě

19.11. 2009

Něco jako reportáž (jak jsem sledoval pohřeb svatého...)

Je půl osmé ráno. Zapínám počítač a několika kliky otevírám satelitní program srbské televize RTS. Na monitoru se ukáže obraz interiéru saborného chrámu v Bělehradě, přeplněného lidmi. "Blagosloslovi vladyko..." a vzápětí "Blagosloveno carstvo...." zní z reproduktorů. Začíná zaupokojná liturgie za zesnulého Patriarchu Pavla. Sleduji přímý přenos až do chvíle, kdy musím naložit synka a manželku do auta a absolvovat každodenní ranní rituál - školka, pracoviště mátušky, koupit chleba atd... Po cestě zpět postupně přepínám mezi všemi radiostanicemi, které se mému obstarožnímu palubnímu rádiu podaří zachytit. Proud stupidit je stejně homogenní, jako kdykoliv jindy. Zprávám vévodí prasečí chřipka, většina nepotřebných stanic vysílá plytkou hudbu. "Zkusím ještě Proglas", říkám si s jistou nadějí a "cvak" na knoflík. Tématem aktuálního programu je migréna před a po menopauze a další souvislosti. "Asi nemám štěstí" konstatuji mezitím co přijíždím domů. Spěchám k počítači. Tak a je to. Liturgie skončila. Průvod s pohřebním lůžkem Patriarchy se vine ulicemi Bělehradu a směřuje na návrší s chrámem sv. Sávy - na Vračar. Tady kdysi Turci spálili ostatky svatého Sávy, aby se kolem nich Srbové neshromažďovali. Poptávka po datech převyšuje možnosti systému, obraz i zvuk jsou často přerušovány. Když se obraz opět objeví, je celé širé prostranství před ohromným chrámem zaplněno lidmi. Neumím odhadnout jejich počet, ale je to jedno bezbřehé mraveniště lidiček. Tisíce, nesčetné tisíce... "To se tedy Turkům povedlo", napadá mne. Jsou tu všichni, pohlaváři církví, archijerejové srbské církve, kněží, politici v čele s presidentem Srbska, mniši a monašky, ženy, muži i děti....Srbský národ. Pomalu plyne panychida. Kamera občas bloudí v davu. Často je vidět skloněné hlavy. Zapínám paralelně televizi, abych se pokusil alespoň tam zachytit nějakou odezvu této události. "Zemřel chodící světec, jehož přece znala celá Evropa, zemřel svatý člověk, kterého jsme klidně mohli potkat v bělehradském městském autobuse či jdoucího s vlastnoručně vyrobenou biskupskou holí po tamní ulici", argumentuji sám pro sebe a postupně přepínám všechny kanály na satelitu. Americké seriály, doživotí pro vraha, který ugriloval člověka a znásilnil jeho přítelkyni, Obama na cestách po Asii, volba evropského presidenta...... a na závěr, jak jinak, tisková konference o prasečí chřipce. Ani se mi nechce vzpomínat na celé to spektrum zbytečnosti, ubohosti a spirituálního odpadu. "Quo vadis?", zní mi hlavou při myšlence na naši křesťanskou Evropu. Opět se objevuje obraz. Tvář přes celou obrazovku je mi známá. Je to monaška. Je bledá. Oči zavřené, pohroužená do sebe, zpod přivřených víček kanou slzy na tváře. Je krásná v tomto tichém modlitebním spojení s Bohem. Jmenuje se Jelena. Jsem rád, že jsme tam v modlitbě spolu. Ona reálně a já pomocí technologie. Poznávám spoustu dalších tváří. Také náš metropolita Kryštof stojí vedle rumunského patriarchy Daniela a cařihradského Bartoloměje. Kamery znovu a znovu zabírají moře národa, který se přišel rozloučit se svým otcem. S těžko potlačovanou hořkostí přemítám, kdo je asi u nás tím, kdo by po své smrti přitáhl k sobě statisíce: "Baroš?, Rosický?, nebo nějaký hokejista?, Havel?, Bílá...?" Panychida končí, průvod s rakví se vydává na poslední část cesty směrem k monastýru Rakovica, kde bude podle své vlastní vůle Patriarcha Pavel pohřben. Vařím si srbskou kávu a pomalu dopisuji tyto řádky. Mnoho, velmi mnoho otázek ve mně vyvolává všechno to, co jsem mohl, byť i na dálku, v posledních dnech v souvislosti s odchodem svatého Patriarchy Pavla sledovat. Národ, který přijal plnost křesťanství po nás a také díky misionářům, kteří byli od nás vyhnáni. A my? Jako bychom s misionáři, ale co to píšu - jako bychom s našimi otci a duchovními rodiči vyhnali i samotné křesťanství. Probudíme se z našeho poblouznění? Přestaneme s naší nechutnou modloslužbou po vzoru velkých západních spojenců? Musel bych ještě dlouho psát, abych to všechno vypsal.

Vaše svatosti, Patriarcho Pavle,

mnohokrát v posledních dnech znělo na mnoha místech, kde se mnozí z nás za Vás modlili , "večnaja pamjat...". A tak prosím dovolte, abych přidal na závěr: " Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!"

kněz Kliment


(Převzato z webové stránky Pravoslavné církevní obce ve Střílkách.)

---------------------------

P.S.

Malá velice osobní poznámka editora Ambonu.

I my jsme se pokoušeli sledovat přenos z pohřbu po internetu a většinu času hleděli jen na zastavené obrázky, protože se přenos "zasekával" kvůli přetíženosti serveru. Zatímco byla reportáž zatuhlá, měl jsem čas přemýšlet. Myslel jsem na Srbsko, na zesnulého patriarchu, na těch dvacet let... To moje vzpomínání mělo však i jeden velice osobní tón, protože právě v den pohřbu vladyky Pavla jsem byl přesně dvacet let knězem... A téměř celou tu dobu kněžské služby mě na dálku provázel příklad živoucího nositele evangelijního ducha, vladyky Pavla. Již krátce poté, co se stal patriarchou, se o něm a jeho způsobu života vědělo po celém pravoslavném světě. Takže jsem měl inspiraci.

Jak jsem tam seděl před monitorem se zamrzlým obrazem z patriaršího pohřbu a myslel na prošlých dvacet let, napadlo mě, že kdybych před dvěma desetiletími dopředu věděl, co vše mě čeká, asi bych nikdy nesebral odvahu vydat se cestu kněžství. Nu, nevěděl jsem to. Nemohu se samozřejmě ani vzdáleně srovnávat s velikánem, ale stejně se vnutí myšlenka: ještěže patriarcha Pavle nevěděl v tom prosinci roku 1990, co ho čeká a co vše dolehne na jeho lid v době jeho patriarší služby. Jistě by neutekl, i kdyby to věděl, ale někdy je milosrdnější nevědět.

To jsou však jen zmatené myšlenky bloudící jen tak nazdařbůh ve chvílích, kdy kleknou naše moderní technologie pod neplánovaně obrovským počtem těch, kteří chtějí alespoň na dálku pokleknout před památkou muže Božího naší doby.


Lidé se přicházejí poklonit k tělu patriarchy

Po zesnutí patriarchy lidé přicházeli celou noc, aby se pomodlili u jeho ostatků
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 

P.P.S.

Přiznám se, že mne v den pohřbu slavného pravoslavného patriarchy nějak ani nenapadlo zkusit zapnout televizi nebo si pustit rozhlas. Asi je to moje chyba, předpojatost. Ani v nejmenším jsem už nečekal, že by západní média přenášela tuto evropskou událost, která je sice tolik významná pro milióny Evropanů, ale děje se jaksi ve špatném koutě Evropy. Už nějakou dobu je jasné, že nežijeme v jedné Evropě. Občas to však vysvitne zvláště zřejmým a zarmucujícím způsobem. Ať už je to u příležitosti našeho bombardování Bělehradu, porcování Jugoslávie nebo u příležitosti pohřbu patriarchy Pavla.

Právě na podobných událostech je tak očividné, že jsou zde Evropy dvě - západní a východní - a nemají spolu nic moc společného a vlastně ani o sebe nejeví žádný zvláštní kulturně-spirituální zájem. Západní Evropa se ohradila velkou čínskou zdí své hospodářské prosperity, samodostačitelnosti, ale i svého duchovního barbarství a mravního úpadku.

Všichni asi cítíme, že asketický pravoslavný patriarcha, ztělesňující ducha evangelia, reprezentující křesťanskou víru, dobrotu, prostotu a požehnanou chudobu a navíc hlásající, že Kosovo je součástí Srbska, je pro západoevropského ducha nejen neuchopitelný ale též společensky i politicky nepřijatelný.

Ó, pyšný euro-americký ostrove blahobytu. Pro zbytek světa máš jen pohrdání a bomby...
















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz